OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svět za světem - 41. část

14.06.2010 (16:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1041×

   Silnice skrz lesy se náhle rozevřela na prostranství plné zeleně, s azurově modrým jezerem po levé straně. Přímo proti mně, přes mostek nad potokem, se tyčil nádherný dům. Vypadal jako viktoriánské domy v Londýně, jen s tím rozdílem, že z tohohle čišelo tajemství. Nedalo se rozpoznat, jestli dobré nebo špatné. Ale bylo tam.

   Slunce už zapadalo, takže vrhalo na arkýřová okna a široké vstupní dveře načervenalou záři. Připadalo mi, jako bych vjížděla do kraje, který někdo polil zředěnou krví.

   Zaparkovala jsem na vyštěrkované cestě před domem a vystoupila. Čerstvý vzduch vonící nedalekou vodou mi zahltil plíce a já se spokojeně usmála. Tady bylo to pravé místo, kde jsem měla být. Neuměla jsem si ten pocit logicky vysvětlit. Ale byl tak silný, že jsem se mu bez obav oddala.

   Vytáhla jsem tašku z kufru a pohlédla jsem skoro zasněně zpátky k domu. Byl dvoupatrový, stěny měl z lesklého červeného dřeva a skla v širokých oknech se rudě blyštěla. Vížka, ve které dříve zřejmě býval malý zvon, se tyčila proti lesu a její vrchol zasahoval do temnoucího nebe.

   A ve dveřích ze silných dubových prken stál Alessandro. Usmíval se, ruce založené na prsou, ležérně opřený o veřeje. Místo svého obvyklého dlouhého kabátu měl na sobě obyčejné vyšisované džíny a temně modré sportovní triko. Vypadal uvolněně a spokojeně. Vypadal skvěle.

   Došla jsem až k němu, ruce v kapsách, tašku přehozenou přes rameno. Usmívala jsem se, ale nevěděla, co říct. Měla jsem toho tolik na srdci! Tolik otázek bez odpovědí, tolik emocí, které se ze mě chtěly vydrat. Ale všechno převyšoval pocit jediný. Vděk.¨

   „Děkuji vám.“ Usmál se také a pokynul mi, abych vešla.

   Stručně mi ukázal pokoje, koupelny, kuchyň a garáž. Provedl mě po domě jako při exkurzi, neopomenul ani svoji ložnici, prý kdyby něco. Mě ubytoval v největším pokoji v prvním patře, prostorném apartmá, ze kterého díky zařízení dýchala atmosféra domova.

   Sám obýval pouze přízemí, kde měl ložnici a rozlehlou pracovnu. Nevyzvídala jsem, co vlastně dělá ve svém volném čase, ale zakrytý malířský stojan řekl vše.

   Rychle jsem si vybalila, zapnula nový telefon, který jsem si koupila cestou sem, a rychle do něj zadala všechny potřebné kontakty. Ten původní jsem nechala v bytě, stejně jako klíče od něj a vše, co jsem nutně nepotřebovala. Nechtěla jsem být ničím vázána na nic, co jsem dostala od královské rodiny. 

   Pak jsem si dopřála dlouhou osvěžující sprchu, která mě příjemně vzpružila. Převlékla jsem se do pohodlného domácího oblečení, ještě vlhké vlasy nechala volně splývat ve vlnách po zádech, a sešla s plechovkami krve z bytu dolů.

   Alessandro seděl v kuchyni u širokého jídelního stolu a večeřel. Přišlo mi hloupé ho rušit, ale s vidličkou v ústech mi pokynul, ať jdu dál. Došla jsem tedy k lednici, kam jsem uložila plechovky vedle dalších, které mi zřejmě již stačil Alessandro obstarat.

   „Sehnala je má hospodyně,“ řekl, jako by mi četl myšlenky. „Řekl jsem jí, ať vezme to nejlepší, co jde sehnat, tak snad vám bude chutnat. Sám se v tom příliš nevyznám a ona coby člověk asi taky moc ne.“

   Opřela jsem se o dveře lednice a s úsměvem sklopila oči. „Děláte toho pro mě tolik. Jsem vám hrozně vděčná.“

   „V pořádku,“ usmál se a napíchl vidličkou kousek masa z talíře. „Pojďte, posaďte se.“

   Poslechla jsem a jednu z plechovek si vzala s sebou. Nechtěla jsem ji vypít před ním, přeci jen se stravoval normálně a já před ním nechtěla pít krev. I když jen umělou.

   „Klidně se najezte. Je přeci doba večeře.“ Přikývla jsem, přeci jen už jsem začala pociťovat hlad. Přesto jsem se však otočila na židli tak, aby mi neviděl přímo do tváře. Odtrhla jsem svrchní obal a přiložila si ho ke rtům. Blažený sladký pocit zaplavil má ústa, až se dostal do žaludku, kde mě zahřál.

  Přivřela jsem oči a opřela si hlavu. Teď v poklidu mi krev chutnala zase jako droga, kterou dostanete po dlouhé době,. Slast zaplavila celé mé tělo a smysly se mi okamžitě zase o něco zbystřily.

   Ještě lépe jsem ucítila vůni leštěnky na nábytek, vína v Alessandrově sklenici, masa, brambor, zeleniny a omáčky na jeho talíři. A hlavně vůni jeho samého, té, která mě rozechvívala do morku kostí svou silou a zároveň lehkostí.

   Když jsem oči opět pomalu otevřela, díval se na mě. Pozoroval mě. A usmíval se. „Někdy bych chtěl poznat, jaké to je, když se napijete krve. Je to určitě lepší než jen najíst se jako člověk, že?“

   Mdle jsem přikývla. „Je to jako dávka drogy,“ zašeptala jsem. „Vaše tělo dostane to, co potřebuje ke svému fungování, a zároveň to posílí vše, co v sobě máte. Normální jídlo a krev se prostě nedají srovnat.“    

   Ještě chvíli se na mě trochu pobaveně díval a pak si strčil do úst další bramboru namočenou v omáčce. Nechal mě, abych v klidu vstřebala všechny požitky, které mi krev přinášela, a mezitím sám dojedl.

   Odnesl talíř do dřezu, pak se zase posadil naproti mně, dolil si do sklenice víno a tentokrát se na mě podíval spíš ustaraně. Nechápala jsem náhlou změnu v jeho náladě, ale tušila jsem, o co půjde. A nemýlila se.

   „Claire, myslím, že byste se měla podívat domů.“

   Zamyšleně jsem si prohrábla vlasy a opřela se lokty o stůl. Měla jsem mu prozradit všechny ty pocity, které se ve mně svářely? Věděla jsem, že mu můžu věřit, byl jediným světlým bodem v tomhle chaosu. Jenže problém byl, že jsem si to ještě sama nedokázala pořádně dát dohromady.

   „Bojím se,“ zašeptala jsem. Nevěděla jsem, co dalšího v tu chvíli říct, protože ta dvě slova obsahovala absolutně vše, co mi pronikalo do srdce.

   Zvedl se, posadil se vedle mě a uchopil mou dlaň do svých. Příjemně hřál a já z něj cítila i to druhé teplo, lidské, které se upírům nedostávalo.

   Naklonil se blíž ke mně, ale ne natolik, aby mě to přivedlo do rozpaků.

   „A čeho se bojíš? Toho, co se může stát během tvojí nepřítomnosti tady, nebo toho, co tě čeká na druhé straně?“

   Poraženecky jsem povzdechla, ale oči jsem nesklopila. Doufala jsem jen, že mě za má slova neodsoudí.

   „Jde o obojí. Může se tu toho stát tolik, zatímco já budu pryč, pochop. A já nebudu mít žádnou šanci to ovlivnit! Nemohou mě odsoudit, na to potřebují více času, ale co já vím, co si kdo vymyslí. Jan, Nikita, Rada starších… ti všichni teď po mě nejspíš jdou a snaží se najít sebemenší skulinku, jak mě odsud dostat.“

   Chápavě přikývl a dlaň mi stiskl ještě pevněji. „Já vím a chápu,“ promluvil překvapivě pevným hlasem. „Ale nebudeš zase tak dlouho pryč, abych to nemohl ohlídat a v případě potřeby řešit pro tu chvíli za tebe. Nikdo neví, že tu jsi, a s trochou štěstí se to ani ještě nějakou dobou nedozví. Ale to není celý problém, viď?“

   Zavrtěla jsem hlavou polkla, na jazyku stále měděnou nasládlou  chuť krve, po které by se mi jindy ještě teď slabě motala hlava. Snažila jsem se najít ta pravá slova, ale ta nepřicházela. Do hrudi se mi tlačila jen bolest a pocit pokoření.

   „On už mě nechce,“ vzlykla jsem. „Měli jsme s Michaelem problémy už delší dobu, ale od té doby, co jsem tady, je to ještě horší. Hádáme se. Nechce se mnou být. Utíká z bytu za kamarády. Je zlý, ale jen proto, že se cítí ublížený. A já mu to nemůžu říct. Nemůžu mu vysvětlit, co se to se mnou děje, i když si myslím, že až na jeden výpadek se chovám stále stejně. Ale on to nějak vycítil. Možná si to ani neuvědomuje, ale cítí, že se něco děje.“

   Odmlčela jsem se a sklopila zrak k mé dlani obklopené jeho dlouhými štíhlými prsty. Co víc jsem mu měla říct? Můj osobní život šel úplně jiným směrem, než jsem chtěla, a nemohla jsem to nijak ovlivnit. Nehodlala jsem se vzdát tohohle života, ale ani Michaela a dětí. Byla to patová situace. A já byla v koncích.

   „Claire, poslouchejte mě,“ nahnul se Alessandro ještě blíže a tím opět upoutal mou pozornost od vlastních myšlenek. „Spousta těch, kdo jsou tady, přišla o své partnery na druhé straně. Je to smutné, ale je to tak. Protože druhý život vás navždy poznamená a ti, kteří s vámi žijí, to vycítí, aniž by si toho byli sami vědomi. To, co se s vámi a ostatními děje tady, vás musí nutně zasáhnout, přemýšlíte nad tím, vymýšlíte různá řešení a východiska. Pokud se oba stále skutečně pevně milujete, dá se to překlenout. Zvládnout to. Promiňte, že to říkám, ale nevím, jestli je to zrovna váš případ. Jestli byl totiž váš vztah nahlodán už dřív, nemáte žádnou záruku ani jistotu, že se to dá napravit.“

   „To ne,“ přitakala jsem a konečně si sama sobě přiznala, jak to mezi mnou a Michaelem je. „Já ho svým způsobem stále miluji, je to muž, který toho se mnou hodně přestál a vzal za své děti mojí sestry, které jsem si po její smrti vzala do péče. Jistě, není to už ta láska jako před lety, kdy jsme se poznali, ale stále mezi námi bylo něco, co přemohlo i stereotyp všedního života. Ale teď se vzdalujeme. A to příliš na to, abych byla schopná ten vztah sama zachránit, když na to budu sama.“

   Alessandro se mi díval do očí. Dlouho, pevně a se spoustou pochopení. A já v tom pohledu viděla vše, co jsem pro tu chvíli potřebovala. Neodsoudil mě, ale snažil se mě pochopit. Skoro jako by věděl, jaké to je.

   Uvolnil jednu ze svých dlaní a pohladil mě po vlasech a pousmál se. „Chce to čas, Claire. Ale nebudu vám nic nalhávat. Pokud byl už vztah narušený předtím, zřejmě o něj přijdete, protože i z vás cítím, že vaše láska k němu není tak silná, aby tohle všechno překonala. Možná to zní šíleně, ale mágové dokáží vycítit sílu citu, který v sobě ostatní chovají. A i když to říkám nerad, čas vašeho vztahu už uplynul. To, že ho tolik milujete, namlouváte jen sama sobě, ale není to tak. Je to stereotyp, jak jste sama řekla. Zvyk. A on se s tím vším kolem vás nikdy nesmíří. Mrzí mě to,“ hlesl nakonec.

   Došlo mi, že jsem to věděla. Už dávno. Jen jsem si to sama sobě bála přiznat, ale slyšet to nahlas vysloveno od někoho jiného, to provalilo všechny hráze, které jsem si postupem času vystavěla.

   Měl pravdu. Michael pro mě znamenal hrozně moc, ale bylo to čím dál tím méně, kolik bylo třeba ke skutečné lásce. Nechtěla jsem si to nikdy přiznat, snad právě kvůli zvyku. Nebo kvůli dětem. Po těch se mi v tu chvíli zastesklo tolik, až to skoro bolelo. Alessandro měl pravdu. Musela jsem domů. Už kvůli nim.

   Tentokrát jsem stiskla ruku já jemu. „Ale já nechci, aby to skončilo. Jestli mě opustí, budu ztracená. A toho se bojím nejvíc. Budu ztracená ve svém vlastním životě, budu tápat a nevědět, kam vlastně patřím. Zabilo by mě to.“

   Tentokrát už zrušil bezpečnou hranici vzdálenosti mezi námi. Přistrčil si židli tak blízko ke mně, že svými koleny objímal zvenčí ty moje. Pustil mou ruku a do obou dlaní tentokrát vzal mou tvář. Neměla jsem šanci uniknout jeho pohledu. Ani jsem nechtěla.

   „Claire,“ zašeptal a mně se sevřely útroby nad pronikavostí a pevností jeho hlasu, „nezabilo by vás to. Nic vás nezabije, alespoň dokud se tomu sama nepoddáte. Jste silnější, než si myslíte. Pokud vás opustí, bude to největší hlupák pod sluncem, protože si neuvědomí, co vlastně opouští. Jste poklad, ať už si Rada starších plká co chce. A já vás budu chránit do posledního dechu. Nenechte se zlomit. Musíte stále věřit v to, pro co žijete. A to je tenhle svět.“

   Ještě pár vteřin jsem se mu dívala do očí, než jsem ho objala. Pevně, jako skutečného, jediného přítele. Zoufalství a strach mnou projížděly ve vlnách, kterým jsem neměla sílu se bránit, ale já mu věřila. Protože on věřil ve mně.

   „Děkuju,“ zašeptala jsem mu do ucha. „Za všechno. A máte pravdu v tom, že musím domů. I kdyby jenom za dětmi. Jinak se asi zblázním. Vaše slova pro mě znamenají hrozně moc a vaše důvěra ještě víc. Děkuju,“ zopakovala jsem a tvář zabořila do jeho trika vonícího lesem a čerstvě posekanou trávou.

   Pak už jsem bez jediného slova, jen s posmutnělým úsměvem vyrazila k pokoji, abych se uložila ke spánku, který mě vrhne do jiného světa, který byl přitom tak podobný tomuhle. Plný zrady, nenávisti a lásky. To jsem ale ještě v tuhle chvíli netušila.  

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět za světem - 41. část: