Válka proti druhým - Prolog • OurStories.cz ~ naše povídky

Puma a černý kocour...?

Tak je tu zkušební nová povídka... Takové fantasy.

Sepsání příběhu z hlavy mé kamarádky, který mi kdysi rychle převyprávěla - Pro Tebe! =)

19.03.2013 (11:00) • Arterie • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 730×

Procházela jsem se nočním městem. Chodila jsem malými uličkami, abych se vyhnula jakémukoliv kontaktu s lidmi. Dnes už jsem toho kontaktu měla až dost. Bolely mne nohy od běhání a klouby na rukou mi začínaly modrat. Nic příjemného. Najednou jsem zaslechla křik.

„Ale no tak! Dnes už ne,“ zabručela jsem a pak jsem se přinutila přejít do rychlého sprintu.

Oběhla jsem tři temné uličky, když jsem konečně zahlédla v uličce přede mnou partu chlapů, co obtěžovali dvě ne zrovna hubené slečny. ‚Hrdinové…‘ Doplížila jsem se ke krabicím, které zdobily ulici. Vzhlédla jsem. Do ulice vedly z omítky zbaveného domu nějaké menší balkony. Rychle jsem zhodnotila, kolik mám času, kolik vyvinu síly a procentuální možnost k úspěchu. Výpočty hrály v můj prospěch a já se třemi ladnými pohyby dostala na zničený, polorozpadlý balkon. Další tři skoky a já stála na balkoně, který byl jen čtyři metry nad hlavami slečen. Škubla jsem rukama a z kloubů mi vyrazily ostré bodáky, na každé ruce jeden. Po deseti letech už jsem si na tu bolest zvykla, ale neubránila jsem se mírnému tiku v oku. Dlouholeté zkušenosti a filmy mě naučily důležitou věc - „Nekřič při útoku“. Kolik hrdinů ve filmech a v pohádkách skončilo špatně právě kvůli bojovému pokřiku? Určitě nespočetně. Odrazila jsem se od podlahy a už jsem jen padala, připravena nakopat těm svalounům zadek.

„Uvolnění síly na level 50! To by mělo stačit.“ Tělem mi projela vlna síly, kterou jsem pokynem uvolnila. Ani nevím, jak jsem se to naučila. Už je to tak dávno a tak jsem se s tím sžila, že nemám vůbec páru, kde jsem k tomu přišla.

Zelenovlasý muž k mému padacímu já vzhlédl a v očích mu zajiskřilo. Rozpřáhla jsem pravou ruku a proťala vzduch svižnou ránou. Dopadla jsem na zem a ohnala se znova po druhém muži. Nechápavě jsem pozorovala, jak oba unikli mým ránám za pomocí salta dozadu. Změřila jsem si ty chlapy ještě jednou. Ta aura kolem nich. ‚Level 89? Předtím neměli ani 30!‘ To je v pohodě, pořád je dokážu zmáknout. Byli tu už i horší.

Usmívali se na mě. Ani za mák se mi to nelíbilo. Otočila jsem se a chtěla jsem varovat ty holky, aby utekly a více se tu nezdržovaly. Při zpětném pohledu se mi vařila krev. Ty „dámy“ nebyly dámy. Byly to jen další chlapi s parukami a v ženském oblečení. Měla jsem chuť se profackovat. Začátečnická chyba, nerozeznání pohlaví. Přikládám to k unavenosti. Dneska už jsem toho měla dost. Tak jsem přehlédla takový detail.

„Hlupáku! Nezkoušej se vymlouvat, chyby nemáš dělat, ani kdybys umírala!“ Mé druhé já ve mně se bouřilo a dupalo vzteky. Mělo pravdu, proklatě. Teď jsem si možná přidělala práci.

„Kdo, sakra, jste?“ narovnala jsem se a couvla na, pro mě strategické, místo. Pohledem jsem si přeměřila všechny chlápky a už si jen připravovala v hlavě, že začnu vypouštět další sílu.

„My nejsme důležití. My jsme obyčejní pěšáci sloužící našemu pánovi.“ Zelený muž mluvil monotónně, až mi z toho seběhl mráz po zádech.

„Okey, kdo je váš pán?“ V duchu už jsem začala uvolňovat sílu a level v mém těle pomalu vystoupal na 95. Uvolňovala jsem ji pomalu, aby tok síly nezaznamenali ti hodní páni okolo. Mám šanci být krok před nepřítelem, a to se vyplatí.

„Pumo! Máme za úkol tě zabít!“ vyštěkl muž po mé levici a vrhl se na mě.

Vytryskala jsem z místa a doběhla o sto metrů za něho. V celé rychlosti jsem se otočila a zaútočila na něho zezadu. Vím, útočit zezadu není fér, ale čtyři na jednu je fér? Předběhla jsem ho a svojí nohou mu podkopla ty jeho modřinami poseté nohy. Chlap škobrtl a přistál nosem v dlažebních kostkách. Na rozkazy ostatních mužů nereagoval a stále naříkal, že ho to pálí. Jeho druzi nevěděli, o čem to mele. Já sama jsem je musela upozornit na záda. Skrz tričko, které měl na sobě, začala prosakovat krev. Aniž by si toho někdo z přihlížejících všiml, má levačka v rychlosti lehce poškrábala jeho záda. Dala jsem mu možnost zamyslet se nad svým chováním a nechat téhle hloupé frašky. Stejně tak jsem ho mohla v celé rychlosti zabít. Ale ne že by mi byl nějak zavázán.

„Počkej!“ sykl výhružně Vodník, jak jsem ho nazvala kvůli té barvě vlasů. Počítala jsem s tím, že Vodník bude kápem celé této grupy.

Zbylí tři se na mě vrhli naráz. Jeden se zastavil u popelnic a z nohavice ládoval revolver. Vodník vytáhl krásně ozdobenou kudlu. Měl hezčí jak já, ale pochybovala jsem o tom, že by ji snad měl „silnější“ a „účinnější“.

Vodník se po mně ohnal a já se ve dřepu dostala z jeho dosahu. V mžiku jsem zas byla nucena vyskočit obloukem vysoko nad zem, abych neschytala ránu páčidlem od dalšího maníka, který jej sehnal určitě někde ve smetí. Rukou jsem se chytila za zábradlí balkonu a rychlostí pumy jsem se za něj vyšvihla. V milisekundě na to prosvištěla kolem kraje kulka. V hlavě jsem rychle spřádala plán na zneškodnění a únik. Ale čas mi nebyl dopřán. Maniak s páčidlem se od země odrazil také a proboural půlku balkonu. S velkým překvapení jsem odskočila a přistála v hromadě odpadků. Znechuceně jsem vyskočila a připravovala se na útok na chlapa se zbraní. Z nuly na maximum jsem vysprintovala a běžela jako blázen za tím mužem. Do cesty mi ale vlezl Vodník. Ohnal se kudlou a já jeho útočný chvat zastavila nastavením svého bodáku ze své ruky.

„Dost hraní,“ zavrčela jsem a aniž by to Vodník zaregistroval, proběhla jsem kolem něho a pravý bodák jsem nechala projet jeho tělem. Neviděla jsem, jak jeho tělo padá k zemi, viděla jsem jen výrazy těch dalších dvou. První útočník už se pomalu sbíral ze země a také vytahoval z kapsy od kalhot pistoli. Ozvala se rána a já byla nucena začít prvně řešit střelce. Hrotem jsem odrazila první kulku. Zase jsem se rozběhla a hroty si připravovala na pořádný souboj se zbraní. Oba začali pálit. Nejdříve jsem chtěla proběhnout vzdálenost a střelám se vyhnout, ale když jsem viděla, že jsou vybaveni pořádným zásobníkem, odskočila jsem za další kontejner. Střelci na mě nemohli, leda že by za mnou došli, a zas takový džentlmeni to nebyli. Ale maník s páčidlem se ke mně blížil od jeho polomrtvého šéfa.

„Pomstím se. Přísahám ve jménu našeho šéfa, Aoa, že se pomstím!“ křikl a rozběhl se ke mně s napřáhnutým páčidlem.

„Ao? Kdo to sakra je?“ Vedla jsem jeden z bodáků k páčidlu a zmařila tak první pokus uhodit mě.

Byla jsem teď dokonalým terčem, proto mne nepřekvapilo, že jsem uslyšela výstřel. Vyskočila jsem a přes ramena útočníka s páčidlem jsem se přemístila za něho. Kulka prosvištěla kolem chlapa a „jen“ ho škrábla do břicha. Vyděšeně vykřikl a chytil se za bok. Já zezadu přiložila bodec na jeho krk.

„Zbraně hoďte směrem ke mně,“ křikla jsem a měřila si střelce očima pro případ, že by snad chtěli něco zkusit.

„Střílejte! Položím život pro Aoa! Rychle!“

Jeho druzi chvíli váhali, ale nakonec zbraně přeci jen pozvedli a začali z nich pálit. Poslala jsem proti těm kulkám svého zajatce a rychle uskočila do bezpečí. Slyšela jsem utlumení tří kulek. Tři kulky provrtaly tělo toho muže s páčidlem. A najednou, zčistajasna, jsem uslyšela dva výstřely, které se nepodobaly zvukem těm střelám, které jsem doteď slyšela. Vyskočila jsem zpoza popelnic a rozběhla se k místu, kde měli stát střelci. Odhodlala jsem se a zariskovala jsem. V půlce třetího kroku jsem se zastavila a rychle se přitiskla na zeď. Střelci, kteří byli ještě před pár sekundami živí, se skáceli k zemi a pomalu umírali. Kolem jejich těl se míchala jejich krev a oni vyčkávali na smrt. Rozhlédla jsem se a hledala útočníka. Ucítila jsem malý vánek nad hlavou. Vyskočila jsem do vzduchu a neznámého útočníka jsem pomocí kopance na solárko zneškodnila, a on odlétl na druhou stranu ulice, kde spadl kousek od mrtvého Vodníka.

Doběhla jsem k němu a zadívala se mu do tváře.

„Moment, tebe znám!“ Stále jsem pozorovala tu klučící tvář s velkýma hnědýma očima. Nemohla jsem zařadit tvář ke jménu. Až když jsem viděla, že se mu v ruce leskne typická zbraň - hardyss.

„Ty jsi Černej kocour!“ zakřičela jsem vítězoslavně a s úsměvem si ho dále prohlížela.

Narovnal se a oprášil svůj dlouhý černý kabát.

„Je mi ctí bavit se s nejsilnějším člověkem ženského pohlaví na světě. Neseš čest svému jménu, Pumo.“ Kocour se ušklíbl a hardyss, kterým si chvíli točil na prstě, schoval do pouzdra na levém stehně.

„Díky, a také děkuji za zabití těch dvou, ale nemusel jsi to dělat. Chvilku bych si s nimi pohrála a pak je sundala.“ Stále mi nebylo jasné, co po mně chce. Bude chtít protislužbu, budu se dřít. Už jsem to viděla.

„Zabil jsem je, protože jsem u tebe chtěl mít nějakou minislužbu,“ zapředl kocour a strčil ruce hluboko do kapes.

Pozvedla jsem obočí a už si připravovala nějaký dobrý stěr, kterým bych jeho službu odpálkovala. Já, jako Puma, jedu sólo tým. Věděla jsem, že černý kocour je jeden z těch silnějších lidí, ale i přes jeho dobrou reputaci jsem nestála o jeho pomoc.

„Rád bych zašel na kafe…“

Je to jen zkušební povídka, berte ji s mírnou rezervou... =)

Doufám, že jsem ji alespoň z půlky přivedla k obrazu kamarádky, přesně tak, jak si to představovala...=)

Následující díl »

Autor: Arterie, v rubrice: Povídky » Na pokračování