OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The Beauty of Dark-Light - 2. kapitola

30.08.2015 (13:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1252×

Dívali jsme se jeden na druhého, já jsem měla zrak stále zastřený bílým závojem. Oba jsme čekali na to, až ten druhý něco řekne nebo udělá. Já jsem k tomu neměla odvahu.

Tristan udělal krok směrem ke mně a já v tu samou chvíli krok dozadu. Překvapilo ho to, na chvíli se zarazil. Pak ale přešel vzdálenost mezi námi a najednou stal přede mnou. Vzal za závoj a přehodil ho, aby mě viděl bez něj.

Celá jsem se třásla strachy, chtěla jsem uhnout pohledem, ale nešlo to. Pořád jsem se dívala do jeho temných očí, jako kdyby mě uhranul.

„Leno,“ oslovil mě sametovým hlasem.

„Ne,“ zarazila jsem ho. „Možná sis mě vzal a považuješ se za mého manžela, ale já nikdy nebudu tvoje žena. Nikdy, slyšíš?“

Tristan se na mě zmateně podíval. „Už jsi moje žena.“

„Jen proto, že mi někdo navlékl prsten a přeříkal kouzelnou formuli. Jen v tomhle ohledu jsem tvoje manželka. Jinak jsme si úplně cizí, a tak to i zůstane.“

„Leno…“

„Ne! Já tě nechci! Doufám, že tohle chápeš.“

„Chápu to a snažím se ti říct, že i pro mě je tohle jen formální manželství.“

A vida! Asi to nebude tak hrozné, na téhle věci se shodneme.

„Když to je takhle, nemůžeme to nějak obejít? Rozvést se, protože spolu nechceme být?“

„Ne,“ odpověděl.

„To je ale pěkně na nic,“ poznamenala jsem.

„Já vím,“ zašeptal.

Pokrčila jsem rameny, fajn, že to ví, ale nedá se s tím nic dělat. Obešla jsem ho a odešla z pokoje ven. Sešla jsem po schodech dolů na nádvoří k bráně. Chtěla jsem ji otevřít a odejít pryč, ale jakmile jsem se jí dotkla, bylo to, jako kdybych se dotkla tisíce temných čarodějů najednou. Nemohla jsem je otevřít. Tohle bylo určitě dílo Camelie. Nechtěla, abych odešla. Musím zůstat tady, i můj otec to řekl.

„Proč, sakra, proč!“

Kopla jsem naštvaně do brány. Vztekala jsem se jako malá holka. Vytáhla jsem si závoj z vlasů a hodila ho na zem. Byla jsem tu uvězněná a chtělo se mi brečet.

Ve stejnou chvíli, kdy spadla na zem má první slza, začalo silně pršet. Podlomila se mi kolena a spadla jsem na zem.

Nemohla jsem nic dělat, byla jsem tu uvězněná. Jediné, co mi tenhle strašný dům dovolil, bylo vyvolat déšť. Už jsem se bála, že ani to se mi nepovede.

Byla jsem celá promočená a byla mi zima, ale nechtěla jsem se schovat. Zůstala jsem tam sedět a brečela jsem. A zůstala bych tam, kdyby nepřišel Tristan.

„Pojď dovnitř,“ řekl a podíval mi ruku, aby mi pomohl zvednout se.

Vzhlédla jsem k němu a v očích měla hněv. Ozvalo se zahřmění.

„Nebudu dělat to, co ty chceš.“

„Dělám to pro tvoje dobro.“

„Aha! Tak moje dobro!“ Zvedla jsem se na nohy a podívala se na něj zpříma. „Pro své dobro nesmím vyjít ven?“

„Nesmíš, protože ti to musím dovolit.“

„A ty jsi kdo, že tě musím žádat o dovolení, hm?“

Vzal mě za ruku a odváděl mě pryč. Bolelo mě to, mokré ruce jen zintenzňovaly to, jak jeho dotek pálil.

„Co to děláš? Pusť mě!“ snažila jsem se mu vytrhnout. „Pusť mě!“

Táhl mě po schodech nahoru do pokoje. Děsila jsem se toho, co mi chtěl udělat ten… Když jsme byli v pokoji, posadil mě na postel.

„Nechci ti nic udělat.“

To ti tak věřím, Darkshade.

„Už se stalo,“ řekla jsem a mnula si zápěstí, za které mě táhl.

„Promiň,“ omluvil se. „Měla by ses vyspat, zítra to všechno uvidíš jinak.“

„A jak?“ zeptala jsem se udiveně. „Myslíš, že se něco změní? Zítra budu pořád tady a všechno bude stejné. Nic se nezmění.“

„Promiň, Leno. Oba jsme na tom stejně. Nemůžu za to, co se stalo.“

„Omluvou nic nespravíš,“ řekla jsem a odvrátila od něj tvář.

Slyšela jsem, jak se nadechl. Chtěl ještě něco říct? Potřeboval se jenom uklidnit? „Dobrou noc, Leno,“ zašeptal svým temným hlasem.

Pak jsem slyšela jen několika tlumených kroků po koberci a zavření dveří. On jen tak odešel? To nebylo to, co jsem čekala. Čekala jsem, že si mě vezme násilím a budu ho muset proklínat celý svůj život, který musím strávit po jeho boku. Ale neudělal to. Proč? Chtěla jsem to vědět, i když jsem byla ráda, že to skončilo takhle a ne naopak.

Mokré šaty se mi lepily na tělo a hodně ztěžkly. Nalevo ode mě ležel můj kufr, který sem přenesla Camelia. Otevřela jsem ho a vyndala z si z něj pyžamo. Naproti posteli byly dveře do koupelny, a tam mířily mé další kroky.

Ráno mě probudilo slunce, které mi nepříjemně svítilo do obličeje. Přišlo mi to zvláštní, v mém pokoji jsem měla okno z druhé strany.

Když jsem otevřela oči a uviděla jsem, kde se nacházím, byla jsem nejprve vyděšená, protože jsem netušila, co se stalo. Ale prstýnek na mé levé ruce mi vše připomněl.

Tady jsem teď byla doma, i když jsem si tady tak nepřipadala. Byla jsem tu uvězněná cizinka. Uvězněná s temnými čaroději, které nenávidím. A nejhorší bylo to, že jsem už jednomu navždy patřila.

Nejraději bych se schovala pod peřinu a nevylezla ven. Schovala bych se, ale neutekla bych.

Někdo lehce zaklepal na dveře. Posadila jsem se na posteli a poslouchala jsem. Věděla jsem, že jediná osoba, která mohla zaklepat, byl Tristan. Doufala jsem, že se jeho matinka Camelia ještě nevrátila, nejlepší by bylo, kdyby nebydlela ve stejném domě.

Tristan zaklepal znovu. „Leno?“

Nevěděla jsem, co odpovědět, raději jsem mlčela a čekala, že Tristan odejde. Neodešel, dveře do ložnice se pomalu otevíraly.

„Co potřebuješ?“ zeptala jsem se, když jsem uviděla jeho tvář ve dveřích.

Vstoupil dovnitř a byl trochu nesvůj. To nikdy neviděl holku v pyžamu, nebo co?

„Snídaně už je připravená dole,“ řekl.

To přišel jen proto, aby mi řekl tohle? „Fajn, za chvíli přijdu.“

Pořád se neměl k odchodu. Prostě tam stál a díval se na mě.

„Potřebuješ ještě něco?“

„Přijde Camelia.“

Touhle informací mi vážně udělal radost. „Proč mi to říkáš?“

„Camelia čeká, že spolu budeme žít jako opravdoví manželé. Doufám, že víš, jak to myslím,“ řekl.

Vzpomněla jsem si na včerejší noc, kdy jsem očekávala to nejhorší, ale Tristan mě svým jednáním překvapil.

„Chápu, jak to myslíš,“ řekla jsem. „Ale Camelia nemůže očekávat zázraky. Ani jeden z nás tohle manželství nechtěl. A já ho pořád nechci.“

„Leno, chtěl jsem ti jen říct, co Camelia očekává, neříkám, že to po tobě… žádám.“

Jasně, to si dokážu představit.

„Chci jen jednu věc, tvou lež.“

„Lež?“

„Budeme před Camelií hrát, že je všechno tak, jak má být.“

„Mám před tvou matkou hrát, jak tě příšerně miluju?“ zeptala jsem se s úšklebkem. „To není lež, ale velikánská přetvářka. A to pro tebe neudělám.“

„Nechci, abys to dělala pro mě, ale pro sebe,“ opravil mě. „Camelia je mocná temná čarodějka-“

„Ty jsi jiný?“ skončila jsem mu do řeči. „Jsi tak temný, až je mi z toho zle.“

Sklopil zrak, viděla jsem, jak ho ranilo to, co jsem řekla. Téměř to nebylo poznat pod jeho kamenným výrazem.

„Prosím, Leno. Nenáviď Camelii i mě, ale nedávej to před ní moc znát.“

Co by mi mohla udělat? Dát mi facku? Chytit mě pod krkem? Zabránit mi, abych se hnula z tohohle vězení? To není nic nového.

Jen mě překvapilo, že tak Tristan mluvil o své matce. Jako kdyby mu v minulosti hodně ublížila a on jí to nemohl odpustit. Věděl snad, že Camelia použije svou moc proti komukoli? Proti mně, ale i proti jemu?

„Jdi,“ řekla jsem mu a obrátila jsem zrak, dívala jsem se z okna. „Za chvíli přijdu dolů.“

„Nezapomeň na to, co jsem ti řekl, Leno.“

Počkala jsem, až za sebou zavřel dveře, pak jsem si znovu lehla a přikryla si hlavou peřinu a rozplakala jsem se.

Ať se mi to jenom zdá, ať je to jen strašlivá noční můra, já se chci probudit, chci se probudit, chci se probudit…

Tristan seděl v čele tmavého dřevěného stolu, po jeho levé ruce seděla Camelia, po jeho pravé ruce bylo prostřeno pro mě. To ale nebyla věc, která mne zarazila. Vedle Camelie seděla další osoba. Byla to dívka s tmavými vlasy přibližně stejně stará jako já.

„Dobré ráno,“ řekla jsem. Ani nevím, kde se ve mně ta zdvořilost vzala. Chtěla jsem se zalíbit Camelii? To určitě ne, tu ženskou jsem nenáviděla.

„Dobré ráno,“ odpověděla mi má tchyně.

„Ahoj,“ řekla dívka vedle ní.

Posadila jsem se na místo k Tristanovi.

„Leno, tohle je moje sestra Igraine. Včera jste neměly příležitost se setkat.“

Igraine mi byla na první pohled moc sympatická. Mnohem víc než Tristan. Milionkrát než Camelia. Těšila jsem se, až si s ní budu moci popovídat.

Camelia se na mě spokojeně dívala. Jakpak by ne, nedělala jsem problémy a byla jsem ta hodná snacha, kterou si tolik přála. Zatím. Věděla jsem jednu věc – nechci být jejich vězněm.

Pomalu jsem jedla snídani a v hlavě jsem vymýšlela plán na útěk. Jedinou únikovou cestou byla ta brána, ale ta byla zabezpečena kouzlem. Jak ho prolomit a nezemřít při té velké dávce temné magie?

Tristan se zvedl od stolu a měl se k odchodu.

„Kam jdeš, Tristane?“ zeptala se ho Camelia.

„Mami,“ oslovila ji Igraine. „Víš přeci, co je dnes za den.“

Camelia už zase měla jeden ze svých nepřátelských výrazů, i když jsem nechápala proč. Je na Tristana naštvaná? A mně se zdálo, že je zaslepena bezmeznou mateřskou láskou ke svému synovi…

„Myslíš, že je to vhodné?“ zeptala se ho.

„Nebudu tě žádat o svolení,“ odpověděl a odešel.

Tristan tohle řekl své matce? Co se to tady, sakra, děje? Myslela jsem si, že on své matince ve všem vyhoví, že je to poslušný synáček, a najednou…

„Nech ho,“ zastávala se bratra Igraine.

„Tohle musí přestat, Igraine. Nejde o jeho city, ale o náš rod. Jde o naše budoucí potomky,“ řekla a podívala se na mě.

A už je to tady. Její hněv se obrací proti mně.

„S tím nepočítejte,“ řekla jsem. „Ode mě žádné dítě nečekejte, A víte proč? Protože tu dlouho nezůstanu, uteču pryč.“

„Z tohoto domu se neutíká. Nepovedlo se to jiným a ani tobě se to nepovede.“

Zvedla jsem se od stolu.

„Mýlíte se. Vůbec mě neznáte.“ Otočila jsem se a vyběhla po schodech nahoru na terasu a z ní jsem pak šla do svého pokoje.

Tak milostpaní by si přála i vnouče! Trochu brzy po svatební noci, o které se nic nestalo. Mohla jsem tušit, že jí Tristan nic neřekl, že se mě ani nedotkl. A Camelia si myslí, že jsme manželé, jak se sluší a patří.

Jen mi pořád vrtalo hlavou, co je to za zvláštní den, o kterém mluvila Igraine a o kterém nechtěla Camelia ani slyšet.

Rozhlédla jsem se po uklizené ložnici a zjistila jsem, že to nebyl dobrý nápad jít sem. Byla tady hrozná nuda, nevěděla jsem, co dělat.

Otevřela jsem svůj kufr, kde byly zatím všechny mé věci. Nijak jsem se neměla k tomu, abych si je vybalila, byl by to definitivní krok, přiznání toho, že jsem tady uvězněná.

Vytáhla jsem z kufru jednu ze svých oblíbených knih, které jsem si vzala s sebou. Vyšla jsem z pokoje ven na terasu a shlédla jsem dolů – byla to výhoda tohoto patrovitě uspořádaného domu, čím výš jste byli, tím větší přehled jste měli. U stolu už nikdo neseděl, ani Camelia, ani Igraine. To mě nepřekvapilo.

To, co mě překvapilo, byla keramická miska s vodou plná krátkých červených růží. Jejich vůně mě ihned přilákala. Věděla jsem, že tu předtím nebyla, musel je sem někdo odložit. Ale kdo? Lehce jsem přejela po okvětních lístcích a bojovala s touhou odnést si je do pokoje.

Uslyšela jsem kroky. Přicházel Tristan. Když mě uviděl, vypadal překvapeně. Střídavě se díval na mě a na růže. Přišel ke mně a vzal misku do rukou.

„Jsou nádherné,“ řekla jsem.

„Nejsou pro tebe,“ řekl chladně.

Ach jo! Proč nejsou pro mě? „A pro koho tedy? Pro Igraine? Pro Camelii?“

„Ne.“

Co jsem mu udělala, že je ke mně tak chladný a odměřený? Jen jsem se zeptala.

„Promiň, že jsem se zeptala,“ řekla jsem uraženě.

Tristan vytáhl z misky jednu růži a podal mi ji.

„Prosím.“

„Neměl sis dělat škodu,“ řekla jsem, vzala růžičku a svou knížku a odešla zpátky do pokoje. Někdy jsem Tristana vážně nechápala. Nejdřív mi říká, že nejsou pro mě, a pak mi jednu dá? To si trochu protiřečí, ne?

Ale na druhou stranu… Dal mi ji. Nemohla jsem zapřít to, že mě to potěšilo. Vzala jsem knihu a založila růži dovnitř. Proč jsem to udělala? Nevím, prostě jsem chtěla.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Tristan?

„Dále,“ řekla jsem.

Do pokoje pomalu vešla Tristanova sestra Igraine.

„Ahoj. Neruším?“

„Jak bys mne mohla rušit? Umírám tu nudou.“

„A já jsem si říkala, že když přijdeš, když tu bude někdo nový, tak tu nuda nebude.“

Igraine mě přinutila usmát se. Jak je možné, že ona je tak milá a její matka je jejím opakem?

„Igraine,“ oslovila jsem ji, „ty jsi také temná?“ zeptala jsem se a čekala jsem na odpověď, která by mne potěšila. Kdyby byla Igraine světlá čarodějka stejně jako já, nepřipadala bych si tady tak sama, tak cizí.

„Ano,“ odpověděla. „Čekala jsi, že jsem světlá? Jak bych mohla? Jsem z rodů temných čarodějů a čarodějek. Jsem temná, ale to nutně neznamená, že jsem zlá.“

„Působila jsi na mě jinak než Tristan a Camelia, musela jsem se zeptat, promiň.“ Byla jsem trochu zklamaná.

„Ale oni nejsou zlí. Jen je musíš poznat. Tristan je dobrý člověk.“

Proč mi Igraine tohle všechno říkala? To na mně bylo tak moc vidět, jak Tristana nenávidím? Jak moc nechci, aby byly naše životy spojené?

„Nechtěla bys provést po domě? Myslím, že jsi tu toho moc neviděla.“

Přikývla jsem na znamení souhlasu. Igraine se usmála a v jejich temných očích, které byly podobně Tristanovým, jsem zahlédla záblesk radosti a snad i přátelství. Vyvedla mne ven na terasu a začala mi všechno ukazovat.

„Dole pod námi je kuchyně a ještě dva pokoje, hned vedle je pokoj, který patří matce. Tady na patře je obývací pokoj, když se budeš nudit, můžeš se tam třeba jít podívat na nějaký film. Ještě je tu jeden pokoj, ale ten je prázdný. Celý tento dům je poloprázdný. Od té doby, co zemřel strýček a bratranec Darren se odstěhoval pryč, jsme tu jen my.“

Igraine se odmlčela, pak zamířila ke schodům. Já jsem ji následovala, doufala jsem, že prohlídka ještě neskončila.

V dalším patře byly jen dvoje dveře a schody na střechu.

„Támhle je můj pokoj,“ řekla Igraine a ukázala na dveře, které byly od nás trochu dál.

„A co je tady?“ zeptala jsem se a přišla jsem k bližším dveřím. Vzala sem za kliku, ale nešly otevřít, byly zamčené. Ale jen na klíč, nebylo tam žádné kouzlo, nic jsem necítila. „To je další prázdny pokoj?“

„Ne, Leno.“

„Co tam tedy je?“

„Do toho pokoje se nechodí, Tristan to nechce.“

Tak Tristan to nechce. Co tam asi schovává?

„Hádám, že klíče má on.“

„Neptej se ho na ten pokoj, prosím.“

„Proč?“ nechápu.

„Prostě protože.“

Nenáviděla jsem tyhle důvody nedůvody. Proč má tahle rodina sama tajemství, o kterých mi nechce nic říct? Přece sem také patřím.

„Leno, netvař se tak ztrápeně.“

„A jak se mám tvářit? Nechci tu být a také tu nebudu, uteču pryč.“

„A co Tristan? Ty ho nemáš ráda?“

„Ráda? Jak tě tohle mohlo napadnout, Igraine? Vždyť ho znám teprve den! Já Tristana nenávidím! Nechci být jeho žena, nechci být jeho nic! Nechci žít v tomhle domě a nechci cítit tuhle temnou magii!“

Nevím proč, ale osud tomu tak chtěl, že Tristan slyšel každé moje slovo o něm. Nevšimla jsem si, že schází ze schodů k nám a že mě slyší. Vůbec mi nevadilo, že to slyšel, měl by vědět, jak vypadá v mých očích.

Ale Tristana i jeho sestru má slova mrzela. Jenže co čekali? Mysleli si, že se tu nedobrovolně provdám za nějakého muže a ihned se do něj zamiluji jako v nějaké trapné lovestory? Mysleli si, že všechno bude dobré, že tady budu ráda a budu ta slušně vychovaná žena, kterou chtěla Camelia? Mysleli si, že se podvolím každému jejich slovu? To se šeredně spletli.

Bylo mi jedno, že Tristana má slova mrzela. Právě naopak, doufala jsem, že ho to přinutí, aby mě nechal odejít.

„Myslel sis, že tě mám alespoň trochu ráda? Spletl ses,“ řekla jsem.

Nechal mou narážku bez odezvy a s kamennou tváří šel dolů.

„Proč to děláš, Leno? Přece ti nic neudělal!“

„Že mi nic neudělal?“ Jak tohle vůbec mohla říct? „Vůbec mě nechápeš, Igraine.“

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Beauty of Dark-Light - 2. kapitola: