OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The Beauty of Dark-Light - 9. kapitola

30.10.2015 (09:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 918×

Zaklepala jsem na dveře Igrainina pokoje a vešla jsem dovnitř. Asi jsem měla počkat, až mě pozve dál, protože jsem ji očividně překvapila, rychle přede mnou začala něco schovávat do zásuvky u svého stolu.

„Ahoj. Přišla jsem nevhod?“

„Ne, Leno, ne. Jen pojď dál.“

Ta věta byla trochu navíc, už jsem byla v jejím pokoji. Ovšem, určitě jsem ji vyrušila, ale Igraine mi to nepřiznala.

„Můžu přijít jindy, to nevadí.“

„Ne, právě jsem přišla ze školy, potřebuju se rozptýlit, přijít na jiné myšlenky, než se začnu učit. Pojď, sedni si,“ řekla a nabídla mi místo v jednom z pohodlných nebesky modrých křesel.

Igrainin pokoj by celý zařízen ve světlých pastelových barvách, vše na mě působilo lehce, vzdušně, příjemně. Na závěsech mě zaujaly květinové motivy – já jsem květiny milovala – proto. Všude v pokoji byly poodkládané různé knihy, učebnice, papíry s poznámkami, na kterých jasně zářily neonové barvy poznámek vytáhlých zvýrazňovačem.

„Asi to tu působí chaoticky, ale vždycky vím, kde co mám,“ řekla Igraine, když si všimla mého pohledu.

Pousmála jsem se a sedla jsem si do křesla. Viděla jsem hodně studentských pokojů, tohle pro mě nebyla žádná novinka.

„A co studuješ?“

„Medicínu. Už druhý rok. Je to sice náročné, ale stojí to za to. Moc mě to baví.“ Nadšení v jejím hlase by neslyšel jen hluchý. A i ten by si musel všimnout nadšených jiskřiček v jejích temných Darkshadeovských očích.

„A co budeš léčit? Nebo koho?“

„Pokud všechno dobře dopadne a já vystuduji, tak budu dětská lékařka.“

To mi k Igraine dost sedělo. Byla moc hodná a milá. Pro práci s dětmi se hodila, určitě je měla moc ráda.

„Také jsem chtěla být jeden čas doktorkou, ale nakonec jsem si to rozmyslela,“ prozradila jsem.

„A proč?“

„No, já…“ začala jsem, ale přerušilo mě vyzvánění Igrainina telefonu. „Promiň,“ řekla a odmítla hovor.

„Ani ses nepodívala, kdo to byl.“

„Vím, kdo to byl. Zavolá později,“ mávla nad tím rukou, jako by se nic nedělo. „Povídej.“

„Chtěla jsem, jenže…“ Přemýšlela jsem, jestli mi to Igrainin mobil dělá schválně, nebo je to jen náhoda, že snad nedořeknu tu větu.

„Nemám čas.“

Ten, kdo chtěl mluvit s Igraine, měl znovu smůlu, odmítla ho.

„Zdá se mi to, nebo s tebou chce opravdu někdo hrozně moc mluvit?“ zeptala jsem se zvědavě, protože jsem tušila, že moje švagrová přede mnou něco skrývá.

„Jenom se ti to zdá. To je kamarádka, ta počká.“

S úsměvem jsem přikyvovala, přiváděla jsem ji do rozpaků, to se mi ještě u nikoho nestalo. Telefon začal znovu vyzvánět. Igraine nakonec s povzdechem hovor přijala.

„Ano? - Ne, nic se neděje. Jen si povídám s Lenou, zavolala bych ti. - Ano, trpělivost není tvoje dominantní vlastnost, ale to už vím. - Ano, dnes večer. Ještě ti zavolám.“

Chtěla mluvit co nejkratší dobu, abych nic nepoznala, ale mně už bylo všechno jasné.

„Jak se jmenuje?“ zeptala jsem se, když odložila mobil.

„Kdo?“

„Tvůj kluk.“

„Asi ti nenamluvím, že to byla jen kamarádka, viď?“

Zakroutila jsem hlavou.

„Jmenuje se Peter,“ prozradila. „Chodíme spolu do školy.“

„A jinak spolu chodíte už dlouho?“

„Víc jak půl roku. Víc jak půl roku plného tajemství a schovávání se.“

Zamračila jsem se, protože jsem to nechápala. A nelíbilo se mi, že se Igrainin zasněný výraz změnil na smutný. Jako kdyby její tvář zakryly temné mraky.

„Proč?“

„Peter není jako my. On není čaroděj. Kdyby se matka dozvěděla, že s ním chodím, bylo by zle. Už jsem viděla její reakci na někoho takového.“

Myslela Catherine a Tristana, samozřejmě.

„Ale nemůžeš to tajit do nekonečna. Navíc si myslím, že Tristan by se postavil za tebe a Petera. On ví, jaké to je.“

„Ano, ale i tak mám strach. Vím, že to jednou matce řeknu, budu muset a chci to udělat. A teď ještě navíc mě Peter chce představit svým rodičům. Dnes večer.“

Na chvíli jsem mlčela, pak mě napadla další otázka.

„To, že nemůžeš být s Peterem, to je také zásluha těch čarodějnických zákonů?“

Igraine jen smutně přikývla.

„Aha, tak teď všechno chápu,“ řekla jsem se skřípajícími zuby. „Takhle to nezůstane, Igraine. Tyhle zákony musí jednou provždy skončit. Zboříme ty zdi, mezi kterými nás uvěznili, a pohřbíme je hluboko do země.“

„Myslíš, že to jde? Naše zákony se staly tradicemi. Takhle se už žije staletí.“

„My jsme se jich vzdali. Světlí už tato pravidla nedodržují. Postavili jsme se jim.“

„Leno, i u nás se našli tací, kteří chtěli něco změnit. Nikdo nic nezměnil. Ti, kteří se o to pokoušeli, selhali.“

„Já ne. Já to dokážu, Igraine. Jestli tady mám žít, jestli tu musím žít, pak se tady musí něco změnit.“

Igraine se netvářila příliš nadšeně, nepříliš sdílně s mým odhodláním zničit jejich tradice. Ale já už jsem byla rozhodnutá. Nic mě nedokáže zastavit. Nenáviděla jsem, když mi někdo něco nakazoval, proto jsem zřejmě tolik nenáviděla život tady. Camelia i Tristan chtěli, abych se chovala, jak se na mě sluší a patří. Ale neviděli rozdíly mezi nimi a mnou.

Ještě se uvidí, jestli mi oni budou říkat, jak se mám chovat, nebo se karta obrátí a já budu ta, která bude určovat pravidla.

Zůstala jsem s Igraine skoro celé odpoledne až do večera, kdy jsem jí pomohla se přichystat na večeři s Peterem a jeho rodinou. Musela jsem ji celou dobu uklidňovat, zdálo se, že se sesype. Ale nakonec se dala dohromady a přemístila se za Peterem v krásných zelených šatech, které jsem jí pomohla vybrat.

Po jejím odchodu jsem se přesunula nahoru na střechu. Zašla jsem se podívat za holoubky, kteří se před tmou schovali do jejich příbytku, ukládali se ke spánku. Nemohla jsem si pomoci, ale měla jsem takový zvláštní pocit, že i oni jsou tu vězni, přestože umí létat. Vždy se sem vrátí, protože nemají sílu utéct, nemají kam. Tenhle dům je pro ně oáza v poušti.

Moje myšlenky se pořád točily kolem domova, přestože jsem nedokázala s určitostí říci, jestli je ten domov v Sacramentu, nebo tady.

Vlákna, která mě poutala k otci a mému rodišti, zůstávala, ale některá se přetrhla a spojila mě s tímto místem. I kdybych chtěla, teď už bych si ho nedokázala vymazat z paměti.

Nechala jsem holoubky uložit se k spánku a sama jsem si chtěla jít lehnout, když mě zastavilo vyzvánění mého telefonu. Podívala jsem se na display a skoro jsem začala nadšeně skákat metr nad zem.

Přijala jsem hovor.

„Ahoj, Leno. Neruším tě?“

„Ahoj, tati!“ pozdravila jsem ho nadšeně, tolik jsem se těšila z toho, že znovu slyším jeho hlas. „Ty mě nerušíš nikdy. Jsem tak ráda, že jsi mi zavolal!“

„Všechno má své důvody, Leničko. Musím ti něco říct.“

„I já ti musím něco říct,“ řekla jsem.

„Tak mluv. Stalo se ti něco?“

„Nic se mi nestalo. Všechno je v pořádku, jak to jen jde,“ ujistila jsem ho. „Proč jsi mi neřekl pravý důvod té svatby, tati? Proč jsi mi neřekl o Angelique a Devronovi?“

„Tristan ti o nich řekl?“

„Ano. Čekal jsi, že se o nich nikdy nedozvím?“

„Ne. Jen jsem nečekal, že to bude tak brzy. Věděl jsem, že pokud bys znala pravý důvod, snažila by ses té svatbě uniknout více, než kdybych ti řekl, že je to má vůle, což jsem udělal. Nedělal jsem to proto, že bych ti nechtěl říct pravdu,“ vysvětlil. „Jsou věci, které nejdou ovlivnit, Leno. Jen se pro ně musí najít snazší cesta.“

„A co jsi mi chtěl říct ty?“ změnila jsem téma.

„Původně jsem ti nechtěl nic říkat, ale měla bys to vědět.“

„A co? Ty mě děsíš, tati.“

„Sháněl tě Adrick.“

„Adrick?“

Věděla jsem, kdo to je, až příliš dobře jsem to věděla. Ale události posledních dní mi ho z hlavy vytěsnily. Adricka Highlighta jsem znala prakticky už od dětství. Můj otec a jeho otec spolu založili holding, obrovské impérium, které vzešlo téměř z ničeho za třicet let jejich spolupráce.

Adrick, byl můj nejlepší kamarád, brala jsem ho jako svého staršího bratra. Spoustu jsme toho zažili. V poslední době se ale mezi námi něco změnilo. On dospěl a pracoval v holdingu. Já jsem také dospěla a připravovala jsem se na studium na vysoké. Adrickovo přátelství přerostlo v něco víc a to mé také.

Naposledy jsem ho viděla na své narozeniny. Ani neví, že jsem se vdala, neřekla jsem mu to. Odletěl pracovně na druhý konec Států. Ani mě nesháněl, neměl moje nové číslo. A já jsem si myslela, že ten nový telefon jsem dostala jen tak.

„A co chtěl? Co jsi mu řekl?“ zeptala jsem se.

„Co jsem mu měl říct? Řekl jsem mu, že nejsi doma. Ty jsi mu neřekla, že si bereš Tristana, že ne?“

„Ne,“ přiznala jsem. „Vím, že jsem měla, ale pořád jsem doufala, že se třeba rozmyslíš. Navíc mi přišlo nefér, říkat mu to po telefonu, když musel odjet pryč kvůli těm pracovním záležitostem.“

„Neutajíš to před ním. Buď mu zavoláš a řekneš mu to sama, nebo to udělám já.“

„No, já…“

„Tady si nic nerozmyslíš, Leno. Ani se nevymluvíš. Hádám, že mu to nechceš říct, takže to udělám za tebe. Nemysli si ale, že nenajde cestu, jak si s tebou promluvit. Je také čaroděj a magie dokáže zvláštní věci.“

„To ne, tati, já bych mu to chtěla říct trochu… opatrněji. Asi ho dost překvapí, že jsem vdaná. Ani on neví o tom, co jsem musela udělat.“

„Leno. O tom se už nebudeme bavit. Je to tak, jak to je, nebyla to tvoje povinnost, ale tvůj osud. Kdyby to tak nebylo, narodila by ses jako chlapec a nevěstou pro výměnnou svatbu by byla Jori, tvá sestřenice.“

Myslím, že tvůj strýc má dceru, ne? Jmenuje se Jori. Pokud zemřeš, pokud znovu utečeš a rozsudek bude vykonaný, přivedou sem ji. Jakmile jí bude osmnáct, vdá se.

„Já vím. I to mi Tristan řekl.“

„Není to špatný člověk. Kdyby to tak bylo, nenechal bych tě tam jít.“

To jsem věděla sama, že není špatný. Popsala bych ho jinými slovy. Byl temný, ale zároveň byl hezký a přitažlivý… Co to plácám? A ten jeho pohled, kterým mě vždy doslova uhranul… Jak jsem na tohle přišla? A při vzpomínce na chvíli, kdy jsem ho nenápadně sledovala a viděla jeho velká široká záda, svalnaté paže…

„Leno? Jsi tam?“

„Ano,“ řekla jsem, když mě otcův hlas vytrhl ze zamyšlení. „Já zítra Adrickovi zavolám. Řeknu mu, jak to je. Máš pravdu, neutajím to před ním, a stejně by to měl vědět.“

„Dobře. Ale připrav se na to, že to pro Adricka bude velká rána.“

„Já vím.“

„Nebudu tě už zdržovat. Určitě si chceš jít lehnout.“

„Zavolám ti,“ slíbila jsem.

„Mám tě rád.“

„Já tebe taky. Hrozně moc.“

„Dobrou noc, Leničko,“ rozloučil se.

Domluvili jsme a já jsem mohla jít spát. Šla jsem po schodech dolů a úplně dole jsem viděla Camelii a Tristana, jak spolu mluví. Všimli si mě, ale já jsem dělala, že je nevidím, a šla jsem do pokoje. Zamířila jsem rovnou do koupelny, abych se umyla a převlékla do pyžama. Tenhle každovečerní rituál očisty byl jednou z věcí, co se po příchodu sem nezměnil, jedna z mála věcí, která zůstala stejná.

Když jsem byla hotová, vrátila jsem se do pokoje a šla si rozestlat postel. Právě v tu chvíli přišel do pokoje Tristan, i když slovem přišel jsem jeho vpád do místnosti dosti přikrášlila. Nemusela jsem ho tolik znát, abych poznala, že ho něco opravdu velmi naštvalo.

Šel ke mně, jeho temné oči se dívaly do mých.

„Proč mi to děláš? Proč?“ zeptal se.

Na chvíli jsem se zarazila a vzápětí jsem pochopila, o čem mluví. Camelia mluvila. Tristan ví, že se jeho matinka dozvěděla, že naše manželské soužití jen hrajeme, že naše manželství nebylo naplněno.

Pousmála jsem se a řekla: „Hádej.“

„Leno,“ procedil mé jméno skrze zuby, očividně velmi naštvaný.

„Jako manželé se máme dělit o všechno, nemám pravdu? Řekla jsem ti, že nebudu sama. Jestli mám trpět já, tak trp i ty.“

Přišel ke mně blíž a silně mě vzal za paži. Zabolelo to. Cítila jsem jeho hněv, jako by přes jeho dotek proudil ke mně, ale na mě měl jiný účinek. Měla jsem strach, má odvaha i úsměv zmizely. Nechtěla jsem to na sobě dát znát.

„Jsi tak naštvaný, protože jsem Camelii řekla pravdu, nebo proto, že si už nepřipadáš jako opravdový muž, hm? Hodně jsem zranila tvoje ego?“

„Absolutně tě nechápu,“ zakroutil Tristan hlavou. „Byla bys radši, kdybych se tenkrát zachoval jinak? Kdybych si tě násilím vzal? Choval jsem se k tobě slušně, do ničeho jsem tě nenutil! Tak co chceš?“

„Pusť mě!“

Pustil mě, ale já jsem ztratila rovnováhu a spadla na postel. Díval se na mě a já jsem přemýšlela, jestli je to stále on, nebo ho ovládá temnota.

„Dělej, co chceš, ale nic tím nezměníš,“ řekl, protože prokoukl mé úmysly. „Zůstaneš tady a budeš se chovat tak, jak se sluší a patří.“

„Vážně? Jsi si tím jistý?“

Měřili jsme si jeden druhého pohledem, silné emoce mezi námi by se téměř daly vzít do rukou.

„Tím, že jsi Camelii řekla pravdu, sis nijak nepomohla. Jen jsi jí ještě víc poštvala proti sobě,“ řekl.

Otočil se a nechal mě v pokoji samotnou.

Konečně jsi poznal, jak se cítím, Tristane? Doufám, že ano. Konečně sis také musel od Camelie vyslechnout něco ty a ne jenom já. Už mě nebaví být ta, která všechno odnese sama, která musí trpět sama jen proto, že nežila ve stejném světě a nezná pravidla.

Ale stejně jsem teď byla znovu naštvaná. Tristan měl znovu pravdu. Camelii jsem si jen poštvala ještě víc proti sobě. Prostě mi asi nebylo souzeno proti nim vyhrát.

Utíkala jsem pouští, nohy mě bolely, divila jsem se, že mám ještě sílu běžet dál. Žhavé slunce mě pálilo do zad a v uších jsem stále slyšela hlasy a přede mnou se jako fata morgana objevovaly tváře lidí, kteří na mě mluvili. Viděla jsem vzpomínky na minulost, viděla jsem znovu to, co už se stalo.

„Budeš se vdávat, Leno.“

„Tak poslouchej, Leno Sunbeamová. Tady platí jiná pravidla. Budeš se ke mně chovat uctivě.“

„Možná sis mě vzal a považuješ se za mého manžela, ale já nikdy nebudu tvoje žena. Nikdy, slyšíš?“

„Nezahrávej si s osudem, Leno. To, že jsem to neudělala, neznamená, že to v budoucnu neudělám.“

„Sotva jsem ji přesvědčil! Byla rozhodnutá, že tě zbaví života! Chtěla hned navečer svolat radu, aby to všechno rychle vyřešila, nechtěla ztrácet čas. Nepokoušej svoje štěstí! Nevidíš, co všechno svým neuváženým jednáním způsobuješ? Tady se dodržují stará pravidla temných, ať už k nim patříš, nebo ne.“

„Ano. Nejsi tu cizí. Jsi temná a víš to. Nezachrání tě světlé jméno. Jsi temná. Patříš sem.“

„Pravda. Vyřešíme to zítra. A možná naše drahá Lena dostane to, po čem tolik touží. Nebude už muset žít tam, kde je nyní, a s tebou. Konečně bude v ráji. Doslova.“

Chtěla jsem před jejich hlasy utéct, ale nedařilo se mi to. Slyšela jsem je, stále opakovaly to samé, jako kdyby mě chtěly přivést k šílenství.

„Stůj, Leno!“ uslyšela jsem Darrenovo zavolání.

Zastavila jsem se a otočila. Byli jsme od sebe vzdáleni několik metrů. Mířil na mě zbraní.

„Jsem tady, abych ti splnil tvé přání. Přišel jsem tě vysvobodit z vězení, kam tě uvrhl Tristan a Camelia.“

„Ty?“ vydechla jsem.

„Ano. Rada rozhodla, že musíš zemřít. Porušila jsi pravidla. Nejsi Tristanova žena, takže ani nemusím mít výčitky, že jsem bratranci zabil jeho milovanou.“

„Nezabíjej mě, prosím!“

„Musím to udělat.“

Asi by bylo statečnější postavit se čelem smrti, ale já se otočila a snažila jsem se utéct jen s malou šancí na záchranu.

„Ne, já nechci zemřít. Nechci.“

„Leno,“ uslyšela jsem Tristana.

Ohlédla jsem se, ale za sebou jsem uviděla jen Darrena.

„Leno.“

„Nemůžeš utéct, Leno Darkshadeová!“ zakřičel na mě Darren. Pak se ozval výstřel.

S trhnutím jsem se probudila z toho strašného snu a mé ruce hned našly Tristana, který seděl na kraji postele a vystrašeně se na mě díval. Co nejpevněji jsem ho sevřela svými roztřesenými pažemi a zároveň jsem vydechla úlevou.

„To nic, už je dobře. Neboj se,“ šeptal mi Tristan do ucha. „Byl to jenom sen.“

Ano, byl to jen sen, jenom můj sen, nic víc. Darren mi nic neudělá, Tristan mě pevně drží u sebe, nic se mi nestane…

Pomalu jsem spustila paže dolů. Posadila jsem se pohodlněji na posteli a otřela si zpocenou tvář.

Tristan se natáhl na noční stolek a podal mi sklenici s vodou. „Tady, napij se.“

Málem jsem sklenici upustila, ruce se mi pořád třásly. Trochu jsem se napila a pak jsem mu podala sklenici zpět, aby ji položil na stolek.

„Lepší?“ zeptal se a konejšivě mě hladil po paži.

Němě jsem přikývla. Vzala jsem ho za ruku a s očima plných slz jsem se na něj podívala.

„Darren mě přijde zabít, že ano? Protože jsem utekla a porušila vaše zákony.“

„Jak tě něco takového napadlo?“ zeptal se překvapeně.

„Dneska to řekl. Možná prý dostanu to, po čem toužím – a to je svoboda. A tu získám, jedině když zemřu.“

„To není na něm. Na něco takového nemysli, nezatěžuj se tím.“

„Mám strach. Měl jsi pravdu, všechno jenom zhoršuji svým neuváženým, hloupým jednáním.“

„Ano,“ souhlasil.

Zakroutila jsem nevěřícně hlavou a sklopila zrak. Místo toho, aby mě přesvědčil o opaku, mi dá za pravdu? Tímhle sis mě rozhodně nezískal, Tristane.

Odhrnul mi vlasy z tváře a podíval se mi do očí, když jsem vzhlédla.

„Ale není to jen tvá vina. Na tom, co se teď děje, neseme všichni svůj podíl.“

Možná, ale já ten největší. Vím to.

„Darrena se nemusíš bát. Nemyslel ta slova nějak vážně.“ Dal svou paži kolem mě a přitiskl mě k sobě, protože jsem se znovu třásla. „Tobě se o něm zdálo?“

„Hm.“

Opřela jsem si hlavu o jeho hruď a objala ho také.

„Řekl, že mě vysvobodí. Mířil na mě zbraní a říkal mi, že mě musí zabít, protože jsem utekla. A že vůbec nemá výčitky z toho, že to udělá, protože nepatřím do rodiny, nejsem tvoje žena. Chtěla jsem před ním utéct, ale on po mně vystřelil… A pak jsem se probudila.“

„Byl to jen sen. Nic neznamenal,“ řekl a hladil mě po vlasech.

Doufala jsem, že nic neznamenal. Doufala, jsem, že to byl jen výplod mé fantazie.

„Půjdu si zase lehnout,“ zašeptala jsem a pustila se ho.

Zvedl se z postele a nechal mě, abych si lehla. Když už jsem znovu měla přikrývku přitáhnutou až ke krku, šel si také lehnout.

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Beauty of Dark-Light - 9. kapitola: