Válka proti druhým - 6. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Už známe podrobnosti o misi, můžeme se na ni vrhnout!

Omlouvám se za delší čekání... =)

21.05.2013 (12:00) • Arterie • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 445×

Večer, když jsme všichni seděli v kuchyni a znova projednávali zítřejší misi, jsem bedlivě Ellen pozorovala. Držela jsem se s Vainem za ruku a občas ho políbila. Ellen nás opravdu pozorovala, i když to docela dobře kryla. Když zrovna nekoukala na nás, sledovala Sama, který si z našeho počínání nic nedělal. Byla jsem z toho nervózní a chtěla jsem jim pomoct. Najednou jsem pod stolem cítila klepání na ruku. Byla to morseovka. Vcítila jsem se do rytmu klepání a nakonec rozlouskala vzkaz od Vaina, abychom radši zmizeli.

„Nepůjdeme se jen tak projít do ulic? Mohli bychom tam narazit na nějaké pouliční rvačky, ráda bych se k nim přidala…“ podívala jsem se na Vaina a ten nadšeně přitakal.

„Vaine, neměl bys raději pracovat na zítřejším plánu?“ Sam se podíval na Vaina a poklepal prstem na papír.

„Teď z toho stejně nic nevykoumám… V plánování jsem dobrej, ale musím mít přehled o místě, čase, lidech… To, bohužel, nemám. Budu k dispozici po zítřejším rozhovoru s tím chlapem, kterého tam potkáme.“ Odešli jsme s Vainem z bytu a vyrazili do ulic se pořádně porvat.

„Ah, už mám ztuhlý tělo! Chtělo by to pořádnou rvačku. Proč nikde nikdo není? To jsou dnes všichni zalezlí?“ Vain šel s rukama za hlavou a brblal si potichu nadávky.

„Chodíme tu už dvě hodiny. Vrátíme se domů. Přemýšlela jsem nad tím, cos říkal o té misi. Myslíš, že bychom do toho neměli jít?“ nenápadně jsem se zeptala a sledovala Vainovu reakci.

„Nemyslel jsem to tak, že bychom do toho neměli jít. Jen jsem řekl, že je to nějaké divné, což mi dáš za pravdu, ne?“ když jsem to Vainovi mlčky odkývala, pokračoval.

„Něco podobného na nástěnce ještě nikdy nebylo. Za celý rok, co do té hospody chodíme. A popravdě, jsem na sebe dost naštvaný. Tolik jsem se nechal uchvátit papírem, který visel na nástěnce, že jsem si ani nevšiml, kdo ho přinesl. Jednoduše jsem toho panáka přehlédl, což se mi taky nelíbí.“ Vain stále koukal na noční oblohu a ruce držel za hlavou. Z jeho slov jsem cítila, že ho to opravdu štve. Přemýšlela jsem nad tím i celou cestu domů. Vain se málokdy mýlil. Jestli z tohohle má špatný pocit…

„Jsme doma!“ Došla jsem do obýváku a zrak mi spočinul na Samovi, který spal na gauči, a vedle u stolku spala Ellen. Takže spolu pravděpodobně nemluvili o tom, o čem měli. Potichu jsme přešli do našeho pokoje. Po sprše jsem sebou třískla do peřin a zachumlala se. Tolik jsem potřebovala spánek. Byla jsem ze všeho vyšťavená… Hlavně nemyslet na věci, které nás čekají až zítra.

Probudilo mě hlazení po vlasech. Pootevřela jsem jedno oko a usmála se na Vaina.

„Dobré ráno, musíme vstávat. Musíme dorazit do té budovy pro náš úkol.“ Vain mě chytil za tvář a políbil mě. V mžiku vyskočil z postele a zabral koupelnu. Posadila jsem se a protáhla tělo. Slyšela jsem, jak v kuchyni rachotí příbory, Ellen už byla vzhůru. Vstala jsem a škobrtavým krokem došla za ní.

„Dobré ráno, spali jste v obýváku až do rána?“ rozhlédla jsem se po kuchyni. Sam nikde nebyl.

„Ahoj, Viky. Povídali jsme si a pak jsme asi nějak vytuhli. Překvapivě nemáme ani moc ztuhlé svaly, což se nám bude pravděpodobně hodit.“ Ellen se usmála a položila další kávu na stůl.

„Ehm… Ellen? Můžu se tě na něco zeptat?“ nejistě jsem se posadila na židli a upila ze svého hrnečku silnou kávu.

„Samozřejmě, na cokoliv. Jsme přece kamarádky.“ Ellen vzala svůj hrnek a posadila se proti mně. Její dlouhé blonďaté vlasy, které rozpuštěné dosahovaly až na zem, byly tentokrát sepnuté v krásný drdol.

„Víš… neděje se něco? Já se nechci do ničeho plést, ale mám takový pocit, že mezi tebou a Samem není všechno v pořádku. Pohádali jste se? Mně to můžeš říct, vždyť to víš.“ Sledovala jsem její výraz. Otevřel pusu a tvarovala jasné “ne“, ale pak pusu opět zavřela a nevyšla z ní ani hláska.

„Děje,“ špitla Ellen a ohlédla se k jejich ložnici, kde se Sam oblékal. „Já jsem teprve teď zjistila, že miluju to pako, které se kvůli mně vrhlo do rvačky, kde nemělo šanci vyhrát. Vždy se zatajeným dechem pozoruji, jak se ohání dýkou nebo mečem. Jak bezstarostně máchá pěstmi a nikdy nemine. Že je ochoten zastat se dívky v nesnázích. Jeho humor a to, jak se se mnou baví. Ale proč mám pocit, že on tu lásku neopětuje? To by se choval trochu jinak, ne?“ Ellen sklíčeně seděla a v rukou žmoulala hrnek.

„On mě bere jako kamarádku, která mu bude bojovat po boku. Závidím tobě a Vainovi ten vztah. Milujete se a dáváte to najevo. Když se hádáte a přitom oba směšně rozhazujete rukama, útočíte na sebe. Když spolu souhlasíte a radostně na sebe kývete, tleskáte… Takový vztah bych si přála také. Kdyby tak Sam věděl…“

„Musíš mu to říct! Jinak na to nepřijde!“ přerušila jsem Ellenino vyprávění. Vstala jsem ze židle a šla do volné koupelny.

„Správných chvil ještě bude, neboj se,“ otočila jsem se a usmála se na ni.

Zabouchla jsem za námi dveře od bytu a zamkla. Seběhla jsem za zbytkem po schodech a ulicí jsme se vydali do činžáku, který patřil nějaké neznámé společnosti. Vyjeli jsme výtahem do osmého patra. Tam už nás vítal menší pán. Kratší zrzavé vlasy měl nagelované a přilepené k hlavě. Zelené oči si nás neustále měřily a vypadaly až nechutně pohyblivě. Nejvíce mne zaujala dlouhá jizva, která se táhla skrz zátylek přes krk až dopředu na hruď. Docela by mě zajímalo, kde k ní přišel.

„Posaďte se. Pokud se nemýlím, vy jste přišli na mou žádost o pomoc.“ Pán se posadil do svého točitého křesla a před sebou zaklapl notebook.

„Ano, jsme tu kvůli tomu. Prosím, řekněte nám blíže, co od nás očekáváte.“ Všichni jsme se posadili a netrpělivě čekali, co z toho podivína vyleze.

„Jsem rád, že jste do toho tolik zapálení, ale nejdříve vás musím varovat. Není to nic pro slabé povahy. Budete se prát, pravděpodobně hodně.“ Měřil si nás zelenýma očima a poklepával si prostředníčkem o stůl.

„To nám nevadí. My s tím počítáme, už jsme riskovali život vícekrát. O co jde?“ Vain vytáhl z kapsy plakát z hospody a položil jej před něho.

„Nu dobrá. Povím vám, co se stalo. Naše firma, jak jste si asi všimli, není moc známá, ale i přesto má na účtech biliony peněz, a to, prosím, z čistého podnikání, žádné praní špinavých peněz. Držel jsem tajnou informaci o zbrojení americké armády. Amerika po naší firmě chtěla, abychom sestrojili všech padesát jaderných zbraní, právě pro naše bohatství. Slíbila velký obnos. Já souhlasil, protože mí muži jsou velmi schopni ve výrobě zbraní. Celých deset let firma funguje bez jakýchkoliv problémů, až do tohoto týdne. Můj zástupce zjistil, že je ve firmě nějaký špion. Hodně dlouho jsme neměli nic, až jednoho dne přišel dopis. Malé psaníčko, na kterém bylo napsáno jméno. Paul Seal, spíše známý jako „Ao“!“

Cukla jsem sebou. „Ao? Proč mi to jméno přijde povědomé? Neslyšela jsem už ho někde? Nemluvil o něm náhodou ten chlápek před rokem? Kdy mi pomohl Vain? Nekřičel, že se pomstí za svého šéfa Aoa?“

„Slyšeli jste o něm někdy?“ Pán zkřížil ruce na stole a pomalu přejížděl očima po naší bandě. Zastavil se u mě a probodával mě pohledem. Rezolutně jsem zakroutila hlavou a ostatní to udělali po mém vzoru.

„To nevadí. Nicméně já ho také neznal. Nevěděl jsem, o koho jde, ale věděl jsem, že musím být s informacemi o to opatrnější. Složil jsem tým z lidí, kterým jsem stoprocentně věřil, a nechal je pracovat na zbraních, ale bylo jich málo. Počet pracovníků klesl minimálně na polovinu a já se bál, že nestihneme udělat zakázku do termínu. Nechal jsem muže, aby do týmu vybírali dle svého uvážení, pokud někoho dobře znali. A pak se to stalo. Jeden den zmizela jedna celá jaderná zbraň a všechny mé informace, které byly přísně tajné, dokonce ze sejfu!“ muž se chytil za srdce.

„Je to opravdu obrovský průšvih. Musím zbraň i informace získat co nejdříve zpět, jinak to odnesou jak moji muži a firma, tak i já.“ Začal se klepat a já jsem si zatím prohlížela kancelář.

„A máte nějaké souřadnice? Víte, kde máme hledat? Známe tvář některých těch lidí? Včetně Aoa?“ Vain se do toho vložil a já pochopila, že už v hlavě spřádá plán, jak co získat.

Po další hodině jsme se zvedli a odcházeli z kanceláře. Sam ujistil muže, že to získáme do tří pracovních dnů. Když jsme procházeli dveřmi, všimla jsem si na věšáku dlouhého hnědého kabátu. Zaměřila jsem se na něj a přemýšlela, kde jsem ho viděla. Nemohla jsem si ho vybavit… Připadal mi tolik povědomý, chtěla jsem k němu jít a prohledat ho. Ale pravděpodobně to byl obyčejný kabát, jako každý jiný. Proč by měl být tento dlouhý hnědý plášť výjimečný?

« Předchozí díl

Autor: Arterie, v rubrice: Povídky » Na pokračování