Tajemství vzpomínek - Prolog • OurStories.cz ~ naše povídky

Obyčejná procházka zasněženou krajinou se pro Vanesu, která před pár měsíci ztratila paměť, vyvine trochu jinak, než čekala. Vážně ji někdo sleduje, nebo je to jenom pocit?

20.08.2013 (15:00) • Hejly • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 563×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

Bez vzpomínek
Když přišla Vanesa odpoledne domů, všechno vypadalo normálně. Odložila si svoji tašku, převlékla se do pracovního, popadla foťák a vyrazila. Hned po prvních pár metrech cesty sebou plácla do sněhu. Při její nešikovnosti to nebylo nic neobvyklého, ale dnes musela děkovat Bohu, že nespadla na foťák. Tenhle foťák byl předtím její mamky, ale ta si pořídila lepší a proto ho Vanesa a její sestra Ema dostaly. Pomalu a obezřetně scházela z kopce, a když se dostala na silnici oddechla si. Tady už to tolik klouzat nebude. Dnes si rozhodla nedávat do uší sluchátka, protože si myslela, že by jí mohly překážet ve focení. Pomalu se vydala po silnici směrem k řece. Za poslední tři měsíce se pro ni všechno obrátilo k horšímu. Přesně od té doby, co ji našli v bezvědomí ležet na lavičce v parku. Nepamatuje si absolutně nic, od doby před dvěma roky. Od té doby, co nastoupila na střední. Jako by někdo udělal tlustou čáru, za všemi vzpomínkami, jmény, událostmi…
Navíc ji pronásledoval divný pocit. Pocit, že ji někdo sleduje už od té doby, co se probudila v nemocnici. Navíc jí ještě všichni něco tajili. Věděla to naprosto jistě. Nikdo jí nechtěl nic říct, jako by se báli, že by jí tím měly ublížit. Nikde nebylo ani živáčka. Po obvykle rušné silnici neprojelo jediné auto. Všude byl klid a ticho. Nepřirozené ticho. Snažila se to nevnímat a pokračovala dál. Za celou cestu, než dorazila k řece nepotkala jediného člověka na procházce, jediné dítě vracející se z autobusu. Sem tam někde zaštěkal pes, nebo zakřičela nějaká vlaštovka, ale i to bylo ojedinělé. Zahrady byly prázdné a přitom byl tak hezký den. Sem tam uviděla na plotě sedět kočku, nebo vrabčáčka. Došla až k řece a přešla na most. Začala fotit, zamrzlou řeku, která vypadala jako nepoužívaná cesta, staré stromy pokryté sněhem, jejichž větve s každým poryvem větru hlasitě skřípaly. Když vyfotila vše, co mohla, vydala se po druhé straně řeky ke zdejšímu splavu. Touhle cestou šla snad milionkrát. A přece byla dneska jiná. Kdykoliv šla, šustilo za ní křoví, ačkoliv ona šla po cestě a vítr nefoukal. Tyhle zvuky přestaly hned, jak se zastavila, ale když šla dále zase se vrátily. Snažila si s tím nedělat hlavu a šla dále. Zase to tam bylo. Šustění trávy za ní. Rozbušilo se jí srdce. Zase se rozešla a už přemýšlela nad tím, že se prostě otočí a vydá se zpátky a pak rovnou do bezpečí domova, ale něco jí v tom zabránilo. Dnes si stejně, jako mnohokrát před tím byla jistá, že ji někdo sleduje. Ale to, co ji děsilo, bylo to, že dnes byl ten někdo mnohem blíže, než obvykle. Donutila se pokračovat v cestě. Došla až ke splavu a zastavila se u řeky na protější straně, kde se jí líbila jedna vrba. Začala fotit, když v tom zase. Něco zašustilo, ale tentokrát přímo před ní za stromem. Vyděšeně sebou trhla. Zariskovala a stoupla si na led, aby se podívala, jestli tam něco není. Nic, ale těsně před tím, než se tam podívala, měla pocit, že něco slyší nad sebou. Vzhlédla. Zase nic. Vyběhla zase na břeh a poodešla ke splavu. Začala fotit. A zase. Za ní na druhém břehu řeky něco zašustilo. Vylekaně se otočila. Nikdo nikde. Vypnula foťák a spěšně zamířila zpátky po cestě. Najednou za ní bylo ticho. Šum se vytratil. To náhlé ticho bylo pomalu ještě děsivější, než zvuky před tím. Byla si naprosto jistá, že tam někdo je, ale teď už ho neslyšela. Otáčela se každou chvilku, ale stále nic neviděla. Vydala se rychlím krokem směrem k domu a snažila se uklidnit svoje rychle tlukoucí srdce.
Mladík na vrbě si oddechnul. Měl by být mnohem opatrnější. Kdyby se za blbost zabíjelo, už by tu nebyl. Ale musel ji vidět. Slezl dolů a vydal se na opačnou stranu, než odešla. Po krátké chvíli se k němu připojil druhý mladík. Byl vysoký a dlouhé černé vlasy měl sčesané do culíku.
„Už zase jsi ji vyděsil. Měl bys sis dávat větší pozor.“ upozornil svého dlouholetého přítele. Ten si prohrábnul dlouhé blond vlasy a povzdechl si.
„Já vím, ale dneska odjíždíme. Musel jsem ji ještě naposledy vidět.“
„Víš, že to tak nemuselo být.“
„Muselo. Je to tak pro ni lepší. Vždyť ji kvůli mně málem zabili.“
„Ne, že by si z toho Vanesa něco dělala, že?“ rýpnul si druhý mladík. Blonďák se na něho otočil.
„Je to pro ni to nejlepší. Nikdy neměla vědět, co jsme zač a nikdy už to taky znovu nezjistí. Už ji nikdy neuvidím. Udělal jsem správnou věc, Viktore, tak se mě nesnaž přesvědčit, že ne!“ vykřikoval hněvivě.
„Já si to ale nemyslím, Vladane. Pro koho jsi to udělal správně? Ona je zoufalá, protože si na nic nemůže vzpomenout a ty moc dobře víš, že si nevzpomene nikdy a až do konce života se bude trápit tím, že jí pořád něco uniká. A ty? Jsi jako chodící mrtvola. Neusmál ses už několik měsíců, a čím víc se blíží náš odjezd do Rumunska, tím jsi smutnější. Nutíš mě dívat se na to, jak se dva moji nejlepší přátelé ubíjejí steskem, kvůli tomu, že jeden z nich je takový paličák. Neudělal jsi správné rozhodnutí, ale koneckonců teď už ti to nevymluvím. Máme si pospíšit.“ odpověděl s povzdechem a přidal do kroku. Vladan zůstal stát na místě. Přítelova slova ho zarazila, ale nehodlal začít pochybovat o tom, co udělal nebo ne. Ať si Viktor říká, co chce. Znovu už ji do stejného nebezpečí nepřivede. S touhle poslední myšlenkou se vydal za svým přítelem.

Autor: Hejly, v rubrice: Povídky » Na pokračování