OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svět v pozadí - 3. kapitola

04.01.2014 (13:00) • Denisa • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 563×

3. kapitola

Není složité vybrat osobu, které uříznu prsty. Svoji zlost jsem uměla nasměřovat a ta teď směřovala na předsedu vlády Foxe. Nebylo to nijak složité rozhodování. Vlastně natolik jednoduché, že jsem se nad tím ani nezamýšlela. Svědomitě jsem se usmála na celé osazenstvo a ukázala na našeho drahého předsedu, který se choulil v rohu a strkal před sebe všechny lidi, kteří se mu pletli do cesty. Tady se ukázala jeho sobeckost a strach. Byl to zbabělec. Raději by nechal popravit všechny ostatní, aby si zachránil zadek. 

„Sebeobětování je odvážný čin, pane předsedo, což se koneckonců vás netýká," usměji se sladce. Pomalu k němu přicházím. Chci tomu všemu dodat říz. „Vy jste srab a vždycky jste jím byl. Což z vás dělá jakéhosi obětního beránka na úkor všech ostatních. Nemusíte si to brát příliš osobně. Prostě to tak je. Někdo se musí obětovat pro ostatní. A vy, ač nedobrovolně, jste byl vybrán. Vstávat!" vyštěknu a čekám, až vstane. Vlastně jsem nečekala, že vstane. Povzdechnu si, shýbnu se a chytnu ho za loket. Mrsknu s ním na židli před kameru, kde už je všechno připravené. 

„Ne, ne, to nemůžete," koktá ten idiot. 

„Víte," usměji se. „vážně nemám ráda, když mi někdo něco přikazuje! Ve skutečnosti si můžu dělat, co chci, a vy… jste v háji. Takže," začnu a podívám se do kamery. „nebudeme to příliš dlouho protahovat. Vládo, víte, co chci a potřebuju. A tohle je poslední varování," řeknu, vytáhnu nůž a seknu. Na nic nečekám. Vlastně pochybuju, že pan předseda něco postřehl. Nicméně zařve, a to strašně. A řvou taky za mnou. Podívám se na ně. Ustrašeně se krčí v koutě a všemožně se na mě snaží nedívat. Shlédnu dolů. Stůl je pokrytý rudou krví. Když se podívám na jeho ruku, tak sotva poznám rozdíl v tom, jestli je ruka celá nebo ne. Jen ta lehká čára naznačuje, že prst je od ruky oddělen. Pustím jeho ruku a on si ji okamžitě tiskne k hrudi. Z očí mu proudí ohromné slzy. Vzlyká a pohupuje se na židli. Povzdechnu si a podávám mu kus hadru, aby si to omotal. „Omotejte si to kolem, nechceme přece, abyste vykrvácel. Ještě tolik prstů," zasním se a láskyplně se na něj usměji. „Zmiz."

Zvedá se a potácivě jde do rohu. Vypadá strašně, ale svého činu ani na chvilku nelituju. Potřebovala jsem získat jejich pozornost a tu jsem rozhodně získala. 

Otáčím se ke kameře, beru prst do ruky a ukazuji ho před kameru, aby každý mohl zřetelně vidět, co jsem vlastně udělala. „Doufám, že jsme si jasně vyjasnili pozice, ve kterých se každý z nás nachází. Já si kladu podmínky a vy je plníte. Takže," odkašlu si. „do půl hodiny tu chci svého bratra, jinak začnu sekat další prsty, a nebude to jenom jedna osoba a jeden prst. Doufám, že si rozumíme." Vypnu kameru a místnost se ponoří do ticha, až na vzlykání předsedy a ostatních. Jsem blázen já, nebo oni? Vlastně všichni jsou blázni, jen já jsem letadýlko - asi tak.

Odtáhnu židli od krvavého stolu a posadím se na ni. Pohledem ulpím na lidech a jen tak mimovolně si beru zbraň do rukou. Cítím se tak lépe a v bezpečí. Vím, že by na mě nikdo nešel. Vlastně nikdy. Jsem psychopatka, šílenec. Proto jsem odsouzena pro cestu portálem. Odvrátím oči od lidí a podívám se na tu obrovskou bránu přezdívanou Autrox. Nevím, jestli se za tím nachází peklo, ale pevně věřím, že to bude stokrát lepší než život tady, kde mě vlastně žádný život nečeká.

Z mého snění mě vytrhne telefon. Pevná linka se rozdrnčí a dožaduje se mé pozornosti. Vstanu a vezmu to. Čekám, až řeknou něco první. 

„Váš bratr je na cestě," řekne stroze jeden hlas. 

Potěšeně se usměju. „Skvělé, až tu bude, zavolejte znova."

„Ne, počkejte…“ Zavěšuju a za sebou nechávám rozrušený hlas. 

S dobrou náladou a úsměvem se posadím zpátky na židli. V mém nitru se vzdouvá naděje. Malá naděje, že to přece jenom vyjde. Nakonec přece jenom odejdeme a tihle idioti už nám nikdy nebudou ubližovat. Houpu nohama na židli a jen tam mimovolně zabrousím pohledem na rozstřílené řízení Autroxu. Možná by nebylo na škodu se podívat na to, jestli to vůbec funguje. No, pokud bude nejhůř, tak se to všechno udělá ručně. 

Zvedám se a přecházím k řízení Autroxu, přitom ale nespouštím pohled z těch idiotů. Pochybovala jsem, že oni by byli schopní mi nějak ublížit, ale člověk nikdy neví, a já se řídím pravidlem: Nikdy se k nepříteli neotáčej zády. A oni jsou nepochybně nepřátelé, ať už sebevíc neschopní. 

Moje kulka odvedla dobrou práci, pomyslím si při pohledu na tuhle změť bordelu. Z řízení zbylo pouze pár drátů, které trčely ven. A ještě k tomu zdroj byl hodně poškozen. Zbývalo málo energie. Nakrčím obočí. No jo, tohle nebylo dvakrát chytré, ale když ono se to už začalo rozjíždět. Řízení nechávám být. To už nám nepomůže. No, každopádně se na to ještě může podívat Brad, ale já se budu řídit ručním napájením. Přecházím k hmotnému Autroxu a přejedu přes jeho hranu. Je tam vyryto několik symbolů, které prozatím nebyly rozluštěny. 

Autrox vypadá jako čtverec, jako dveře - akorát do jiného světa. Byly zlatě orámované a v obkladech byly vyryty ty zvláštní symboly. Byl to vlastně takový průchod. Když nebyl zapnutý, tak to vypadalo jako obyčejný průchod, až na to, že na průchod byl opravdu blbě postaven. Jinak to nebylo nic zvláštního - až na to, že to nejde zničit. Téměř na to spustili atomovou bombu, aby to zničili, ale nakonec se to odvolalo, aniž by někdo věděl proč. No, koneckonců to byl dobrý nápad. 

Sehnu se k dolní části a hledám kabel. Najdu ho a nechám se dovést ke zdroji, který je ukryt ve zdi v trezoru za číselným kódem. Ušklíbnu se. Někdo si dává opravdu práci. 

Otáčím se na předsedu. „Jaký je kód?" zeptám se a upírám na něj chladný pohled. Jestli nechce přijít o další prst, tak mi to bez problémů poví. Když mlčí, nakloním hlavu na stranu. 

Nejspíš ho to vyděsí, protože okamžitě vyhrkne: „Tři, dva, osm, jedna a pět."

Usměju se. A pak že hrozby nepomáhají. Houby. Je to naprosto dokonalé. Zadávám kód a před koncem na chvíli zapochybuji, protože jedna chyba, a už se to nikdy neotevře. Žádné tři pokusy. Ale pak se uklidním. On ví, čeho jsem schopná. Zadám pětku a sejf se otevře. 

Kámen ze srdce mi tiše spadne. Přede mnou se objeví tekutý zdroj energie. Hladina zdroje je v normě. Všechno je v pohodě. Nechám to otevřené a přejdu doprostřed místnosti. A teď už jen čekat na svého bratra. Při pohledu na hodiny jsem hořela nedočkavostí. Zbývalo jim deset minut. Pouhých deset minut. 

A jako na zavolanou se rozezvonil telefon. Téměř jsem se rozeběhla. Beru to ale s klidem a chladností, kterou jsem se naučila používat. „Ano?"

„Vašeho bratra jsme přivezli," odpoví ten známý hlas. 

„To jsem opravdu ráda," usmívám se. Nemůžu si pomoci. „Pošlete ho přede dveře a vaše lidi ať nevidím v okruhu několika metrů, je vám to jasný?"

„Požadujeme výměnu. Chceme nějaké rukojmí," řekne ten hlas roztřeseně. Pousměju se. Takže oni si určují podmínky. 

„Výborně. Jednoho za jednoho," zašvitořím a zavěsím. Věděla jsem, že tohle neměl být konec vyjednávání, ale popravdě, já nejsem dobrý diplomat. Tušila jsem, že by chtěli víc rukojmích, ale to by si potom mohli říct, že ten zbytek je nahraditelná ztráta, a to já nedovolím. Nedám jim záminku nás zabít. 

Obrátím se na rukojmí. „Skvělá zpráva pro jednoho. Jeden z vás se vrací."

Přejíždím z obličeje na obličej a vidím v každém obličeji dychtivost. Každý chce být ten jeden, kterého pustím. Nejspíš se bojí, že mi potom rupne v bedně. Zastavím se pohledem na Julliet a před obličejem se mi vybavuje, jak spolu jsme na lavičce v Essefu a jíme zmrzlinu. 

Ano, to je ta správná osoba na propuštění, ačkoliv jsem pro ni krutá. 

„Julliet, drahá, co kdybys mě doprovodila?" usměju se a povytáhnu obočí. Zírá na mě jako z višně. „Ber to jako možnost, Julliet, a ne boudu. Nebudu čekat dlouho."

Překotně vstává. Snaží se nesmát, ale vidím v jejím obličeji úsměv. 

Jde přede mnou a já ji nepatrně dlaní tlačím do zad. Zastavím ji před obrazovkou, která by měla být napojena na chodbu před dveřmi. Zapnu ji a doufám, že ji ti pitomci nezničili. Opak je pravdou. Na kameře uvidím svého bratra, jak stojí přede dveřmi a je sám. 

Mám touhu zavřít oči a úlevně si oddechnout. Neudělám to. Nastrčím Julliet přede dveře a otvírám je. Přede mnou se objeví můj bratr. Skutečný a jasný. Na tváři mi raší úsměv. Ano! Jeho obličej se taky rozzáří. Cítím, jak zářím s ním. „Výměna," zašeptám na svého bratra. Postrčím Julliet přede dveře a Brad vstoupí sem. 

Cítím, jak mám vítězství na dosah. 

„Jdi," zašeptám na Julliet. 

Nepatrně se jí zalesknou oči. „Možná nejsi tak krutá," zašeptá a utíká pryč. Nečekám, až se na mě vyřítí vojsko. Okamžitě zavírám dveře a ještě je zamknu. 

Na ramenou cítím Bradovy ruce a cítím, jak se v mém srdci rozlévá radost, štěstí a vítězství. Otočím se a skočím mu kolem krku. Jsou to tři dny, co už jsem ho neviděla, a mně to připadá jako nekonečně dlouhá doba. Svého bratra jsem nade všechno milovala a neuměla jsem si představit, že budeme žít rozděleně. Byl to můj bratr, dvojče. A to je mnohem víc, než si lidé umějí představit. 

„Bože, jsi tu. Vážně jsi tu," šeptám, jako šílená a nemůžu uvěřit, že jsme vážně spolu. Odtáhnu se a chytám jeho tvář do dlaní. Dívám se mu do modrých očí a snažím se v nich utopit. Cítím se šťastně a volně. 

„Ano, jsem tu a navždy budu s tebou," zamumlá a políbí mě na čelo. 

„Tak, a teď bude po našem." Při tom hlase sebou trhnu, ale vzápětí se uklidním. To jako opravdu? Otáčím se jeho směrem. Míří na mě pistolí a myslí si, že má vyhráno. Podívám se na svého bratra a ten se ušklíbne. 

„Víš," začne můj bratr klidně, jako by žádnou zbraň neměl. Což vlastně ani nemá. „Moje sestra má takový zvláštní... zvyk - řekněme. A ten zvyk dělá strašně dlouho. Je to automatické a nikdy na to nezapomene."

„A to je jako co?" vyštěkne předseda. Míří na mě slabou levačkou, protože na pravé jsem mu uřízla ten prst. „Ne, omyl, mě to nezajímá. Vy budete popraveni!" 

Brad pokrčí rameny. „No, víte, mělo by, neboť jejím zvykem je, že z každé bouchačky, kterou nepoužívá, vyndá všechny náboje nebo zásobníky, pokud jsou lidi tak blbí a nevšimnou si toho, nebo tu bouchačku nějak poškodí. Má totiž zbraně hodně ráda a vyzná se v nich jako nikdo jiný. Ani já bych o sobě neřekl, že znám zbraně tak dobře jako moje sestra."

Vyprsknu smíchy, když si všimnu jeho výrazu. Dívá se střídavě na tu zbraň a na nás. „Jo, je to pravda," rozhodím rukama a vyjdu proti němu. „Touhle bouchačkou mě rozhodně nezabiješ." Ale i přesto vystřelí. Cvakne to. Vykopnu mu zbraň nohou a ihned mu ji pěstí napálím do břicha. „Je smutné, že pouze vy jste ochoten proti mně jít. Hloupost," vyslovím to pomalu a s náležitým respektem. „Jste hlupák." Odstrkávám ho na zem a on padá, aniž by se snažil zabránit pádu. Je naprosto mimo. „Takže," mlasknu. „Jsem opravdu ráda, že jste se k tomuhle idiotovi nepřidali. Za chvíli půjdete všichni domů, takže se uklidněte. Asi byste měli vědět, že já vždycky plním své podmínky."

Nevím, jestli je to uklidnilo, ale nechala jsem je a přešla k řízení Autroxu, kde byl bratr a zkoumal to. „Koukám, že jsi tomu dala ránu," podotýká s úšklebkem. Protáčím oči. 

„Bylo to nutné," pokrčím rameny. „Navíc, nemusíš to řešit. Támhle," kývnu ke stěně, kde byl kapalinový zdroj, „to jde růčo," zazubím se vesele. 

Podívá se na mě s úsměvem. „Proč jsem něco takového čekal?"

„Znáš mě," usměju se. „Jdeme na to?"

Bratr přikývne. Přejdu skrz autrox a skloním se k rámu, kde je napojen kabel. Ten vypojím a zapojím ho do elektronického malého ovládání, které má bratr. Podívám se na něj a přikývnu. „Do toho," stvrzuji to, že za chvíli projdeme tou zatracenou branou do pekla. 

Ne, pomyslím si, nic nemůže být už horší. 

Autrox se zlatě rozzáří a jakési „zrcadlo" se objeví na povrchu. Svůj odraz v něm ale nevidím. Nevidím v něm nic. Nic se v tom neodráží. 

Zhluboka se nadechnu. Brad ke mně přijde a vezme mě za ruku, kterou stiskne. „Jsi si jistý?" zeptám se ho naposled při pohledu na náš nový domov. Tam zatím…

Bratr přikývne a já si hned jsem jistější. Spolu budeme silní. My to zvládneme. 

Vykročíme pravou nohou. 

Za sebe se už neohlédnu.

Nějaké komentáře? Děkuji. :)

Ať jsou jakékoli.

Autor: Denisa, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět v pozadí - 3. kapitola: