OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Válka proti druhým - 5. kapitola

06.05.2013 (20:00) • Arterie • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 440×

„Kam teď? Stíháme ještě do hospody za Ellen a Samem?“ Vain se na mne podíval a pak se koukl na hodinky.

„Nevím… Jsme dohodnuti, že čekáme na ty druhé do dvou hodin. Máme na to sedm minut, pak berou další zakázku, a je konec. Takže tam zkusíme dorazit nebo tam půjdeme pomalu a vezmeme ještě nějakou béčkovou.“ Rozhlédla jsem se po ulici a zpět na Vaina. Jeho úsměv od ucha k uchu mi dal odpověď. Bez jediného slova jsem se rozběhla do uličky mezi domy a pomocí bodáků se skrz zeď dostala na střechu. Rozběhla jsem se po ní a od kraje budovy se odrazila. Dopad do podřepu. Otočila jsem se a viděla od sebe zhruba pět set metrů Vaina, který proskakoval v uličkách ve vzduchu po balkonech.

Po dalších minutách jsem doběhla na střechu hospody. Vrhla jsem se rychlým skokem dolů a pád zpomalila díky bílému plátnu, které viselo v čele budovy. Dopadla jsem na zem a ohlédla se po Vainovi. V další sekundě doběhl ze zatáčky a prudce do mě strčil, až jsem odlétla k jiné budově.

„První! Ano! Netřeba potlesku!“ šibalsky se na mě usmál a vítězoslavně dal ruce v bok. Vstala jsem a bez jakýchkoliv řečí jsme vtrhli do hospody. Většina očí se na nás upoutala, včetně barmana Charlieho. Viděla jsem, že pár dalších očí sleduje pár. Holku s dlouhými blonďatými vlasy a chlapa se zářivými černými vlasy. Sam a Ellen. Sam se natahoval pro další béčkovou akci. Než jsem stačila jakkoliv zareagovat, Vain sebral ze stolů od štamgastů kudlu, kterou prudce hodil. Kudla se vyhnula čtyřem hlavám, které vyděšeně ucukly. Přesně v pravý čas se zabodla do papíru, kterého se dotkl Sam. Rychle se otočil a tasil svůj nůž. Když nás viděl, s úsměvem na nás zavolal a kudlu uklidil zpět.

„Mysleli jsme, že už nedorazíte. Ještě dvě vteřiny a měli bychom už jinou misi. Fakt máte štěstí!“ Sam nás u nástěnky přivítal a začal se vyptávat na naše počínání během dneška.

„Same, na to se jich můžeš zeptat až doma,“ pípla za ním Ellen. Stála za Samem a svírala rukojeť svého meče, který byl uschován v pouzdře, které bylo na první pohled přehlédnutelné, ale ne pro lidi, kteří o něm věděli.

Všichni jsme se přesunuli k nástěnce bloku D. Blok D, kde byly mise a akce nejtěžší a běžným skupinám zabraly většinou až dva dny pořádného boje. Ale byla za to dost slušná odměna. Vybírali jsme si a nemohli se rozhodnout mezi dvěma. Najednou se kolem nás protřel postarší pán v dlouhém hnědém hábitu a umístil na nástěnku papír s nadpisem “Urgentní! Spěchá!“. Okamžitě to upoutalo mou a Vainovu pozornost. Naše chtivé pohledy Sama a Ellen ujistily, že už máme vybráno. Natáhla jsem se po papíře a všichni jsme se odebrali zadním vchodem z hospody, kde jsme si chtěli na dvoře přečíst, o co vlastně jde.

***

Charlie naléval hostům kořalku, když si všiml, že do lokálu vstoupil neznámý muž, kterého v okolí ještě neviděl. Upoutal jeho pozornost během nanosekundy. Klobouk zaražený do obličeje, ale i tak vykukovaly zrzavé vlasy. Dlouhý hnědý plášť jako by zakrýval tlusté tělo s tajemstvím. V tenkých prstíčkách svíral svitek. Bez mrknutí oka jej rozevřel a jednou rukou ho za pomocí připínáčku připíchl na nástěnku. Hned na to se otočil a šel šouravým krokem opět pryč z hospody. Lidé, kteří žádali o pomoc jeho štamgasty, byli vždy trošku podivní a snažili se skrýt svou identitu, ale tohle bylo něco jiného. Ohlédl se zpět k nástěnce a viděl, jak lejstro, které neznámý muž přibil, strhává Puma a její parta. Při odchodu na něho Vain mávl a ostatní na něj zavolali. Věděl, že je mise v dobrých rukou. Pohlédl zpět za mužem v plášti a polil ho ledový pot. Sevřelo se mu hrdlo. Muž se koutkem oka díval za zavírajícími se dveřmi od zadního východu a usmíval se. Šílený výraz ve tváři by vyděsil leckoho. Rychle se otočil a zmizel z Charlieho hospody tak rychle, jak to jen šlo.

***

„Cože? To nechápu…“ Svou tvář jsem schovávala za papírem a kryla se před rozhořčeným Vainovým výrazem.

„Já to taky nechápu, ale co je psáno, je dáno,“ prohlásila jsem a nakonec papír srolovala. Zastrčila jsem ho do kapsy a zavěsila se do Vainovy ruky.

„Co se dá dělat, jdeme domů… Nebo se skočíme někam najíst?“ usmála jsem se a ohlédla se za Samem a Ellen.

„Popravdě se mi nikam nechce. Radši půjdu domů a dáme si pořádnou horkou vanu a pořádné jídlo. Ovšem pokud někam chcete zajít, nebráním vám, jen půjdete beze mne. Nechci kazit náladu, jen jsem dnes nějak přešlý.“ Udělala jsem dva velké kroky, abych se vyrovnala Vainovu tempu, a šla s ním domů. Chtěla jsem mu dát najevo, že jsem s ním za jakékoliv rozhodnutí. Za námi se vydala Ellen, ale moc kroků neudělala.

„Ellen! My někam zaskočíme, ne? Den je ještě dlouhý, krásný. Noc bude dlouhá a mladá, ovládneme ji a po jídle můžeme nakopat nějakým grázlům zadky!“ Sam se zazubil a zvedl na Ellen palec. V tu chvíli se na mě Ellen otočila a věnovala mi jeden žalostný pohled. Nevysvětlitelný pohled. Snad ode mě žádala pomoc?

„Ano, moc ráda. Je zbytečné noc promrhat doma vsedě.“ Ellen došla zpět k Samovi a sklopila zrak k zemi. Sam se otočil a za chůze začal vyprávět nějakou historku. Ellen za ním poslušně šla a hlavu měla stále svěšenou. Její chování poslední dobou opravdu nepobírám.

S Vainem jsme se dostali domů. Udělala jsem rychle nějaké jídlo, které jsme zapili mlékem.

„Co je? Stále přemýšlíš nad tím papírem?“ dopila jsme svou sklenici mléka a položila jsem ji na linku.

„Já to jen nechápu. Napíšou velkým písmem, že potřebují nutně pomoc, jak strašně to spěchá, a nakonec bez jakýchkoliv dalších informací dole napíšou, že máme hned další den přijít do jejich “firmy“, kde nám dají instrukce? Co to je za smysl a styl? Tohle je poprvé. Chci něco rychle? Tak do toho jdu ještě ten den… Smrdí to!“ Vain si dolil další sklenici mléka a nakonec se protáhl.

„Zítra to očíhneme. Pokud se nám to nebude líbit, odstoupíme od toho, i když to stojí slušný balík. Souhlasíš s tím? Nechci, abys dělal něco proti své vůli, to by se pak příčilo i mně…“ Seděli jsme spolu mlčky v kuchyni a já si položila hlavu na jeho klín.

„Mimochodem, nezdá se ti, že je poslední dobou Ellen nějaká jiná? Divně se chová, neumím si to vysvětlit.“ Ležela jsem na klíně a před očima si vybavila tvář Ellen.

„Jojo. Chová se jinak. Myslím, že vím proč. Všimla sis, jak si nás vždycky prohlíží? Už nás zná rok, a přesto si nás v místnosti vždy prohlíží. Pokud stojím v jednom rohu a ty v druhém, nezajímáme ji. Povídá si s tím, s kým potřebuje nebo chce. Jakmile jsme však spolu od sebe tak dva kroky, anebo ještě hůř, držíme se za ruce, její oči se na nás automaticky zaměřují. Skoro až děsivé.“

Narovnala jsem se a pohlédla na Vaina. Zamyslela jsem se a došlo mi, že mluví pravdu. Nikdy jsem nad tím tolik nepřemýšlela nebo se tím nezabývala. Ale teď, když jsem to slyšela od Vaina, jsem si to v hlavě urovnala.

„Proč to dělá? Má k tomu důvod? Nevěří nám?“ zeptala jsem se a snažila se zaplašit tak hroznou myšlenku.

„Nene, to není tím. Ona nám věří. Ale ještě víc věří v Sama. Víš, co tím myslím? Mám pocit, že se do něho zamilovala. Ale pan nagelovaný si toho nevšiml a vlastně si ani nejsem jistý, jestli k ní něco cítí. Každopádně Ellen neví, co s tím dělat. Jak s tím naložit, jak mu to říct. Proto se chová takhle. Odtažitě… Všechno si v hlavě třídí. Sleduje nás, jak reagujeme na toho druhého, protože pro ni teď my dva představujeme ideál “partnerského vztahu“. Je to opravdu jednoduché.“

Vain si stoupl a protáhl se. Přes otevřené okno se šel projít po střechách a já se rozhodla umýt nádobí. Nechtěla jsem moc myslet na Ellen, ale neubránila jsem se myšlenkám. Rozhodla jsem se jí pomoct a Sama pořádně profackovat, aby si všiml, že je do něj Ellen zamilovaná. Jenže to musím odložit, ta mise na nás nepočká. Hlavou mi pak vrtala ještě Vainova slova. Co se týče těchto akcí, má Vain většinou obrovský přehled. Ale co by se mohlo stát? Přežili jsme plno jiných “déčkových“ misí.  

Autor: Arterie, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Válka proti druhým - 5. kapitola: