OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The Beauty of Dark-Light - 10. kapitola



The Beauty of Dark-Light - 10. kapitolaKrátké vyprávění o Adrickovi a také jeho rozhovor s Lenou. Jak dopadne zasedání temné rady?

Ráno jsem se v pokoji probudila sama. Tristan už v pokoji nebyl. Nepřekvapilo mě to, čekala jsem to, i když jsem někde uvnitř v hloubi duše chtěla, aby tu byl, abych si s ním mohla promluvit. Včera jsem neudělala zrovna tu nejchytřejší věc na světě a naštvala jsem ho. Nevěděla jsem, jestli se na mě ještě pořád zlobí, každopádně jsem se mu chtěla omluvit. Za to, co jsem řekla, i za to, jak jsem byla včera v noci nemožná. Neměla jsem ponětí, co mě to včera popadlo. Včera mi vůbec nevadila Tristanova přítomnost. Dobře, jeho velmi blízká přítomnost, nevadilo mi jeho objetí, jeho doteky… Už z tohohle místa začínám bláznit.

Jelikož jsem se Tristanovi nemohla omluvit, jak jsem měla v plánu, přitáhla jsem si polštář pod hlavu a chtěla jsem ještě spát, ale nemohla jsem.

Když jsem nemyslela na Tristana, měla jsem plnou hlavu Adricka.

Ani jsem si už nepamatovala, kdy se z obyčejného přátelství stala láska, kdy nastal ten bod zlomu. Jen vím, že se od té doby změnilo hodně věcí. Začalo mi víc záležet na tom, jak vypadám. Pořád jsem se ptala otce, kdy bude Adrick v holdingu a jestli nás i se strýcem Keenanem navštíví. Vyhledávala jsem jeho pozornost.

Stejně jsem si teď nebyla tak úplně jistá, jestli to, co jsem cítila, byla láska. Kdyby ano, bylo by to něco, co přetrvá. Ale já jsem si na Adricka nevzpomněla. Kdyby ho otec nezmínil, asi bych na něj úplně zapomněla. Jako kdyby uběhla staletí od doby, kdy jsem toho člověka viděla, kdy mé srdce bilo pro něj.

Ale Adrick mě stále choval v srdci i v mysli. Pro něj se nic nezměnilo. Zatím.

Netušil, co se stalo. Nevěděl, že Lena Sunbeamová už neexistuje. Místo ní je tu napůl temná Lena Darkshadeová, která absolutně netuší, co si pro ni osud přichystal.

 

Sešla jsem dolů ke stolu na snídani a bohužel jsem si nevybrala zrovna dobrý čas. U stolu seděla Camelia, stejně potěšená, že mě vidí, jako já ji. Mohla bych vysledovat chvíli, kdy se s ní nepotkat, ale to bych také nedělala nic jiného.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem ji a posadila se ke stolu.

Podívala se na mne, ale pozdrav mi neopětovala. Jasně, po tom, co jsem jí včera řekla, bude lepší, když si budu hrát na neviditelnou. Ona by to jistě uvítala.

„Ani mě nepozdravíte?“

Znovu se na mě podívala, překvapeně, pobaveně, ale zároveň velmi nepřístupně.

„Nemám důvod,“ odpověděla. „Ty jsi nikdo. Jen zrnko písku, které tady najdeš na každém kroku.“

„Páni. Zdá se, že mě každým dnem nenávidíte víc a víc. Čím jsem si to zasloužila, když jste mě sem sama dovedla, abych byla ženou vašeho syna?“

„Dovedla jsem tě sem, aby byla dodržena smlouva. Nečekala jsem, že s tebou sem přijdou samé problémy. Snad se dnes vyřeší.“

Ovšem, Camelia mohla za dnešní schůzi rady. Schůzi, která se týkala mě a mého útěku. Taky by se té čarodějnici hodně stalo, kdyby to nechala plavat a uzavřeli jsme tuhle věc v rodinném kruhu.

„Řekněte rovnou, že se mě chcete zbavit,“ řekla jsem. „Bude se nám žít lépe. Vím, že nejsem dokonalá, a nehodlám ze sebe někoho takového dělat. Takže chápu, že se vaše sympatie ke mně pohybují hodně dole pod bodem mrazu. Nebudeme tady hrát žádné divadlo, že spolu vycházíme.“

Nalila jsem si do hrnku čaj a vzala jsem si ho s sebou.

„Dobrou chuť,“ popřála jsem Camelii, než jsem se sebrala a odešla zpět do pokoje.

I když jsem za sebou zavřela dveře a byla jsem znovu v soukromí už dost známých čtyř stěn, před problémy jsem neutekla. Měla jsem před sebou jeden těžký úkol – musela jsem zavolat Adrickovi.

Vůbec jsem netušila, jak mu řeknu pravdu. Jak říci milovanému člověku, že se jeho sny rozplynuly? Ještě teď jsem měla jeho slova živě v paměti…

 

„Měl bys už jít. Než tě uvidí otec.“

„Jen ať si mě klidně vidí. Myslíš si, že nic netuší?“

„To ne, ale…“ Nasadila jsem lišácký úsměv a dodala jsem: „Jsem jeho jediná dcera, určitě mě nedá jen tak někomu.“

„I na to mám řešení. Když nebude chtít, abychom byli spolu, tak utečeme.“

„Utečeme?“

„Ano. Třeba někam do Evropy a budeme si žít, jak se nám bude chtít. Jen ty a já. Spolu.“

 

Jen ty a já. Přesně tak to řekl. Proto pro mě bylo tak těžké říct mu, že něco takového už neexistuje. Nemůže to existovat, protože se nevzdám svých závazků.

Napadala mě spousta způsobů, jak mu to říci, ale žádná mi nezněla moc dobře. Každá mi vyzněla jako obrovský šíp, který zraní jeho srdce. Ale jinak jsem to říct neuměla.

Zahnala jsem všechny myšlenky a vzpomínky na Adricka a soustředěně, s čistou hlavou jsem vytočila jeho číslo. Tolik jsem si přála, aby to nezvedl, no, na moje přání v poslední době nikdo nebral ohledy.

„Prosím?“

„Ahoj, Adricku, tady Lena,“ řekla jsem po krátkém zaváhání.

„Leno? Jsi to opravdu ty? Proč jsi mi nezavolala? Proč jsi nebyla doma, co se stalo?“

Slyšela jsem, že se mu ulevilo, ale v jeho otázkách také zazněly výčitky proti mně. Netušila jsem, že bude tak těžké mluvit, když znovu uslyším jeho hlas. Vzpomínky se vrátily.

„Stalo se toho hodně,“ přiznala jsem.

„Neděs mě a mluv! Nebo mám lepší nápad, sejdeme se?“

„Ne, to nepůjde. My dva se už nikdy neuvidíme.“

„Proč bychom se neměli vidět? Jsem zpátky v Sacramentu.“

„Ale já už žiju jinde. Musela jsem se přestěhovat.“

„O čem to mluvíš?“

„Vdala jsem se.“

Adrick neodpověděl. Potřeboval chvíli, než ta slova vstřebal.

„Ty… ty si děláš legraci, že ano? Za koho by ses mohla provdat? A kdy? Byl jsem pryč tři týdny!“

„Vzala jsem si Tristana Darkshadea.“

To jméno Adrick nemusel znát, ale stačilo příjmení a věděl, že jsem si vzala temného čaroděje. Jméno Darkshade bylo mezi čaroději pojem.

„Cože? Ale proč?“

„Muselo to tak být.“

„Leno, nečekej, že ti uvěřím takovou pohádku. To je ten nejneuvěřitelnější výmysl, který jsem slyšel. Proč by sis brala temného čaroděje, řekni mi jeden rozumný důvod.“

Ano, byl jen jeden důvod. I když rozumný zrovna nebyl.

„Zákon,“ řekla jsem. „Musela jsem dodržet starou smlouvu mezi našimi rodinami.“

„To je absurdní. Zákony?“

„Ano. Musela jsem si ho vzít.“

„Takže tě donutili?“

„Adricku, nech to být. Žiju teď svůj život. Dost odlišný od toho tvého. Měl bys… zapomenout.“

„Ne, neudělám to. Oni tě donutili, udělali to proti tvojí vůli. Tohle nezůstane jen tak, já to nedovolím. Dostanu tě od něj.“

„Adricku, prosím. Zapomeň. Sbohem,“ zašeptala jsem a zavěsila.

Čekala jsem, že to bude jednoduché? Ne, nečekala. Jen mě zarazilo, jak moc stále toužím po svobodě. Když Adrick zmínil, že mě dostane pryč… málem jsem se neudržela a chtěla jsem s ním hned plánovat útěk. Jen abych byla pryč a byla s ním.

Telefon začal v mé ruce zvonit. Adrick to nechtěl nechat jen tak a volal mi. Nevědomky podkopával mé sebeovládání a odhodlání vydržet a přizpůsobit se. Nutil mě přemýšlet o tom, zda bych dokázala utéct, nebo by to nebylo v mých silách. Existovala kouzla, jak se před někým ukrýt, ale nevěděla jsem, jestli by mi pomohla.

Nakonec jsem překonala pokušení, odmítla jsem hovor a ještě si pro jistotu vypnula telefon. Doufala jsem, že to Adricka odradí.

 

Jelikož Igraine měla školu, musela jsem čekat do odpoledne, než přišla. A ten čas se příšerně vlekl.

Když Igraine přišla, byla v moc dobré náladě, usuzovala jsem, že její včerejší večeře s Peterem a jeho rodinou dopadla dobře. Pro jistotu jsem se jí ale zeptala, když jsme si povídaly v jejím pokoji.

„Tak jaké to včera bylo?“ zněla má první otázka po pozdravu.

„Jaké asi? Bála jsem se, ale dopadlo to dobře. Peterovi rodiče jsou moc milí a sympatičtí. Snad jsem se i já jim zdála taková,“ zadoufala Igraine a uklidila jednu ze svých knih do police nad stolem.

„Určitě. Nepochybuj o tom.“

„Kdyby to tak šlo! Stejně nemáme vyhráno, to nejhorší nás teprve čeká, protože teď jsem na řadě já.“

„Jak to myslíš?“

„Chci představit Petera matce a bratrovi. Vůbec netuším, jaká bude jejich reakce. Nebo to vlastně tuším…“

Také mi mohlo dojít, že to představování se uskutečňuje na obě strany. A vlastně nemohlo, protože jsem si nikdy něčím takovým neprošla.

„Tady v tom případě tě nemůžu utěšovat,“ řekla jsem upřímně. „ Obě známe Camelii. Ta bude jistojistě proti. Ale Tristan tě určitě podrží, tím jsem si jistá.“

Byla jsem si jistá a vadilo mi to. Už jako dítě jsem byla hodně majetnická, když něco patřilo mně, muselo to patřit jenom mně, ne nikomu jinému. Jenže já jsem si takhle „přivlastnila“ i Tristana, a to nebylo dobře. Musela jsem se o něj dělit s Catherine Darkshadeovou. S mrtvou ženou. To jsem to tedy dopracovala.

„Chtěla bych je seznámit co nejdříve,“ pokračovala Igraine. „Abych to už měla za sebou.“

„A nebylo by lepší na to spíš jít pomalu? Zjistit, jaká je situace a tak?“ zeptala jsem se.

„Ne. Všechno je jasné. A kdybych to začala oddalovat, nemusela bych sem Petera přivést nikdy. Znám se.“

Mrzelo mě, že je Igraine v takové smutné situaci. Miluje, ale její matka s tím nebude souhlasit.

Najednou se Igraine rozesmála.

„Netvař se tak ztrápeně, Leno,“ řekla. „Vypadá to tak, že ty tady máš problémy s láskou.“

Odvrátila jsem od ní pohled a nic neříkajíc jsem pokrčila rameny. Já jsem trable s láskou v podstatě měla také. Jen trochu jiného charakteru.

„Takže tebe také něco trápí?“ hádala, když jsem se vyhýbavě otočila stranou.

„Co by mě tady netrápilo, Igraine? Mám úžasnou tchyni, manžela, kterého nadevše miluji, a můj starý život? Ne, ten mi vůbec nechybí.“

Všechno to byla ironie, ale to Igraine věděla.

„Ještě jsi zapomněla dodat, že máš také úžasnou švagrovou,“ připomněla mi a přinutila mě k úsměvu.

„Ale to je pravda. Na rozdíl od toho zbytku, který jsme jmenovala.“

„V to doufám. Ale utíkáš od tématu. Co se stalo? Něco s bratrem?“

„Nechceš jít ven?“ navrhla jsem a znovu se vyhnula odpovědi.

Igraine mě probodla pohledem, hrozně moc se ve výrazu podobala Camelii, s jediným rozdílem – ona vypadala mnohem přátelštěji.

„Tak dobře, ale všechno mi řekneš.“

Souhlasila jsem s jejími požadavky (nebo jsem musela souhlasit) a vyšly jsme společně na nejvyšší terasu v domě. Slunce nám zasvítilo do tváří a suchý pouštní vánek si pohrával s prameny našich vlasů.

„Tenhle dům je zvláštní,“ řekla jsem a posadila se na lavičku u zábradlí. „Všimla jsem si toho, už když jsem sem přišla. Je tu vidět všechno, není tu skoro žádné soukromí vyjma pokojů. Když jsem tady, uvědomuji si to víc, protože toho vidím víc.“

„Občas je to nevýhoda,“ připustila Igraine a posadila se ke mně. „Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela, protože tenhle dům vnímám jinak, vidím v něm vzpomínky. Slunce sem pořád svítilo a já s Tristanem jsme běhali po domě, honili jsme se, hráli jsme různé hry. Upřímně, většinou to bylo tak, že mi bratr něco sebral a já jsem chtěla, aby mi to vrátil. Málokdy jsem se dočkala, většinou nás museli rozsoudit rodiče. Ale to už bylo dávno. Co teď? Slunce sem pořád svítí, ale já už nejsem ta malá holčička. Z Tristana je velký vůdce temných čarodějů a otec už není mezi námi, stejně jako strýc. Naši bratranci odešli. Zůstali jsme tu sami. Jediné, co se nezměnilo kromě slunečního svitu, je tenhle dům.“ Omluvně se na mě podívala. „Promiň, že ti tady vykládám minulost, která tě nezajímá.“

„Ale mě to zajímá.“

„Snad někdy jindy. Teď mi řekni, co tě trápí.“

Proč Igraine neumí být ten člověk, který všechno jen tak přejde? Ne, ona byla příliš starostlivá, nechtěla mě vidět v takové náladě. Určitě by se nevzdala, ani kdybych ji celý den odbývala a zaváděla řeč jinam. Našla by si cestu, jak to ze mě dostat.

„Volala jsem jednomu… kamarádovi. On nevěděl, že jsem se vdala a…“

„Byli jste si blízcí?“

„Ano.“

„A co se stalo, pohádali jste se?“

„Ne tak docela. Je také čaroděj a neumí pochopit, proč tak najednou, proč jsem si Tristana vzala. Nechápe to stejně, jako jsem to nechápala já,“ vysvětlila jsem.

„A teď už to chápeš? Víš, proč jsi to musela udělat?“

„Pořád ty vaše zákony nechápu, ale věřím, že každý má nějaký osud. Jestli jsem měla skončit tady a s Tristanem, tak se tomu neubráním.“

„Nemysli si, že jen ty jsi proti nim,“ ujistila mě. „I mně se některá ta nařízení protiví. Je to samá krevní pomsta, dodržování pravidel, zakázaná kouzla… Samozřejmě to všechno záleží na vůdci. Ale na druhou stranu, některá ta nařízení mají své kouzlo, jsou krásné, protože jsou tak zachovalé.“

„Hezké? Nevím, co je hezkého na tom, že jsem tu zavřená jako ptáček v kleci, za nikým nesmím a nikdo nesmí za mnou.“

„Správně by tě nikdo neměl vidět, Leno.“

Protočila jsem oči a nechápavě se podívala na Igraine. „Proč?“

„No, Tristan je vůdce a ty jsi jeho žena. Jsi jeho vyvolená a pro nás jsi důležitá. S tebou bude rod pokračovat, s tebou přijde další vůdce. Jako je Tristan pro nás nejmocnější muž, ty jsi nejmocnější žena. Všichni temní tě musí poslouchat. Včetně mé matky.“

„Vážně?“

„Ano.“

Takže já můžu Camelii říkat, co má dělat? Můžu jí říct, aby mi dala pokoj, a musí to udělat? Proč mi o tomhle nikdo neřekl? Hned bych věděla, jak to využít.

„To, že mám zůstat doma, se už asi moc nedodržuje, viď? Přece jsem byla venku s Tristanem.“

„To se samozřejmě smí, ale sama bys neměla nikam chodit. Je spousta čarodějů, kteří by ti mohli chtít ublížit. Pokud si nechceš ublížit sama.“

Jako Catherine. Ta ukončila svůj život sama. Na ni Igraine narážela.

 

Igraine nevadilo poslouchat mé povídání o rodině a přátelích, kteří zůstali v Sacramentu, vydržela to skoro až do setmění. Pak už jsme si šly dát večeři. Stejně jsme se později znovu vrátily na terasu a povídaly si.

Když už nebyly vidět sluneční paprsky, vykouzlily jsme si s Igraine malá kulatá létající světýlka, byly jako malé hvězdy, které poletovaly kolem nás a prozářily tmu.

Ve stejnou chvíli, kdy už nebylo žádné světlo, se Tristan přemístil domů. Viděl mě i Igraine, ale nešel za námi, zůstal na našem patře. Neviděla jsem, jestli šel do našeho pokoje, nebo do obýváku, ale už nevyšel ven. Zato do domu postupně „přišlo“ několik lidí. Všichni to byli muži. Celkem jich bylo asi šest. Byl mezi nimi i Darren.

„Igraine, kdo to je?“ zeptala jsem se šeptem, když první z nich přišel do domu a šel zřejmě za Tristanem.

„Člen rady. Jeden ze starších. Celkem je jich sedm i s Tristanem. Zastupují šest hlavních rodů. Společně rozhodují o tom, co se v našem světě bude dít.“

„Společně? Takže Tristanovo slovo nemá váhu?“

„Samozřejmě, že má. Tristan musí jejich rozhodnutí schválit. On určuje pravidla. Ale je pravda, že Tristana nemají moc v lásce, i když ho respektují.“

„Pročpak?“ podivila jsem se a dívala se na dalšího příchozího.

„Není to úplně vůdce podle jejich představ. Snaží se vždy najít nějakou cestu, aby byli všichni spokojení, a hlavně aby nebyla prolita krev. Proč si myslíš, že souhlasil se svatbou? Nechtěl si tě vzít, ale věděl, že tohle rozhodnutí by všechny víc popudilo proti světlým. A kdyby někteří neovládli svou temnou stránku…“

„Takže zvolil menší zlo a vzal si mě.“

„Čarodějnická válka je něco, co rozhodně nikdo z nás nechce zažít,“ řekla.

„Určitě nechtějí začít válku?“ Zapochybovala jsem o tom, když jsem zahlédla záblesk kovu a uviděla jsem u jednoho z těch mužů zbraň. „Tak mě chtějí zabít? Vystřelí na mě?“

Igraine nechala tuto otázku nezodpovězenou. Mohlo to mít milión důvodů, ale nejpravděpodobnější byl ten, že nechtěla říkat nic, co by mě utěšilo. Protože nevěděla, jakou mám naději.

Když jsem napočítala šest mužů, kteří šli za Tristanem do obýváku, otočila jsem se na Igraine a snažila jsem se vypadat hrozně unaveně.

„Půjdu si už lehnout. Jsem unavená.“

„Dobrou noc,“ popřála mi a povzbudivě se na mě podívala.

Poznala, že se jen vymlouvám a že nejspíš nebudu moci usnout. Ale nechala mě jít.

Zvedla jsem se z lavičky a nechala jsem má vykouzlená světýlka zhasnout. Sešla jsem po schodech dolů na terasu a snažila jsem se oknem nahlédnout do obýváku. Nemohla jsem, závěsy byly zatažené. Přistoupila jsem tedy ke dveřím a snažila jsem se něco zaslechnout.

„… ale zákon to říká!“ řekl nějaký starý hlas.

„Zákony mě nezajímají,“ řekl Tristan jasným hlasem.

„Ale ostatní ano. Čekají na to, že zákony budou dodržovány a rozsudky vykonány,“ řekl jiný hlas.

„Správně, rozsudky. Ale vy už pomalu rozhodujete beze mě, bez jakéhokoli soudu. To moje slovo nemá žádnou váhu?“

„Nikdo nic takového netvrdí, bratranče.“ Poznala jsem Darrenův hlas. „Ale co se musí stát… Všichni jsme se shodli na tom, že je třeba vykonat to, co nařizují zákony. Lena je tvoje manželka, ale i pro ni platí naše zákony.“

„Co tím sledujete? Všechno jen zhoršujete!“ Tristan se odmlčel a pak promluvil trochu klidnějším hlasem. „Lena neutekla. Řekl jsem jí, že může jít ven, měli jsme se sejít. Vyhlašujete rozsudky a nic nevíte, rozhodujete se na základě lží a povídaček. Co je vám po tom, co dělá moje žena?

Jeho žena? Zarazila jsem se. Kdyby to Tristan řekl přede mnou, kdyby věděl, že jsem to slyšela, nepochybovala jsem o tom, že bych mu hned řekla něco v tom smyslu, že nejsem jeho majetek, že mu nepatřím a nemůže si mě nijak přivlastnit. Ale takhle, když jsem to vyslechla za zavřenými dveřmi, kde jsem já neviděla jeho a on neviděl mě, kde jsem jenom mohla vnímat jeho zvláštní hluboký hlas a tón, jakým to řekl… Nic jsem nenamítala.

Nenamítala jsem, ale odešla jsem, zavřela jsem se v pokoji. Musela jsem odejít, utéct od toho zvláštního pocitu. Nechápala jsem, co se to se mnou děje. Moje žena. Stejně to jen řekl proto, aby mě nemuseli zabít.

Šla jsem se umýt, dávala jsem si na čas, ale ta rada zřejmě ještě neskončila, protože jsem v pokoji byla pořád sama. Ne však na dlouho, Tristan přišel, když jsem stála u zrcadla a odkládala si šperky.

„Proč jsi to udělal?“ zeptala jsem se stále otočená k němu zády, dívala jsem se na jeho odraz v zrcadle. „Proč jsi kvůli mně lhal?“

„Ne kvůli tobě. Chci zabránit krveprolití.“

Tak ne kvůli mně! To mě vážně potěšilo.

„Chceš říct, jak zabránit krveprolití? Vzdej se zákonů. Zruš je.“

„Rád bych. Ale to nejde jen tak, ze dne na den.“

Zkřížila jsem si ruce na prsou a zasmála se. „Že nejde? Všechno jde, když se chce.“

„Vážně?“ zeptal se a já jsem poznala, že je naštvaný. Asi jsem mu pěkně lezla na nervy. Opět.

Přistoupil ke mně blíž. Dal mi ruce kolem pasu a přitáhl si mě k sobě. Srdce se mi rozbušilo jako o závod. Nebezpečně přibližoval svoje rty k mým.

„Co to děláš?“ zašeptala jsem.

„Říkala jsi, že když se chce, tak jde všechno.“

Odstrčila jsem ho od sebe. Co to mělo znamenat?

„Tak vidíš. Úplně všechno nejde tak rychle změnit. Nezměním to, že mě nemáš ráda. Stejně tak nezměním zákony, které chtějí ostatní dodržovat.“


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek The Beauty of Dark-Light - 10. kapitola:

5. FantasyNikol přispěvatel
30.11.2015 [19:55]

FantasyNikolFakt mi ta Lena chvílema leze na nervy. Emoticon Emoticon To u hlavních hrdinek už bývá. Jelikož ony většinou nejsou mužského pohlaví, jejichž vizáž si to u mě ve většině situacích žehlí. Emoticon Adrick nijak nezaujal, Tristan je lepší. Emoticon Ale to, že Lena může nařizovat komu chce? Emoticon Hele, a to jí to Igraine nemohla prásknout dřív? To by pak byla o dost vetší sranda. Emoticon Emoticon Jinak se mi strašně líbila ta sesterská chvilka mezi ní Lenou. Bylo to ňuňu. Emoticon Emoticon A nakonec ta závěrečná mini scéna s Tristanem. Řekla bych, že to zabil, ale to bych pěkně znehodnotila situaci. Prostě... no teda. Emoticon Emoticon Tenhle příběh je prostě naprosto boží a já si dneska ještě přečtu jeden díl, než se půjdu mučit s fyzikou. *otráveně funí* Emoticon Super část. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
P.S.: Moc ti gratuluju k tvému úžasnému umístění! Přeju ti to. Emoticon

4. Ealex
06.11.2015 [16:44]

Emoticon Emoticon Emoticon

3. Andre2 přispěvatel
06.11.2015 [16:32]

Andre2Wau!
Chudák Lena, musí být celkem z toho všeho zmatená a ani jí nezávidím
Igraine mi je čím dál tím víc sympatičtější a jsem zvědavá, jak to dopadne s Peterem Emoticon
Jako vždy Tristan nezklamal Emoticon
Jinak opět skvělá kapitola a těším se na další Emoticon Emoticon Emoticon

2. Ivet
06.11.2015 [16:16]

No myslím, že jsem oficiálně fanouškem obou sourozenců Darkshadových Emoticon Tristan to nemá lehké, matka sviň*, bratranec kreté*, manželka neví co chce Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon A ten Andrew bude ještě problém Emoticon

1. Darkness přispěvatel
06.11.2015 [13:18]

DarknessDobře, četla jsem všechny kapitoly tak jak byly zpublikovány, ale ještě jsem se neozvala. Už bych asi měla pomalu začít komentovat, že?
Povídka se mi moc líbí. Camelii (či jak se to píše) nemám ráda, všechny ostatní ano. Ale ty zákony... jsou fakt na prd. Nezávidím Leně. Opravdu ne. Emoticon Emoticon
Ten konec byl zajímavý. Emoticon Emoticon Stejně jako Lena nechápu co to mělo znamenat, protože ještě zajímavější by bylo, kdyby se neodtáhla. Velice převelice strašně-velice zajímavé... Emoticon Emoticon Emoticon
Těším se na další!!! Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!