OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ten nejsladší hřích - 1. kapitola

15.03.2012 (16:00) • TrueLove • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1076×

1. kapitola

Smrt se po mně sápala, ale on mi pomohl. Jak mu můžu nevěřit?

Serena svému bratrovi.

 Anglie, 1815

Choulila se pod obyčejným stromem a rukama si objímala nohy. Nedokázala vnímat nic jiného než mráz, který ji sžíral. Byla si jistá, že už takhle nevydrží ani chvíli. Kolem ní zuřila vánice, sníh padal v zuřivé odvetě. Donedávna pařilo slunce, ale nyní se jen stěží dalo uvěřit, že jeho paprsky se někdy dotkly povrchu země.

Serena si otřela oči, ale přes zmrzlé řasy jen stěží dokázala cokoli rozeznat. Jedinou teplou oporou pro ni byl kmen stromu, pod kterým bylo ještě trocha spadlého listí. Bála se, že zde zemře. Slýchávala, že v takových to chvílích lidé často vidí světlo, strážce nebe, kteří přicházejí k nim. Bílou místnost s nikdy nekončícími zdmi. Nic však neviděla. Nic neslyšela, tedy kromě chumelice. Ještě víc si k sobě přitáhla kolena. Nevěděla, jestli za její ospalost může několik probdělých nocí, kdy hledala potravu, či nedostatek tepla, ale svému tělu nedokázala poroučet. Schoulená pod majestátným dubem sklížila oči a vydala se naproti sladkému bezvědomí…

***

„Zatraceně, Alexi, nic nevidím!“ křikl na svého přítele hrabě z Woodcomu. Se svými plnokrevníky se už několik hodin plahočili cestou, která jim přímo zabraňovala jet dál. Věřící by se snad i zastavil.

„Ještě kousek, Chrisi, a už tam budeme,“ odpověděl pobaveně vévoda z Trothnu, i když sám viděl zatraceně málo. Rozeznával jen siluety stromů a špičky nejvyšších budov. Spoléhal se na instinkt, který mu už mnohokrát vypomohl. Vlastně byl za tuhle komplikaci docela vděčný. Miloval nebezpečí, ten adrenalin, jenž z něho prýštil. Miloval výzvy, což tohle počasí trochu i bylo. Navíc se netěšil domů. Na svou matku, která si dala za cíl oženit ho s bohatou debutantkou do začátku příští sezóny.

Londýn miloval, o tom žádná, ale nesnášel vdavekchtivé slečinky, které udělají cokoli proto, aby si je vzal. Většinu času proto musel trávit v divoké přírodě, jelikož matce slíbil, že ji na ples, který se pořádá za týden, doprovodí. Stýskalo se mu po jeho výpravách, po dobrodružství, které skýtaly honby za piráty, pašeráky a boji proti Napoleonovi.

Slib je ale slib. Upřímně miloval svou matku, docela i chápal její touhu po vnoučatech, ale chtěl si vybrat sám. Jeho matka mu předhazuje samé nudné slečinky, které pro nejvyšší post ve společnosti udělají téměř cokoli. Kterým jeho nekonvenční způsob života připadal ostudný, nebezpečný a vrhající špatné světlo na jeho pověst. Jeho matka si myslela, že právě v tomhle sňatku bude šťasten, že ho zkrotí. A to právě nechtěl.

Z myšlenek ho vytrhl hlas přítele. „Alexi, tady je nějaká na kost zmrzlá dívka!“ zvolal zděšeně. Trothn na nic nečekal a obrátil koně. Už za jízdy vysedal za sedla, tudíž byl u dívky první. Byla oblečená v obyčejných šatech, na hlavě nemajíc žádnou pokrývku. Vypadala tak bezbranně, že to v Trothnovi vzpudilo ihned pudy ochranáře. Kvapně se vysvlékl ze saka a přehodil ho přes dívku. Obličej si choulila ke kolenům, takže neměl možnost zahlédnout její tvář. Havraní vlasy jí však spadaly do půl zad; vypadala jako anděl jako posel ďábla.

„Nemůžeme ji tu nechat, je v bezvědomí, za chvíli může zemřít!“ prohlásil Trothn rozhodně a objal ji v pase. Pomalu si ji dal do náruče, přitom dokonale vnímal její křivky. Nebylo to od něj pěkné, přímo pobuřující, ale jeho mužství rázem ztuhlo.

Z hlubokého výstřihu na něj vykoukla oblina pravého ňadra, jakoby přímo hlásalo o pohlazení.

Pravým cípem saka ji přikryl a i s ní se vyhoupl na svého hnědáka. Posadil si ji před sebe, přitom na mužství cítil její zadeček. Bylo to horší než ta nejkrutější muka. Objal ji ale kolem pasu a vydal se s ní na své panství. Musí ji pomoci, i když věděl, že jeho matka z nového přírůstku nebude zrovna nadšená. Ale copak by ji tu mohl nechat?

„Jeď napřed, Chrisi, řekni mým služebným, ať přichystají horkou lázeň a zavolají doktora,“ řekl svému příteli, přitom nespouštěl zrak z krásky. Mohlo jí být tak kolem dvaceti čtyř let, víc ne. Měla jemné rysy, ale nikterak dětské. Malý nosík a pod ním ty nejkrásnější rty, jaké kdy viděl. Ačkoli byly zrovna promrzlé, že dříve určitě rudá poupata nyní připomínala ledovou hladinu moře, neubralo to na jejich smyslnosti. Nedokázal ani potlačit svou banální touhu… Sklonil se nad ní a rty ochutnal jejich sladkost. Nejdříve se jí jen něžné dotkl, ale jeho touha se v něm vyburcovala na maximum a on přestal vidět jasně. Byly tak sladké! Jazykem je jednou, dvakrát, třikrát objel a pak s ním zajel do její hebkosti. Byla tak zmrzlá, jak dlouho tam musela sedět?

Přitiskl si ji k sobě ještě víc v primární touze ji ohřát. Cesta ubíhala od té doby pomalu a přitom vražedně rychle. Jeho ochranářské instinkty mu velely popohnat koně, aby kráska už déle nevystavovala své jemné tělo bičujícímu větru a chladné noci. Jeho tělo však odmítalo poslechnout rozum. Věděl, že jakmile dorazí na panství, pustí svou krásku z náruče a už ji v něm nikdy víc nepodrží. Zvláštní, co v něm tahle maličká probouzí.

Bude lepší, když poslechne rozum, pomyslel si a kopl patou koně do slabin. Musí jít do tepla…, do bezpečí…, daleko od něho…

Autor: TrueLove, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ten nejsladší hřích - 1. kapitola: