OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Válka proti druhým - 3. kapitola

10.04.2013 (18:00) • Arterie • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 697×

„Jste připraveni?“ Ellen stála v kuchyni a uklízela čisté nádobí. Vešla jsem do kuchyně z obýváku. Zavrtěla jsem hlavou a škubla jsem palcem k mému pokoji.

„Vain je ještě na střeše. Můžete jít napřed. My vás pak s Vainem doženeme. Vždyť víš, že pokud si nedá ranní sklenici mléka a chvilku si nepoleží na střeše, tak se mu pak nechce “pracovat“.“

Došla jsem k lednici a vytáhla krabici mléka. Pak jsem otevřela kredenc a z něho vyndala dvě sklenice. Po okraj jsem je naplnila a položila jsem je na stůl. Sam seděl za stolem a pročítal noviny. Nevěděla jsem, co se to poslední dobou dělo. Cítila jsem nějaké napětí, ale stále jsem nemohla přijít na to, jaké. Rozhodně panovalo mezi Ellen a Samem.

„Jdeme. Než oni se k nám přidají, můžeme stihnout nějaké rychlé krátké zakázky.“ Sam se zvedl a pohlédl na Ellen. Pozorovala jsem ji a potvrdila svoji teorii o napětí. Ellen sklopila zrak a tiše souhlasila.

Sam odešel do předsíně a začal si nazouvat boty. Ellen vzala tašku přes rameno, kterou vždy nosila. Měla v ní pár potřebných věcí, které zahrnovaly kapesníčky, peníze, dvě zbraně a malou dýku, která se dala za pomoci zvláštní síly zvětšit na krásně kovaný meč.

Viděla jsem jí ten meč použít jen jednou. A to když zachránila Vainovi život. To je také důvod, proč s ní povětšinou chodím na ty akce. Já bych ho nestihla zachránit a ona tam v tu chvíli zrovna byla. Jsem jí dost zavázána, i když jsem jí to ještě neřekla.

S taškou přes rameno poslušně doklusala do předsíně a také se přezula. Oznámila mi, že odchází, a nakonec se spolu se Samem zdekovali.

Den co den to bylo stejné. Vymahači mají volnou ruku ohledně pracovní doby, ale z neznámého důvodu naše skupinka pracuje bez jakýchkoliv pauz. Povolili jsme jen jednou, a to když si Sam prořízl ruku jedním nožem, který používal. Jinak jsme opravdu jeli bez nějakého uvolnění. Vain o žádné pauzy nestál. Já ráda pomáhám lidem, ale občas mám chuť nevylézt z postele a musím se nechat tahat…

Vain slezl ze střechy a došel za mnou do kuchyně.

„Za deset minut vyrážíme.“ Sklenici s mlékem do sebe obrátil v jedné sekundě a začal si připravovat věci. Stačilo mu přidělat pouzdro na stehno, zapnout do něho hardyss a pak se jen obléknout. Já jsem většinou nebrala nic. Jen telefon do kapsy. Bodáky z rukou mi stačily jak k obraně, tak k boji. Po deseti minutách jsem stála u okna v našem pokoji. Vain za mnou došel a otevřel půlku okna.

„Až po vás, slečno,“ zašveholil a uculoval se na mě.

„Ó, děkuji.“ Vyskočila jsem na parapet a pak slanila z balkonu na střechu pod námi.

Po pár sekundách vedle mě přistál i Vain. Vydali jsme se přes střechy do středu města a při tom se rozhlíželi, jestli třeba někde neuvidíme Sama a Ellen, i když to bylo velmi nepravděpodobné. Ti dva už dávno makali na nějaké “zakázce“. Sejdeme se zase až ve dvě hodiny u hlavní nástěnky. Ostatně jako obvykle.

Po sedmi minutách jsme dorazili na střechu modrého baráku. Byli jsme na místě. Slanili jsme přes okap do dvora k zadnímu východu. Otevřela jsme dveře a vklouzla do zakouřené místnosti, která smrděla jak cigaretami, tak i alkoholem.

„Je to tu každý den víc a víc zakouřený. Je mi z toho na zvracení.“ Vain za mnou kňoural a snažil se přivyknout si na ten kouř. Oči ho pálily a on je stále protíral.

„Můžeš zkusit Charliemu navrhnout, aby tady nechal vyvětrat, ale pochybuji, že Charlie ví, že tady v téhle zapadlé špeluňce má vůbec nějaká okna.“

„Mohl by nechat aspoň průvan skrz dveře,“ zavrčel Vain a prolezl přes lidi až k baru.

„Hooy! Kocour a puma. Jako každé ráno. Nástěnka je teď přeplněná. O práci, myslím, nemáte nouzi. Překonejte jen bandu ožralých lidí a bude to cajk!“ Charlie, zdejší barman, se zasmál a odkryl tak dáseň téměř bez zubů.

„Charlie, měl bys tady vyvětrat. Je to nechutný, vsadím se, že tvé plíce už jsou tvořeny jen z rakovinných buněk.“ Zatímco Vain přemlouval Charlieho, já se vydala k nástěnce.

Charlie měl pravdu. Neutišitelný dav ožralých lidí mě nehodlal pustit dál. Zkusila jsem se dostat přes lidi, ale bylo to marné. Nešlo to. Došla jsem si pro židli a přisunula jsem si ji k boku nástěnky. Vyskočila jsem na ni a snažila se dohlédnout přes hlavy alespoň na jeden jediný úkol. Bylo to všechno marné. Začala jsem být vytočená. Ti chlapi stejně nikdy žádnou zakázku nevezmou, protože se bojí, ale aby tady hloupě čučeli a zabírali místo u nástěnky, tak to jim šlo moc dobře.

Vytasila jsem jeden bodák a poklepala chlapovi, co byl nejdál, na záda.

„Mohl byste ustoupit? Ráda bych si vzala nějakou zakázku.“  Krok číslo jedna. Skrýt bodák za zády a zkusit být slušná. Tak mě to naučil Vain.

„Takové malé, slabé děvče. Ty bys měla jít místo tohohle na nějakou jinší brigádu. Třeba roznášet pívo. Můžeš se zeptat Charlieho u baru, ten tě jistě zaměstná. A teď ustup, to je pro chlapy!“ Muž mě hrubě odstrčil a zase se otočil směrem k nástěnce.

Teď přišel na řadu krok číslo 2. Znovu jsem na něho zaklepala, a když se na mě s otráveným obličejem opět otočil, přitiskla jsem mu hrot ke krku.

„Pusť mě tam, nebo nestihneš ani vykřiknout. Takových, jako jsi ty, je tu ještě nejmíň tucet. O jednoho méně. Žádná škoda.“

Muž vyvalil oči a pak “tajně“ šťouchl do muže vedle sebe. Ten se otočil a viděl, že mu bodcem mířím na krk.

„Co děláš, nech ho být! Pusť ho!“ Muž do mě chtěl strčit. Vytasila jsem druhý bodák a rychlým pohybem jsem ho škrábla na předloktí. Vyjekl a chytil si místo škrábnutí.

Začali se otáčet další a další lidi. Když ke mně konečně přistoupil i Vain a do ruky vzal hardyss, ostatním docvaklo, že my jsme ta jedna dvojice, která se stává po městě mezi lidmi legendou. Vytvořily se dva tábory. Polovina lidí se dekovala a křičela na tu druhou, ať nás radši nechají projít. Druhá byla buď tak opilá, že jim to nedocházelo, anebo holt byli noví a ještě nás neznali.

„Jdeme?“ otočila jsem se na Vaina, a když kývl, udělala jsem krok k nástěnce.

„Co si o sobě myslíte?!“ Nějaký chlap vzal do ruky židli a chtěl ji na Vaina hodit.

Místností se ozval ostrý výstřel. Všichni se vyděšeně ohlédli k baru. I já s Vainem jsme se ohlédli po nečekaném zvuku.

Charlie asi včerejší večer hodně sledoval kovbojky a westerny. V ruce držel brokovnici, z jejíž hlavně se mírně čoudilo. Vůbec ho neštvalo, že je ve stropě díra.

„Uklidněte se! Běžte si zase sednout a diskutujte o těch úkolech u piva nebo jen u vody, ale ne u nástěnky! Ti, kteří sem přišli jen za účelem si vybrat, tak ať si vyberou a zbytečně tu nedělají rozruch!“

Charlie sklidil brokovnici a sledoval nenávistné pohledy opitých mužů, kteří se s výčepním nechtěli hádat, a tak radši zapluli do lavice ke svým druhům.

My jsme s Vainem udělali dva kroky a rychle očima přelétli nástěnku.

„Osobně bych vzal 4b, tyhle jsou snadný a přitom nám to zabere čas až do těch dvou hodin.“

Rychle jsem si přečetla popis. Únos dvou dětí jen pět bloků odtud. Policie to chce řešit až zítra.

„To vypadá slibně. To bychom mohli.“ Chňapla jsem po papíře a strhla ho. Podala jsem ho Vainovi a ten jej úhledně seskládal do kapsy.

„Měj se, Charlie,“ houkl Vain a pak jsme se zdekovali zase zadním východem na dvorek.

Autor: Arterie, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Válka proti druhým - 3. kapitola: