Trýznitel - 7. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Jeho drzost prostě nezná hranic...

21.12.2012 (13:00) • martinexa • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1476×

Mezitím na samém konci Londýna:

Byla černá hluboká noc. Všude bylo mrtvolné, až dechberoucí ticho. Z mraků se snášel déšť hustými provazci. Tím deštěm kráčela dívka s dlouhými, ohnivě zrzavými vlasy. Pohybovala se ladným krokem, pomalu, jako by jí nevadilo, že prší, jako by v tom dešti tančila. Byla krásná, její pleť zářila bílou a oči měla jako dva safíry, temně modré. Ta dívka se zastavila u telefonní budky a poté do ní vešla. Do automatu naházela drobné lesknoucí se mince, vytočila číslo a čekala. Nervózně poklepávala nohou. Na čele se jí rýsovala vráska z rozčílení.

„Haló,“ ozval se na druhé straně linky mužský, pevný hlas.

„Našla jsem ho, je v Londýně. Našel si jinou. Slíbil jsi mi, že bude můj, Valeriane,“ postěžovala si dívka tomu muži na druhé straně telefonního spojení.

„Nemůžu ho nutit, aby byl s tebou, když k tobě necítí to, co by měl. Jeho práce závisí na tom, aby byl s partnerkou, kterou sám chce,“ odvětil ten mužský hlas a dívka v budce začala vzlykat. Její tmavě modré oči začaly vyrážet velké lesknoucí se slzy, které dívce kanuly po jejích sněhově bílých tvářích.

„Neplač, Deb, najdu ti jiného trýznitele,“ pověděl ten muž.

„Nechci jiného. Jsi náš král, poruč mu, aby mě miloval,“ zuřila ta zrzavá kráska.

„Král sice jsem, ale nemohu mu poručit, aby tě miloval. Víš, že to tak nefunguje. Omlouvám se, ale tohle je prohraný boj, Deborah. Zkusím ti najít jiného, někoho, kdo si tě bude vážit,“ podotkl král chlácholivým hlasem, ale Deborah byla rozhodnutá, že se ho jen tak nevzdá, že bude bojovat za jeho lásku.

„Nechci nikoho jiného. Miluji Tylera a když mi nepomůžeš ty, tak si pomůžu sama,“ trvala na svém líbezná Deborah a zlostí zavěsila telefon.

„Pokud nepomůže Valerian, budu si muset pomoci sama,“ prohlásila Deborah a pak si otřela slzy z tváří. Zapnula si červený kabát, který měla na sobě, až k bradě, a vydala se do hustého deště za svým milovaným Tylerem.

Zpátky v centru Londýna:

Probudila jsem ze snu, ve kterém se mi stalo to, čeho jsem se nejvíce obávala. Tyler se se mnou miloval jako ještě nikdy, ale bojím se, že bude ještě hůř. Vůbec se mi nechtělo do práce. Nejradši bych tam zavolala a vzala si neplacenou dovolenou, ale to bych Tylerovi šla ještě víc na ruku. Pochopil by, jak mě to zasáhlo, a to jsem nemohla a ani nechtěla dopustit. Vyšourala jsem se tedy z prohřátých peřin a šla se zkulturnit do koupelny. Když jsem se na sebe podívala do zrcadla, nemálo jsem se zhrozila. Mé vlasy byly rozčepýřené na všechny strany a pod očima se mi linuly obrovské kruhy. Moc hezký pohled to teda nebyl.

Když jsem se dala aspoň trochu do pořádku, šla jsem si do kuchyně uvařit ranní kávu. Ta mi, jako už asi týden, vůbec nešmakovala. Neměla jsem ani chuť k jídlu. Byla jsem z Tylera tak rozrušená a nervózní. Co mi zase dneska provede v práci? Bude mě zase sledovat jak ostříž nebo vymyslí ještě něco lepšího? Děsila jsem se pohledu jeho očí a toho, že jednoho dne mu prostě podlehnu. Strašně moc mě k sobě táhnul, jako bychom byli opačné póly magnetů. Moje racionální uvažování začalo ustupovat a já si vzpomněla na tu krásnou noc s ním. Kdyby to tak bylo doopravdy. Vzpamatuje se, Charlotto! Tohle je skutečný svět!

Oblékla jsem si kabát a vzala si ještě deštník, venku celou noc pršelo a ještě bohužel nepřestalo. Tohle počasí mi nesvědčí. Proč jsem se musela narodit zrovna v Anglii, kde neustále prší, když mi déšť leze na nervy? Ach jo. Rozevřela jsem deštník a vydala se do práce. Cestou tam jsem měla před sebou neustále myšlenku na něho. Už mě to štvalo. Dostal se mi až do morku kostí. Byl jak rakovina, která mou prorůstá a roste víc a víc. Tohle prostě nevydržím do nekonečna. Mám pevnou vůli, ale zase ne tak pevnou, aby to vydrželo Tylerovo neustálé naléhání.

Přišla jsem do práce. Naštěstí jsem dorazila o něco dřív, takže tam ještě nebyl. Mohla jsem ještě chvíli volně dýchat. Jenže to byla jen moje naivní domněnka. Když jsem si sedla do kolečkového křesla, dopadly na má ramena jeho velké dlaně. Uleknutím jsem nadskočila. Opravdu se občas pohyboval potichu jako duch.

„Charlott, to jsem jenom já, tvůj vyvolený,“ pošeptal mi namyšleně do ucha a uculoval se jako blbec.

„Co kdybys mi dal pokoj alespoň v práci,“ řekla jsem a odstrčila rychle jeho dlaně z mých ramen.

„Zase se čertíš, ty jsi čertice. Přesně dívka, kterou tak dlouho hledám. Temperamentní, inteligentní, s vášní a ohněm v těle,“ podotkl a při tom mě probodával svým zeleným pohledem, kterým mě dokázal pobláznit, až se mi hlava točila. Proč musí být tak zatraceně sexy?

„Jdi si po své práci a neotravuj,“ prohlásila jsem naoko otráveně. Jenže jsem vůbec otrávená nebyla. Byla jsem neskutečně roztěkaná. Měla jsem tendenci si to s ním rozdat tady před všemi na stole. Nikdy jsem neměla tak potměšilé nápady, ale od té doby, co je mi nablízku Tyler, mě něco takového napadá pořád. Jako bych to ani nebyla já. S ním jsem totiž úplně jiná, tak uvolněná a sebevědomá. Proč na mě takhle působí?

„Nikdy tě nenechám na pokoji, Charlott, jsi ztělesněním toho, po čem toužím. Já vždycky dostanu to, co chci,“ odvětil sebevědomě a svou hlavu přiblížil k té mé, jako by se snažil mě políbit.

Já jsem opravdu chtěla uhnout, ale mé tělo bylo jiného názoru. Musí mě zradit zrovna v této chvíli? Mé tělo prahlo po jeho dotecích a můj rozum zase zdrhnul bůhví kam. To prostě není normální. Já, vždy racionálně myslící bez jediného vroubku a skandálu, se tu zahazuji s mužem, kterého neznám, a ještě po něm tak toužím. Jsem blázen a patřím na psychárnu!

Jeho rty se dotkly těch mých a já se zachvěla. Vůbec jsem nevnímala, co se kolem mě děje. Bylo mi jedno, že na nás kouká celá kancelář. Vnímala jsem jen jeho teplý jazyk, jak si pohrává s mým. Byl to vášnivý, naléhavý polibek plný vášně a chtíče. Hltala jsem ho a nemohla se nabažit jeho vláčných, měkkých rtů. Do nosu mi vlétla jeho kořeněná vůně a v břiše mi létali motýli. Srdce mi bilo jako o závod a hlava se mi točila. Byl to nádherný okamžik. Jenže pak se ode mě zničehonic odtrhnul a na rtech se mu rýsoval škodolibý úsměv. Zase!

„Vidíš, já ti říkal, že se k sobě hodíme, teď už to ví celá firma. Bojuješ statečně, možná i se ctí, ale nemáš na to. Tvoje tužby jsou silnější než tvůj rozum. Takhle hra s tebou se mi líbí. Mám rád hry. Máme je tak trochu v popisu práce,“ pověděl a pak se bez známky rozloučení odebral ke svému stolu. Mají v popisu práce hry? Jak to myslel? Byla jsem z toho chytrá stejně jako předtím, ale co bylo horší, všichni na mě zírali s otevřenou pusou a já začala rudnou jako rak. Tylere, nenávidím tě za to, že tak chci!

V osmé kapitole zase nastíním trochu víc. Všechno se v příběhu bude rozkrývat postupně. Takže, jak se říká, dočkej času jako husa klasu. xD

Autor: martinexa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování