OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tajemství mezi námmi- kapitola šestá



Tajemství mezi námmi- kapitola šestáTak tu máte další díl. Doufám že se bude líbit.

6. kapitola-informace

Seděli jsme u krbu, bezmyšlenkovitě se objímali a dívali se do ohně. Zvláštní bylo, že mi běhal mráz po zádech, ale nechápu proč. V pokoji bylo příjemné teplo. Jen Alexovi paže, které mě drželi kolem pasu a přidržovali si mě na klíně byli chladnější, ale nepřišly mi tolik studené.

„Chtěl si mi něco říct. Pamatuješ se na to? Když jsme odjížděli od cukrárny, říkal si že bych měla taky něco vědět. Co je to co bych měla o tobě vědět?“ Neviděla jsem mu do tváře, ale slyšela jsem jak si povzdychl. „Je to sice složité, ale před tím než se sem nastěhuješ, by si měla vědět něco málo o mé rodině.“ Mluvil velmi tiše a vážně. Hladil mě při tom po vlasech a druhou rukou si mě přitáhl blíž. „Jsme velice…zvláštní rodina. Máme dlouhou minulost. Sahá až do doby, kdy se věřilo na upíry a vlkodlaky a tak.“Co tím chce říct? „V tomhle se moc nevyznám. Na to je u nás odborník můj bráška. Měla bych být vyděšená?“ Alex pode mnou ztuhl a odpověděl mi příkrým hlasem. „Možná.“ Bylo to tak děsivé až jsem se otřásla. „To nechápu. To jste…upíři, nebo vlkodlaci? To přeci není možné! Nic takového není. Není to možné.“ Byla jsem vyděšená. Vyskočila jsem z Alexova náručí a přecházela po místnosti. „Vlastně je to pravda. Jen si nás lidé představují jako zrůdy, ale to dávno není pravda…už nevysáváme z lidí krev na potkání…“ „Takže si upír?! To není možné! Vždyť si se se mnou procházel po pláži a…nemáš špičáky a …ani rudé oči a…chodíš do školy a…“ „Zadrž. Uklidni se a snaž se mně pochopit. Já žiji už tak dlouho, že jsem se naučil se ovládat. Někdy je to sice těžší než jindy, ale zvládám to. Nemusíš ze mě strach. Vždyť kdybych chtěl tak už jsem tě mohl zabít tolikrát…spíš jsem tě několikrát zachránil…“ „Zachránil! Vždyť si mě k smrti vyděsil. A tolikrát! Takový tajemství. To fakt asi nezvládnu. A já s tebou chtěla bydlet…mohl bys mě odvést domů? Prosím, potřebuju klid, abych to nějak…pochopila.“ Už jsem byla klidnější, ale potřebuju být sama. „Samozřejmě. Hlavně prosím tě nikomu nic neříkej. Měl bych problém. Ale snaž se mě pochopit a nezavrhuj mě. O to prosím já tebe. Ani nevíš jak dlouho žiju sám. S tebou měl můj život smysl.“

Jak jsme šli k autu, vypadal zklamaně. Jako bych udělala něco špatně. A jak si myslel že zareaguju? Že mu padnu kolem krku? Teď rozhodně ne. Nejdřív si to musím nechat rozležet.

I celou cestu autem jsme jeli mlčky. Já se mluvit neodvážila a on vypadal spíš zamyšleně. Dívala jsem se z okénka a pozorovala ubíhající krajinu. Během patnácti minut jsme stavěli u mě doma. „Vážně tě prosím, uvažuj logicky. Já nejsem nebezpečný. Hlavně mě neopouštěj. Až se rozhodneš, dej mi vědět.“ Řekl velice naléhavě a podal mi kousek papíru kde bylo napsáno telefoní číslo. „Ještě nevím. Je toho na mě moc. Ale určitě se ozvu.“ Vešla jsem do domu. Nikdo tu nebyl a tak jsem zapadla do svého pokoje. Sedla jsem si za dveře a z očí mi vytryskly slzy zoufalství a smutku. Brečela jsem dlouho. Ani nevím jak dlouho jsem tam tak seděla, ale bylo kolem třetí, když jsem slyšela mamku dole v chodbě. Snažila jsem se sebrat, ale oči jsem měla tak červený od pláče, že mamka poznala že jsem brečela hned jak mě uviděla na schodech. „Co se stalo holčičko? Něco ve škole?“ Jak se začala ptát, znovu se mi z očí řinuly proudy slz. Objala jsem jí a jen jsem vzlykla „Alex“. Mamka to zřejmě pochopila a utěšovala mě. „Neboj, to se urovná, uvidíš.“ Moc to nepomáhalo, ale byla jsem ráda že se aspoň snaží. Potřebovala jsem slyšet její hlas. Pláč se po chvíli zmírnil. Mamka se na mě podívala lítostnýma očima. „Uvidíš že všechno dobře dopadne. Teď se běž upravit. Dej si třeba teplou sprchu. Za chvíli přijdou kluci a určitě nechceš aby tě viděli v tomhle stavu. Až budeš hotová, přijď se najíst, ano?“ „hmm. Už jdu.“ Hlesla jsem tak neslyšně, že jsem si myslela že jsem to řekla sama pro sebe.

Mamka měla pravdu. Sprcha mi vážně pomohla. Sice nezmírnila bolest, jakou jsem v sobě cítila, ale dokázala jsem se uvolnit a sebrat natolik, že jsem už nebrečela. Jak se teď k němu mám jako chovat? Už nikdy k němu nebudu cítit to samé, pořád tam bude ta bariéra. Nedokážu se přes to přenést. Tohle je vážně moc i na mě. Takovýhle dramata jsem viděla jen v televizi. Potřebovala bych víc informací o tom co je…o upírech. Bože to je tak divný si to slovo jen pomyslet.

Vylezla jsem ze sprchy. Oblíkla si domácí úbor a šla na jídlo, které mamka zatím připravila. Další věc v které měla pravdu. Taťka seděl v obyváku a bráchu jsem slyšela v jeho pokoji. „Děkuji ti mami. Vážně mi to pomohlo.“ „Chceš si o tom promluvit?“ „Radši zatím ne. Možná později. Je to moc čerství.“ „Dobře, jak chceš. Tady máš něco k snědku.“ Postavila přede mě talíř palečinek. Ty mi určitě udělala schválně. Aby mi zvedla náladu. A trochu se jí to povedlo. Palačinky mám móóc ráda.

„Budu u sebe. Kdyby mě někdo hledal.“ „Dobře holčičko.“ Ozval se táta sledujíc fotbalové utkání v televizi. Vyběhla jsem schody a sedla si k počítači. Na internetu jsem hledala informace. Nenašla jsem nic co bych potřebovala. Nic solidního. Až jsem narazila na jednu stránku která vypadala nadějně. Začetla jsem se do úvodního článku. „Hele ségra…ty se zajímáš o upíry?“ No jasně! Že mě to nenapadlo dřív. Brácha tomu rozumí. Třeba mi dokáže poradit co s tím mím dilematem. „No jo. Dělám projekt do školy.“ „A nechceš s tím pomoct? Na netu nenajdeš nic solidního. Většinou to jsou splácaniny nesmyslů. Měla by sis půjčit raději nějakou knihu…víš co to je kniha?“ no jasně, utahuje si ze mě protože nerada čtu. „Jasně že vím co je kniha. Nebylo by rychlejší kdybych se tě ptala na to co potřebuju vědět a ty mi odpovídal? Než bych se dostala do knihovny…“ „No dobře. Tak se do toho pustíme.“ Jsem zvědavá, jestli ten mamlas ví něco užitečného. „No tak měli by jsme začít asi tím, jak vlastně vypadají, jak se chovají, jestli mají nějaké znaky a jestli vůbec kdy existovaly či existují.“ Max se usmál a v očích mu probleskli plamínky touhy. „Takže. Nejsou žádné přímé důkazy samozřejmě nejsou. Většinou ty, co by mohli svědčit zabily. Víme ale jak zhruba vypadají. Mají světlou kůži, která se na slunci pravděpodobně leskne. Zase však nemáme důkazy. Mýty typu že je slunce spaluje jsou dávno vyvrácené. Mají také nadlidskou sílu. Někteří mohou mít i zvláštní schopnosti. Čtení myšlenek, vize budoucnosti, jakési vytušení vlastností a charakteru člověka a není ani vyloučené ovládání mysli, nálad nebo pohybů tvého těla. A to vše bez tvého vědomí. Je tedy možné že je potkáváme a oni nás nějakým způsobem ovlivňují či vědí na co myslíme, aniž bychom to věděli.“ „To je zajímavé…A je možné, aby se naučili tak ovládat, aby žily jako normální lidé a nelovily?“ „No ne tak docela. Něco lovit musí. Spekuluje se o tom, že před několika staletími se rozdělili na jakési dvě křídla. To první, žije v utajení ale živí se lidskou krví. Někteří z nich třeba nemusejí zabíjet, mohou si brát transfuze nebo tak něco, ale ostatním neubylo z jejich dávné síly a zuřivosti. Ti druzí se snaží zžít s lidmi. Naučily se ovládat. Vystačí si jen se zvířecí krví. Nedává jim to však tolik síly jako krev zvířecí. Je pro ně tedy v určitou dobu se ovládat. Na lov musejí chodit častěji než ti první. Nejsou však tak nebezpeční. Proto s nimi můžeš i mluvit, potkávat je denně ve škole a tak. Zní to děsivě co? Jen si představ že vedle tebe v lavici sedí upír!“ Otřásla jsem se při vzpomínce na Alexe a Max se rozchechtal. Jen kdyby věděl. „No dobrá. Je ještě něco zajímavého co by si mi chtěl říct?“ „No, je zajímavé že těm prvním, co se živí lidskou krví, se nemění barva očí. Mají je stále rudé. Ale ti druzí. Těm se barva očí mění podle žízně. Je to zajímavé…“ „To sice je, ale já bych chtěla být sama. Děkuji za pomoc.“ Brácha se zvedl a odcházel. Zastavil se ve dveřích. „Jo ségra. Původně jsem přišel jestli nemáš čas a nešla se se mnou dívat na televizi, ale tohle je zajímavější, takže tě nebudu rušit.“ Se spokojeným úsměvem zavřel dveře a jeho kroky mizeli v dálce pod schody.

Takže informace bych měla. Teď jen jak je využít. Na stole ležel papír s telefoním číslem si mi dal Alex. Při pohledu na ten kus vzpomínky na dnešní den, se mi do očí zase nahrnuly slzy. Tentokrát jsem si vlezla do postele. Zachumlala se do deky a plakala a plakala a plakala…dokud jsem neusla.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství mezi námmi- kapitola šestá:

6. missjanka přispěvatel
13.04.2009 [21:19]

missjankato kacule: Neberu to jako urážku, jen jako konstruktivní kritikuEmoticon je al e zajímavé že se to snažim co nejvíc odlišit, ale moc to nejde. prostě mam v sobě Stmívání moc zažitýEmoticon Nebojte. Možná to vypadá že to končí, ale tímhle se to teprv rozjede. A pak už vám to-teda snad-stmívání připomínat nebudeEmoticonEmoticon

5. kacule
12.04.2009 [19:30]

ahoj....promin nechci kritizovat...mas to fakt hezky napsany....ale vis pripada mi to trosku jako parodie na twilight sagu...ale fakt se nenastvi...je to proste jen muj nazor...EmoticonEmoticonEmoticon

4. Adriank@
10.04.2009 [23:07]

mocc hezke kdy bude dalsi??Emoticon

3. kikinka
10.04.2009 [20:33]

božíEmoticonEmoticonEmoticon těšim se na pokračování

2. werisek
09.04.2009 [14:12]

moc krásné... těším se na dalšíí... EmoticonEmoticonEmoticonEmoticonEmoticonEmoticon

1. Mišík Šimk.
09.04.2009 [13:17]

super fakt,prosím další pokračování EmoticonEmoticonEmoticonEmoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!