OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Věčný slib 40. kapitola

09.02.2017 (09:00) • TerezaJWilde • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 715×

Pohled Diego

Takže máme plán. A víme o něm jen já, bratr a matka. Otcovi jsem raději nic neřekl, protože by nám to nedovolil ani zkusit, a Marysa by mu to nejspíš hned vyslepičila. Hysterka jedna. Podle plánu se mi musí Emily, teda Nikol, podařit znehybnit na tak dlouho, aby měl Antonio šanci vrazit jí kůl do srdce. V tu chvíli, kdy bude Nikol umírat, pronese matka zaklínadlo a oddělí tak od sebe Emily a Nikol. Jo... to vypadá jako brnkačka. Tak trochu.

Obě naše rodiny se přemisťují zpět do našeho hlavního domu. Dle mého očekávání už tu Nikol není.

„Jak ji sem chceš nalákat?“ špitne za mnou Antonio tiše otázku. Jako odpoveď se na něj široce usměju a vylovím ze zadní kapsy kalhot telefon. Antonio na mě nevěřícně zírá. „To jako vážně? Myslíš, že jí nedojde, že je to past?“

„Jistě, že jí to dojde. Neni pitomá. Ale počítá s tím, že je nepřemožitelná, a taky s tím, že jediný, kdo pro ni opravdu představuje hrozbu, jsem já. A myslí si, že Emily nikdy neublížím... Jasně, sází na důležitý věci, ale neví to, co víme my... Jak tý mrše pořádně nakopat prdel.“ Vytáčím Emilyno číslo a Nikol hovor přijímá hned po prvním zazvonění.

„To je mi ale překvapení. Copak si přeješ?“ promluví sametově otravným hlasem. Zvláštní, ale jako bych dokázal ty dvě odlišit už jen podle toho, jak mluví. Nikol mě obtěžuje už jen tím, že dýchá.

„Nic, moc co bys mi mohla splnit. Vlastně až na jednu věc. Nechceš za mnou přijít?“

„Má to být rande? Můžu si obléct něco extra.“ Slyším, jak se na druhé straně pitomě směje.

„Rande? Ale vůbec ne. Tohle bude daleko osobnější. Mohl bych ti jít po krku.“

„V něco osobnějšího i doufám. Můžeme si trochu pohrát, než tě zabiju. Vlastně, co takhle dohoda? Zabiju tě až nakonec, abychom měli trochu klid od té tvé otravné rodinky. A když nebudeš zlobit, možná ti na chvilku půjčím tohle tělíčko, když po něm tak dlouho toužíš. Sto let je dost dlouhá doba, Diego. Mohlo by se to na tobě nezdravě podepsat.“ Neodpovídám. Ne snad, že bych zvažoval tu zvrácenou nabídku, jen že jsem byl opravdu vyveden z míry tím, co pravě ta ženská vypustila z pusy. A navíc, když to říkal hlas dívky, na které mi tolik záleží, znělo to ještě víc zvráceně. „Snad jsem tě příliš nepolekala, Diego. Mám si vzít něco sexy?“ Rychle se snažím vzpamatovat.

„Ne, to nebude nutné. Přece jen je to první rande. Nebudeme spěchat. Dnes večer u mě doma. Řekněme v sedm?“

„Proč ne. Budu tam.“ A zavěsila. Otočím se a zachytím Antoniův zvláštní výraz. Přijde mi to jako směsice šoku, mírného znechucení i pobavení. Jasně vidím, jak mu škubají koutky úst.

„Nechci nic říkat, ale mám pocit, jako bys vždycky chtěl, aby si Emily vzala něco sexy a přišla za tebou.“

„Sklapni, Antonio. Sklapni... Pravděpodobně všichni umřeme,“ řeknu a dám mu pěstí do ramene. Antonio se překvapeně uchechtne a obejme mě paží kolem ramen.

„Tak ještě, že předtím uvidíme něco sexy. Čekal jsem, že se bude chovat trochu jinak. Víc jako blázen, ví,š a ne že se tě bude snažit svádět.“

„Fakt, chlape, co je to s tebou? Šílenej upír se nás sem chystá přijít zabít a ty si z toho rozhovoru vemeš jen tohle?“ Antonio na místo odpovědi jen kýve s úsměvem od ucha k uchu. „Jsi idiot, víš to?“

Nervózně pozoruju hodinky. Za chvíli bude sedm. Sedíme v soudní síni neboli popravčí místnosti, ale dnes se nikdo z nás na trůn neposadí. Pokoušel jsem se poslat Jacksonovi domů, ale odmítli. Takže teď tady všichni čekáme, až se kat uráčí dostavit. Nenechal jsem rozestavit ani stráže. Přišlo mi to jako naprostá zbytečnost. Stejně by neměli šanci ji porazit a byla by to akorát zbytečná ztráta životů. Pár jich tady zůstalo s námi jen proto, aby otec nepojal podezření, že se něco děje. Sluhové dostali přikázáno odejít. Vlastně jediný kromě nás, čekajících tady, byla v domě už jen Ashley. Ta odejít odmítla. Pravděpodobně doufá, že zabitím Emily se uvolní její zasloužené místo, a chce si pohled na její smrt náležitě užít. Přišla za námi před pár minutami a držela se v Marysině blízkosti.

„Pamatujte si, ta dívka, co vejde, není Emily a nebude váhat vás zabít. Nepleťte se do toho a nechte to na nás, jasné?“ řeknu směrem k Jacksonovým, kteří sedí pospolu na jednom konci místnosti. Původně jsem nechtěl, ale nakonec jsem jim o našem plánu řekl. Pro jistotu, aby se na mě uprostřed boje nevrhli a nesnažili se přede mnou a Antoniem Emily bránit. Nervózně v ruce otáčím dřevěný kůl. Antonio má svůj daný za opaskem. Otec jeden třímá v ruce a další dva má přichystané v záloze taky za opaskem. Dívám se na matku, která pozoruje dveře. Ta nemá žádné zbraně. Jen svá kouzla. Všimne si mého pohledu a povzbudivě se na mě usměje. Stále jsem trochu vyvedený z rovnováhy tím, co mi matka řekla. Já celou tu dobu bral Emily jen jako dobrou kamarádku a nikdy mě nenapadlo, že bych k ní mohl cítít něco jiného. Do teď si nejsem jistý, co k ní vlastně cítím. Lásku nebo přátelství?

Malá ručička hodin ukazuje na sedmičku a velká jako na rozkaz poskočí na dvanáctku. Na vteřinu zavládne v místnosti hrobové ticho. A já potom zřetelně slyším, jak se vchodové dveře otevřely. Nikdo z nás se neodvažuje ani nadechnout. Kroky se jistě blíží naším směrem, až jsou těsně za dveřmi. Ty se pak mučivě pomalu otvírají a v nich stojí ona. Důvěrně známá tvář. To je ovšem jediné, co na ní poznávám. I její oči se na mě dívají jinak. Chůze odpovídá pohybům agresivního dravce, který si je zcela jasně vědom své převahy. Na sobě má přiléhavé černé džíny a černé triko bez ramínek. To je korzet, uvědomím si náhle. Vepředu se stříbrným propínáním. To by si Emily nikdy nevzala, odfrknu si v duchu.

„Tak jsem tady, zlato. Líbí?“ řekne a přejede si dlaní po těle od hrudníku až k bokům.

„Možná trochu těsné, nemyslíš? Bude se ti v tom špatně dýchat.“

„Vždycky to můžeme sundat,“ mrkne na mě. Cítím, jak mě celá má rodina, a zřejmě i Emilyna rodina, nevěřícně sleduje. Dobře, takovýhle rozhovor před rodiči je přece jen trochu trapný. Nikol udělá rychlý krok naším směrem a i já vystoupím do popředí. Ona trochu udiveně nadzvedne obočí, ale úsměv jí ze rtů stále nezmizel. Nepatrně se sehne a vytáhne dřevěný kolík, který měla zastrčený za okrajem vysoké kozačky. „Tak jdeme na to,“ řekne a rozběhne se proti mně. Pokouší se mi zabodnout kůl do ramene, ale já se na poslední chvíli uhnu na stranu a dám jí ránu do zad. Zdá se tím překvapená. „A já opravdu doufala, že ty půjdeš jako poslední. Takže pokud má ten návrh stále platit, nech mě si teď popovídat třeba tady s matinkou.“ Rozhodně se vydá k matce, ale já ji zezadu popadnu a odhodím na druhou stranu místnosti. Než se stačí zvednout, už stojím u ní a chci ji znovu chytit, ale ona se prudce ohání a udeří mě do obličeje. Krev, co mi stéká z obočí, mi zhoršuje vidění na jednom oku. Navíc zjišťuji, že jsem při té ráně upustil svou zbraň. S Nikol se v jeden okamžik přetlačujeme, protože naše síly jsou vyrovnané. Pokouším se rozhlédnout a najít svůj kůl, ale marně. Nakonec se jí podaří přitlačit mě ke stěně a její zbraň se nebezpečně blíží k mému srdci. Cítím, jak se mi hrot kolíku dotýká kůže, a hlavou mi projede myšlenka, že už nejspíš za chvíli povolím, když mi dojde, že se její ruka trochu odtahuje a snad jako by bojovala sama se sebou.

„Zatraceně,“ zaskřehotá a uskočí ode mě stranou. „Tohle mi nedělej, Emily, nebo tě mám snad zmáčknout ještě víc?“ Emily? Tak to byla Emily, kdo proti ní bojoval, a proto v jednu chvíli odtáhla ruku. Ještě není pozdě ji zachránit. Tím se mi dožil vlyje další síla, o které jsem ani netušil, že ji ještě mám. Prudce vyrazím proti Nikol a srážím ji na zem. Špendlím ji k zemi svou vahou a pokouším se dát její ruce pryč od hrudníku, abych udělal Antoniovi místo.

„Tak už ji zabij, Diego! Máš šanci!“ zaslechnu, jak na mě pokřikuje můj otec, ale já ho neposlouchám.

„Antonio, teď!“ zavelím a můj bratr se vedle mě ve vteřině objeví a jedním máchnutím zasáhne Nikol přesně do srdce. „Matko!“ vykřiknu další povel a ta se dává do práce.

„Ustup od ní!“ rozkáže a natáhne ruku jejím směrem. Nikolino zhroucené tělo se prohne v zádech a její mrtvé oči se doširoka otevřou. Matka opakuje dokola nějaká slova, ale já nejsem schopný jim porozumět. Za chvíli to uvidím. Černý hustý kouř, který se zvedá z Nikolina těla a hromadí se vedle ní. Vypadá to, že se vedle ní zhmotňuje další tělo, a když matka kouzlo dokončí, leží vedle sebe na zemi dvě naprosto totožné osoby. Jen jedna má stále v srdci zabodnutý kůl. Ani jedna se nehýbe.

„Cos to udělala, Reino?“ ptá se otec matky. Nezní to vyčítavě. Spíš vypadá, že neví, co si má myslet o tom, co vidí na vlastní oči.

Náhle se jedna z dívek, ta bez kůlu v srdci, pohne. Překvapeně se rozhlíží kolem sebe a opatrně vstává. Prohlíží si vlastní ruce a dotýká se obličeje.

„To není možné,“ vydechne omámeně a šťastně se usměje. Pohlédne na tělo ležící na zemi vedle ní.

„Emily?“ řeknu váhavým hlasem a udělám malý krok směrem k ním.

„Nemohu tomu uvěřit! Jsem volná! Volná!“ směje se a pak se otočí ke mně. „Zkus hádát znovu. Kdepak. Emily ti leží hezky na zemi probodnutá a doufám, že tohle už tak lehce nerozchodí. Přece jen dala jsem jí trochu zabrat.“ Pokusím se přiblížit k Emily, ale Nikol mě zadrží. „Ne, ne, ani se nehni.“ Poté se otočí na mou matku. „To bylo pěkně nebezpečné kouzlo, čarodějnice. Jsi si jistá, že víš, jak ho odvolat?“

„Co tím myslíš?“ vyhrkne Antonio dřív než já.

„Haha, tys jim to neřekla? No, tak to bude obrovské překvapení. Ale mně už je naprosto jedno, co se s vaší drahou Emily stane. Já jsem volná a můžu jít, kamkoli jen chci, a vy mě nikdy...“ Nikdo z nás si toho nevšiml. V jednu chvíli vedla Nikol svůj oslavný monolog a v další chvíli už za ní stála Emily a v ruce dřžela kůl špinavý od vlastní krve. Musela si ho sama vytáhnout z hrudníku. Než stačila Nikol dokončit svou větu, se Emily rozmáchla a zarazila jí kůl zezadu do srdce. Nikol se k ní překpaneně otočila a jako ve zpomaleném filmu se jí svezla do náruče. Ležely vedle sebe na zemi a dívaly se vzájemně do očí.

„Dobře se dívej,“ vysoukala ze sebe Nikol z posledních sil. „Tohle se stane i tobě. Tak budeš vypadat, až budeš umírat. Oni tě nenechají žít.“ Emily jí na to nic neřekla. Jen ji sledovala, až dokud se její oči navždy nezavřely. K překvapení všech se její tělo náhle rozpadlo v ten samý černý dým, ze kterého bylo stvořeno, a beze stopy zmizelo. Zdálo se mi to příšerně pomalé, než jsem doklopýtal k Emily, sesunul se k ní na zem a popadl ji do náruče. Přitiskl jsem si ji k sobě, a možná bych jí i zlámal pár kostí, kdyby mě od sebe trochu neodstrčila. S obličejem schovaným v jejích vlasech jsem k ní tiše mluvil.

„Já myslel, že jsem tě ztratil. Za celou svou existenci jsem se tak moc nebál.“

„Nic mi není,“ vydechla měkkce a mně spadl kámen ze srdce. Opět to byl její hlas. Zase to byla ona. Odtáhnu se, abych jí viděl do obličeje. „Teče ti krev z nosu,“ řekne náhle. Sotva to dořekne, se i jí z nosu spustí krvavá kapka, která si rychle razí cestu i přes její rty. Zděšeně si uvědomím, že mně teče krev jen proto, že teče jí. Děje se to i mně díky našemu propojení. Ale co je s ní špatně? Zoufale se otočím k matce.

„Cos udělala?“ Ta slova mi splynou ze rtů bez myšlení, ale já jich nelituji. Vím, že je to matčina vina. Bylo to tím kouzlem. A Nikol to věděla. Proto se ptala matky, zda ví, jak to zvrátit.

„Napravím to, Diego. Neměj strach. Vezmi ji z té země,“ řekne matka a rozejde se ke dveřím.

„Budeš v pořádku. Slibuju,“ zašeptám Emily, která se na mě slabě usměje a ztrácí vědomí. Opatrně ji zvedám do své náruče, a když odcházím, rozhodnu se udělat ještě jednu věc. Spěšně se rozhlédnu po svých vojácích, zbytku mé rodiny a i na Jacksonovi. S Emily v náruči odcházím a do toho promluvím. „Jsem Diego Krutý, váš pán, a jako takový vám všem dávám na vědomí, že Emily Jacksonová je pod mou ochranou. Bez vyjímky zabiji každého, kdo se jí jen opováží ublížit. Ona je moje.“

Autor: TerezaJWilde, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věčný slib 40. kapitola: