OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Válka proti druhým - 4. kapitola

23.04.2013 (09:00) • Arterie • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 627×

„Má to být někde tady. Jdeš první?“ koukala jsem na Vaina a čekala, až si doprohlédne jednu chudinskou čtvrť.

„Jestli je to ještě ten starý typ baráků z 19. století, tak vzadu je požární žebřík. Bude lepší, když dojdeš do toho bytu ze střechy. Až je najdu, dám vědět výstřelem.“ Vain odepnul hardyss a vzal jej do ruky.

Kývla jsem a rozběhla se k zadní straně domu. Pokud šlo o plánování, byl Vain nepřekonatelný. Když se plánovala jakákoliv akce, vždy uměl využít talent všech, kteří se zapojili, a to umí málokdo. Požární žebřík byl, jak jinak, na svém místě. Vyšplhala jsem po něm na střechu a připravovala se, až uslyším výstřel. Mezitím jsem se trochu protáhla. Nechtěla jsem ještě vytahovat hroty, a tak jsem jen nechala proudit sílu v těle. Uvolnila jsem si jen level třicet, aby to bylo trochu dostačující. Procházela jsem od okraje k okraji a čekala na ránu. Stále se nic neozývalo a už mě přepadala chuť jít se podívat sama dovnitř budovy. Musela jsem si opakovat, že je vevnitř Vain, tudíž je vše v pořádku. Ozval se výstřel, následován zvukem rozbitého skla. Otočila jsem hlavu na východ a rozběhla se k okraji. Shlédla jsem dolů. Přes všemožné okenice jsem nebyla s to poznat, do jakého patra se mám vydat. Skočila jsem dolů a vytasila hroty. Energicky jsem je zabodla do stěny baráku a nechala je projíždět skrze omítku. Slaňovala jsem bez provazu, až jsem se zastavila ve čtvrtém patře u rozbitého okna. Vytáhla jsem bodáky a chytila se rukama za parapet. Loktem jsem vysklila poslední zbytky okna a vsoukala se do místnosti. Na jídelním stole ležel polonahý chlapec, kolem kterého ležely skalpely a nějaké nůžky. Druhý chlapec byl přikován ke zdi. Oba si mě vyděšeně měřili. Místnost byla až na nás tři úplně prázdná. Nikde nebylo památky ani po Vainovi, ani po útočnících, ale kulka musela projít tímto oknem. Přitiskla jsem se ke zdi a nechala opět vyklouznout bodáky. Můj zrak kmital mezi dvěma dveřmi, které do místnosti vedly. Zaposlouchala jsem se do zvuků a snažila se zaslechnout cokoliv. Po chvilce stání jsem doběhla ke klukovi u zdi. Ohnala jsem se pravou rukou a přeťala první řetězy, které ho držely. To samé jsem udělala ještě třikrát a chlapec byl téměř volný. Okovy mu na ruce zůstaly, ale těmi jsem se v tu chvíli nezabývala. Došla jsem ke stolu za druhým chlapcem a tam jsem jen přeřízla provazy, které ho vázaly ke stolu. Seskočil a doběhl k bratrovi. Pomohl mu na nohy a nakonec ho podepřel o rameno. Usmála jsem se na ně a přidřepla k nim.

„Kde jsou ti zlí lidé, co vás sem dovedli?“ podívala jsem se staršímu klukovi do očí. Byl odhodlán dostat bratra do bezpečí. Sám zvedl hlavu, aby mi pohled opětoval.

„Někam tam!“ chlapec ukázal směrem na zelené dveře. „Ten pán se zbraní je donutil, aby ho pronásledovali!“

Zvedla jsem se na nohy. „Dobrá. Jdeme ven. Dostanu vás před barák, pak na mě počkáte někde schovaní, a nakonec vás dovedu k rodičům. Souhlasíte?“ Když chlapec kývl, vzala jsem mladšího kluka na záda a vyrazili jsme zelenými dveřmi na chodbu domu. Zastavila jsem se a kromě hlasitého a zrychleného dechu chlapce vedle mě jsem neslyšela nic. Došla jsem ke schodům a váhavě jsem udělala první krok. Když se nic nestalo ani neozvalo, přidala jsem do kroku na zádech s malým a v patách s velkým klukem. Seběhli jsme do přízemí. Postavila jsem mladšího opět na nohy a nechala je, aby vyšli z vchodových dveří.

„Sedněte si támhle k těm krabicím. Pokud do dalších dvaceti minut nepřijdu, odveď bratra a zkuste najít domov nebo nejbližší policejní stanici. Jdu se podívat do sklepa.“ Zabouchla jsem za sebou dveře a rozběhla se ke zrezivělému schodišti, které bylo na konci chodby. Rychle jsem ho seběhla a ocitla jsem se v prázdné místnosti.

Chodila jsem v malé čtvercové místnosti ode zdi ke zdi a ťukala na ně, jestli nějaká není “falešná“. Uslyšela jsem slabý zvuk výstřelu, který jsem neomylně přiradila k hardyssu. Zvuk byl tlumen. Klekla jsem si a začala pátrat rukama po zemi. Nahmatala jsem železnou obruč. Zatáhla jsem za ni a zvedla poklop. Pro jistotu jsem si uvolnila dalších padesát levlů a nakonec skočila dovnitř. Letěla jsem vedle žebříku, pomocí kterého jsem zpomalovala svůj pád. Dopadla jsem do podřepu. Konečně se dostavily zvuky a hlasy, které jsem měla slyšet dávno už nahoře. Doběhla jsem obrovskou chodbou do ozářené místnosti. Viděla jsem Vaina a viděla jsem další tři muže s mečem, katanou a řemdihem.

„Vaine!“ doběhla jsem vedle něho a zlostně přejela pohledem muže. Muž s řemdihem měl krvácející ránu v noze. Musel to být on, kdo před maličkou chvílí chytil výstřel. Nicméně ho ta krvácející rána nijak nezpomalovala a on byl stále odhodlaný útočit.

„Jsou ti kluci v pořádku?“ Vainovi stékal pramínek krve z malé řezné rány na tváři. Na odpověď jsem mu kývla a neslyšeně vyslovila dvacet minut. On mi oplatil kývnutí a pak jsme se soustředili na další boj. Rozběhla jsem se a vrhla se na chlapa s katanou. Hrot levé ruky se střetl s katanou a místnosti projel ostrý zvuk přejíždění dvou kovů. Odstrčil mě katanou a já se okamžitě opět rozběhla k němu. Oběhla jsem ho zezadu a chtěla mu provrtat záda. Než si můj hrot stačil dát bolestný polibek s jeho zády, jeho katana už hrot odpinkla a donutila jej změnit směr. Provedla jsem rychlou otočku a druhým hrotem jsem ho škrábla do ruky. Ustoupil dva kroky. S volným časem jsem se otočila a zkontrolovala Vaina. Chlap s řemdihem už měl kulku i v druhé noze a značně se přemáhal k chůzi. Když jsem se pomalu otáčela zpět, přesně v tu chvíli ke mně vyběhl muž s katanou. Uskočila jsem do strany a sledovala, jak ode mě katana odděluje pramínek vlasů. Přiskočila jsem k němu a započala rychlý útok s hroty. Všechny zdatně odrážel a nahlas se smál.

„Level síly na 100! Ihned!“

Z boku na lýtku se mi objevila dýka. Vždy když překročím hranici stovky, objeví se mi u nohy dýka. Všimla jsem si toho tak rok zpátky. Nehodlala jsem ji použít. Chtěla jsem ho dostat tak jako vždy. Rozběhla jsem se a opět na něho zaútočila. Stále jsem žasla nad tím, že odráží mé útoky s jednou katanou. Nakonec jsem udělala to, co jsem v těchto situacích dělala nejčastěji. Přešla do slabého míhání, které mi bralo rychle veškerou energii. Oběhla jsem ho během sekundy, a i když si mě všiml a trhl směrem ke mně katanou, já ji pravým hrotem odrazila a nakonec druhým proťala jeho tělo. Zastavila jsem se a ohlédla jsem se za ním. Upustil katanu a padl k zemi. Přiklekla jsem k němu a sledovala, jak z něho vytéká krev.

„Je… tvou slabinou,“ zachroptěl muž a vyplivl krev, která se mu nahromadila v ústech.

Nechápavě jsem se zamračila. On pochopil, že já jeho nepochopila. Položenou hlavu natočil za sebe a malinko škubl hlavou tím směrem. Pozvedla jsem hlavu a uviděla Vaina, který se ještě stále rval s chlapem, co držel meč. Záhadným způsobem se mu podařilo odrazit už třetí kulku a po každém odražení provedl mečem výpad. Vain už měl nejedno škrábnutí.

„Vain?“ stočila jsem zrak k umírajícímu muži.

„Jsi silnější jak on. Zbav se ho, protože on… bude tvou zkázou,“ vydechl muž a zavřel oči. Poslední slova věnoval mně, svému vrahovi. Zvedla jsem se a prošla kolem chlapa s řemdihem, který měl třetí střelnou ránu v plicích a pomalu, bolestivě umíral. Došla jsem k muži s mečem zezadu. Když si mě všiml a jen na chvíli nevěnoval Vainovi pozornost, stříbrná kulka prolétla skrz jeho ruku s mečem. Okamžitě upustil meč a chytil si krvácející ránu.

„To máš za ty děti…“ Vain vystřelil druhou kulku, kterou mířil přesně do srdce. Muž okamžitě sjel k zemi a nevykazoval žádné známky života. Vzpomněla jsem si na chlapce. Rozběhla jsem se a zatáhla bodáky zpět do rukou. Vyběhla jsem z budovy a rozhlédla se po ulici. Bylo to více jak třicet minut. Chlapci už byli dávno někde pryč. Doufala jsem, že jsou někde v bezpečí. Byla jsem trochu zklamaná. Vain mě chytil za ruku. Ohlédla jsem se za ním a setřela mu volnou rukou téměř zaschlý proužek krve. Políbil mě a nakonec něžně objal. Tyhle společné akce byly k nezaplacení.

Když jsme vycházeli z ulice, Vain mě zastavil.

„Hele… Kdo je támhle,“ řekl a ukázal směrem ke kontejneru na papír, kolem kterého bylo plno kartonů. Dva kluci byli schoulení a spali na tom největším kartonu. Došla jsem k nim a probudila je.

„Jdeme domů, pojďte. Odvedeme vás tam.“ Nakonec jsme oba ospalé kluky vzali na ramena a za jejich navigace je dovedli k nim domů.

„Moc Vám děkujeme! Jak se vám můžeme odvděčit?“ Maminka tiskla oba chlapce k sobě a neubránila se slzám.

„Policie to chtěla řešit až během dalších dvou dnů. Bůh ví, co by se jim stalo…“ žena stále plakala a děkovala nám. Mačkala jsem Vainovi ruku.

„Opravdu vám děkujeme. Já i má manželka. Jsme strašně rádi, že se klukům nic nestalo.“ I jejich otec byl dojatý a šťastný. Byla to znovu šťastná rodina. Nic jsme od nich nechtěli. Měli jsme si vyzvednout cenu u organizace “hledačů“, ale nakonec jsme přijali jen nějaké drobné a možnost půjčení peněz, kdybychom byli v nouzi. Odešli jsme a s úsměvem jsme si šli vyzvednout objemnější obnos, který nám právem náležel, a to u té organizace. Na kousek papírku jsem jim naškrábala ulici, kde najdou tři hledané muže. Organizace se postará o úklid mrtvol a o úklid stop. Odešli jsme s balíkem a vydali se spolu zpět do hospody, kde už na nás beztak čekají Sam a Ellen. 

Autor: Arterie, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Válka proti druhým - 4. kapitola: