OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Třeba bude jinej! - 12. část - 1/2

01.09.2014 (11:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 719×

Holky, tohle je moje překvapení pro vás! Rozhodla jsem se napsat dva konce a už je jen na vás, který z nich si vyberete! Samozřejmě budu moc ráda, když si přečtete oba, ale rozhodnutí je jen na vás! :) Jinak bych vám moc chtěla poděkovat za krásné komentáře u minulé kapitoly!

Příjemné a ničím nerušené čtení!

M.

Pro romantiky;

O 7 měsíců později.

Seděl jsem u nemocniční postele, na které byla už sedmým měsícem Cameron, byla v kómatu a nikdo nedokázal říct, zda se ještě někdy probudí. Neměl jsem ji tu noc tolik rozčilovat, měl jsem jí o Carterovi říct pravdu hned.

Znáte ten pocit, když chcete vrátit čas, ale víte, že je to jen hloupý přání, který se nesplní? Tohle zažívam pořád. Chtěl bych toho tolik změnit.

Pamatuju si, jak jsem zahlídnul ty světla. Nejdřív jsem si myslel, že je to pouliční osvětlení, ale přibližovalo se to. Viděl jsem ten pohled v jejích očích; strach, provinění a lítost. Vím, že ječela, ale její křik byl přehlušenej skřípáním kovu o asfalt. Chtěl jsem jí říct, jak moc ji miluju, chtěl jsem, aby si to navždy pamatovala. Pak už byla jen nicota. O pár dní později jsem se probudil na JIPce. Měl jsem poškozenou míchu, takže mám jen pětiprocentní pravděpodobnost, že se ještě někdy postavím na vlastní nohy, zlomená ruka oproti tomu zněla mnohem líp. Vyvázl jsem jen s tímhle zraněním, který je na rozdíl od toho Cameroninýho léčitelný. Doktoři neví, jak hodně bude mít poškozenej mozek, až se probudí, jestli vůbec. Když jsem se dozvěděl, že je v kómatu, zatmělo se mi před očima.

Hned mě napadly ty případy, kdy se člověk neprobudí nikdy, nebo až za několik let. Chtěl jsem být silnej, ale okolnosti mi nějak podrážely nohy, takže jsem se zhroutil. Byly to dny, na které bych chtěl zapomenout, byly plné slz, nejistoty, depresí a zvracení. Nedokázal jsem přijmout to, že ji možná ztratim. Možná vám to přijde nesmyslný, protože jsem ji potkal teprve v květnu a dnes je to přesně devět měsíců, co se známe, teda pokud počítam i čas strávený v nemocnici. Jinak by to byly necelý dva měsíce. Už od našeho prvního setkání jsem věděl, že ona je výjimečná, už jen tím, že seděla uprostřed silnice. Nejdřív jsem sice nadával, ale pak jsem se té příhodě musel zasmát. Když jsem to vyprávěl Carterovi, řekl mi o ní spoustu krásných věcí, jednou z nich bylo i to, že se s ním den před tím rozešla. To mi dokonale nahrálo. Nevím, proč jsem si myslel, že když začnu randit s její úhlavní nepřítelkyní, udělám na ni dojem. Pletl jsem se, protože dojem jsem na ni dělal již bez toho. Tuhle práci odvedl můj vzhled, za kterej musim být vděčnej jedině mojí mamce, která byla baletka a byla opravdu moc krásná.

No jo, abych nezapomněl na Cartera. Ten to vlastně všechno zavinil. To kvůli němu jsme byli v ten čas na nesprávném místě. On vyvázl jen s lehkým otřesem mozku, dočasnou amnézií a pár škrábanci. Nejdřív to vypadalo na něco velkýho, jenže první dojem se přeceňuje. Bohužel.

Slyšel jsem otevírání dveří, ale neobtěžoval jsem se otočit. Dál jsem se soustředil na Cameroninu bledou tvář s úplně suchými rtíky, které bych nejraději líbal od rána do večera.

„Přihlásila se řidička auta, které nehodu zavinilo,“ zazněl klidný hlas mého táty. Mělo to ve mně vyvolat nějaké pocity, ale v tu chvíli jsem necítil žádnej. Chtěl jsem, aby odešel, aby tahle slova nikdy nevyřknul. Nechci vidět ženskou, která se půl roku skrývala a nepřišla na policejní stanici dřív, která mohla za to, že se už asi nikdy nebudu chodit, která skoro zabila nejdůležitější osobu v mém životě.

„Kdo to je?“ zeptal jsem se tiše po chvíli.

„Suzane Argentová,“ odpověděl a přešel ke mně. „Je mi to líto, synu!“ 

Poplácal mě po zádech a odešel. Nechal mě samotného, abych si mohl urovnat myšlenky. První myšlenka byla totiž, že bych mohl okamžitě jet na stanici a něčím ji pořádně praštit. Nechci znít jako nějakej násilník, já ženy nebiju, nikdy. Jenže ona si to zaslouží.

„Slyšelas to?“ řekl jsem směrem ke Cam. Doktoři mi říkali, abych na ni mluvil, že ona lidské hlasy vnímá a pomůže jí to dřív se probudit. „Suzi je tou sviní, co nás srazila a málem oba zabila! Ale neboj, táta se postará, aby v tom vězení shnila! Někdo jako ona si nezaslouží svobodu a radosti života! Někdo jako ona si nezaslouží žít vů-“

„Nerušíme?“ zeptal se někdo. Otočil jsem hlavu a uviděl stát u dveří Daniela s Caroline.

„Ne, jen jsem zrovna Cameron povídal, že někdo jako Suzane si zaslouží shnít ve vězení!“ odpověděl jsem a tušil, že si chtějí udělat rodinnou chvilku, takže jsem dodal: „Jsem rád, že jste tady. Chtěl jsem si jít do bufetu pro něco k jídlu.“

„Nemusíš kvůli nám odcházet, Tobiasi,“ řekla něžným hlasem Car. „Chtěli jsme se tu zastavit a zeptat se doktorů, jak se jí vede a jak se vede tobě.“

„To je v pohodě,“ zamumlal jsem a už otáčel vozíček, abych mohl ject ke dveřím. Nebylo to snadný, jak jsem si na začátku myslel.

***

Byl zrovna pátek třináctého a já jsem si říkal, co všechno se mi dneska přihodí. Jako obvykle jsem seděl u nemocniční postele, svíral Cameroninu studenou ruku ve svojí a vyprávěl jí o tom, jaké to bude, až společně nastoupíme na univerzitu a budeme společně žít. Říkal jsem jí to, co jsem si vysnil už dávno, ale teprve teď jsem měl odvahu to někomu svěřit. Miloval jsem ji a rozhodně jsem chtěl, aby byla v mém životě.

Bylo kolem desáté večer, když začal jeden z přístrojů, na kterých byla Cam připojená, blikat a hlasitě pípat. Zavolal jsem sestru, která hned volala lékaře. Musel jsem, ač jsem nechtěl, odejít z pokoje ven.

Po dvaceti minutách vyšel ven doktor. Tvář měl kamennou a já nevěděl, co si mám myslet. Zemřela? To proto se tváří taky neutrálně?

„Mám pro vás dobrou zprávu, Tobiasi,“ řekl, když došel ke mně. Moje srdce udělalo kotrmelec a divoce se rozbušilo. „Probouzí se.“

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Třeba bude jinej! - 12. část - 1/2: