OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svět za světem - 27. část

22.02.2010 (20:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1257×

Ránu jsem stáhla a opět převázala. Cítila jsem se trochu slabá, ale jinak v pořádku. A hlavně šťastná. Pohlédla jsem zraněnému muži do tváře a usmála se na něj. On mi úsměv oplatil a stiskl mi ruku.

„Děkuji vám, princezno.“ Pohladila jsem ho po čele, ale neodpověděla jsem. Bála jsem se nadechnout. Ruku od krve jsem se snažila nevědomky otřít o deku, ale příliš mi to nepomohlo.

Pak jsem se postavila a opět se snažila vžít do chaosu kolem mě. Všechno mi přišlo náhle zpomalené, jako pod vodou. Nikitu ani doktorku jsem nikde nezahlédla, Alessandro však stál kousek ode mě a probíral se rychle obvazy.

Doběhla jsem k němu a dala mu ruku na rameno. Trochu sebou cukl a rychle se otočil. „Á, Claire… Tak jak jste dopadla?“ Ukázala jsem mu zdvižený palec, ale stále jsem si nevěřila natolik, abych se nadechla.

„Skvělé,“ pokýval uznale hlavou. „Doktoři právě dorazili, takže asi uděláš nejlíp, když jim pomůžeš přenášet raněné tam, kam potřebují. Většina z nich jsou lidé, takže určitě ocení tvou sílu.“

Přikývla jsem a vydala se do davu. Řídila jsem dle pokynů lékařů a snažila se pomoci, kde se dalo. Svou sílu jsem nakonec použila ještě dvakrát, jednou na další kulku, v druhém případě na jakousi střepinu, zabodnutou v útlých jemných zádech mladé vlkodlačky.

Když ten největší chaos asi po dvou hodinách začal utichat, dokázala jsem začít zase logicky uvažovat. Byla jsem šokovaná tím, co jsem tu viděla a musela si sama sobě přiznat, že i vystrašená.

Teď, kdy už tu bylo pár posledních lidí, kterým lékaři jen desinfikovali a zašívali menší ranky, vypadalo všechno jako přelud, jako zlý sen, ze kterého se pomalu, ale jistě probouzím.

Ale nebylo to tak. Něco se stalo. Něco zatraceně vážného a já při pohledu na upíry v černých pláštích, odnášejících za hrobového ticha těla mrtvých, chtěla mermomocí vědět, co se vlastně stalo.

Jakmile už mě nebylo v sále třeba, zamířila jsem tam, kde jsem si z prohlídky pamatovala, že by měla být Nikitovi kancelář. Na mé klepání však nikdo neodpovídal a tak jsem zkusila vedlejší dveře, dle štítku kanceláře Erica McNamarry.

Otevřela mi sekretářka, žena s vyděšenou bledou tváří, a dovedla mě do konferenčního sálu. Tam jsem konečně našla Nikitu i Erica. Byl tu i Sven a dokonce jsem zahlédla Joshuu Keatse a Franka Tiltze, které jsem viděla poprvé od rozhodnutí Rady starších o mém osudu. Zbylé osazenstvo jsem neznala, ale byli to vesměs lidé ze zásahových jednotek, jak jsem pochopila z jejich oblečení.

Místností se nesl tichý šum hlasů, který s mým příchodem umlkl. Několik upírů se lehce uklonilo, jiní sklopili oči. Pokývla jsem hlavou, abych učinila etiketě zadost a mohla konečně začít něco dělat.

Donutila jsem se zase nadechnout. Po té době mi vzduch přišel jako něco nového, prosycený tolika pachy a vůněmi, až jsem ustoupila o krok dozadu. Pak jsem však opět nabyla rovnováhy a klidu.

„Může mi prosím někdo vysvětlit, co se tu stalo?“ „Jistě,“ přikývl Nikita. „Dnes se měla odehrát relativně banální akce, zaměřená na zjištění zřejmě nelegálního obsahu několika skladišť na periferii města. Byly tam odeslány jen tři jednotky, protože se nepočítalo s jakýmkoliv odporem, jelikož skladiště byla napsána na celkem bezproblémové lidi z města.“

Pak pokývnutím předal slovo Ericovi. „Bohužel jsme netušili, že část těch skladišť ve skutečnosti patří Derillovým lidem. Ti nechtěli naše lidi vpustit dovnitř, ač měla všechna řádná povolení k prohlídce. Byly tedy povolány posily, které se setkali s velmi tuhým odporem. Bylo nám jasné, že v těch skladištích je něco nelegálního, ať už zbraně, krev nebo jiné komponenty, které se neslučují se zákony.

Strhla se přestřelka. Jak jsme zjistili, Derill má na své straně dokonce i dalšího mága, který nám práci skutečně neusnadňoval. Přesto jsme se rozhodli se nestáhnout a po tvrdém boji pár jeho lidí zajali. Jsou to ale jen malé ryby. Jsou natolik loajální Derillovi, že raději zemřou nebo budou vykázáni, než by něco řekli. No a výsledek akce jste viděla dole.“

„To viděla,“ procedila jsem skrz zuby a snažila se strávit všechny informace. Derill skutečně byl skutečně nepřítelem, se kterým nebylo radno si zahrávat, to už mi bylo nad slunce jasnější.

„Co jste nakonec v těch skladištích našli?“ Frank Tiltz, strhaný postarší člověk, si odkašlal. „Několik stovek konzerv s nelegální krví. Ta je sice také uměle vyrobená, ale jsou do ní přidávány chemické látky, které mění její základní strukturu. Na upíry nebo i vlkodlaky s darem, kteří budou ochotni ji vypít, působí blahodárně, zvyšuje jejich schopnosti, nicméně také agresivitu, a snižuje jejich schopnost plného vnímání svého jednání. Jedince bez daru však může zabít.

Navíc mají jakousi novou zbraň, účinnou proti upírům a lidem. Jsou to kulky, které člověka zabijí, ale upíří kůží samozřejmě neprojdou. Po kontaktu s ní se však roztrhnou. Je v nich jakási chemická látka, která na upíry působí jako oheň. Poškodí tak jejich kůži a pokud z nich není včas odstraněna, zabije je. Momentálně tu látku máme v laboratoři, tak uvidíme, s čím přijdou.“

Znaveně jsem se posadila na nejbližší židli. Po fyzické stránce jsem byla v pořádku, Alessandrův prsten mi při používání síly zjevně pomáhal. Ale duši jsem měla po tom výjevu unavenou a zdrcenou. S něčím takovým jsem se v životě nesetkala. Tolik utrpení a bolesti…

„Jaké jsou ztráty?“ otočila jsem se k Nikitovi. Pohlédl do nejbližšího papíru. „Celkem patnáct lidí, šest upírů a tři vlkodlaci. Raněných je zhruba dalších čtyřicet bez ohledu na původ. V tomto směru ještě nevíme, jestli přežijí všichni, i když lékaři dělají, co mohou.“

Ta čísla mě šokovala. Proboha, je nás tu tak málo a ještě tohle! Promnula jsem si rukama obličej ve snaze si trochu utřídit myšlenky. Když jsem zase otevřela oči, seděl vedle mě Sven. „Ahoj, sestřičko,“ zašeptal a smutně se pousmál.

„Ahoj, bráško.“ Vzdychla jsem a podívala se mu do očí. „Proč tu byli lékaři tak pozdě?“ Zachmuřil se a vzal mě za ruku. „Víš, tady nejsou nemocnice jako na druhé straně, jen pár ordinací, ale ty jsou jen pro lidi. Každé ústředí a podnik má své vlastní, ale je jich málo, protože lékaři jsou tu jen samí lidé, nikdo jiný. Než jsme je dokázali dát všechny dohromady a přivézt je sem, chvíli to trvalo.“

„Aha,“ přikývla jsem, že chápu. Ale nechápala jsem to. Sakra, proč jen to tak je? Proč je tu tak málo těch, kteří umějí skutečně pomáhat? Jistě, věděla jsem, že na takové otázky mi nikdo nedokáže uspokojivě odpovědět. Protože jediné, co se na to dalo říct, bylo – protože takhle to tu prostě je. Ale já s trpkostí uznala, že je to tak. I když je to zatraceně špatně.

„A jak jsme uspěli?“ otočila jsem se zpátky k Nikitovi. „Skladiště jsme obsadili, vše, co tam bylo, zlikvidovali, zabili jsme dvaadvacet jejich lidí a dalších skoro třicet zatkli. O jejich osudu už rozhodne Rada starších, ale můžeme se domýšlet, jak to dopadne.“

Asi mě mělo potěšit, že skupina dosáhla svého cíle. Ale nějak to nešlo. V mysli jsem měla pořád ty, co dole trpěli, ty, kterým jsem se snažila pomoci, aniž bych věděla, jestli to nakonec k něčemu bude. Ty, kteří krváceli pro bezpečnost tohohle světa. A nedokázala se s tím smířit.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět za světem - 27. část: