OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Věčný slib 41. kapitola



Sotva jedno nebezpečí pominulo, nahradí ho další. A snad ještě horší.

Pohled Diego

Ležím v posteli a pozoruji dívku tiše spící v mé náruči. V celém domě bylo ticho. Vím, že v obývacím pokoji sedí má i Emilina rodina, ale oni mezi sebou mluvili tak tiše, že i já jsem to vnímal jen jako tiché šustění listů ve vánku. Má plná pozornost patřila jí. Věnuji se pouze poslouchání jejích pravidelných nádechů, úderů srdce, pozorování rudých rtů, bledé pleti a závoji tmavých vlasů. Klid, který mě nyní naplňoval, jsem nepocítil již mnoho let.

Dalo se těžko uvěřit, že jsem ji mohl včera navždy ztratit. Poté, co se podařilo zabít Nikol, začala Emily umírat. Nechápal jsem proč. Krvácela z nosu, uší a nakonec začala krev i zvracet. Po té nezměrné radosti, kterou jsem pociťoval jen pár vteřin, se dostavila beznaděj a strach. Nedokázal jsem uvěřit, že ji znovu ztrácím. Ale matka ji zachránila. Sejmula z ní kouzlo, které na ni uvalila, když od sebe Emily s Nikol oddělovala. Vysvětlila mi, že jediný způsob, jak mohla Nikol dostat z Emilina těla, bylo, že Emily proklela, aby doslova měla alergii na vlastní krev. Moji krev v jejích žilách. Protože vlastně Nikol představovala tu šílenou část, která nás chtěla zlikvidovat. A tak, než matka kletbu vzala zase zpět, začala Emily odmítat vlastní krev. Díky našemu propojení jsem sice začal krvácet i já, ale teď už je vše v pořádku. Mám ji zase u sebe a je zdravá. A už nemusím předstírat, že ji neznám.

Emily se s povzdechem překulila na bok a hlavu si opřela o můj hrudník. Začnu ji hladit po vlasech a ona se usměje

„Jaké je století?“ špitne tiše.

„Dvacáté první obávám se. I když bych se taky moc rád vrátil zpět do doby, když jsi byla ještě člověk.“ Ani si to ze začátku neuvědomuji, když zabořím obličej do jejích vlasů a zhluboka se nadechnu.

„Co to děláš?“ ptá se tiše. Na okamžik zkamením. Cítím se jako malý kluk nachytaný při něčem, co dělat nesmím.

„Jen si užívám vědomí, že už je vše jako dřív. Žádné předstírání, žádná Nikol.“ Pousměje se a pomalu otevře své velké, hnědé oči. Její šokované emoce mě zasáhnou jako pěst do břicha. „Co se děje?“ Vyděšeně pozoruju, jak zmateně přejíždí očima můj obličej.

„Já... nic nevidím...“ vydechne nevěřícným hlasem. Jako by mě píchla špendlíkem, vyskočím do sedu a ji vytáhnu sebou. Držím její obličej v dlaních jen pár milimetrů od toho mého a dívám se jí zpříma do očí. Její pohled bloudí po mém obličeji, skoro jako by se dívala skrz mě.

„Jak nic nevidíš? Něco musíš vidět!“

„Všechno je strašně rozmazané... žádné obrysy...“ Nejistě zvedne ruku a pokusí se mě dotknout. Já ji rychle popadnu svou rukou, Emily sebou leknutím trhne, a přitisknu si její dlaň na tvář.

„Matko!“ zařvu na celý dům pološíleným hlasem. „Neboj se. Budeš v pořádku,“ řeknu konejšivě, setřu jí slzu, která si začala razit cestičku kolem jejího nosu, a přitisknu její čelo na své. Sám nevím, kde se ve mně ta něha náhle objevila. Za celou svou dlouhou existenci jsem poznal tolik žen, ale žádná, ani Marysa, ve mně nedokázaly vyvolat ani špetku toho, co ve mně probouzí Emily, každým svým pohledem, dotykem.

Matka vstoupí do pokoje a sjede nás šokovaným výrazem. Spíš to vypadalo, jako by nás skenovala.

„Cos jí to provedla?“ vyprsknu vztekle a pokouším se zvednout a jít k ní, ale Emilino kamenné sevření kolem mého zápěstí mě zarazilo. Byla zmatená, vyděšená. Potřebovala se mě držet, aby se vůbec dokázala trochu zorientovat v místnosti. Píchlo mě u srdce, když jsem si to uvědomil. Přivinu si ji do náruče a pevně ji sevřu. „Cos jí to provedla?” zopakuju znovu.

„Nevím, co myslíš,“ řekne matka nechápavě, až jí to málem uvěřím.

„Nehraj... si... se... mnou.“ Každé slovo procedím nasupeně mezi zuby. Emily tiše se chvějící v mé náruči mou zlost jen umocňovala. „Proč nic nevidí?“ Matka se zamračí a opatrně natáhne ruce k Emily. Zavrčím a ještě víc ji zakryju svýma rukama.

„Musím se na to podívat,“ namítne matka.

„To je v pořádku, Diego,“ řekne Emily, trochu se ode mě odtáhne a já ji nedobrovolně pouštím. Matka vezme její obličej do dlaní a zpříma jí hledí do očí.

„Takže jak vidíš? Tmu?“

„Ne. Vidím všechno rozmazané a v mlze.“ Ve vteřině, co ji pustí, ji zase stáhnu do bezpečí ke mně.

„Takže?“ naléhám netrpělivě.

„Je to vedlejší efekt toho kouzla. Přejde to do pár hodin, maximálně dvou dnů. Můžeš se uklidnit.“

Později toho dne mě Emily poprosila, že chce navštívit Zacka. Byl jsem proti, ale ona i její rodina mě přesvědčili. Zrzek mě navíc mezi dveřmi ujistil, že na ní dá před svou bláznivou babkou a matkou pozor.

 

Pohled Emily

Zack mě posadil do křesla v jejich obývacím pokoji. Jeho rodina sice byla doma, ale tolerovali mě. Jestli to bylo ze strachu, nebo protože se Zack přimluvil, nevím.

Diego byl sice proti mé návštěvě, ale já jsem mu odmítala zůstat v tomhle stavu na krku. Nebo své rodině. A u Zacka byl aspoň na chvíli konečně klid od všech kleteb a upírů.

„Tak je u tebe něco nového?“ ptám se a zaslechnu, jak se mu trochu zrychlil tep.

„Ani ne,“ zamumlá tiše. Lhář!

„Vím, že mi kecáš,“ usměju se.

„Ok, fajn, ale mluv potichu, prosim tě... je tu jedna holka... Wendy... dost se mi líbí. Vlastně spolu i tak trochu chodíme.“

„Tak trochu?“

„No... často se vídáme, píšeme si.“ Znovu zalituju, že nic nevidím. Zack musí být červený jak rajče.

„To je všechno? Nic víc?“ řeknu a Zack se zachechtá.

„Jasně, chápu, kam tím míříš, ty nemravo. No, párkrát jsme se i líbali... ale teď nevim... nevim jak dál, víš?“ Pokouším se nesmát. Chápu, že je pro něj těžké mi tohle říkat. „Tak mě napadlo, že bys mi třeba mohla... poradit?“ Snad půl minuty nejsem schopna slova.

„Poradit? Jak ti mám asi poradit?“

„No tak... jsi upír a určitě už musíš mít hodně zkušeností... a jsi holka... tak bys mi třeba mohla dát pár tipů?“ vykoktá a já bych mohla přísahat, že se mu z čela valí pot. Ovšem já nemám co říkat. Cítím, jak rudnu, a dlaně mi začnou lepit.

„No, to neni tak uplně pravda, víš. S timhle ti já moc nepomůžu.“

„Chápu, je to blbý, ale vážně by mi to pomohlo, Emily. No tak, jsme přece kámoši. A ani tě nehodlám nějak soudit.“

„Ale já ti tak nějak nemám co říct,“ vysoukám ze sebe.

„Tak počkej... cože?“

„Já... nikdy... Takhle... s tímhle nemám, žádné zkušenosti.“

„Aha... jako že... žádnej sex? Nikdy?“ Zakroutím hlavou na znamení, že ne. A teď jsem zase vděčná, že nevidím. Teď bych nejraději nebyla celá. Je divný o tom takhle mluvit.

„Aha... no jasně... ok... Fakt? Páni... a kolik že ti to vlastně je?“

„Buď ticho, Zacku. Když jsem byla já člověk, bylo to úplně jinak, jiná doba, a pak jsem umřela... pak byla probodnutá několik desetiletí v hrobce.“

„A teď?“

„A teď mám pořád zásady, jako když jsem byla člověk, to za prvé, a za druhé ani nemám přítele, víš.“

„Tak počkej... co to meleš? Co Diego?“ Tím mě dokonale zaskočil. Já a Diego?

„Ale já s Diegem nic nemám.“

„Já myslel, že jo. Podle toho, jak se k sobě chováte. Jsi si jistá?“

„Představ si, že jsem si celkem jistá, že nespim s Diegem... Jsme jen kamarádi.“

„Jááásně... kamarád taky rá...“

„Přestaň!“ přeruším ho, než stihne dokončit větu. Na to se začne Zack strašně smát a já si nemůžu pomoct a musím se k němu přidat.

„A co líbání? Už ses aspoň s někym líbala?“ vysouká ze sebe a zhluboka se nadechne.

„Budeš se divit, ale taky ne. Jsem pravděpodobně ten nejnevinnější upír široko daleko.“

„Tak na to bych si vsadil.“

Chvíli jsme takhle ještě seděli a povídali. Zack se pak zvedl, že si musí odskočit. A jak jsem na něj čekala, byl čas přemýšlet. Přišlo mi zvláštní, že nás s Diegem vlastně Zack vnímal jako pár.

„Můžu se na něco zeptat?" řeknu, když se Zack vrátí. Kývne hlavou a hodí si do pusy hrst oříšků. Hádám podle vůně a toho, jak to křupe. „Proč sis vlastně myslel, že mezi mnou a Diegem něco je?“ Zack se zasměje a zakroutí hlavou, jako by to bylo nad slunce jasné.

„No přece podle toho, jak se k sobě chováte. Jak se on dívá na tebe a ty na něj.“

„Nechápu.“

„Tak trochu mysli.“

„Ale vždyť se k sobě chováme uplně normálně. Opravdu jen jako kamarádi,“ řeknu přesvědčeně.

„Ne, brouku. Ty a já, my jsme kamarádi. Ty a Diego? Pokud je to, cos mi říkala, pravda a z toho, co sám vidim, tak jste dva zabouchnutý idioti, co si myslí, že ten druhej k nim cítí jen kamarádství. Pravděpodobně jste zmatený ještě z morálky tvý doby, nebo co.“

Přemýšlím, co bych mu na to odpověděla, když vtom zaslechnu zvláštní zvuk. Nejdřív to jsou tiché kroky a pak jako když se o sebe otřou dvě stránky knihy. Bylo to velice tiché. Jenže díky tomu, že mi právě teď úplně nefungoval zrak, byly v pozoru mé další smysly. Napínala jsem uši, abych se pokusila porozmět tomu dalšímu tichounkému zvuku na pozadí toho všecho. Pak následovala obrovská rána.

To, že jsme všichni museli ztratit vědomí, si překvapeně uvědomím, když se začnu probouzet.

„Emily? Slyšíš mě? Probuď se!“ To je Diegův hlas. Cítím, jak se mnou zatřese, a já prudce otevřu oči. Zprvu nechápu, co se děje, než mi dojde, že můj zrak je stále ještě mimo hru. Sice už vidím lépe než ráno, ale stále špatně.

„Co se stalo?“

„Nevím. Klepal jsem, ale nikdo neodpovídal, tak jsem vyrazil dveře a našel vás tu všechny na zemi.“

„Kde je Zack?“ ptám se polekaně.

„Tady. Nic mi neni. I mamka s babičkou jsou v pohodě, ale ségry zmizely. Všechny nás tady omráčili a teď jsou fuč,“ vyhrkne stále trochu otřeseným hlasem.

A pak ten zvuk zaslechnu znovu. Stránky knihy šustící o sebe.

„Ahoj, Emily, to jsem já, Vanessa. Promiň. Jen jsem přeskočila z Diegova těla zpátky k tobě.“

„Vanesso! Tak rádá tě zas slyším.“ A pak, jako když cvakne, se mi to náhle všechno spojí. „A myslím, žes mi právě pomohla zjistit, co se tady stalo.“

„Jak to myslíš?“ ptal se Diego.

„To bych taky ráda věděla! Proč mě napadly mé vlastní vnučky?“ ozvala se Zackova babička.

„Protože to nebyly ony. Ovládal je duch. Slyšela jsem ten zvuk. Jak duch vstupuje do něčího těla.“

„Duch? Ale co po nás mohl chtít? A kde jsou mé dcery?“ řekne Zackova máma.

„Kde jsou, to nevím, ale tuším, co vzaly. Zacku? Máš na krku ten svůj přívěšek?“ Slyším, jak Zack překvapeně vyjekne.

„Nemám! Ale na co by jim byl? Je uplně obyčejnej.“ Zaslechnu, jak se Zackově babičce i matce rozbušilo srdce. Ony to věděly.

„Tak to ani náhodou neni. Ten tvůj přívěsek je jeden z Krvavých předmětů. Obsahuje kapku upíří krve. A právě ti ho někdo ukrad.“

„Cože? On maj upíří přívěsek? Proč by ho někdo vlastně kradl?“ zeptá se Diego.

„Nevím proč, ale vím kdo. Zaslechla jsem ji. Těsně před tím, než se ozvala ta velká rána.“

„Koho?“

„Jeden čas jsem byla chycená napůl mezi světem živých a světem mrtvých. A v temnotě jsem slyšela její hlas. Čarodějnice. Slibovala, že se vrátí a pomstí se. Sice nevím komu, ale chtěla k tomu použít Krvavé předměty.“ 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Věčný slib 41. kapitola:

25.05.2017 [19:12]

ninikVálíš Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!