OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Úsvit - 2. kapitola

01.03.2011 (12:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1932×

2. kapitola - Moc

Nevím jak dlouho jsem spala, ale probudila jsem se ještě docela unavená. Přišlo mi divné, že když jsem se podívala z okna, tak venku byla ještě tma.

Zaslechla jsem nějakou ránu, najednou mi bylo jasné, proč jsem tak brzy vzhůru. Pomalu jsem vstala z postele a vydala se zjistit, co způsobilo ten hluk.

Znělo to, jako by to přicházelo z chodby, proto to byl můj první cíl.

Opatrně jsem pootevřela dveře a všimla si, že tam stojí nějaká postava. Chvíli jsem ji pozorovala, a pak si všimla, že je to Tomáš. Uklidnila jsem se a chtěla jít spát, ale když se otočil směrem ke mně, viděla jsem, že má zkrvavené oblečení.

Okamžitě jsem se k němu rozběhla a vyděšeně se ho ptala: „Co se ti stalo? Jsi zraněný?“

Tomáš mojí starostlivostí nebyl zrovna nadšený a jen mě odbyl: „Nic mi není, běž si lehnout.“ Nechápavě jsem se na něho dívala. Od té doby, co si bere moji moc, se Tomáš změnil.

„Proč jsi takový? Proč mi nic neřekneš?“ začala jsem vzlykat. Věděla jsem, že můj pláč ho vždycky obměkčil a i tentokrát se mi to povedlo.

„Promiň,“ přešel ke mně a objal mě. Sice se mi moc nelíbilo, že mám přitisknutý obličej k jeho zkrvavenému tričku, ale doufala jsem, že mi dá alespoň nějaké odpovědi.

„Jenom se mi něco nepovedlo. Nemusíš si dělat starosti.“ Políbil mě na čelo a pustil mě z objetí.

„Běž se ještě vyspat,“ řekl mi ještě, a pak si mě přestal všímat úplně. Prošel kolem mě, jako bych tam vůbec nebyla. Zmateně jsem se otočila a pozorovala ho, dokud nezalezl k sobě do pokoje.

Šnečí rychlostí jsem šla ke dveřím svého pokoje.

Chytla jsem se kliky a chtěla otevřít, jenže v tu chvíli se za mnou objevil Tomáš. Příšerně jsem se ho lekla.

„Promiň,“ omluvil se mi. „Málem bych zapomněl.“

A už jsem viděla, jak se ke mně přemísťuje zlatá koule. Cítila jsem, jak celé mé tělo sílí.

„Děkuji,“ pronesla jsem nezúčasněně a vlezla do svého pokoje.

Zmocnil se mě opravdu divný pocit, nic jsem nechápala.

Začala jsem zívat a moje únava se projevila. Byla jsem ráda, že jsem se doklopýtala do postele a okamžitě usnula.

Nezdálo se mi nic zajímavého.

Ráno jsem se probudila s dobrou náladou.

S úsměvem na tváři jsem vlezla do kuchyně a těšila se na snídani. Všimla jsem si, že na stole je zvadlá kytka. Vzala jsem ji a mířila si to ke koši, ale těsně nad ním jsem se zastavila a zmateně zírala na kytku. Podívala jsem se zpět na vázu, pak na kytku, ještě jednou na vázu, ale potom jsem pohledem zůstala na kytce.

Kytka v mé ruce byla v plném květu. Nechápala jsem, co se děje. V poslední době jsem nechápala vůbec nic.

Přešla jsem zpět ke stolu a vrátila kytku zpět do vázy. Chvíli jsem na ni ještě koukala, pak jsem si všimla, že si mě Marie prohlíží.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se mě vystrašeně.

Kývla jsem na souhlas.

Podívala jsem se po pokoji a k mému štěstí tam byla ještě jedna uschlá kytka.

„Koukej!“ přikázala jsem Marii a vzala do ruky tu uvadlou kytku. Ta se okamžitě začala vzpamatovávat. Za chvilku byla v plném květu a já ji položila zpět. Hned, jak jsem ji vrátila, tak se mi zamotala hlava.

Podlomila se mi kolena a určitě bych spadla, kdyby mě Marie nezachytila. Dovedla mě k židličce a pomohla mi posadit se. Posadila se proti mně a upřeně se mi podívala do očí.

Věnováno Moonlight

3. kapitola - Nic víc než vrah

Autor: ElisR1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Úsvit - 2. kapitola: