OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Turn Off the Dark 10

05.09.2014 (09:00) • KORKI • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 505×

Reeve

Vysoukal jsem se z trosek auta. Do dlaní mě dřel studený vlhký asfalt, ale moje jediná starost byla dostat se rychle na nohy a najít ji. Postavil jsem se, i když se mi chvěla kolena a rozhlédl se. Auto bylo na odpis. Leželo na střeše a celá kabina byla zmuchlaná jako papírová kulička. Zázrak, že jsem to přežil, ale teď to bylo jedno.

„Amelie!“ zakřičel jsem a rozběhl se směrem, kde jsem ji naposledy viděl. Celou scenérii osvětloval jen měsíc v úplňku, takže všechno bylo černobílé. „Amelie, kde jsi?“ Běhal jsem po silnici a hledal ji. V žádném případě mě ani nenapadlo, že tam vůbec nebyla. Že to byl jen výplod mojí fantazie. Jenže čím déle jsem ji hledal v kukuřičném poli kolem, tím víc se mi vkrádala myšlenka, že to byla jen iluze.

Pole zářilo, takže bych ji musel vidět, kdyby se tam schovala. Zářilo bíle a najednou rudě a modře a záře sílila.

„Jste v pořádku?“ ozval se za mnou křik. Otočil jsem se a v tu chvíli mi všechno zacvaklo. Pil jsem, řídil a vyboural se. A teď přede mnou stálo policejní auto a blížil se ke mně chlápek v uniformě. Došlo mi, že jsem parádně v hajzlu.

„Jsem strážník Sanders, jste v pořádku?“ Začal na mě svítit baterkou. Celý ztuhlý šokem jsem na něj civěl neschopen slova. „Pane, měl jste nehodu a jste zraněn, odvezu vás do nemocnice.“

V ten moment zmizela ta záplava adrenalinu a začal jsem cítit bolest. Tupá bolest na tváři, a pak jedna velmi ošklivá štiplavá na zádech. Vyhrnul jsem si tričko a syknul. Od levého boku až někam na záda se mi táhl docela hluboký šrám, který určitě bude potřebovat šití. Nevykroutím se z toho.

„Něco mi skočilo před auto. Asi srna,“ snažil jsem se zachránit situaci.

Polda ke mně opatrně došel a prohlídl si ránu. Z tašky začal vytahovat nějaké věci, ale já ho nesledoval. Pohledem jsem stále pátral v poli, jestli ji ještě nezahlédnu. Pořád žvanil něco o sterilním krytí a nemocnici... vůbec jsem ho nevnímal. Měl jsem chuť si jít lehnout a spát.

Policista se narovnal a posvítil mi baterkou do tváře. Zamžoural jsem a všiml si, že jeho pohled je najednou podezíravý. Nasměroval mě do auta a rozjel se. Auto tiše klouzalo tmou a rušilo nás jen prskání vysílačky.

„Požil jste nějaký alkohol?“ zeptal se najednou a mně zatuhla krev v žilách.

„Eh, samozřejmě, že ne.“ Nasadil jsem upřímný výraz a snažil se dýchat co nejslaběji, aby to ze mě snad nevycítil. Stejně už určitě bylo pozdě. Musel to na mně poznat.

„A mohu vidět vaše ID?“ Natáhl ke mně ruku, ale pohled stále upíral na vozovku. Bylo mi blbě a začínal jsem bolest cítit čím dál silněji. Zalovil jsem v peněžence a podal mu průkaz. Šlehl rychlým pohledem k mým údajům, na silnici, na mě a zase zpět na silnici. „Reeve Carney?“ Znovu po mně střelil pohledem. „Jste nějaký příbuzný Marcie?“

„Syn,“ zabručel jsem. Zvláštní, že strážník Sanders zná mámu. Jenže momentálně jsem neměl náladu nad tím dumat. Za chvíli mě sešijou, a pak pofrčím pěkně rychle na záchytku a skončím s pokutou, podmínkou a nebo budu sbírat odpadky kolem dálnice v rámci veřejně prospěšných prací.

„Nemáte být v New Yorku?“ Vrátil mi průkaz a dál se věnoval řízení.

„Udělal jsem si dovolenou.“

Zastavili jsme před nemocnicí a strážník mě doprovodil na příjem. Předal mě personálu a odešel stranou s mobilem v ruce. Nepřestával mě ale sledovat pohledem, jako kdyby snad hlídal, že uteču.

Ostrá bílá barva všude kolem a nepříjemné světlo zářivek mě bodalo do očí, a tak jsem raději v předklonu vydýchával patnáct stehů na zádech. Dostal jsem nějaké injekce, takže jsem bolest už necítil, ale i tak to byl nepříjemný pocit. Sestra mi vydesinfikovala i odřeninu na tváři a rozbité koleno. Sanders seděl vedle mé postele a cvakal na mobilu.

Nevěděl jsem, co dělat. Poprosit ho, ať mě hodí domů? Nebo se rovnou udat a nechat se odvézt? Hlavně už aby byla tahle trapná chvíle pryč. Situace se ale vyřešila za mě. Rozlétly se dveře a na příjem se jako tornádo vřítila Paris. Přes pyžamo měla natažený svetr, vlasy střapaté a rozlítané do všech stran a z očí jí šlehaly plameny.

„Reeve, panebože!“ Prohlédla si mě, aby se ujistila, že jsem v pořádku. „Ethane!“ Přitočila se k Sandersovi a políbila ho.

Moje sestra, která jako malá rozbíjela okna a byla v širém okolí největší výtržník, teď chodí s poldou? S poldou, který si ji teď vzal stranou, aby mě prásknul. Najednou se mi ta záchytka a prospěšné práce nejevily jako špatný nápad.

Paris mě na dálku probodla pohledem a stiskla Sandersovi ruku. Pak se políbili a on odešel. Teď jsem musel čelit hněvu sestry. Popadla mě pod paží a pomohla mi vybelhat se z nemocnice, před kterou stálo mámino auto. Naložila mě a prudce zabouchla dveře. Jsem v háji.

„Jak jsi mohl řídit opilý?!?“ křičela na mě jako šílená. Věděl jsem, že to bude zlé, ale až tak...

„To auto ti zaplatím,“ zabručel jsem a sledoval, jak pomalu vychází slunce. Připadal jsem si malátně. Hlavu jsem měl tak hrozně těžkou.

„Nejde o auto! Mohl ses zabít, blbče.“ Bouchla pěstí do volantu. Byla vzteky bez sebe tak, jak jsem ji ještě nikdy neviděl. „Buď rád, že to Ethan nenahlásí, i když by sis to zasloužil.“

„Promiň... promiň, je mi to líto.“ Sevřel jsem jí rameno a usmál se. „Pomůže, když řeknu, že mi to pomohlo?“

Paris ke mně cukla pohledem.

„Pomohlo? A jak prosím tě?“ Zabočila na příjezdovou cestu k domu.

„Pochopil jsem, že se tady jenom plácám ve sračkách stejně jako v New Yorku. Musím se vrátit. Něco se děje a já na to musím přijít.“

Paris mě odvedla až do pokoje, kde mi na stolek nachystala nějaké léky od bolesti a sklenici vody.

„Dobře se vyspi, brácho,“ šeptla ode dveří a zhasla světlo. Teprve v tu chvíli mi došlo, jak jsem ji musel vyděsit a jak blízko jsem měl k tomu zabít se nebo zmrzačit. Vyvázl jsem z toho ale silnější a odhodlanější dát všechno zase do pořádku.

 Amelie:

Pozorovala jsem Izy, jak se otáčí před zrcadlem a připíná si krásné velké náušnice. Připadala jsem si jako malá holka, která zvědavě pozoruje mámu líčící se před zrcadlem. To, jak se na sebe Iz dívala v odrazu, mě fascinovalo. Když se dívala sama sobě do očí, viděla jsem na ní, že je přesvědčená o tom, že jí to sluší a je sexy.
Moje pohledy do zrcadla bývaly většinou zoufalé a plné znechucení nad sama sebou.

„Kam jdeš?“ špitla jsem, ale v duchu jsem si vynadala. Nic mi do toho přece není. Ještě jsem nezvládala tohle kamarádské klábosení.

„Na rande s přítelem.“ Usmála se na mě v zrcadle a přejela si rty rtěnkou. „To, že o svých milostných eskapádách netlachám jako Rebecca, ještě neznamená, že s nikým nespím.“ Zatvářila se ďábelsky a přehodila si vlasy přes rameno.

„Páni... jestli sis ho chtěla pozvat, tak já vypadnu někam ven.“ Začala jsem se sbírat z gauče, na kterém jsem už týden bydlela.

„Klid prosím tě. Jdeme na večeři, a pak k němu, tak mě dneska nečekej.“ Pocuchala mi vlasy a její pohled o stupeň posmutněl, když jsem sebou instinktivně škubla. „Tomu hajzlovi, co ti to udělal, bych uřízla koule.“ Zavrtěla hlavou.

„To je dobrý, Iz, už je to pryč.“ Usmála jsem se na ni a vyprovodila ji ze dveří. To, jak ji blýskaly oči, bylo jasné znamení, že je zamilovaná. Zavřela jsem za ní a zamkla pro lepší pocit. Cestou do kuchyně jsem prošla kolem zrcadla a podívala se na svůj odraz. Modřina na tváři už nabírala spíše žlutohnědý odstín a na některých místech se ztrácela. Svlékla jsem si tričko a prohlédla si žebra. Pořád jsem cítila, jak mě Alex nakopl jako prašivého psa. Sevřela jsem ruce v pěst a zadívala se sama sobě do očí, tak jako Iz, a snažila se přesvědčit, že jsem hezká. Jsem hezká, jen jsem měla smůlu...

Se slzami v očích jsem vyprskla smíchy, a opřela se o stěnu. Vypadala jsem spíš jako někdo k smrti unavený a přes veškerou snahu Iz mě povzbudit byly moje oči šedé a mrtvé. Sklouzla jsem pohledem na všechen ten nepořádek, který Iz všude roztahala. Na všechny ty krabičky s make-upem, nemluvě o hromadě oblečení, které bylo chaoticky rozházené po její posteli.

Co kdybych...

Ruce se mi roztřásly tím šíleným nápadem.

Třeba mi to pomůže...

Sevřela jsem v ruce tužku na oči a znovu jsem se podívala sama sobě do očí tak jako předtím Iz. Tohle zvládnu...

Vzduchoprázdno, horko, pot, tma a přitom tolik barevných světel. Zvedla jsem ruce nad hlavu a vyskočila do rytmu. Cítila jsem, jak mi vlasy víří kolem tváře, jak se vznáší kolem mě vzduchem. Musela jsem se smát... nešlo to jinak. Vymazala jsem z hlavy všechno. Vymazala jsem Reeva, vymazala jsem Alexe... zmizeli stejně jako modřiny, které jsem zakryla korektorem a troškou make-upu. Teď jsem byla jen já. Amelie bez minulosti a bez budoucnosti. Otevřela jsem oči a spatřila stát u baru kluka zhruba v mém věku. Musel mě pozorovat už delší chvíli, protože se pousmál a kývl na mě. Usmála jsem se taky a oplatila mu i kývnutí. Měl tmavé střapaté vlasy a i přes šero v klubu jsem viděla jeho elektricky modré oči, které do mě zabodával jako mlsný kocour. Pomalu jsem se blížila k němu a pohled mu oplácela, i když to bylo těžké.

„Skvěle tancuješ.“ Kývl na mě a pokynul barmanovi, který k nám okamžitě přinesl dva panáky.

„Živí mě to.“ Pokrčila jsem rameny. I když to bylo směšné. Nikdy jsem neviděla z divadla ani cent. Díky Alexovi. Každá moje výplata putovala do jeho kapsy.

„Tak na tebe.“ Zdvihl skleničku a přiťukl si se mnou. Alkohol mě zahřál uvnitř a rozléval teplo až do ztuhlých prstů na nohou. „Jsem Joe, jen tak mimochodem.“ Ucítila jsem, jak mě bere za zápěstí a vede na parket.

Tančili jsme a občas se posilnili dalším panákem. Po každé další dávce alkoholu byly jeho doteky odvážnější a mně to bylo čím dál tím víc jedno. Instinktivně jsem se stále otáčela ke dveřím a čekala... možná i doufala, že do dveří vejde ten, po kom jsem toužila nejvíce. Že nějakým zvláštním vnímáním uslyší moje zoufalé volání. Jenže nepřicházel a Joe mě začal líbat. Nebránila jsem se, ani když mě tlačil do dveří někam do kumbálu. Šeptal mi udýchaným hlasem, jak jsem krásná a já měla chvílemi chuť ho okřiknout, ať není směšný. Potřebovala jsem jednoduše rozptýlení od vší té bolesti a k tomu nebylo třeba mluvení.

„Panebože!“ vyhrkl Joe, když mi svlékl tričko. „Co se ti stalo?“ Začal zkoumat můj pohmožděný bok, který jsem bohužel nezamaskovala.

„To nic.“ Přitáhla jsem si ho za košili blíž, překvapená, kde se to ve mně bere. Takhle jsem se nikdy nechovala.

... Reeve...

                                               ... kde jsi?...

Joe mě stiskl v náručí a znovu mě začal líbat. Začala jsem mu roztřesenýma rukama rozepínat košili. Nesmím myslet na Reeva. Jsem tady jen já a Joe. Otevřela jsem oči a místo elektricky modrých jisker jsem koukala do vodnatých lesklých očí oplácaného Rusa. Byl to jen vteřinový zkrat, ale i tak jsem vykřikla a prudce od sebe Joa odstrčila.

„Ježiš, co šílíš,“ vyhrknul a přitiskl si dlaň na ústa. Ze rtu se mu spustila kapička krve. Ani jsem si neuvědomila, že jsem ho kousla. Stále jsem byla zmrazená šokem a po zádech mi tekl ledový pot.

„Promiň... já jen...“ omlouvala jsem se a snažila se zklidnit divoce bušící srdce. „Nevím, co se stalo.“

„Kašli na to.“ Vjel mi rukama do vlasů a přitáhl si mě blíž. Jenže já najednou nemohla. Najednou jsem v něm viděla Gregorije, který mě dusil svými chapadly.

„Nemůžu.“ Odstrčila jsem jej od sebe.

„Nebuď blbá.“ Chytil mě za zápěstí, když jsem se soukala do trička. „O nic přece nejde.“ Chtěl mě znovu políbit, ale vytrhla jsem se mu. Znovu stejnou chybu neudělám. Budu se bránit, když na to přijde. Rozrazila jsem dveře kumbálku a zamotala se do davu svíjejících těl. Jenže Joe se nedal jen tak odbýt. „Přece mě nemůžeš takhle navnadit, a pak si zmizet.“ Chytil mě za bok a přitiskl si mě na sebe.

„Nech mě být!“ zavrčela jsem na něj. Navalil se na mě všechen vztek. Sevřela jsem ruce v pěst a uhodila ho do hrudi, jenže s ním to ani nepohnulo. Bylo to, jako když moucha narazí do okna. Polila mě úzkost a všechna odvaha mě opustila. Můžu se navztekat jak chci, ale jsem jen slabá holka.

„Dovolíš?“ ozval se vedle mě mužský hlas. Otočila jsem se a v mžiku mi těsně před očima prolétla sevřená pěst a přistála přímo uprostřed tváře toho pitomce.

Vyjekla jsem a odskočila přesně ve chvíli, kdy mě překvapený Joe pustil.

„Co nechápeš na tom, když dáma řekne ne?“ uchechtl se vysoký muž s tmavými vlasy staženými šňůrkou. Co mě na něm však upoutalo, byly tmavé dlouhé řasy skoro jako u dívky. Podíval se mi do očí a usmál se. „V pohodě?“

Kývla jsem celá zcepenělá. Popadl mě zezadu za krk a vedl mě z klubu ven. Ze zvláštního důvodu jsem se vůbec nebránila. Něco na těch jeho očích mě nutilo věřit mu a nebát se. Cítila jsem se s ním ve zvláštním bezepečí, i když jsem ho viděla prvně v životě. Bylo to podivné, ale byl jako... rodina. Vedl mě ulicí a pískal si. Zahnula jsem za roh k domu, kde jsme s Iz bydlely. I když pravidla New Yorku říkala, aby žádná náhodná známost nevěděla, kde bydlíte, bylo mi to jedno. Byla jsem pořád moc rozhozená z toho, co se stalo.

„Jsi v pořádku?“ Usmál se a přejel si rukou po strništi na tváři ve zvláštně známém gestu.

„Jsem... děkuju za to... tam...“ Otřásla jsem se jen při tom pomyšlení, co se mohlo stát, kdyby nepřišel. Ať už to byl kdokoliv. V duchu jsem se okřikla. Co horšího by se mi mohlo ještě stát. Byla jsem jako mrtvola, která se snaží sama sobě nahodit srdeční rytmus. Jenže tohle skončilo fiaskem.

„Měj se.“ Mávnul na mě neznámý a otočil se k odchodu.

„Ale kdo jsi?“ zavolala jsem za ním, ale jen na mě z dálky zamával. Zavřela jsem tedy za sebou vchodové dveře a vyšla po schodech k bytu. A právě v momentě, kdy jsem odemykala dveře, mi hlavou znovu bleskly ty oči cizince. Tvar jeho brady a gesto, jakým si přejížděl po rostoucích vousech. Věděla jsem, kdo to byl.

Reevův bratr Zane...

Svalila jsem se na gauč a ve vteřině usnula naprosto vyčerpaná.

Obrovské díky patří Fluffy a Candice za nádherné komentáře. Děvčata, bez vás bych se na to asi tak trochu vyprdla :D
Také vám patří veliká omluva za to, že vám v komentářích neodpovídám, ale jsem teď tak mimo internet, že sotva stihnu přidat nějaké pokračování. Ale čtu je všechny a moc si jich vážím :) Snad Vás nezklamu a bude se vám i další pokračování líbit :)

Autor: KORKI (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Turn Off the Dark 10: