Svět za světem - 44. část • OurStories.cz ~ naše povídky

Seanova slova Claire otřesou do základů. Ví, že nelže, ale neví, jak se s tím sama vypořádat. Co má dělat, když chce udržet rodinu pohromadě, ale zároveň si udržet svou čest? A bude mít vůbec sílu se do řešení problému pustit nebo vše raději hodí za hlavu a zmizí do světa za světem? Přeji příjemné počtení!

28.07.2010 (18:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1052×

Zůstala jsem na něj oněměle civět, neschopná se nadechnout, natožpak pohnout. Už když začal mluvit, tušila jsem, že půjde o něco podobného. A věděla jsem, že Sean nikdy nelže.

Trvalo mi pár vteřin, než jsem zase dokázala nasát vzduch do plic. Sean jen seděl, mlčel, hladil mi náhle rozklepané prsty a dával mi čas, abych tu informaci strávila.

Po době, která mi přišla neskutečně dlouhá, jsem se konečně dokázala pohnout. Projela jsem si rukama náhle nezvykle krátké vlasy a nechala hlavu skloněnou. Až teď mi vše zapadlo do sebe. Jeho stoupající nervozita, kterou si vybíjel na ní, obvinění, že ho podvádí. Noční toulání, které zastíral chozením s přáteli do hospody. Možná se s ní dokonce scházel přímo tam… Až na minulou noc. To z něj ani z jeho oblečení necítila nic. Vůbec nic.

Slzy se mi začaly drát do očí, ale já je potlačila. Nechtěla jsem, aby mě Sean viděl plakat, ať už se děje cokoliv. Bylo mi jasné, že po tom všem má nejspíš pocit, že ztrácí další rodinu. A já mu potřebovala dokázat, že se na mě i s Caroline mohou spolehnout.

Zvedla jsem hlavu a podívala se mu zase do očí. Byl stále smrtelně vážný a mě opět udivilo, jak moc je svému otci podobný.

Silou vůle jsem uklidnila třas v rukou a pohladila mu dlaň, kterou nechal osamoceně ležet na desce stolu mezi námi.

„No, tohle s ním budu muset pořešit sama, až dorazí domů. Nebo o víkendu, to je jedno. Od tebe chci jen jediné – neříkej mu to. Nechci, aby věděl, že si je viděl, ať už byla ta žena kdokoliv. A já ti za to na oplátku slíbím, že se postarám o to, aby byl v téhle rodině co nejdřív zase klid a pořádek. Souhlasíš?“

Vážně přikývl. „Rozvedete se?“

Při té představě jsem se trochu ušklíbla.

„Tak radikální to snad nebude, neboj. Musíme si toho jen hodně vyříkat a vysvětlit, to je celé. Pak to bude dobré.“

„Slibuješ?“

„Slibuju.“

---------------

I když mi bylo zle tak, jako snad ještě nikdy, a jediné, co jsem měla chuť udělat, bylo zalézt někam do kouta a tam počkat, až se všechno samo nějak přežene, nemohla jsem teď rezignovat. Děti mě potřebovaly. Sven taky. A já potřebovala celý ten druhý svět, i s jeho problémy a tím, co mě tam nejspíš čekalo.

Když děti usnuly a já na ně po menším úklidu ještě nějakou dobu hleděla, zaslepená láskou k nim, zalezla jsem si rychle do postele. Nechala jsem ublížené, hořké slzy konečně volně kanout a pevně sevřela diamant uprostřed medailonu.

Měkce jsem přistála na koberci ložnice. V první vteřině jsem se postavila do obranné pozice a ostražitě se rozhlédla. Až pak mi v tom všem zmatku ve vlastní hlavě došlo, že jsem u Alessandra, v domě možná posledního skutečného přítele tady, který mi poskytl azyl.

Vzpamatovala jsem se a seběhla do přízemí. Skrz okna u schodiště jsem spatřila ostré paprsky slunce, které mě donutily přimhouřit oči, nechráněné brýlemi. Podle hodin v chodbě jsem poznala, že už je dopoledne.

Celému domu vládlo ticho, klid jsem cítila všemi smysly a měla pocit, jako by celý tenhle dům byl balzámem na mou rozdrásanou duši. Ani on ji ale nedokázal zahojit a tak mi dát alespoň na chvíli úplně zapomenout.

Otevřela jsem mohutné vstupní dveře a vyšla na verandu. Tam jsem, chráněna stínem střechy, usedla na první schod. Udiveně jsem pozorovala Alessandra, jak na trávníku před domem cvičí. Byly to dlouhé série několika zvláštních cviků, připomínající jí ukázky bojových cvičení, které občas shlédla v televizi.

V Alessandrových pohybech však nebyla ta dravost, kterou jsem ze záznamů znala. Jeho tělo utvářelo zvláštní pozice, které pomalu měnil do jiných s absolutní jistotou a soustředěním. Obličej měl klidný a zavřené oči mu dodávaly nádech skutečného mága.

Dokončil poslední sérii, přičemž klečel na jednom koleni v trávě s rukama za zády, a otevřel oči. Jakmile mě spatřil, urputné soustředění z jeho tváře zmizelo a nahradil ho široký, milý úsměv.

„Jsem rád, že jste zase zpátky,“ řekl, když si sedal vedle ní. „I když mě překvapuje, že tak brzy. Myslel jsem, že budete s rodinou déle.“

Zavrtěla jsem hlavou a sklopila oči. „Ráda jsem se zase viděla s dětmi, ale táhlo mě to sem. Nemám ráda nedořešené situace.“

„A…?“

Znovu jsem zavrtěla hlavou. Moc dobře jsem věděla, na koho se ptá.

„Nechci se o tom bavit. Ale, řekněme, měl jste nejspíš ve všem pravdu.“

„To mě mrzí,“ zašeptal a pohladil mě po zádech.

Podívala jsem se na něj a posmutněle se usmála.

„Nemusí. Tohle si musím prostě vyřešit sama. Ale děkuju za rady.“

Pak jsem se napřímila a nasadila neutrálnější výraz.

„A jak to šlo tady? Nějaké novinky?“

Přešel mou změnu tématu bez poznámek.

„Sháněl se po vás Nikita Kozlov. Nikdo neví, kde jste, a jemu to zjevně vadí. Byl docela podrážděný. Řekl jsem mu, že nevím, kde jste.“

„Děkuju. Nechci, aby o mém útočišti věděl. Alespoň prozatím. Určitě už zjistil, že nejsem v bytě v City a že jsem si odvezla zásoby. Ale budu se muset spojit s někým z týmu, abych věděla, co se děje. Víte něco o Svenovi?“

Povzdechl si. „Ráno jsem tam volal, ale není noc nového. Je stále ve stejném stavu.“

„A co říkali doktoři?“

„Pořád nevědí, jak ho z toho komatu dostat.“

Složila jsem si hlavu do dlaní a nechala spánkem pocuchané vlasy sklouznout přes obličej.

„Nikdy si to neodpustím. Celou tu akci jsem zvrtala a on teď kvůli tomu trpí.“

Alessandro mi mlčky odhrnul vlasy z tváře. Věděl, že všechna slova, ujišťování o tom, že jsem za to nemohla, by byla v tu chvíli zbytečná. Pocit viny, který se ve mně usídlil jako těžký, slizký černý parazit, nemohl nikdo utlumit ani odehnat.

Několik minut ticha, které se mezi námi rozhostilo, mi připadalo jako pohřební průvod bez smutečního pochodu, hraného na vyleštěné nástroje. Šepot listí ve vánku ten dojem jen umocňoval. Musela jsem se vzchopit, jinak bych v téhle chvíli ustrnula navždy.

Rychle jsem se postavila. „No, nebudu vám tady bortit program. Najím se, zavolám Garymu a uvidím, co dál. Ale na Ústředí nejspíš budu muset jet tak jako tak. Přeci jen, pořád jsem tam zaměstnaná a nechci vzbuzovat ještě větší podezření. Jen vás prosím, abyste opravdu nikomu neříkal, že jsem tady.“

„Samozřejmě,“ přikývl Alessandro. „A když budete potřebovat s čímkoliv pomoct, stačí říct.“

Pousmála jsem se.

„Já vím. A jsem vám za to hrozně vděčná.“

Rychle jsem vypila vychlazenou plechovku krve, abych uhasila nepříjemnou horkost, která mi už od probuzení postupně zachvacovala hrdlo, a zklidnila chvění rukou. Pak jsem se trochu upravila, převlékla a zavolala Garymu.

Zprávy od něj byly takové, jaké jsem očekávala. Všichni byli na naší základně, vytvořené provizorně z mojí kanceláře, vypracovávaly kompletní zprávu o zátahu, kterou od nich chtěl Nikita a Eric, a čekali na zprávy o mně a o Svenovi.

Jinak vše vypadalo tak, jak na první pohled mělo. Momentální ztrátou Svena jsme sice byli oslabeni, ale Jens podal v noci hlášení o tom, že jeho vstup do Derillovy komunity se zatím daří, jak jsme očekávali, ale nic nového zatím neví.

Přislíbila jsem jim, že se za nimi co nejdříve zastavím, požádala je, ať o mně ani o tomhle novém čísle nikomu neříkají, a vypnula telefon. Nejdřív jsem musela za Svenem. Protože i když jsem si po Alessandrových zprávách nedělala žádné plané naděje, musela jsem ho vidět a potřebovala ho ujistit o tom, že jsem s ním. Ať už mě slyší nebo ne.

Alessandro nebyl zrovna nadšený z toho, že chci jet na Ústředí, když si nejsem jistá vlastní bezpečností. Ujistila jsem ho ale, že jestli se má něco opravdu stát a mě chtějí odložit nebo vyrazit, ti nahoře to vymyslí i beze mě.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování