OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Válka proti druhým - 1. kapitola

22.03.2013 (17:00) • Arterie • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 700×

Současnost

Pootevřela jsem jedno oko a pohlédla na hodiny. Pět hodin ráno. Celkem slušný čas na vstávání leda pro ranní ptáčata. Otočila jsem se na druhý bok a zachumlala se do peřiny.

„Viky, peřina.“

Otočila jsem se za hlasem. Přivřené oči jsem zaměřila na Vaina, ležícího vedle mě. S malým zabručením jsem povolila polovinu deky ze svého sevření a zakryla jsem ho. Otočila jsem se zpět ke zdi a chystala se znova propadnout do říše spánku.

„Děkuji,“ zašeptal Vain a přitulil se ke mně. Nastavila jsem tvář pro letmý polibek a pak upadla do dalšího tříhodinového spánku.

Pár minut po osmé jsem otevřela oči. Jako obvykle bylo místo vedle mě prázdné. Vstala jsem a doškobrtala jsem do koupelny. Věnovala jsem se hygieně a pak na sebe v rychlosti hodila černé kalhoty a modré tričko. Došla jsem zpět do pokoje a otevřela okno. Den jako stvořený pro nové zakázky a dobré skutky. Vyskočila jsem na parapet a pomocí okapu hned vedle našeho bytu jsem vyšplhala na střechu. Tak jak jsem čekala, Vain ležel na taškách a díval se na nebe.

„Vyrazíme v půl deváté,“ oznámila jsem mu a sedla si do tureckého sedu vedle něho. Spořádaný život, který vede naše skupinka už jeden celý rok a měsíc. Ráda jsem vzpomínala na naše setkání v uličce. Nikdy bych neřekla, že se dám já, Puma, dohromady s Černým kocourem. Bylo to něco nemyslitelného, a přesto jsme to zrealizovali.

„Sam a Ellen už vstali?“ Vain si pohrával se zlatými cvočky na vestě a házel odlesky slunce zpět do nebe.

„Ellen už je na nohou od sedmi. Jako každý den, a řekla bych, že Sama už také vykopala z postele. Myslím, že jsme všichni připraveni. Až budeš chtít vyrazit, slez dolů. Já si zatím dám ranní sklenici mléka a jednu připravím i pro tebe,“ usmála jsem se na něho a jedním skokem jsem ze střechy skočila na parapet.

Sam a Ellen byla dvojice, která s námi bydlela a prakticky už srostla. Je to velmi dlouhý a zamotaný příběh, ale také si ho ráda připomínám. Stejně jako den, kdy jsem potkala Černého kocoura.

Stalo se to měsíc poté, co jsme se potkali s Vainem. Šli jsme večer po ulici a Vain mě musel podpírat, protože jsem si při poslední rvačce vyvrtla kotník vlastní vinou. Oba jsme ve stejnou chvíli ucukli hlavou do strany. Slyšeli jsme nějaký šepot a tiché vzlyky. I přes bolest v kotníku jsme přeběhli přes ulici na druhý chodník a naslouchali, odkud se ten šepot bere. Ve chvíli, kdy jsme napínali uši co nejvíce, se ozval ryzí, pánský a silný hlas.

„Pusťte ji! Okamžitě!“

Oba jsme nadskočili leknutím. Hned na to jsme sebou cukli znova. Vzduch proťal smrad střelného prachu a ostrý, bodavý zvuk střely. Vain nasměroval svoji ruku k hardyssu a vytasil jej. Podíval se na moji nohu a pak mi pohlédl do očí. S úsměvem jsem kývla a pozvedla palec na znamení, že jsem připravena se rvát i s přelámanými kostmi.

Tasila jsem bodáky na rukou a energicky jsme vběhli za roh. Na zemi ležela svázaná dívka s dlouhými blonďatými vlasy a zavázanýma očima. Opodál se rvalo pět mužů, z nichž jsem černovlasého temperamentního muže s mírným strništěm označila za ochránce slečny. Se zraněným kotníkem se mi běželo špatně, ale dokázala jsem sebrat veškerou sílu v nohách a mírně se odrazit. Dobře mířenou zdravou nohou jsem kopla jednoho trhana do spánku, takže měl let k zemi zaručený. Černovlasý mladík na nás chvíli hleděl, ale pak se ihned opět soustředil na souboj. V rukou držel dřevený rám, kterým se dost zdatně oháněl. Vain se svým hardyssem nezmohl nic, střílel, jen když byly životy v ohrožení, ale aspoň jej použil jako nůž, a tak s ním kolem sebe točil a mlátil bouchače přes ruce, tvář a trup. Při zpětném pohledu jsme si nevedli tak špatně na to, že jsme všichni bojovali bok po boku poprvé. Byli jsme trochu nesynchronizovaní, ale dařilo se nám. Aby ten boj skončil, upustila jsme ještě pár levlu síly ve svém těle navíc a dodělala posledního ohrožujícího.

Vain přejel pohledem po mužích, a když se ujistil, že jen tak nevstanou, schoval hardyss zpět do pouzdra. „Budu si muset pořídit ještě jednu zbraň na blízký boj. Cítím se být nevyužitelný,“ prohlásil a strčil ruce hluboko do kapes.

„Náhodou ti to s hardyssem jde moc dobře i nablízko. Já bych rozhodně nic neměnila.“ Pozvedla jsem ruce a sledovala, jak stříbrné bodáky zajely zpět do ruky. Došla jsem k Vainovi a usmála se na něho. Než jsem stačila opět promluvit, přerušil mě hlas černovlasého muže.

„Vy jste… Nejsou to pohádky.“ Spíše než že by mluvil k nám, mluvil k sobě. S Vainem jsme na něho koukali a snažili se pobrat, o co mu jde.

„Myslel jsem, že ty příběhy o zachráncích jsou vymyšlené. Že nikdy žádný Černý kocour neexistoval. Vyprávění mladých lidí, že je zachránila žena v černém, a překřtili ji na Pumu. Ale je to pravda.“ Stále si nás měřil nechápavým pohledem. Byl na hranici věření. Chvílemi na nás koukal, jako kdyby mu to vše došlo. Potom nás opět sjel nevěřícím pohledem. Snad by nám věřil více, kdybychom vyskočili ze skříně a vykřikli, že je to vchod do Narnie.

Za námi se ozval žalostný sten. Na svázanou slečnu jsme dočista zapomněli. Já ani Vain jsme se k ní nehrnuli. Zásluhy na záchraně patřili neznámému muži. Stáli jsme opodál a sledovali, jak jemně a pomalu sundával pásku přes oči. Ucukl hlavou a přestal dýchat. Dívčiny modré, studánkové oči se zaměřily na ty jeho zelené a tak tam chvíli seděli a koukali si do očí. Já sama jsem v tu chvíli musela uznat, že je ta dívka opravdu hezká. V první chvíli přes šátek jsem to netipovala.

Poté jí muž sundal i roubík a bez jediného slova rozvazoval provaz, který jej svazoval ruce za zády. Když provaz sklouzl z dívčiných rukou k zemi, stáhla ruce k sobě a začala si mnout zápěstí.

„Jsi v pořádku?“ Muž natáhl ruku a chtěl se dotknout jejího ramene. Myslím, že ani jeden z nás tří nečekal podobnou reakci. Slečna, kterou jsem věkem odhadovala něco málo po osmnácti letech, což bylo opravdu málo, svoji rukou odstrčila mužovu ruku a nohou mu v podřepu podkopla nohy. Nemotorně se dostala na nohy a chtěla utéct.

Všimla jsem si, že se Vain začíná zlobit. Nesnesl pomyšlení, že ta Rusalka nepoděkuje chlapíkovi, který se pustil do křížku s tolika rváči. Vyvinul nadlidskou rychlost a nadběhl jí. Ale ona jako by předvídala jeho pohyb, a ještě než stačil Vain zastavit před ní, blondýnka už měnila směr a utíkala jinou uličkou. Sledovala jsem, jak Vain kmitá ze strany na stranu a jak se blondýnka snaží stále proklouznout. I když to Vainovi dělalo velké potíže, stále jí dokázal zabraňovat v útěku.

„On tě zachránil!“ vyštěkl proti ní a čekal, až se zastaví.

Vytasila jsem bodák na pravé ruce a rozběhla jsem se. Zatímco tu holku Vain zaměstnával, já se k ní připlížila a napíchla jsem na bodák okraj jejího svetru, který jsem ihned přibila ke zdi.

„Má pravdu. Pustil se do čtyř mužů, aby ti pomohl. Myslím, že si zaslouží alespoň poděkování.“ Chtěla jsem se jí podívat do těch krásných očí, ale sklopila hlavu a zarytě se dívala do země. Mlčela a já si v jednu chvíli myslela, že se možná nikdy nenaučila mluvit.

„Pusťte ji! Právě jste jí pomohli od násilníků a sami jí pak takhle ubližujete! Já omluvu nepotřebuji, jsem rád, že není zraněná!“ Muž se k nám blížil a stále na nás křičel, ať ji pustíme. Vyrvala jsem bodák ze zdi. Spustila jsem ruku podél těla a bodák pomalu zajel zpět pod kůži. Kývla jsem na muže a prošla kolem něho opačným směrem. Když jsem byla téměř u konce uličky, chtěla jsem se otočit a podívat se na ně. Ucítila jsem slabý vánek na levé straně. Usmála jsem se. Vain mě doběhl.

„Trošku nevděční, ale jinak slušní,“ prohlásil a já věděla, že se sám dívá dozadu.

„Všiml sis, že ta holka předvídala každý tvůj pohyb?“ Ruce v kapsách se mi začínaly potit. Cítila jsem pálivou bolest, a pak mi to došlo.

„Do hajzlu! Ten kotník!“ sykla jsem a rychle přešlápla na zdravou nohu. Ve rvačce jsem zapomněla, že mě ta noha bolí, a teď se připomněla a přidala k tomu úroky za to běhání a skákání.

Vain mě podepřel. A pomáhal mi celou cestu až domů. U dveří malého bytečku mi poradil, že si na nohu mám dát led, a pak s úsměvem odešel. Dělal to takto pokaždé. Usmíval se a pak odešel.

Další den jsme se s Vainem zase sešli a znova jsme se vydali do ulic. Tentokrát ne, abychom se rvali a nakopali zadky těm, co si to zaslouží. Relaxovali jsme. Nechtěla jsem zatěžovat nohu. Zapluli jsme do venkovní kavárny mezi šeříky a objednali si ledovou kávu a sklenici mléka k tomu. Za tu chvíli mě Vain naučil pít mléko každé ráno. Možná proto si také ponechal přezdívku Černý kocour.

Přejel mi mráz po zádech.

„Taky cítíš, že nás někdo pozoruje?“ Vain se ošíval na židli víc jak já a stále měl nutkání otáčet se kolem a najít toho špiona.

Chvíli jsme mlčky seděli a koukali na sebe. Vain mi něco pomocí posunků naznačoval, ale já stále nechápala, co to má představovat.  A pak jsem si to uvědomila. Hlavu si opíral o levou ruku a malíčkem naznačoval směr. Pohodila jsem vlasy a ve vteřině znova koukala na Vaina.

„To je ta holka,“ hlesla jsem. Nechápala jsem, proč tu je, a především, proč nás sleduje.

Poseděli jsme si na zahrádce ještě dvacet minut a pak jsme dopili mléko. Pomalu jsme se zvedali a rozhodli se ještě projít dvě čtvrti pro kontrolu. Když jsme vylezli ven, oba jsme se nervózně rozhlíželi, jestli ji uvidíme. Pravděpodobně nevěděla, jaké kombo se dalo dohromady. Rádoby místo na schování jí nevyšlo. Zamířili jsme s Vainem rovnou k stánku s párky.

„Proč nás sleduješ?“ Vain šel rovnou k věci. Slečna mu nepřišla moc sympatická po včerejším večeru.

Dívka na nás mlčky hleděla a vypadalo to, jako kdyby se snad bála. I když musím přiznat, že můžeme trochu nahánět strach, když si k ní hned nakráčíme. Vidíme ji ve velkém davu na dálku. Jemně jsem Vaina odstrčila a pohlédla do těch jejích studánkových očí.

„Ti chlapi tě ještě otravují?“ snažila jsem se trochu povzbudivě usmát. Komunikace s lidmi mi ještě stále dělala problém.

„Ne,“ zašeptala. Bylo to poprvé, kdy jsem slyšela vycházet z jejích úst nějaká slova. I Vain vypadal hned lépe, když zjistil, že to malé stvoření umí mluvit. Dokonale k ní hlas sedl. Slečna s dlouhými blond vlasy, křišťálovýma očima a k tomu hlas politý medem a zasypán pokorou.

„To je dobře. A potřebuješ tedy něco?“ I přesto, že to byla první dívka, se kterou jsem takto blíže komunikovala, měla jsem z toho dobrý pocit, a myslím, že jsem se zlepšovala.

„Ubližují tomu pánovi. Chtěli se pomstít. Viděla jsem vás!“ Dívka drmolila a přitom se rozhlížela po náměstí, jestli nás někdo neposlouchá. Nikdo však nejevil zájem o tři téměř neviditelná stvoření.

„Jakému pánovi? Kdo se chce pomstít a co jsi, sakra, viděla?“ Vain nepobral ani jednu informaci, co z dívky vypadla. A abych se přiznala, také to pro mě nebylo nic moc vyzrazující. Netrpělivě jsme čekali, co z ní vypadne, ale ona se místo vysvětlování rozběhla skrz náměstí směrem ke starému sídlišti. S Vainem jsme se za ní rozběhli, a jelikož jsme přeci jen zdatnější, zkušenější a silnější, doběhli jsme ji v dalších deseti sekundách. Dívka se na nás podívala, ale nebrzdila. Když viděla, že vedle ní jdeme téměř rychlou chůzí, přidala na tempu a donutila nás přejít do klusu. Kličkovali jsme mezi uličkami, až jsme zabrzdili před starším cihlovým domem. 

Autor: Arterie, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Válka proti druhým - 1. kapitola: