OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The Betrayal's Price - 13

10.01.2026 (10:00) • Ghostprincess • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 13×

Camilla

Sedí tam, na mé posteli. Černá silueta muže. Oči mám rozespalé a ještě si nepřivykly tmě. Prve mě napadne, že je to Wentworth, a prudce se posadím. Pak si uvědomím, že to on být nemůže, protože… Protože zemřel. Posmutním. Dojde mi, že je to bratr. Nejspíš mě přišel zkontrolovat, nevím, kolikrát v průběhu noci tu byl. Bez těch prášků na spaní od Caleba bych byla bývala celou noc vzhůru a oka nezamhouřila. Takhle jsem alespoň celkem odpočatá, i když mě znovu začaly sužovat ty strašné pocity svírající mou hruď.

„Jak dlouho tu už sedíš, Matteo?“ zeptám se bratra, stále se snažíc zaostřit na jeho siluetu. Závěsy jsou zatažené, ale i tak vidím, že venku pořád panuje tma. Dělí nás jen proužek měsíčního světla dopadající sem skrz miniaturní škvírku v závěsu. Čekám na bratrovu odpověď, ale nepřichází.

„Matteo?“ oslovím jej znovu a natáhnu se po jeho ruce, kterou se opírá o postel vedle mých nohou. Jeho ruka je studená, sevře mi dlaň a cítím se o něco bezpečněji, když vím, že je mi na blízku. Alespoň do chvíle, než mi sevře ruku pevněji a přitáhne si mě prudce k sobě. Srdce se mi rozbuší, nechápu, proč se chová tak záhadně. Pak se ke mně nakloní blíž a z proužku měsíčního světla na mě zasvítí jeho zelené oči.

Srdce mi vynechá úder, a pak další. To není Matteo, ten muž na mé posteli není můj bratr, ten má stejně hnědé oči jako já. Muž mě přitáhne ještě blíž, a když mu pruh světla osvítí celý obličej, uvědomím si, kdo to je, znám ho. Než však stihnu vydat jakoukoliv hlásku, už mi druhou rukou tiskne na obličej jakousi látku, ze které táhne silně čpící prostředek. Víčka se mi zavírají, těžknou, a poslední, co vidím, je jeho vítězný úsměv.

Probudím se, jak jinak než svázaná na židli, v nějakém skladišti. Všude kolem je spousta dřevěných beden, ze kterých nějací muži vyndavají zboží. Soudě dle bílého prášku, který se z nich sype a který ochutnávají, to budou drogy. Sedím na židli, mezi vysokými regály plných různých starožitností. Na protější straně se o zeď opírají velké obrazy, za mřížovými dveřmi je slušná sbírka zbraní a přede mnou stojí můj únosce, v ruce drží telefon a baví se s nějakým starým dědkem v drahém šedém obleku. Bolí mě hlava a mysl mám lehce zakalenou z chloroformu, kterým mě uspal. Oba muži zpozorují, že jsem vzhůru.

„Dobré ráno, květinko,“ pronese ten staroch, z něhož sálá autorita. Jeho hlas je však mým uším velice nepříjemný a po těle mi naskáče husí kůže. Vydá se ke mně a rukou mě uchopí za bradu, pozvedne mou hlavu výš, abych mu viděla do očí, které na mě shlíží velmi nevkusně. Unesli mě uprostřed noci z vlastní postele, na sobě mám jen noční košili a kalhotky a přijdu si velice obnažená.

Napravo od nás slyším tříštící zvuk, trhnu s sebou a otočím se tím směrem. Jeden z jeho mužů právě rozbil jakousi vázu a podle mlaskajícího zvuku, který dědek právě vydal soudím, že to byla drahá starožitnost. Její střepy se mi rozlétly až k bosým nohám.

„Ach, Catchi, to tě bude stát draho.“

Muž přijde blíž, ruce zvednuté do obranného gesta a začne se omlouvat. „Omlouvám se, šéfe, byla to nehoda.“ Sotva ty slova pronese, halou se ozve výstřel a muž padne k mým nohám. Ten bastard mu prohnal hlavu kulkou, krev i s mozkem se rozprskly kolem a přistály na mé tváři. Bosých nohou se mě dotkne teplá a lepkavá tekutina a okamžitě se mi navalí. Z očí mi vytrysknou slzy a snažím se udržet v sobě žaludeční šťávy. Srdce mi bubnuje o hrudní koš a snaží se vyskočit ven. Umřu. Já tady vážně umřu. Věřím tomu, že kdyby se mi potřebovalo, počůrám se tu.

„Tak,“ ozve se znovu a opět věnuje svou pozornost mé osobě. „Co s tebou, květinko.“ Olízne si spodní ret a myslí si, jak je to svůdné, a mně se přitom zvedá žaludek o to víc.

„Kdo jste a co chcete?“

„Jsem sok tvého milého, květinko. A hodlám tě využít jako pojistku, abych ho sem dostal.“ To znamená, že tenhle chlap musí být Palattuci, jak mi vyprávěl bratr. Těm jeho slovům moc nerozumím, pokud tím myslí Wentwortha, tak ten je přeci mrtvý. Nebo snad ne?

„Myslela jsem, že je…“

„Mrtvý? Ano, to já také. Soudě dle tvých opuchlých uplakaných očí, je jasné, že jsi kvůli němu probrečela celou noc. Záleží ti na něm a jemu záleží na tobě a na to vsázím, to ho sem přivede.“ I přes to, v jakých sračkách se teď nacházím, mé tělo zaplaví teplá vlna štěstí a úlevy. Wentworth je naživu. Žije. Ale nemůžu dovolit, aby sem pro mě přišel a tomu kreténovi se na druhý pokus podařilo ho zabít.

Rozesměju se, opět se snažím hrát na drsnou, mezitím, co mé tělo oplývá strachem. Nemůžu si pomoci, jsem prostě taková. „Jste naprosto vedle, on mě nesnáší a já jeho taky. Ztrácíte tu čas, kvůli mně sem nepřijde.“

Teď se zas rozesměje on a s ním i můj únosce. Zapomněla jsem, že byl v jeho domě, byl jeho věrným do doby, než zběhl. On ví, jak to mezi sebou s Wentworthem máme, a to jsem si prve neuvědomila. „Má drahá, něco ti povím. Když pochopíš mechaniku stresu a zvládneš techniky manipulace s něčími strachy a sny, budeš mocná. A já cítím tvůj strach, květinko. A až Cresswell zjistí, že tě mám ve své moci, co si myslíš, že udělá? Co udělá, až zjistí, že jsem mu vzal to, co je jeho a použil to? Až se dozví, že jsem mu zprznil jeho malou lilii?“ Stále blíže se přibližoval, až rukama spočinul na mých holých stehnech. Ten dotek mi je proti srsti, ale jeho to nezastaví. Naopak ho to popíchne. Snažím se vrtět a setřást jeho ruce, ale nemůžu se moc hýbat. Ty vlastní mám svázané za židlí.

Rukama mi jede po stehnech stále výš, až zabloudí pod lem mé košilky. „Dej ty pracky pryč!“ upozorním ho, ale jen se na mě úlisně usměje, zahákne prsty za mé kalhotky a prudce mi je strhne. „Za to zaplatíš,“ vyštěknu a doprovodím svá slova flusancem do jeho obličeje.

Odtáhne se, otře si jej a začne mi vyhrožovat. „Ne, to ty zaplatíš,“ dořekne a natáhne se po mně rukou. Vlepí mi takovou facku, až mi hlava odletí doprava. Bolí to jako svině, slzy mám na krajíčku, ale držím oční víčka přimknutá. Nesmím a nechci brečet. A tak se uchýlím k tomu, co umím. Začnu se znovu smát. „To je vše, co umíš? Mlátit ženy?“ zavrčím jeho směrem.

„Ty jsi jen děvka, a to je rozdíl. Uvidíme, co na to řekne Cresswell. Odvaž ji.“ Dá pokyn tomu hajzlovi, co mě unesl, a on na telefonu vytočí číslo. „Cekni a na místě tě podříznu.“ Aby mi dal najevo, že to myslí vážně. Vytáhne z kapsy nůž a přiloží mi jej ke krku. Chci se zapřít a odtáhnout, ale nohy mi ujedou po kaluži krve. Palatucciho poskok začne mluvit do telefonu a po chvíli jej předá Palatuccimu. Hrozně bych chtěla slyšet jeho hlas a mít jistotu, že je opravdu na živu. Chvíli se spolu po telefonu dohadují, Palatucci se Wentwortha snaží přesvědčit, že to myslí vážně. A aby mu uvěřil, přiměje mě křičet. Špičkou nože jede od mého krku k bradě, tlačí proti mně, a i když to fakt bolí, snažím se držet jazyk za zuby. Kousnu se do něj a v puse cítím vlastní krev. Nechci mu dopřát to potěšení, ale když vidí, že se nevzdávám, zamračí se. A pak mi nožem sekne přes tvář, a to už se bohužel neudržím a vyjeknu bolestí. To mu stačilo, aby Wentwrortha přesvědčil. Nadechuju se a chci na něj zakřičet, aby sem nejezdil. Ale nůž u mé krční tepny mi v tom zabrání. Hovor utichne a pozornost se opět věnuje mně. Zamrazí mě v zádech.

„Kde jsme to skončili?“ Prstem si poklepe o ret a předstírá, že přemýšlí. „Už vím.“ Rukou mávne na svého komplice, který obejde mrtvolu a stane za mými zády, cítím, že mi odpoutává ruce od židle. Okamžitě využiju situace a začnu se vzpouzet, ale je to marné. Je silný. Zvedne mě ze židle, jako bych nic nevážila a přesune mě k jednomu z regálů. Otočí mě k němu čelem a ruce mi připoutá vysoko nad hlavou. Nohy se mi klepou, jsem nervózní, protože nevím, co se děje za mými zády. Slyším kroky, stále blíž a pak mi do ucha zašeptá ten odporný starý dědek. „Mám rád, když u toho žena křičí. Tak mě nezklam.“ Vím, co se bude dít a nechci to. Ale zároveň mu nechci dopřát tu radost z uspokojení. Chci se vzpouzet a křičet, ať mě pustí. Prosit, ať to nedělá. Ale na to on čeká. Místo toho pustím ven veškeré emoce, po tvářích mi tečou slzy. Jsem jak visící hadrová panenka. Slyším rozepínání zipu od kalhot. Vadí mi, že všude kolem jsou jeho muži a přihlížejí tomuto znásilnění. Schovám hlavu mezi paže a čelo opřu o kovovou tyč regálu. Palatucci mi rozkopne nohy, div neudělám roznožku, když mi chodidla od krve ujedou po zemi. Zhluboka se nadechnu a vydechnu, snažím se uvolnit, jinak to bude bolet, a to si on přeje. Žaludek mám na vodě, chce se mi stále zvracet, ale držím se. Cítím ho, je to nechutné, odporné a cítím se špinavá. Pro něj jsem jen děvka, a tak se mnou také zachází. Vnikne dovnitř, zašklebím se a semknu rty i oční víčka. Pohybuje se a nechutně u toho sténá. „Řekl jsem, že máš křičet.“ Ale nevydám ani hlásku. Cítím jeho ruku ve vlasech, pevně mě uchopí a škubne mi hlavou dozadu. Koukám do stropu, zatím co se ve mně pohybuje. Po tvářích mi tečou slzy, odkapávají mi na ramena. Bolí to, není něžný. Koušu se do rtu, silně, po bradě mi teče krev, ale pomáhá mi to nevydat žádný projev odporu či uspokojení. Zastaví se, opře se o regál a zařve mi do ucha. „Tak křič!“

Usměju se. „Vypadá to, že už ti to nejde jako za mlada.“ Vystoupí ze mě ven, opět slyším zip od kalhot. Znovu mě chytne za vlasy a škubne s mou hlavou. Tentokrát směrem dopředu. Udeřím se čelem o kovovou tyč a ztratím vědomí. Končetiny mi povolí, visím a temnota mě unáší kamsi do černých dálav.

Autor: Ghostprincess, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Betrayal's Price - 13: