OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tik tak tik tak - Prolog

Kdysi dávno se lidé odhodlali spoutat magii. Jednomu z dvorních mágů se tenkrát podařilo přivést k životu stroj. Mocnou zbraň s vlastní vůlí. Prvního z dokonalých služebníků císařství. Teď po mnoha letech spočinul svět na kraji války a jeden ze synů stárnoucího mága padl. Pojďte si přečíst jeho konec.

02.09.2014 (16:00) • Mechaniculum • Povídky » Na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 1224×

Tik tak tik tak tik tak…

Obrovský ocelový kolos čněl nad krajinou. Jako kus zčernalé skály se tyčil nad lesem, který se v jeho stínu zdál ještě temnější. Černé hory. Obávané hraniční pásmo se již několik let zmítalo v neúprosné válce. Válce, která plodila jen další a další zlo. Válce, která stála za hrůzou masakrů, které barvily lesní půdu do černa. A teď tu byl on, měl hlídat, měl dobývat.

Tik tak tik tak tik tak…

Hbité kroky rozeznívaly pletivo, které pokrývalo traverzy v jeho útrobách. Vysoké kožené boty duněly, kterak se snažily zmizet v úzkých železných chodbách. Útlý stín se mihl na kovové stěně a vtěsnal se mezi obrovský nosník, který podpíral gigantický mechanismus. Někde nad ní se točilo srdce kolosu. Kolik času zbývalo?

Tik tak tik tak…

Tělem stroje se rozeznívaly výkřiky. Něco se dělo. Kov tiše vibroval očekáváním, přemýšlel. Byl to snad strach, co ovládlo živoucí pláty ocele? Od doby, co mu říšský arcimág vdechl život, se naučil rozpoznávat mnoho lidských emocí. Naučil se vnímat i komunikovat. A on teď cítil, někde hluboko uvnitř bylo něco v nepořádku… Tvrdý štěkavý jazyk vojáků rezonoval chodbami, které jen zesilovaly křik mužů. Celým okolím se rozezněla smutná árie poplašné sirény. Na palubě byl vyhlášen poplach.

Kolem výklenku, ve kterém se tísnila mizející silueta, přeběhlo několik postav. V rukou se mihly odlesky pušek a na tělech zas šedavý nádech uniforem. Vojáci! Nepobíhali by zde jen tak. Byla prozrazena! Musela zmizet, rychle, ven, teď hned! Už tak bylo pozdě a teď ještě navíc někdo musel vědět o její přítomnosti. Nebo něco. Svitlo jí v mysli.

Tik tak tik tak tik tak…

Ručička v malém stroječku neúprosně ukrajovala času. Zbývalo sotva pár minut. Postava vyhlédla z výklenku a světlo, které bylo vrháno blikotavou lampou, na chvíli osvětlilo, jako oheň rudé, dlouhé vlasy. Musela jít hned. Vyběhla ven, cestu jí však zastoupil muž. V teplém přítmí stroje se zableskla čepel a ocelový nosník zkropila rudá krev. Tělo nešťastníka se překlopilo přes zábradlí a zřítilo se do hlubin stroje, kde se s tupým nárazem ozvala teskná ozvěna.

Ona ale běžela dál. Nesměla přemýšlet, musela utíkat. Dál, pryč, ven! Pohledem přejela sklíčko hodinek. Zlatá ručička se s lupnutím zastavila na červeném políčku.

Pozdě.

 

Tik tak tik tak… Obrovská rána projela celým strojem. Řev nálože, která trhala kov na kusy, duněl chodbami, tlačil před sebou vzduch i vše, co mu stálo v cestě.  Tuny oceli, která tvořila tělo stroje, se polámaly. Obrovské jako lidská ruka mocné nýty, které předtím držely všechno po hromadě, vylétly ze svých míst a prorážely si cestu ven z toho vařícího se pekla.

Celé patro levé strojovny zachvátil požár. Plameny ukrutného ohně olizovaly stěny, ohýbaly hrubý kov a páraly pancéř jako lovcův nůž kůži kořisti. Polykaly vše, co jim stálo v cestě.

Stroj se zazmítal. Údolím se ozval bolestný sten ohýbajícího se kovu. Kolos udělal krok vpřed a dlouhý trup podobný lodi se zaryl do úbočí hory. Balvany se pod neskutečnou vahou drolily a ustupovaly oceli z cesty. Mechanické nohy, které celý stroj podpíraly, se podlomily. Drtily pod sebou obrovské stromy na třísky a dokonce i skály, které se pod tlakem těla měnily v prach.

Byl zraněn! Z obrovské rozšklebené trhliny na boku unikal černý štiplavý kouř a šlehaly rudé plameny. Nohy železného obra se zapřely. Kov znovu zasténal a z komínů na jeho palubě se vyřinul temný kouř. Od hor se odrazil šílený řev motorů, kterak stroj ožil. Ale tím utrpení neskončilo. Nebylo útěku.

Jako odpověď na řev motorů se ozvala druhá rána. Z dvou komínů na zádi vyšlehly sloupy ohně. Křik mužů, kteří v té chvíli ještě běhali po palubě a snažili se zachránit, zanikl v ohlušující ráně. V jediné sekundě se paluba stroje změnila v žhnoucí výheň.

Tělo válečného mechanismu se napnulo a prohnulo do výšky jako protahující se kočka. Ohromná děla, zbraně, jež měly se zemí srovnat jakoukoli pevnost, vystřelily salvu v posledním bolestném výkřiku. Na úpatí hor vykvetly ohnivé lilie výbuchů. Pak celý stroj i les pohltila ohromná zářící koule a údolí zmizelo v záplavě plamene. Sloup ohně vyšlehl nad štíty hor a prozářil noční oblohu. Později se tvrdilo, že světlo požáru bylo vidět až do samotného císařského města, Sanktburgu.

Na vrcholku bílého štítu plál oheň. Zářivý jazyk byl utiskován mrazivým větrem, který v této výšce vál bez přestávky po celé týdny. Kolem ohniště se tísnili tři muži. Vítr a mráz jim na maskách vytvořil obrazce zmrazků, stejně tak pokryl i jejich oděvy bělavými jehličkami. Ruce v nezměněné poloze němě natahovali k blahodárnému zdroji tepla.

„Nezvládla to, co?“ řekl jeden z mužů, když vzhlédl od plamene jejich ohně. Z horské mlhy se vynořila postava. V ruce nesla triedr, když přes skučení větru zaslechla onu větu, jen zamítavě pokývala hlavou a sama usedla k provizornímu ohništi.

„Celý Siegfried zmizel. To, co z něj zbylo, zlikvidovalo všechno v okruhu deseti kilometrů. Les, který zbyl, teď leží zarovnaný jako sirky v krabičce. Ten výbuch nemohl nikdo přežít,“ zaznělo do hladového větru horského pásu. Jen pokývali hlavou, tady nebylo co dalšího řešit.

Kdesi v mlze jasně plálo světlo. Oheň Siegfriedu hořel už dva dny, bez přestávky, představa, co by takový kolos mohl udělat, kdyby se přes hory dostal úplně, byla děsivá. „Měli bychom jít. Údolí se už rojí říšskými, a co nevidět přijdou další. Tohle nenechají jen tak.“

Následující díl »

Autor: Mechaniculum, v rubrice: Povídky » Na pokračování



Sdílet

Diskuse pro článek Tik tak tik tak - Prolog:

Přivedly mě sem dvě věci - přiznám to na rovinu. Ta první je jednoduchá - jak psaly holky přede mnou, patříš mezi mužskou část přispěvatelů. A těch tu vážně moc není. No a ta další byla, aspoň tak mi to připadá podle předchozích komentářů, že patříš k těm, co umí přijmout kromě slov chvály i nějaké ty výtky a dokážou si z nich vzít pro ně to nejlepší. Takových lidí moc není, což je škoda... K tématu povídky nemám tak blízko (ani si nepamatuju, kdy jsem podobný žánr naposledy četla a jestli vůbec), ale říká se, že vše se má zkusit a přečtení alespoň první části mi nijak uškodit nemůže. Takže nevím, kdy se k dalšímu pokračování dostanu a jestli vůbec... Každopádně k téhle části se ještě vyjádřím. Opisy mi přijdou dobré, i když někdy jich na mě v krátkém sledu taky bylo až požehnaně. Na druhou stranu, některá slovní spojení mi přišla vážně povedená (nejvíc vedou asi ohnivé lilie výbuchů).
Jinak z komentáře Ver to chápu tak, že už jsem četla upravenou verzi. Jinou než jsi vkládal napoprvé. Co se týče chyb, moc jsem jich nepotkala. Možná skoro žádné. :D Spíš jsem přemýšlela o takových hloupostech, jako byla věta s poplachem. Ta mi nepřipadala tak podstatná a důležitá v textu, když v té předešlé píšeš už o poplašné siréně. Osobně mi do textu nezapadalo ani slovo "kterak". A nakonec mi přijde, že se v mnoha odstavcích všude jen pobíhá, vybíhá, běhá.
Třeba si z mého komentáře nic nevezmeš. Ale kdyby sis přece jen chtěl ještě pohrát s nějakými slovy, myslím, že ještě pár návrhů jsem poskytla.
Hodně štěstí a múzy pro další psaní. :) A promiň za tu délku komentáře, nějak jsem se rozjela... Jinak ti závidím tučná písmena. Když jsem vydávala dřív povídku na pokračování, tak jsem si musela při zvýrazňování vystačit jenom s kurzívou. A nebylo to ono. :D

Henley: Ne, já budu vděčný za cokoli. Přecijen, nejsem dospělý pro nic za nic a člověk, který si žádá kritiku a pak ji šmahem zavrhne je naivka a povrchní trouba. Jsem rád, že jste se ve více bodech shodli a nepřekvapuje mne, že mým nepřítelem jsou mé vlastní myšlenky, můj jazyk. Já jsem si teď už po čtvrté četl Druhý list a stejně jsem přepisoval, uvidíme zdali se mi podaří takové chyby redukovat. A co, třeba jednoho dne oslovím i tebe.

Gretta: Děkuji. Ať už se rozhodneš jakkoli jsem na vážkách jestli je Druhý list krok vpřed, nebo naopak vzad. Taktéž, budu rád za jakýkoli ohlas.

Takže... Musela jsem si tuhle povídku přečíst dvakrát, abych vůbec zjistila, jestli se mi to líbí nebo ne. No dobře, přiznávám, že při prvním přečtení jsem text moc nevnímala. Každopádně ze začátku jsem z toho byla taková rozpačitá, přece jenom myslící stroj... Je to zase něco nového, ale mě to prostě nějak neoslovilo. Pak jsem se ale dokázala víc začíst a najednou jsem zjistila, že mě to vážně baví. Miluju přirovnání, zvlášť proto, že mě většinou moc dobrá nenapadají. Každopádně si počkám, jak se to bude vyvíjet a pak se uvidí...

No výborně! Takovýhle přístup se mi líbí. Přijmout, co kdo říká, a uvědomit si, že má často pravdu. Toho si na tobě moc cením, protože spousta lidí to hluboko v duši nedokáže, a často si to ani neuvědomí. Věř mi, když ti říkám, že tohle tě skutečně posune dál.

Věřím, že tohle téma není každému po srsti, od toho máme spousty různých témat a máme možnost si vybrat. Proto si obvzláště cením toho, že jsi se prokousala pro tebe jistě nezáživnou vrstvou tohoto prologu. Já totiž prology nepíšu.

Nebudu se tu obhajovat, ani Vám mazat med kolem hubu, podivnou kompozici díla uvidíte, až tu bude více věcí, já totiž často dělám flashbacky a to opravdu může dílo dělat zmatečným. Začínám se přiklánět k názoru, že jsem měl opravdu tuto první kapitolu rozepsat. On tam totiž při zevrubném zkoumání žádný jakýs takýs příběh není, je to totiž běh na dlouhou trať a proto se tí vůbec nedivím.

Připomínek si, ale važím, opravdu se to hodí. Já budu rád, když mi lidé budou dílo tvrdě kritizovat, k dokonalosti je cesta, která nikdy nekončí. Budu rád, když přepneš síly a příště mně taktéž nějakou další kritikou poctíš.

Promiň, jaksi jsem nebyla přihlášena. Takže hodně štěstí v příštím psaní.

Popravdě tak úplně nevím, co ti k tomu napsat. Ke čtení mě nepřiměl ani název, ani perex a ani první odstavec. Přiměl mě k tomu až pouhý fakt tvých dlouhých kritických komentářů v administraci a nakonec komentář od Ver.
Nejprve musím říct, že v prvních odstavcích je moc informací najednou. Je to moc rychlé a málo rozepsané na to, aby byl začátkem vpád do děje. Musel bys začátek více rozvinout, abychom měli plnou představu, co a proč se zrovna děje, a k tomu nám tam bohužel nedáváš prostor. Podle mě by naprosto stačil vysvětlující prolog, ve kterém by ses například vrátil do doby, kdy byl ten stroj vytvořen. To by vysvětlilo ohromnou spoustu nevyřčených otázek.
Příběh mě naprosto nezaujal, a to ani po přečtení celé kapitoly, což mě popravdě stálo hodně úsilí. Ale když chci něco kritizovat, musím si to nejdřív přečíst.
Časté opakování slov taky nadějným vyhlídkám moc nepřidává. Prostě si to po sobě zkus občas přečíst, určitě tě napadne spousta vhodných synonym. Opakování slov pak působí dost krkolomně.
Já jsem se do příběhu nedokázala absolutně vůbec vžít. Nevím, jestli je to uspěchaností děje, nebo až příliš častými nevysvětlenými jevy, ale je to tak. Vůbec jsem si tam toho člověka nedokázala představit, a to někdy moje představivost i překračuje hranice lidského chápání a i toho mého.
Zkrátka tenhle příběh mě nezaujal, příště snad budeš mít větší štěstí, aneb chybami se člověk učí, no ne? Takže ti držím palce do dalšího psaní a snad už ti to vyjde líp.

Toto není vůbec špatné Ver, já nepotřebuji, aby mi jeden člověk zkrouhnul vše, ale čeština mi bohužel nebývá nakloněna a já tyto chyby dělám více než často.
Ostatně, tuším, že jsem ti to přímo říkal.

Tvé rady mi byly velmi podnětné, jelikož (a vím, že to je trapné) ty chyby byly i tam, kde jsem je opravoval. Díky tomu jsem celé věty přepracoval. I přesto se, ale podivuji, že na to kolikrát jsem to četl tam bylo pořád tolik zádrhelů. Nu. Snad bude druhá kapitola lepší a co se týče chyb i úspěšnější.

Jak jsem totiž zjsitil, nebylo na škodu ,ěnkteré věci přepsat a díky tobě se tento první příspěvek stal zase o něco lepším.

No nic… tak jsem se odvážila k tomu, že si přečtu tedy ten tvůj zdejší start. Byť pravda… od začátku mě perex sám o sobě neupoutal – že by faktem, že jsem mechanický anti-talent?
„Kolem výklenku, ve kterém se tísnila POSTAVA, přeběhlo několik POSTAV.“ Ne, ne… a ne… nevím proč, ale prostě se mi tohle konkrétně nezdá. Nejspíše s těmi podstavami. Ehm… návrh na opravu? Netuším… popravdě, u tebe netuším nic, tuším jen, že se mi tahle věta špatně čte… Můžeš pak rovnou pokračovat zkontrolováním: „V rukou se zaleskla TĚLA pušek a na TĚLE šedavý nádech uniforem.“ aneb opět prostě se mi to opakování nějak nezdá. „Celé patro levé strojovny zachvátil POŽÁR. Plameny ukrutného POŽÁRU olizovaly stěny,“ moc požárů, pro změnu… Jo a taky nevím, proč, ale nějak se mi nehodí to, že by plameny měly ruce… takže spíše, co se jim postavilo do cesty, či tak nějak… vlastně, toho opakování je tam spousta… jéjky, zkus si to přečíst a všímat si toho. Určitě najdeš synonyma či opisy… já je většinou taky nacházím, ale tady jsem celkově dosti zmatená – prostě nikoliv můj šálek kávy, takže kritizuji bez rad, což taky není zrovna nejlepší, ale snad… možná, tě štípnu, anebo se ti snad nějaký nápad do hlavinky vkrade… („TĚLO podobné lodi“ a „nohy, které jeho TĚLO podpíraly“, dále se mi zdá zbytečné připomínat, že když „se zarylo do skály, jakoby byla máslem“, tak „skály, které se pod tlakem TĚLA měnily v prach“).
Ehm… no, to by bylo k výtce ohledně opakování slovíček, byť vím, jak je to těžké, ale snad si teď více uvědomíš, kdepak jsou chybičky a najdeš nová synonyma, mno… mohu v to jen doufat. Každopádně, už jsem říkala, že mým šálkem kávy to není, takže žel bohům, ode mne se konstruktivní kritiky nedočkáš… avšak, každopádně, píšeš hezky, vlastně krásně, byť samozřejmě, dokonalost je vždy ještě o kousek dále… přeji ti tedy hodně štěstí, taktéž čtenářů a přízně múz…

Nejprve ti děkuju za komentář. Potěšil mě. :)

A teď k tvojí povídce:

Ty jo! Fak moc hezky napsané, jak už napsala děvčata přede mnou, úplně jsem slyšela zvuk ohýbajícího se kovu a cítila spáleninu!
Těším se na pokračování... :)

Přidat komentář:

Nick:

Text: