OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Věčný slib 37. kapitola

02.03.2016 (11:00) • TerezaJWilde • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 896×

Pohled Diego

Poté, co jsem uložil Emily do jejího pokoje, jsem sešel dolů připraven čelit její rodině. Služebná jim odnesla věci do pokojů a oni teď netrpělivě přecházeli po obývacím pokoji. Sotva jsem vešel, spustila se na mě lavina otázek, nejvíce od Emiliny matky. Pokusil jsem se je uklidnit a pak se dal do vysvětlování.

„Nevím, co vše víte nebo ne, a tak se pokusím nějak krátce vše vysvětlit... Jistě si pamatujete, jak se Emily před sto lety... ztratila... Pamatuji si ten den, kdy jsem ji našel. Byla to noční můra. Byla s nějakou dívku v lese a přepadl je vlkodlak. Když jsem přišel já, ležela Emily těžce raněná na zemi a ta druhá dívka už byla mrtvá. Podařilo se mi Emily odnést, ale když jsem ji prohlédl a když jsem slyšel její srdce... věděl jsem, že nemá šanci... a musel jsem se rozhodnout... zachránil jsem ji.“

Emilina matka na mě nevěřícně hleděla. Vlastně celá její rodina, ale zděšení v její tváři bylo nejzřetelnější.

„Chcete říct, že jste jí dal svou krev? Ale... ale když se vrátila k nám, byla stále člověk. Jak mohla vaše krev vydržet v jejím systému tak dlouho?“ zeptala se nechápavě.

„Víte, já jsem jí svou krev nedal jen jednou. Její zranění byla velmi vážná, ztratila velké množství krve, a i když jsem jí dal svou krev, měl jsem pocit, že jen její umírání zpomalila. Uzdravovala ji, ano, ale pak se jednou v noci její srdce opět málem zastavilo a já zpanikařil, že umře s mou krví ve svém těle, a tak jsem jí svou krev dával každý den, až dokud se neuzdravila... Nedá se říct, že by se mnou poté chtěla zůstat, a pokusila se utéct. Jenže ji chytli jiní upíři... vlastně je znáte. Jsou to ti dva, kteří ji nakonec doopravdy zabili. A tak jsem ji zachránil znovu a svou krev jí občas dával, jen tak pro jistotu. Někdy i tajně pár kapek do pití, aby si toho nevšimla. Když už byla starší, dokonce tu byl i čas, kdy se přestala ptát, kdy se k vám vrátí, a žili jsme tady spolu velmi spokojeně, ale pak jsme jednou v lese narazili na další upíry. Začali ji lovit. Přesunuli jsme se do jiného domu, aby nás nenašli, ale bylo to marné. Zapálili dům, ve kterém Emily byla, a já jednoho z těch upírů zabil. Její manžel se vám pak ještě dlouho mstil,“ řekl jsem a podíval se na Helenu a Lucy. „Po tom, co se Emily dostala z domu, jsem si uvědomil, že se mnou nemůže zůstat, a tak jsem vás vyhledal a jednou v noci ji vrátil zpět... Pak jsem zjistil, že zemřela, a myslel, že je mrtvá doopravdy. Dokud jsem ji náhodou nepotkal na školním parkovišti.“

„A jak je možné, že si toho nikdo z vaší rodiny nevšiml? Vlastně ani nikdo z nás?“ zeptal se James.

„Byli jsme opatrní. Snažili jsme se k sobě nepoutat pozornost.“

„Ale pokud vím, tvá krev má mít ještě jiné účinky,“ namítl Edmund zamyšleně.

„Ano, ale na to já ti nedokážu odpovědět. Nechápu, proč Emily po proměně z mé krve nezešílela.“

„A to ses to nepokoušel zjistit?“ vyjekla Helena a bojácně se podívala ke schodišti, jako by čekala, že se odtud vyřítí Emily a všechny nás roztrhá na kusy.

„Ne... Byl jsem rád, že je naživu a v pořádku,“ odpovím a stále se snažím zachovat klid. Bylo těžké, abych sám zůstal klidný, do toho uklidňovat Jacksonovi a nenápadně poslouchat, zda se Emily neprobudila.

„Ovšem jedna otázka stále zůstává... Proč jste vůbec Emily zachránil? Tehdy před těmi lety,“ vyslovila Emilina matka opatrně a se strachem mi pohlédla do očí. Přišlo mi, že mám v hlavě úplně prázdno. Někdo to tam vybílil a teď se mi někde za rohem posmívá, jak tu sedím a tupě zírám na ženu před sebou. Upřímně, po chvíli zírání mě napadlo zkontrolovat, jestli mi po koutku úst neteče slina. Až tak tupě si připadám.

„Já nevím... nikdy jsem to nepochopil... vím jen, že co jsem ji uviděl, tak jsem se nedokázal zastavit. Celou tu dobu, co byla tady se mnou, jsem s tím bojoval a nadával si za to, co jsem provedl... dokonce jsem i na nějaký čas odešel, ale nic nepomohlo. Od chvíle, co jsem ji spatřil poprvé, ji musím stále držet v bezpečí,“ vysoukám ze sebe koktavě. Přibližně stejně tupým pohledem, kterým jsem se díval před pár vteřinami, se na mě teď dívala Emilina rodina. Otřesu se při pomyšlení na jejich další otázky, když vtom mě od nich vysvobodí zvuk, na který celou dobu čekám. Emily se probudila. Slyším, jak se zhluboka nadechla, když otevřela oči, a představuji si, jak se pátravě rozhlíží kolem sebe. Naprosto bezmyšlenkovitě vyskočím na nohy ze svého křesla, ve kterém jsem až doteď nehybně seděl. Jako na povel všech šest upírů udělá prudký skok dozadu. Rychle zvedám ruce, jako kdybych se vzdával. „Ne, ne, to nic... nechci vám nic udělat... to jen, Emily se probudila.“ Ukážu rukou ke schodům a nepotřeboval bych ani svůj upíří sluch, abych slyšel, jak si celá rodina oddechla.

„Půjdu za ní,“ řekne její matka rázně, ale jemným pohybek ruky, abych ji nevyděsil, ji zarážím.

„Ne, počkejte chvíli. Převléká se...“ využiji mého spojení s Emily a nahlédnu jí do mysli. Právě si vybírá triko.

„To červené a k tomu tu černou koženou bundu,“ uchechtnu se.

„Děkuji, ale myslím, že teď bys měl přestat šmírovat. Hned budu dole.“

Minutu nato schází Emily dolů po schovech (oblečená přesně, jak jsem jí poradil) a starostlivě pozoruje svou rodinu. Ti zase sledují každý můj pohyb, který udělám směrem k Emily. Jemně ji políbím na hřbet ruky, vezmu její tvář do dlaní a zadívám se do očí.

„Jak se cítíš?“

„Jako by mě chtěla celá tvá rodina zabít a já byla na útěku se svojí rodinou, protože nechci, aby někoho z nich umučili k smrti, aby se dostali ke mně. Shrnula jsem to dobře?“ řekne jedním dechem a pokusí se o úsměv.

„Já jsem na tom dost podobně, ale myslím ještě na něco...“ řeknu nejistě a pohlédnu na její rodinu. Nevím, jestli to před nimi mohu říct, ale Emily přikývne.

„Myslím, že by to měli vědět.“

„Vědět co? Co ještě může být horší, než tohle?“ procedí rozlobeně Edmund skrz zaťaté zuby. Bez odpovědi přejdu místnost ke krbu a beru si nůž, který leží na římse. Jacksonovi zpozorní a sledují nůž v mé ruce, jako by byl tou nejnebezpečnější zbraní na světě. Na jednu stranu mi to přijde až komické.

„Existuje spouta věcí, co je zakázaných nebo přinejmenším nedoporučovaných. Já jsem na tvou sestru použil svou krev, a ta ja zakázaná, ale taky jsme spolu uzavřeli něco jiného. Nedoporučené asi není to nejlepší slovo... dejme tomu, že je to skoro zakázané kouzlo.“

„Jaké kouzlo? A proč skoro zakázané?“ ptá se Edmund dál nechápavým hlasem.

„Jsem si jistý, že o něm nikdo z vás nikdy neslyšel. Je hodně staré a nepoužívané. To kouzlo se jmenuje Věčný slib. Je to vlastně spojení dvou osob v jednu. Mohu teď cítít vše, co cítí Emily, a naopak. Mohu s ní mluvit jen v myšlenkách, aniž by o tom kdokoliv z vás věděl, a to i kdyby byla míle ode mě. Ale má i svoje horší stránky.“

„A ty jsou?“

Teď přisla chvíle pro nůž. Natáhnu ruku před sebe a vší silou si nůž zabodnu do dlaně, až projede skrz. V první chvíli na mě všichni nechápavě zírají, až dokud Emily nevykřikne. Bolestivě si tiskne ruku k tělu.

„Cítíme bolest toho druhého. Sice dokážeme to spojení omezit, ale jen velmi vzácně. Musíme dodržovat pravidla, která jsme ve Slibu zvolili, a když je porušíme, budeme trpět oba.“

Odpoledne toho dne vyrážím do lesa na lov. Potřebuju si trochu urovnat myšlenky. Vzdálil jsem se sotva tři kilometry od domu, když jsem to ucítil. Krajina přede mnou jako by se začala balit do mlhy a třást. Uši mi zalehly a po čele začal téct pot. To určitě matka. Zkouší nějaké kouzlo. Ještě chvíli se pokouším vzdorovat, ale pak ztrácím vědomí.

Pohled Emily

Cítím, jak mě všichni probodávají pohledy. Hlavně Edmund. Už mám opravdu chuť mu jednu natáhnout. Ale to by mě k sobě musel nechat přiblížit. Chová se, jako kdybych byla žralok a on nebohý turista, co se mu snaží rychle uplavat. Když už mám toho ignorování po krk a rozhodně mířím k matce, přijde to. Neskutečná bolest hlavy. Chytnu si ji do dlaní a cítím, jak padám na kolena. Slyším, jak kříčím, ale přijde mi to jako z velké dálky. Někdo mě drží za ruce. Myslím, že je to matka, ale nemohu se podívat, jak křečovitě svírám oči. A pak stejně rychle, jak to začalo, to mizí.

„Emily, co se stalo?“ ptá se mamka zděšeně, když se pomalu sbírám z podlahy.

„Torresová... Mají Diega.“

„Ah ne! A teď přijdou sem! Co budeme dělat?“ vyhrkne maminka.

„Nepřijdou sem. Chtějí mě nalákat k nim do sídla.“

„Tak to musíme rychle utéct!“

„Ne! Vy zůstaňte tady. Budete tady v bezpečí a já jdu pro Diega,“ rozhodnu a vykročím k jedné ze skříněk, ve které jsou zbraně. Beru si několik dřevěných kolíků a nůž.

„Ale sama jsi říkala, že je to past,“ namítá otec.

„Já vím. Tak se do ní jdu chytit. Co mi můžou udělat? Mám Diegovu krev. Jsem rychlejší a silnější než oni.“

Pohled vypravěče

Diego měl ruce spoutané za zády očarovanými pouty, klečel na kolenou vedle trůnu, na kterém většinou sedával on, když vydával rozsudky, a okolo něj stálo deset strážných. Byl strašně oslabený. Matčina kouzla byla neobyčejně silná. Uprostřed místnosti právě probíhal výslech. Otec s pomocí dvou stráží se pokoušeli z Marca dostat jakékoli informace o Emily. Pokoušel se jim vysvětlit, že nic neví, ale oni ho stále dál mučili. Diego mu nepohl pomoct svou silou, protože sám na tom byl velmi špatně, ale rozhodl se mu pomoci pravdou.

„To je v pořádku, Marco... jen jim to řekni... není nic, co by s tím dokázali udělat,“ zamumlá sotva slyšitelně a upadá do bezvědomí.

Marco se nenávistně rozhlédl po místnosti, vyplivl krev a začal.

„Já na vašem místě bych urychlil přípravy na Emilyn příchod. Nebude jí trvat hodiny zjistit, že Diego zmizel, jak jste si mysleli.“

„Co tím myslíš?“ vykřikl pan Torres.

„Diego je s Emily propojen pomocí velmi mocného kouzla známého jako Věný slib... To, že jste Diega unesli, se dozvěděla téměř v ten samý okamžik, kdy se to stalo. Její příchod bych neočekával za několik hodin, ale každou minutou.“

V sále na vteřinu zavládlo hrobové ticho, než ho rozrazil rozzuřený hlas Diegovy matky.

„Tos neudělal!“

Jako na povel uslyšeli ránu od vchodových dveří.

„Jde si pro vás,“ zamumlal Marco tiše a pobaveně sledoval Torresovic tváře plné hůzy.

Pohled Emily

Bezmyšlenkovitě rozkopnu hlavní dveře. Všude bylo prázdno. To je divné. Pak ji ale zahlédnu. Marysa se zoufale snaží ukrýt v obývacím pokoji. Zjevně mě tady nikdo neočekával tak brzy. Jistým krokem se vydám k ní a ona vykřikne.

„Nech mě na pokoji!“

„Co ti dělám? Ještě jsem k tobě ani nedošla,“ zasměju se pobaveně a podívám se na šátek na jejím krku. „Kolikrát jsem ti říkala, Maryso, ať nenosíš šátek, když se blíží nebezpečí, co?“ Jedním rychlým pohybem šátek popadnu a utáhnu jí ho kolem krku tak, že ho má jako oprátku.

„Jsem tady, Diego. Jdu si pro tebe! Kde tě schovávají?“ Marysa se pokoušela mě všelijak odstrčit, ale nebylo jí to nic platné. Dusila se a já byla silnější. „Diego, probuď se! Kde jsi? Zavolej mě!“ zaječím ve své hlavě.

„Emily!“ ozve se z popravčího sálu. Okamžitě tam zamířím a Marysu táhnu po zemi za sebou. Ještě pořád se dusí a bojuje sa šátkem. Když vpadnu do dveří, na vteřinu na mě všichni zděšeně zírají. Ne snad proto, že by se mě báli, ale kvůli Maryse. Jedním tahem ji postavím na nohy a zadívám se na Antonia.

„Je mi to líto, Antonio, ale nemám jinou možnost. Tvoje žena za Diega. Hned!“ Mezitím si rychle prohlížím celou scénu před sebou. Torresovi a dvanáct stráží. Takže jako jediný problém tady vidím paní Torresovou. Zaměřím se na Diega, je slabý, ale může brát sílu ode mě, jen ho musím zbavit těch pout. Kdopak má asi klíč? Vtom mě jako magnet přitáhne opasek Diegovy matky s nevinně se pohupujícím klíčkem. Mám tě. Torresovi smlouvat nebudou, takže to musíme udělat jinak. Popadnu Marysu a hodím ji na paní Torresovou. Obě padají na zem a v nastalém zmatku mám dost času jí sebrat ten klíč. Mezitím se ke mně stačí dostat dva strážní. Jednoho odkopnu přes celou místnost, kde naráží do zdi a ztrácí vědomí, dalšímu rovnou lámu vaz. Vyhýbám se útoku pěti dalších a vytahuji dřevěný kůl. Marco se mezitím pokouší odplazit ke straně. Dokážu zabít těch pět strážných a dostávám se k Diegovi. Rychle se pokouším odpoutat ho, než se ke mně dostává zbylých pět vojáků. Odrážím všechny jejich útoky, když mezitím pan Torres popadne Diega a vrazí mu do břicha nůž. Ví, že mě to oslabí. Trhnu sebou a zakřičím, a tohle zaváhání jim stačí k tomu, aby mě chytili. Stále cítím tu bolest v břiše, a než stačím cokoliv udělat, pan Torres mi do srdce vráží kůl. 

Autor: TerezaJWilde, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věčný slib 37. kapitola: