OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Temná strana: Epilog - Končí, začíná, končí... začíná

15.09.2011 (09:00) • SmoulaXX • Povídky » Na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1733×

Končí

(Calure)

Nikdy nikomu nevěřte. Nikdy nikomu neříkejte pravdu. Nikdy se nikomu nedívejte zpříma do očí.

Tři nejdůležitější z milionu pravidel pro přežití v tomhle světě. Ve světě příšer a kouzelníků z Harryho Pottera, upírů a vlkodlaků ze Stmívání a chodících kytek ze Dne Trififů. Nevyjímaje dalších potvor z divných knížek od ujetých autorů. Nezáleží, jak často si ta pravidla budete opakovat, stejně – v zásadní chvíli na ně zapomenete a než se nadějete, Vaše hlava je na špalku. Věřte mi, já to vím zatraceně dobře. Bing, bang. Všechny jsem porušila.

Věřila jsem rodině.

Řekla jsem jim pravdu o tom, kdo jsem.

Věnovala jsem jim poslední pohled do očí.

A kam mě to dostalo? Sem, stojím na hraně propasti a nevím, jestli skočit. Na jedné, na pevnině, straně mě čeká trpení a na dně… těžko říct. Možná poklad a možná noční můra. Kdo jsem, abych to věděla? Nemám strach, ten jsem měla na Mikuláše z čertů, když mi byly tři. Teď cítím jenom samotu. Kousavý a nesnesitelný pocit, že nemám na světě už nikoho. Že všichni, které jsem milovala a kteří milovali mě, shořeli v plamenech, které jsem vytvořila. A já jim nepomohla, nechala jsem je tam zemřít v těch nejhorších bolestech a sobecky jsem myslela jen na vlastní život.

Pak se z tohohle snu probudím. A vidím je.

Má rodina spí tady, hned vedle mě a je tu stále se mnou. I když je jedním z nich puk Davey, který nenávidí pouta závazků. Přesto neodešel nikdy, když jsme ho potřebovaly. Já i má múza Fluffy, vlastně Judy. Jmenuje se pravým jménem Judy Blacková, sice mi to nikdy neřekla, ale i já si občas umím leccos zjistit. Stejně jako jsem zjistila, že díky nim nebudu už nikdy sama. A mé dvě spřízněné duše tu jen tak klidně oddechují.

Já mám rodinu, takovou, kterou může kdekdo závidět. Mezi námi je totiž něco, co jsem s nikým jiným doposud necítila.

Porozumění.

Začíná

(Davey)

Pro každého je moment porozumění jindy. A pro mě – dnes.

Můj druh bloudí tmou světa už odnepaměti. Nevím, kde to začalo a nevím, kde to skončí. Já sám nemám ponětí, kde jsem se narodil, kde jsem vzniknul. Je to jen existence. Prázdná a studená. Ovšemže je naplněna požitky, vínem a milováním, které nikdy neskončí. Žijeme věky a slast nám není cizí, stejně jako drahé pití nebo extáze ze silného orgasmu.

To Vás na chvíli uvolní. Zapomenete na realitu.

Protože ve skutečnosti je život ponurá šeď, kterou nedokázal popsat žádný básník. Žádný to nezažil. Otupit své smysly pomocí alkoholu a obalit své city do pozlátka z whisky. Všichni, kteří se mi přiblížili, jsou nyní prach. A teď, lidé, kteří o mě mají skutečný zájem, jsou jen další zastávka na cestě do pekel. Zemřou dřív, než se znovu nadechnu.

A co budu dělat já? Půjdu na orgie do těsného bytu v posledním patře v umělecké čtvrti a rozdám si to se všemi přítomnými. Mezitím požiji pár éček a tím to skončí. Nic víc, nic míň. Když psal Mimnermos o lásce, byl jsem u toho. A právě teď vím, že jsme oba psali o něm, co jsme ani jeden neprožili. A já prožil snad všechno, co lze.

Díky ní ale chápu, že okouzlení a skutečné milování jsou úplně jiné věci.

Měla tak horkou kůži, jako rozpálené tělísko. Neucukl jsem, jakoby to horko proudilo skrze nestydatě roztrhané šaty až do mého těla. Klopila oči a vypadala přitom krásně, mladá a nevinná. Jak jsem si právě přál jí té nevinnosti zbavit. Přímo tady a teď. Lehce jsem jí zaklínil nohu mezi ty její, tak aby cítila, jak mé tělo zoufale po ní touží. Její dech o tolik zrychlil. Nemohl jsem čekat, vím, že by mi utekla. Vzal jsem ji za bradu a donutil ji, aby se mi dívala přímo do očí. Nořil jsem se do jejího tmavého pohledu, přímo tak, jak jsem si představoval, že se budu nořit do ní samotné. A přesně v tom okamžiku se to stalo.

Její rty byly trochu slané od slz, ale přesto jsem cítil jejich skutečnou chuť. Jako jahody, hrozny a třtinový cukr. Slastně jsem zamručel a dál je ochutnával, nenabažený jejich jedinečnou chutí, které nebudu mít nikdy dost. V momentě jsem si ji přitáhl blíž a přejížděl po jejích křivkách, zatímco se mi nejistě poddávala. Lehce vydechla, využil jsem toho a vplul do jejích rtů. Ale sotva jsem se otřel o její sametový jazyk…

Prskala mi na boty, na velice drahé boty od Gucciho, Calure, která mě následně praštila do holeně, až jsem vyjekl. Nespokojeně jsem ji naposledy políbil na spodní ret. Pak mi to došlo, možná, že i já mohu milovat.

A pokud přeci jen ne, alespoň budu vědět, že jediná osoba, kterou bych milovat mohl je ona. Múza, jejíž světlo mě vyvedlo z temnoty.

Končí

(Fluffy)

A když já si vždycky ráda dělala věci po svém! Sice si nepamatuju na svoji první lásku, pusu a dokonce si nepamatuju ani vlastní matku, ale za to si pamatuju, kdy jsem poprvé řekla ne. Byla jsem malá, kolem pěti let, a prskala jsem jako rozdrážděná kočka. Na to, že to bylo před pětadevadesáti lety, mám dobrou paměť, co?

To, co tím chci říct, ale není, že si mnohé pamatuji – což je sice pravda – jenže ne ta, kterou Vám chci sdělit. Myslela jsem tím to, že jsem múza, strážkyně umění, lásky a patronka všech talentovaných, ale také člověk. Žila jsem a zemřela, pro někoho dokončený koloběh a závěr kapitoly. Myslela jsem si to taky, dokud jsem znovu nespatřila světlo našeho světa, znovu jsem se narodila. A přede mnou leželo dítě.

Netušila jsem, zda je to holčička nebo chlapeček. Maličké miminko, na kterém ještě ani nezaschla krev. Podívala jsem se tomu dítěti do, tehdy už fialových, očí a věděla to. Celou dobu jsem to věděla. Je zvláštní. Je jedinečná. A vždycky byla.

Nejsem její múza, jsem i její strážný anděl. Někdo má anděla, nad někým drží ochrannou ruku duch jeho blízkého a někdo má múzu. Někdo se s ním narodí, někdo si ho najde později. Ale ona mi vdechla život, žila jsem tajně a tiše vedle ní. Byla jsem každý den s ní, ale mlčela jsem. Jednak proto, že jsem netušila, jak ji oslovit a jednak proto, že jsem čekala na správnou chvíli.

A pár let na to – bum. A ona mi daruje život znovu. Daruje mi živoucí tělo, bijící srdce a silnou moc. Nikdy jsem jí za to nepoděkovala, svým způsobem jsem byla až do teď v šoku z toho, že dýchám. Jenže když jsem byla na pokraji smrti, myslela jsem na to, že ona bude sama a nebude mít mě, dušičku z minulého století, která ji chrání.

Donutilo mě to žít dál.

A teď vím, jak je ten život děsně na nic, ale taky vím, že stojí za všechno na světě ho žít.

„Děkuju ti, Ree,“ zašeptala jsem dívajíc se na holčičku vedle mě. Byla starší, odvážnější a odhodlanější, ale pořád byla moje. Nezměnila se o tolik moc, jen jí teď přibyla ohromná síla schopná ničit světy. Avšak, ona se s ní naučí. Vím to, nikdo jiný to neví líp, než já.

Pohladila jsem ji po hlavě a otočila se za zachrápáním toho otrapy na druhém konci pokoje. Nejdřív jsem odolala pokušení po něm hodit ten ošklivej budík, ale nakonec… kdo by po něm co házel, když má tak nestydatě rozepnutou košili? Mrkla jsem se na něj a lehce zrudla. Mizera jeden.

Přikryla jsem Ree dekou a šla spát, zítra nás čeká adopce.

Začátek

(Alex)

Žízeň je děvka. A neříkám to jen proto, co jsem. Copak i Vás, lidi, baví umírat žízní? Snášet škrábání ve vyschlém hrdle? Cítit, jak se jazyk lepí na oschlé patro?

Vesměs nejsem tak jiný, jak si o mně většina z Vás myslí. Nejsem sice člověk – jsem mnohem hezčí –, ale jsem lidem hodně podobný, v tom lepším slova smyslu. Až na vraždící pudy. Jo, v tom se docela liším. Lidi nemají takovou potřebu zabíjet. Dřív měli, teď se všechno šílenství omezilo jen na Xbox, filmy a hudbu. Což mi docela vyhovuje – lidi se dneska dají lépe chytit.

Měl to být nejapný vtip, ale ve skutečnosti to moc k zasmání není. Calure se neukázala od té doby, co mě vyšoupla z bytu její babičky. Nechal jsem ji být, chtěl jsem, aby si utřídila myšlenky. Doufal jsem, že za mnou přijde, nechtěl jsem, aby mi řekla, co cítí, je na to brzo, ale stačilo by jen, kdyby se ukázala. Byl jsem idiot.

Praštil jsem pěstí do sloupu.

Nenávidím, když mi něco proklouzne mezi prsty. A ji rozhodně utéct nenechám.

Začalo pršet, natáhl jsem si kapuci a pokračoval v cestě, byl jsem šílený žízní. Calure mi bůhvíproč dovolila, abych z ní pil. Dokonce můžu tvrdit, že se jí to líbilo. Ale už dlouho se neukázala. Jsem vážně blbec, když jsem si myslel, že by se někdy vrátila. Je to sobecká mrcha, prostě se se mnou vyspí, koketuje se mnou a pak mi ani nezavolá. Mohla z mého bytu odejít, nedržel jsem ji tam. Jenže ona zůstala a dělala ze mě debila. Nechal jsem se oblbnout lidskou holkou. Jsem vážně troska.

Otec měl pravdu, když tvrdil, že lidé jsou vhodní jen na dvě věci.

Zakousnul jsem se do rtu, až jsem bolestně sykl. Nechal jsem krev stékat dolů na mikinu. Bylo mi to jedno. Ulice byla prázdná, tichá a zlověstně se mi šklebila do tváře. Možná bych měl jít a vyvraždit první dům, na který narazím. Stejně by nikdo nezjistil, že jsem to byl já.

V mysli mi vytanula vzpomínka na její tmavě šeříkový pohled.

Nenáviděl jsem se. Možná ještě víc, než ji. Zničila mě.

A pak jsem uviděl, jak se nějaká z nějaké uličky vyřítila postava. Holka, docela drobná. Málem se přerazila a udýchaně se zhroutila na pouliční lampu, cítil jsem teplo vycházející z jejího těla i její zrychlený dech. Možná, že tohle je znamení. Asi je, nevím. Zabiju ji, nakrmím se a pak to tý mrše vytmavím.

Pro sebe jsem se hořce usmál a sklonil hlavu, zíral jsem jen na svoje boty a pokračoval dál. I ona se rozešla, znejistěla, když mě spatřila. Nakonec pokračovala v chůzi. To se mi líbí, nebojí se. Ale možná by měla, i když – to je její blbost. Ne moje. A když byla úplně u mě, prudce jsem se narovnal, kapuce letěla dolů a zabodl jsem pohled do jejích očí.

Vítr ke mně donesl její jedinečnou vůni. Calure...

Prostě tam tak stála a dívala se na mě. V očích už neměla vzdor jako dřív. Pochopil jsem, že se něco stalo. Oči plné života vyhasly. Dvě hvězdy spadly a rozbily se. Na první pohled nepoznáte nic, ale ty oči… byly tak potemnělé, kruhy pod nimi příliš ztmavly a pleť pobledla. A já tu na ni civím zuby a myslím si, že by mi ublížila a nechala mě samotného. Jsem vážně pitomec.

„Alexi?“ zašeptala tiše, trochu ustrašeně. Musel jsem vyhlížet děsivě. Nejistě těkala očima k mým rtům a očím. Chtěl jsem se rozesmát a obejmout ji, ale poryv větru jí strhl šátek z krku a její šíje zůstala odhalená. Kousek boží kůže, jemná blanka, za kterou je potěšení.

Nasucho jsem polkl a hypnotickým pohledem hltal její hrdlo. „Calure… měla bys… bys být opa… trnější. Nikdy nevíš… na koho na-narazíš.“ Můj hlas se ztratil v teplém dešti, který pohltil celou tuhle noc, a sklonil jsem se k jejímu krku. A dřív, než mě stihla odstrčit, jsem se zakousl. Přestal jsem myslet, objal jsem ji. Pevně a naposledy. Už mě nic jiného, než její krev nezajímalo.

A pak mě oslnilo světlo, rudá záře a hlučná rána mě srazily k zemi. Vztekle jsem se podíval za tím, kdo mi to udělal. Všude byla moje krev.

Na kraji silnice stála ta zrzavá holka, nevzpomínal jsem si na jméno, která s Calure všude chodila, a v ruce svírala zbraň. Trefila mě přímo hrudi. Je tohle můj konec? Zasloužil bych si ho. Za to, co jsem udělal. Podíval jsem se po Calure. Ležela uprostřed silnice a vypadala, jako kdyby spala.

„Končíš, kamaráde,“ sykla ke mně holka s pistolí a namířila mi na hlavu. Ozval se výstřel, ale já už tam nebyl. Seděl jsem na střeše blízkého domu a pozoroval, jak se rozeběhla ke Calure. Zachrání ji. A tak to bude lepší, beze mě bude mít lepší život.

Její život je stále ještě v začátku.

A ten můj? Pokračuje. Ona byla jen další etapa. Moje oblíbená část, kterou jsem miloval. Přijde jiná.

Doufám, že přijde.

Naposledy jsem se podíval na její tvář a zmizel. Už navždy. Její život bude pokračovat dál, má rodinu, má přátele. Jsem jen zvědav, zda se ještě někdy setkáme...

Autor: SmoulaXX (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Temná strana: Epilog - Končí, začíná, končí... začíná: