OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tajemství mezi námi-kapitola osmá

16.04.2009 (16:14) • missjanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1221×

8. kapitola- usmíření

Stál tam za mnou, několik metrů, s překvapeným, ale i pobaveným výrazem. Alex. To nebylo možné! Co tu dělal? Jako by vyslyšel mé prosby... „C..c..co tady děláš?“ Jasně, koktala jsem. Překvapením, ale i okouzlením. Byl vážně nádherný. Jak jsem ho jen mohla poslat k vodě? „Šel jsem náhodou kolem?...“na tváři se mu rozlil široký úsměv. „Co tu děláš ty?“ „Přemýšlím…jak dlouho už tu jsi.“ „Tady? Od té chvíle co jsi sem dorazila. I když jsem ti slíbil že odejdu, nedokázal jsem to. Šel jsem se rozloučit, ale když jsem viděl jak brečíš, nedokázal jsem to. Tak jsem s tebou zůstal. Ne že bych tě sledoval, jen jsem chtěl mít jistotu že si nic neuděláš…Tady si chvíli vypadala že chceš skočit…ale pak si zamumlala něco, co mi zvedlo náladu a musel jsem se ukázat, abych ti řekl že jsem rád že sis to rozmyslela a že tě stejně pořád miluji.“ Při těch slovech udělal několik kroků směrem ke mně a já se zvedla. Zamotala se mi hlava, jak jsem se vstala moc rychle. V tu ránu byl Alex u mě a držel mě v jeho pevném, chladném a bezpečném objetí. „Jsem ráda že si mě sledoval. Uvědomila jsem si že jsem se chovala hloupě. Je mi to vážně líto.“ Usmál se na mě a políbil mě. Nejdřív do vlasů, pak na čelo a pak na rty. Polibek jsem mu oopětovala, se vší vášní co se ve mně nahromadila. Nemohla jsem přestat. Byla jsem tak štastná že se mi vrátil a že vše bude jako dřív.

Nakonec to byl on kdo se odtrhl. Dlouze se mi zadíval do očí a pak zašeptal ty dvě krásná slova co bych mohla poslouchat pořád. „Miluji tě.“ Už mě ani nepřekvapilo že má dnes zase tmavší barvu očí. I přes jejih tmavý odstín jsem cítila jejih hloubku, vřelost a láskyplnost. Byl to omamující pohled. V tu chvíli jsem cítila jak mi zase srdce srůstá dohromady. Srostlo úplně, i když jsem cítila nepatrnou jizvu která bolela. Drásal mě v ní promarněný čas a taky moje zbrklá readce. Hlodaly a drásaly, ale já se jimy už nenechám ovlivňovat. Je to za námi a jsme zase spolu. „Já tebe taky.“

Opětovala jsem mu úsměv. Pak si se mnou v nárůčí sedl na římsu, kde jsem předtím seděla já a díval se do dálky. Já se mu uvelebila v klíně a přitáhla se blíž k jeho tělu. „Víš, doufal jsem že se rozmyslíš, ale netušil jsem že to bude tak rychle. Jsem za to rád.“ A vtiskl mi polibek do vlasů. „Já ani netušila že se rozmyslím. Připadala jsem si hrozně. Bylo to hrozné. Nedokážu si představit že bych bez tebe žila. Už chci být jen s tebou.“ Otočila jsem se tak, abych mu viděla do tváře. „Ještě že si mě sledoval.“ S úsměvem jsem ho políbila. Jen krátce, ale o to vášnivěji. Tak mě tak napadá…jak to že se dokáže tak ovládat? Vždyť musí mít takovou sílu… „Víš co mě napadlo?“ tázavě se na mě podíval „Ne.“ „Že vlastně nevím vůbec nic o tvém způsobu života. Jak je možné že se tak ovládáš? Musíš mít strašnou sílu ne? A taky by mě zajímalo jak je to s těma tvýma očima. Proč mění barvu? A taky…“ „Zadrž, zadrž.“ Skočil mi do půlky mého seznamu otázek. Zřejmě mi viděl na očích že mam v plánu zeptat se ho na všechno. „Chápu že jseš zvědavá, ale vážnně chceš rušit tuhle krásnou chvilku schledání? Nenecháme to na doma?“ Měl pravdu. Proč si kazit tuhle chvilku? „Máš pravdu.“ Jeho už tak zářivý úsmv se rozzářil ještě víc. Políbil mě. Tentokrát to bylo ale úplně jiné. Nové. Nevím jestli to je tím že už vím že je upír a tak to vnímám jinak, ale bylo to krásnější. Takové procítěnější a dychtivější. Jakoby ode mě čekal víc. Tak jsem se podrobila a on mě povalil na zem. Ležel nademnou a stále mě líbal. Co to dělá? Nechce to co si myslím že ne…Tady a teď? To je dost uhozený i na něj. Ne že bych to nechtěla, ale teď? Vymanila jsem se z jeho objetí. „Co? …Proč?... Tady a teď?“ zřejmě pochopil co jsem chtěla říct a s úsměvem na tváři se posadil vedle mě. Zíral na mě pbaveně. „No a proč ne?“ V to m se začal řechtat tak že jsem vážně nechápala čemu se směje. „To si myslíš že patřím k těm klukům kterým jde jen o tohle? Já ti chtěl jen názorně ukázat jak moc jsem se naučil ovládat. Aby si věděla že se mě vážně nemusíš bát. Nevím jestli si to uvědomuješ, ale já cítím krev. A každá vůně ve mně vzbuzuje různé touhy a vášně. Je zajímevé, že tebe už od prvního dne neberu jako potravu, ale jako…družku, nebo jak bych to měl nazvat. Nikdy jsem neměl touhu tě zabít. Tvá vůně mě upoutala a očarovala…“ „Takže, jsi hned věděl kam až náš vzájemný vztah dospěje? Že se oba budeme tak strašně moc milovat že od sebe nedokážeme odejít? To proto si mi vyznal lásku hned druhý den? To proto si se přišel rozloučit? Protože si s myslel že když tě uvidím tak si to rozmyslím?“ Otázky se ze mě jen hrnuly. Došlo mi tolik věcí…je možné že má nějakou zvláštní moc jak o tom mluvil Max? Třeba vize budoucnosti? „Tak nějak.“ Stále vypadal pobaveně. „Ale řekli jsme že si nebudeme kazit chvilku, ne?“ To se mu musí nechat. Zase měl pravdu. „Poslední otázka.“ „No dobře. Ale vážně poslední.“ „Víš jak jsem ti říkala na to je u nás doma odborník brácha? Tak já jsem se ho prostě musela zeptat, víš, no, abych měla pár informací. Řekla jsem mu že to potřebuju do školy.“ „Fajn, to si pamatuji.“ Jeho výraz náhle zvážněl. Jakoby se bál že vím něco co on prozradit nechce. To mě lehce pobavilo a musela jsem se usmát. „No tak Max se zmínil, že někteří z vás mají zvláštní schopnosti. Je to pravda?“ Tak to jsem zvědavá… „No tak tvůj bratr je dobře informován.Samozřejmě máme různé schopnosti a v podstatě jsou zvláštní. Když to porovnáš se schopnostmi člověka…Máme neuvěřitelnou sílu, zvláštní kůži a tak. Někteří z nás mají ještě navíc určité dovednosti. Třeba Jesica, přítelkyně Joshe mého bratra, tě dokáže přesvědčit o své pravdě, jestli to tak jde popsat. Prostě tě tak nějak přesvědčí, že je to tak jak řekla ona a tobě to ani nepřijde zvláštní. Josh má takovou útočnou schopnost. Dokáže ti dát elektrickou ránu a ty jseš na chvíli mimo…“ „No a jak jsi na tom ty? To mě zajímá.“ Zatvářil se překvapeně. „No já mám určitou schopnost vycítit nebezpečí. A nejenom to. Dokážu rozpoznat jakou kdo má povahu, auru, karmu nebo jak tomu chceš říkat. Je to celkem nevýrazná schopnost, ale občas se hodí.“ „To ale…“ „řeklo se jednu otázku.“ Řekl na oko přísně, a pak mě políbil. Seděli jsme proti sobě, později jsme se i překulili na bok a leželi vedle sebe. Bezmyšlenkovitě jsme se navzájem hladily a objímaly. Proplétaly si prsty a jeden na druhého jsme se dívali tak zamilovaně a šťastně, že ta láska z nás musela přímo sálat na míle daleko.

Sluníčko vylezlo zpod mraků, už ani nevím kdy se za ně schovalo. Alex zase ztuhl. Tentokrát jsem mu na tváři ale neviděla zlost, spíš očekávání. Když se sluneční paprsky dotkly jeho tváře, bylo mi jasné proč. Jeho kůže, tak bledá, zářila jako…jako diamanty. Duhová záře se blyštila i v jeho očích a odrazem i v mých. Barevné plamínky spolu dováděly a on mi teď připadal ještě víc božský než před tím. „To je..“ „Děsivé?“ Doplnil mě chybně Alex. „Ne, ne, ne. Je to úžasné, krásné, pohádkové…prostě božské!“ „Jsem rád že jsi nezačala křičet a utíkat.“ „Takovou chybu už nikdy neudělám! Budu pořád s tebou. Navždy. Až tě to bude otravovat.“ Tu poslední větu jsem pronesla s humorem, na rozdíl od ostatních které jsem myslela naprosto vážně. „Uvidíme.“ Pronesl klidně Alex, přitáhl si mě k sobě a zašeptal mi do ucha. „Do smrti jednoho z nás.“ A pak mě políbil. Ty slova měla určitě skrytý význam, ale já po něm nepátrala. Ani jsem nemohla. Byla jsem zaneprázdněna něčím jiným a mnohem příjemnějším…

Autor: missjanka, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství mezi námi-kapitola osmá: