Úsměv čtyř andílků - 7. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Omlouvám se za delší pauzu, takže Vás již nebudu zdržovat od čtení. Předem upozorňuji, kapitola plná napětí. Tedy doufám. ;) Přeji pěkné čtení.

02.05.2012 (17:00) • LostAngel • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1188×

„Takže to nedopadlo nijak dobře, co?“ zeptala se mě potichounku Anča druhý den ve škole.

„Pravdu? Vlastně moc ne, i když, možná že se s mamkou začínám udobřovat. Po tom minulém výstupu s kremrolemi jsme docela v pohodě. Sice jsme se viděly zatím dvakrát od té události počínaje včerejškem, ale to nevadí, že ne?“ mluvila jsem s určitou nadějí v hlase, že ne všem dnům musí být konec. Doufala jsem, že mě Anča podrží a řekne: „No jasně, že to nevadí, děláte pokroky!“

„Eriko, já nevím. Ještě to není za vámi. Pokaždé se může objevit nějaký problém, který bude těžké překonat.“

„Zvedni mě, někdo volá ti, má něco na srdci a proto volá ti!“ křičel přes celou třídu telefon naší Anči.

Učitel ji rovnou probodl očima, ale když se na něj Anička podívala víc než vyděšeně, nechal ji, ať si hovor vyřídí. Anča rychlostí blesku vyběhla ze třídy. Musela jsem se dovolit učitele, abych mohla za ní. Vážně jsem měla strach!

Anička celá rozrušená stála u velkého školního okna. Bušila do něj pěstí, a kdybych jí ruku pevně nestiskla, zřejmě by jej v pohodě rozbila. Její dlaň jsem silně a přitom jemně stiskla tou svojí. Hladila jsem jí po černých vlasech a snažila jí dát veškerou svou oporu.

Neříkala nic, jenom mi drtila ruku, zmateně kývala hlavou a z očí se jí řinula jedna slza za druhou. Třásla se a já už jí nedokázala víc uklidňovat. Věděla jsem přesně, co mám dělat, ale nevěděla jsem vůbec co se děje. Jediné co jsem mohla, bylo tam stát a být tam s ní. Nic víc mě v té chvíli nenapadalo. Jen jsem upírala svoje hnědé oči na její roztřesené tělo. Chvěla se a celé její tělo pokryla husí kůže. Jakmile nic neříkajíc zavěsila hovor, vrhla se mi do náručí a plakala a plakala. Slané slzy se mi vsakovaly do mikiny a vytvořily mi tak jeden velký flek na rameni. Slzy jsem nemohla potlačit ani já. Věděla jsem, že se muselo stát něco hrozného. Plakala jsem též a pevně svírala Aničku. Obě jsme tam na chodbě stály jako dva pořádní blázni, ale ani zvonění na přestávku nás nerozdělilo od sebe. Stály jsme tam a vzlykaly. Ostatní se na nás dívaly dost hloupě a z dálky jsem slyšela i nějaký smích. Ze třídy se k nám rozeběhly holky.

Popelka se už chtěla zeptat, co se stalo, ale Anička sebrala všechnu svou poslední sílu a rozběhla se na konec chodby ke schodům. Chvíli jsme tam s holkami stály jako opařené, ale pak jsem pocítila něco u srdce. Bylo to jako malý hlásek, který mi našeptával: „Běž za ní! Než se jí něco stane! Je v nebezpečí!“

Poslechla jsem ten hlas a rozeběhla jsem se za ní. Za sebou jsem slyšela jen další dusot bot, ale neohlížela jsem se! Oči jsem úpěnlivě soustředila stále jenom na Aničku.

Běžela dolů do přízemí, odkud vyběhla ze školy ven na ulici. Vedla nás kolem starých panelových domů, jež jsou kolem školy, pak už celá udýchaná běžela k obchodu, kde se otočila k silnici.

Bezmyšlenkovitě a bez ohlížení po autech se rozeběhla přes silnici. Běžela už skoro bez sil, bylo vidět, jak ji pýchá v boku. Za sebou jsem stále slyšela holky, které nás nespouštěly z očí.

Ostatní kolemjdoucí jenom nevěřícně koukali a myslím, že i někteří si ukazovali na nás prstem, ale to nám všem bylo v tu chvíli dost jedno. Moje největší obava, že Anička zamíří k mostu, se bohužel začínala stávat pravdou.

Docházely mi síly a funěla jsem jako stokilový chlap po doběhnutí maratónu. Holky na tom byly stejně ale ani jedna z nás nezpomalovala.

Najednou jsem vrazila do jednoho pána a skončila na zemi. Nemohla jsem se přece zdržovat, už z dálky jsem viděla, jak Anna přelézá přes modré zábradlí na mostě. Ten starý chlap s holí mě držel a nechtěl pustit. Křičel na mě, že jsem nevychované dítě! Svojí zbylou silou jsem ho praštila do ruky, kterou mě pevně svíral, až zařval bolestí (snad jsem mu ji nezlomila). Neohrabaně jsem se zvedla a utíkala za Aničkou. Lapala jsem po dechu a jednou rukou jsem se chytala za pravý bok.

„Aničko, nedělej to! Ať už se stalo, cokoliv nedělej to!“ přemlouvala jsem ji.

„Já nemůžu! Už toho mám dost, všem jenom ubližuji! To kvůli mně se máma dostlala k drogám, to kvůli mně se teď předávkovala prášky na bolest!“ vychrlila ze sebe, slzy jí nepřestávaly kutálet po tvářích.

Na pomoc mi včas přiběhly holky, které funěly stejně jako já.

„Aničko, to nesmíš!“ zakřičela na ni Míša.

Podívala se na ni s lítostí v očích a potom její oči sklouzly dolů pod sebe na jezdící auta. Už to vypadalo, že skočí, když v tom Jitka zakřičela: „Aničko, počkej! Promluvíme si, a když tě ani pak nepřesvědčíme, dělej si, co uznáš za vhodné, ano?“

Vrhla jsem na ni vražedný pohled. Takhle nám přece vůbec nepomůže. „Prý když tě nepřesvědčíme, tak si skoč!“ zaznělo mi v hlavě a to bylo nepředstavitelné. Ztratila bych všechno, svoje světlo, svojí naději, svoje všechno kdyby skočila.

„Ančo,“ nasadila Jitka profesionální hlas psycholožky, „víš co by se stalo, kdybys skočila?“ ani ji nenechala odpovědět a mluvila dál, „ztratili bychom anděla, jediného, který tady je!“

Co to zase mele za nesmysly?

Kolem nás se začali shlukovat zvědaví lidé, a potom jsem uslyšela divný zvuk, něco jako cvak, cvak. Sice mě zajímalo, co to bylo, ale nebyl čas na nějaké rozptylování.

„Jsi anděl a musíš pomoci svojí mamince, ona propadla zlu, které na ni pořád útočí. To není opravdu ona, ale jen její tělo ovládané démony. Momentálně nedokáže rozeznat, co je dobré a co zlé, ale když jí to ukážeš ty, pozná to! No tak mi věř! Jsme tvoje kamarádky, tvoje nejlepší kamarádky, nikdy jsme ti nelhaly, a když v sobě toho anděla objevíš, všechno se změní k lepšímu!“ podívala se na ní důvěřivým pohledem, usmála se a natáhla k ní ruku.

Bála jsem se a srdce mi bušilo jako splašené! Čekala jsem, co se s očekáváním stane, když v tom se zase ozval ten divný zvuk.

„Já… jenom jsem… jenom jsem chtěla… myslela jsem, že se to tak všechno vyjasní, že to bude lepší, když tady nebudu.“

V tom jsem konečně promluvila zase já: „Bylo by to horší, kdyby si tady nebyla. Tvojí mamce by se přitížilo a tvoji sourozenci s tátou by byli zoufalí, a my… Všichni bychom přišli o anděla, který se o nás stará. Držíš nás při životě jenom svým vřelým úsměvem, který poslední dobou zmizel z tvých tváří. Pojď k nám, a společně to dokážeme,“ řekla jsem pravdivě, natáhla k ní ruku i já a pak natáhla ruku i Popelka. Všechny jsme se na ní vřele usmály, i když jsme byly všechny až k smrti vyděšené.

Anička se po dlouhé době usmála. Obličej měla napuchlý a celý červený, ale to nikomu z nás nevadilo. Pak mi došlo, že my pláčeme, pláčeme, že se nám to povedlo. Stále se usmívající Anička k nám natáhla ruku. Už chtěla přelézt zábradlí, které jí dělilo od nás, ale najednou…

Autor: LostAngel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování