OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svět bez krve - 3. kapitola

11.09.2011 (11:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 798×

3. kapitola - „Tohle mi ani Oskar nedělal!“

Diana

Chazzy mne vyruší z mého extrémního a děsivého rozjímání a představu mi zruší. Trochu zakašlu, abych ze sebe setřásla tu nostalgii a strach, který ve mně přitom vytanul. Mírně zděšeně se mu zadívám do očí.

„Tak to by bylo hodně zlé.“ Vážný tón mu protne hlas i tvář. Zřejmě si to uvědomuje stejně dobře jako já.

„Hlavně pro mé okolí…“ zamumlá a uhne pohledem.

„Já nejsem samaritán, ale Chris mi hodně pomohla, když … mi nebylo zrovna dvakrát nejlépe. Jen jí tu pomoc oplácím. Nic víc.“ Vrátí se k tématu, kterému by se raději za jiných okolností vyhnul. Sarkasticky na něj pohlédnu.

„Kdy jsi měl sakra těžký chvíle?“ Zamyslím se, v jakém případě by mu mohlo být se mnou těžko. Pokud u ní hledal útěchu po každé, když jsem ho já vyvedla z míry, tak s ní musel být nonstop!

„Třeba když tě chytala paranoia… To mi pomohla hodně.“ Tváří mu prolétne příjemný úsměv, který nepatří mně, ale té křehké kytce!

„To mě fakt mrzí, ale já jsem to nedělala schválně!“ zavrčím naštvaně a zklamaně. Vlastně se mu nedivím, že táhne za jinýma, protože se mnou stále něco je… Ta má čertovská povaha a styl, jakým žiju…

„Já ti přeci nic nevyčítám.“ Pohladí mě po dlani, ale já se od něj musím odtáhnout.

„Zajdu se podívat za Desire… zdá se, že se mi něco chtěla.“ Netrpělivě se ušklíbnu a zadívám se do temna zahrady. Stále tak udržovaná, ovšem jako by byla… mrtvá. Zvuk noci už mým uším lahodí, neděsí. Prostě tu je a patří k našemu životu. Stejně jako to vytí prašivých psů nebo bolestné či agresivní výkřiky, které znějí z velkých dálek od kořistí či jiných upírů.

„Des se ti zřejmě chtěla omluvit … a možná ti také něco povědět.“ Výmluvně se na mě zadívá, ale já nemám náladu luštit skryté hádanky.

„Copak? Snad se nechtěla omluvit za to, jak se od Oskara nechala oblbnout a nechala mě na holičkách, když jsem ji nejvíc potřebovala!“ syknu zle. Ta její zamilovanost nám tolik ublížila. Hlavně tím zmrzačila Dickovo srdce a ponížila ho, což jí neodpustím. V tomhle případě mě tím víc mrzí, že je natolik jiná… Možná mít něco ze mě, odolala by a možná ne. Protože já mu sice nepadla k nohám, ale slíbila mu neutuchající věrnost a stala se jeho následníkem. Vlastně… asi nebudu až tak dokonalá.

„Tak to se mi ani omlouvat nemusí. Je to věc, kterou jí nikdy neodpustím, stejně jako ona mě neodpustí, že …“ Chytím se za ústa, abych se umlčela. Sakra, tohle Chazzymu připomínat nechci! Už je jiný a působí to na něj špatně, bolestně! Už je to sakra vyřešené a Desire do toho nemá co hovořit!

„Co ti neodpustí?“ Ale on je chápavý, ihned mu svitne v očích a tvář mu protne temnota.

„Neodpustí ti, že … žiješ se mnou?“ doplní chybějící část věty, která nás oba zasáhne. Nic na to neřeknu a raději se nakloním zpátky k oknu a vdechuju ten čerstvý chladný vzduch.

„Obě jste si vzájemně ublížily, ale jste přeci …. Sestry. Ještě jste k sobě pořádně nenašly cestu a už byste se měly rozdělit?“ Ponoukne mě k přemýšlení, až svraštím nepříjemně čelo. Ten tedy umí dávat otázky!

„Nesmíš k ní být tak krutá, ona je teď … hodně citlivá.“

„To, co udělala, bylo prostě hnusný! Nemůžu jí odpustit! Je mi fuk, že je citlivá! V tomhle baráku jsou citlivý všichni!“ rozpažím ruce a podívám se po místnosti plné krvavých skvrn, bušících do očí.

„Nezatočíš mrtvým chlapem, abys netrefil citlivou bytost!“ prsknu ironicky a zamračím se, zatímco Chazzy vrtí hlavou a těžce se nadechuje k další obhajobě mé sestry.

„Ty jsi to nepochopila, ona je … tolik citlivá, protože … je těhotná.“ Odříkává mi v pauzách, zatímco na něj pohlížím se zvednutým obočím a nechápavostí.

„Sakra, co?“

„Je těhotná. A pokud jí nechceš odpustit, tak… jí neodpouštěj, ale alespoň jí teď nedávej svou zášť tolik najevo.“ V očích se mu zračí naděje, jako by snad doufal, že nás to spřátelí či co!

„Cože?!“ vyjeknu zostra, až div neprobudím děti. Charmed převrátí hlavičku na stranu, zatímco dětsky mlaská a Drak zatne pěstičky, ale jinak je klidný.

„Mně je fuk, že si něco uhnala! Tohle už jí tuplem neodpustím!“ syčím nevraživě, zatímco prudce a agresivně gestikuluji u okna, abych ze sebe nějak ten hněv dostala, když už nesmím křičet.

„Neměla by jsi dělat unáhlené závěry…“ Zúží oči a vědoucně se poušklíbne.

„To dítě čeká s Dickem, nikoliv s Oskarem.“ Vyrazí mi tím dech!

„To dítě je Dickovo?“ vyslovím to s tak nepokrytou něhou, až se Chester dlouze a syčivě nadechne.

„Desire čeká dítě … s Dickem?“ Na tváři mi tane plné uspokojení a šťastný úsměv. Dick si zaslouží to nejlepší a svého následovníka rovněž! Nejspíš úplně zářím, protože Chester o to více potemněl a schoval se do stínu.

„Konečně z tvé strany vidím nějakou radost… Ještě, že na tebe Dick má takový vliv!“ zní to mírně záštiplně, když se na mě šklebí.

„Dick je …“ Má první lidská láska, ale to mu rozhodně povídat nebudu. Stále v sobě ty pocity mám, já i on… Ale Chazzy to vědět nemusí.

„On byl vždycky na mojí straně. Kdykoliv jsem se na něj mohla spolehnout, tak proč bych mu to nepřála?“ Snažím se své nadšení snížit, aby můj upír netrpěl chorobnou představivostí, nezačal žárlit a nezkazil tak jejich přátelství, za které jsem neskutečně vděčná. Je to taková úleva, když už se vzájemně nechtějí zabít!

„No jo, copak Dick!“ V jeho hlasu není žádná zášť, to je přeci jen důkaz, že se jejich vztah změnil.

„Zajdu za ním.“ Protáhnu se, zatímco sleduju poklidně spící děti. Když se pohledem na ně alespoň na chvíli zasytím, posadím se Chazzymu do klína, abych se k němu mohla přitulit a líbat mu tváře. Nechává se rozmazlovat doteky i polibky, potřebuje to, aby věděl, že jsem… jeho.

„Raději bys měla jít,“ zavrčí se zastřenýma očima, když mi zajede prsty pod tričko. Obdaří mě vášnivým polibkem, že mám problém se od něj odpoutat.

„Půjdu…“ zachraptím rozrušeně a svádivě mu přejedu drápy po zádech.

„Jen… musím si tě užít, abys náhodou nešel za jinou.“ Zakřením se na něj, až se zamračí a stiskne mě v náručí, až vypísknu.

„Ale no tak… jenom tě škádlím, lásko!“ kousnu ho do spodního rtu a přejíždím po něm jazykem, až ho má notně naběhlý. Poklopec se mu nenasytně vzdouvá a já mu chtivě pohlížím do očí.

„Ano, to ty ráda,“ ušklíbne se a usykne, když ho žádostivě kousnu do krku. Zdá se, že to cítí až v kalhotách…

„Už běž…“ snaží se mě od sebe odstrčit, ale beztak drží jako beránek a nechává si ode mě líbit všechny ty lákavé něžnůstky, kterými mu dokazuju, jak moc po něm toužím. Oddává se mým dotekům, ale stále se je snaží neoplácet.

„Copak ty na mě nemáš ani maličkatou chuť?“ ďábelsky se usměju, zatímco mi z očí jiskří chtíč. Neomaleným drzým pohledem sjíždím jeho tělo, narvané pouze v úzkých černých kalhotách. Má tak dlouhé mužné nohy, pevné břicho a svalnaté paže…

„Já tě fakt moc chci.“ Přitisknu se na chladnou hladkou hruď a nemůžu se nabažit té divoké vůně, která mi jitří smysly. Jazykem obkroužím jeho bradavky a do každé ho jemně kousnu, až se pode mnou prohne.

„No, ale jestli nechceš…“ pokrčím rameny a než se stačím odtáhnout, houževnatě mě chytí za boky a přitiskne ke svému klínu, zatímco mu z temných vražedných duhovek sálá nespoutaný chtíč.

„Vychoval jsem si z tebe pěknou potvoru,“ pobaveně zkřiví rty.

„Víš moc dobře, že na tebe mám chuť!“ mlsně se olízne a já cítím tu tvrdou věc v jeho rozkroku. Namyšleně se ušklíbnu a bez přemýšlení mu zajedu do poklopce. Mám s drápy už takovou praxi, že se nebojím, že bych mu nějak ublížila. Jakmile se dotknu hebké napnuté kůže, zvrátí hlavu a pootevře rty.

„Snad jsi přeci pospíchala za Dickem…“ zašeptá zastřeným hlasem, až se musím uchechtnout.

„Řekla bych, že ty mě teďka potřebuješ víc,“ prsknu a snažím se jeho chloubu osvobodit z kalhot. Mám na něj ohromnou chuť. Užít si nezředěný upíří sex je na místě!

„Já tě potřebuju stále…“ zachraptí a zezadu mě chytí za krk, aby si mne mohl přitáhnout ke svým rtům. Jeho polibek je něžný, skoro až mazlivý, což mě překvapí. Očekávala bych od něj více vášnivosti, ale on mě jen lehce svůdně laská a provokuje nevinnými doteky jazyka.

„Dick počká,“ zašeptá majetnicky a sevře mě ve svém náručí tak silně, až vyheknu.

„Sakra, tohle mě zabije,“ heknu, když se od něj říčně odvrátím. Začínám z těch jeho doteků cítít podivnou malátnost a rozněžnělou touhu.

„Myslela jsem, že si dáme něco razantnějšího…“ koušu ho do spodního rtu a bavím se, jak na mě vrčí.

„Chceš něco divočejšího, maličká?“ blýskne očima a než se naděju, shodí mne ze svého klína, až tupě přistanu v měkkých peřinách. Přitiskne se na mě zezadu a toužebně mi začne okusovat krk, až se pod ním svíjím. Přesně ví, že tohle mám ráda.

„Můžeme si dát i něco … pomalejšího.“ Zasípu, když mě donutí pokleknout na všechny čtyři, zatímco ze mě rve oblečení. Po pár vteřinách jsem před ním nahá a za zády slyším jeho typický upírský smích, prolínající se s takovou primitivní nadržeností.

„Chceš to ze zadu?“ pozvednu obočí a obrátím na něj pronikavý pohled.

„Chci tě jakkoliv.“ Zavrčí mi do rtů a věnuje mi hodně vášnivý polibek, že poklesnu na lokty.

„A teď drž, miláčku…“ zašeptá chtivě a já slyším tiché rozepínání zipu a stahování kalhot. Když ucítím jeho pulsující touhu, která se do mě tak náruživě tlačí, prohnu se mu vstříc a tiše zasténám jeho jméno.

„Tohle mám moc rád,“ zavrčí něžně. Dokážu si představit, jak sebejistě se nyní tváří. Jeho pevně mužné tělo se nade mnou tyčí. Jsem vůči němu menší a křehčí, o to mohutněji působí jeho postava. Když se dlaněmi opře vedle mých, zakryjí mně jeho rozložitá ramena i záda a já se jím cítím zcela krytá. Zřejmě to v něm burcuje ještě větší pocit majetnosti, protože mi rozkošně vrčí do ucha, zatímco se obličejem boří do mých vlasů a líbá mě na šíji. Postupně se jeho pohyby zrychlují a stávají se důraznějšími. Chvíli mě trápí, ale pak se do toho oba zabereme natolik, že slastně posténáváme, zatímco já vnímám sílu a tvrdost jeho vzrušujícího těla.

„Chazzy,“ zakloním hlavu a nechám ho, aby mě kousnul do krku. Probere to ve mně ještě větší extázi a já se ve vteřině oddám dlouhému orgasmu, ke kterému mě dohnal. Po chvíli ucítím i jeho narůstající rozkoš. Pevně mě sevře oběma dlaněmi v pase a přitiskne se ke mně, zatímco mu tělem proplouvá slastné uvolnění.

„To bylo … dokonalé … lásko.“ Slyším jeho zastřený hlas a cítím jeho vděčné polibky a pohlazení, kterými mě k sobě znovu připoutává.

*

Dick

Sedím v našem táboře a připravuji zbraně na další lov. Ona tu stále je a její pláč se mi zařezává až do bubínků a nedává mi možnost správně se soustředit. Před bojem má každý z nás chvilku jen pro sebe, protože ví, že by mohla být poslední.

„Pusť mě! Prosím tě, Dicku, pusť mě!“ Ihned mě napadne, že byla hloupost jí říkat své jméno. Beztak jí budeme muset zabít, i když se zdá být… jiná. Ale stále je to krvelačná bestie, která vraždí a zaslouží si smrt…

„Nemůžu tě pustit,“ zamumlám a dál se věnuju své práci, abych se nemusel dívat, jak na mě poulí své čokoládové oči a tahá se za dlouhé vlasy.

„Můj bratříček mě bude hledat…“ Stále mluví o své bratrovi, který je na ní podle všeho fixovaný natolik, že zřejmě bude odhodlaný ji najít za každou cenu. O to více bychom se měli na ten boj připravit…

„Nenajde tě.“

„Ale on musí! Už má jenom mě! On beze mě bude trpět!“ rozpláče se tak dětsky a bezbranně, až se musím otočit. Zoufale na mě upře svůj pohled a natáhne ke mně dlaň, jako bych ji snad já mohl zachránit.

„On je také upír?“ pozvednu obočí a snažím se, aby na mě ty pocity nebyly znát. Tiše přikývne, zatímco si ji zádumčivě prohlížím.

„Pak bude jedině dobře, když se bude trápit.“ Zúžím oči a snažím se vypadat bezcitně… Ale nejde mi to. Když můj kamarád rozrazí razantně dveře a vejde dovnitř jako neochvějný hrdina a lovec žen, ani se na ni nepodívá, za to mě probodne důrazným pohledem.

„Musíme jí zabít.“ Mluví, jako by v té místnosti nebyla. Do uší se mi zaryje ještě běsnivější pláč a hluk, jak se snaží prorazit skrze mříže.

„Teď?“ vypadne ze mě inteligentně a žaludek se mi sevře hrůzou. Pořád jsem… doufal, že třeba zůstane jen uvězněná a nezemře!

„Hnedka, ty vole!“ prskne a projede si svou hnědou čupřinu, jako by se snažil uklidnit.

„Ale vždyť je to ještě dítě…“ Namítnu celý zkoprněný a bezmocně těkám po jeho tváři. Jsou rozhodnuti a mně to … děsí!

„Je to upírka! A my zabíjíme upíry, jestli sis nevšiml! Ty vole, Dicku, tohle na mě nezkoušej!“ zřejmě by mnou zacloumal, kdyby nebyl o hlavu menší.

„Možná je … jiná.“ Zadívám se mu choulostivě do očí a snažím se v nich najít pochopení, protože i proti mé vůli se ve mně probudil soucit.

„Jiná? Není jiná! Je to krvelačnej zabiják!“ Ukazuje na ni a snaží se mi otevřít oči. Jistě, vidím ty výhružné špičáky. Dlouhé nebezpečné drápy na prstech i to její vzezření, ale… Je to ještě dítě, proboha!

Zakašlu, abych se dostal z těch nepříjemných vzpomínek, a zadívám se na klidně spící Des, která mi leží v náručí tak, jak se ke mně před usnutím přitulila. Je až k neuvěření, jak dlouho kvůli ní dokážu být v klidu a bez jediného pohybu. Dlaň mám stále na jejím podbřišku a srdceryvně vnímám ten pohyb motýlích křídel… Něžné mávání a poletování, jako bych cítil víření vzduchu i tetelení našeho dítěte. Ten drobný pohyb se mihotá přesně podle jejího dechu a když je spokojená, je klidný a bezstarostný… Myšlenkami se mu snažím skrze ten chladný dotek slíbit, že se na světě nemusí ničeho bát.

„Postarám se o vás oba,“ špitnu v nitru, zatímco mě ta motýlí křídla zaplavují nadšením a láskou. Jemně pohladím svou Des po obličeji a smetu jí z tváře vlasy, abych ji mohl políbit na čelo, když očima mžiká do tmy.

„Už je ti lépe?“

„Je mi krásně, když … mě takhle držíš,“ šeptne a po tváři se jí rozlije zamilovaný úsměv. Zřejmě se u mě cítí bezpečně a já jsem tomu neskutečně rád. Pohladí mě po rozevřené dlani, zatímco jí z očí září ta důvěra a… jakési souznění.

„Nemáš hlad?“ zavrčím jemně a nosem jí přejedu po tváři. Vím, že se mých doteků stále tak moc bojí, proto se snažím být něžný a trpělivý, ale nemohu se od ní ani odtrhnout. Začínám se bát každé maličkosti, která by jí a našemu dítěti mohla ublížit.

„Hroznej…“ Připustí a mně se na tváři rozhostí spokojený úsměv.

„Mohl bys mi prosím něco donést?“

„Samozřejmě, hned jsem zpět.“ Přikývnu a jsem rád, že zůstává v posteli. Nerad bych, aby se jí někde zamotala hlava či se jí na schodech zas udělalo nevolno. Rád se o ni postarám. Dává mi důvod žít a já jsem za to… vděčný. Políbím ji na čelo a vyběhnu bleskurychle z pokoje, abych zas, co nejrychleji mohl být s ní.

*

„Dicku?!“ Ten výkřik mě na chvíli připoutá k podlaze a pak mě probere strach. Ryzí nefalšovaný strach, který mi vžene do těla takový adrenalin, že odhodím tác s jídlem, aniž bych věděl kam a pádím po schodech do mé ložnice, kde jsem svou Des zanechal.

„Lásko, co se děje?!“ Vpadnu do pokoje a rozhlédnu se. Nikde nikdo, jen v posteli se jako uzlíček nervů chvěje má Des. Ihned k ní pokleknu a automaticky zajedu dlaní na podbřišek. Do dlaně se mi zabodne prudká bolest.

„Kurva, co to…“ A pak mě do nosu praští svůdná vůně šťastné krve, až se mé tělo v upíří touze prohne a samovolně vystrčí špičáky. Des to samozřejmě zachytí a ještě se přede mnou plačtivě schová.

„Neboj se… Nic ti neudělám!“ zaúpím zoufale a snažím se rozvzpomenout, zda jsem jí před odchodem někde neškrábl.

„Co se stalo? Kdo ti co provedl?“

„Zabiju ho!“ vytane mi v mysli pomstychtivě.  Kdokoliv by se jí dotknul, zaplatil by za to, ale smrtí zřejmě ne. Na to jsem…

„To samo od sebe!“ Brečí přede mnou a já jsem plný stresu a zoufalství, protože tohle nemám rád! Chci cítit blažené kmitání motýlích křídel a nikoliv bolest či strach!

„Uklidni se… Nic se neděje.“ Snažím se ji utišit, ale nejsem si jistý, zda ji mohu vzít do náruče… Po tom, co jsem se ukázal jako upír a vycenil na ni v hříchu své špičáky, by se jí to zrovna dvakrát líbit nemuselo. A tak jen klečím u postele a hladím ji po vlasech.

„Co se děje?“ Ten výkřik přilákal i Di s Chazzem. Stojí u dveří a nechápavě na nás zírají, místo aby mi pomohli!

„Musíš se z ní napít… To je … normální.“ Uculí se Chazzy a blahosklonně se zadívá na svou šťastnou upíří krev, která se tváří trochu nevyzpytatelně jako vždy. Ale stejně cítím, jak moc se mnou soucítí.

„Cože?! Vždyť vykrvácím!“ vyjekne Des a schoulí se přede mnou, až po Chesterovi šlehnu ostrým pohledem. Moc mi nepomohl.

„Nevěř mu, Dicku! Určitě je to lež! Chce zabít mně i naše dítě!“ pláče a snaží se od nás dostat na druhou stranu postele. Zoufale si povzdychnu. Nemá ho ráda, nedůvěřuje mu a to teď pro nás bude znamenat boj.

„Já mu věřím. Tak zkus pro změnu věřit ty mně.“ Dlaní jí chci zajet na podbřišek, ale tupě mě od sebe odstrčí, až zatnu zuby a ve tváři se mi objeví bolest.

„Buď prosím rozumná!“ Snažím se ji chytit za zápěstí, abych se do ní mohl zakousnout, ale ona sebou mele jako smyslů zbavená.

„Nevěřím mu!“ vyjekne a odtáhne se ode mě.

„No tak, Des… Nikdo ti přeci ublížit nechce. Ani já. Natož snad Dick! U tvé sestry to mělo stejný průběh.“ Chester se snaží, ale… marně.

„Chceš mi ublížit! Chceš ublížit našemu dítěti! Chceš dokončit to, co se ti před lety nepodařilo!“ rozkřikne se na něj a zcela se tím vyčerpá. Ztráta krve jí dala zabrat a tak jen vysíleně leží v peřinách. S povzdychnutím se nad ni obkročmo nakloním.

„Desire, proč si od Dicka nenecháš pomoct?“ Di pozvedne obočí a zkoumavě se na ni dívá, jako by snad mohla prohlédnout její myšlenky.

„Protože poslouchá jeho!“ prskne z posledních sil směrem k Chesterovi.

„A chce mi ublížit…“ znovu se rozvzlyká, až zatnu drápy do prostěradla.

„Ublíží tím dítěti…“ hlesne, ale už se mi nebrání. Nemá už ani sílu, aby mě od sebe odstrčila nebo se odtáhla. Jemně se jí zakousnu do otevřené rány a saju její šťastnou krev, ve které se mísí její pocity zrady, hořkosti i bezmoci. Vpouštím jí do těla tolik jedu, aby to jí i našemu synovi vystačilo… Když znovu zvednu hlavu, ti dva už jsou pryč.

„Proč mi to děláš?“

„Protože kdybych to neudělal, tak nejspíš nepřežiješ,“ zavrčím jemně a přitáhnu si ji do své náruče, i když se mi vzpouzí.

„Věř mi, lásko.“ Dlaní jí zajedu na podbřišek a vnímám ty trhavé mávnutí křídly, protože ona ještě není zcela klidná a našemu dítěti to nedělá dobře. Stres ho… zabíjí.

„Nikdy bych neudělal nic, co by ublížilo tobě nebo dítěti. Přeci se cítíš lépe, ne?“ Maličko přikývne, ale stejně se jí mé jednání moc nelíbí. A velkou roli v tom hraje určitě i to, že to byl zrovna Chesterův nápad.

„Budu z tebe pít třikrát denně,“ oznámím jí na rovinu a dívám se do vyděšených šedých očí. Tušil jsem, že bude mírně hysterická, ale nikdy by mě nenapadlo, že až tolik. Budu muset být hodně trpělivý a něžný, abych jí nijak neublížil.

„Cože?!“ vyjekne a začne mě od sebe znovu odstrkovat, až ji musím přitisknout k sobě a konejšivě s ní houpat v náruči, jako bych uklidňoval malé dítě.

„To přece nemůžeš! To ti nedovolím!“ Usykne a zamračí se, až na ni chvíli shlížím nechápavě.

„Lásko, jinak to nepůjde.“ Opatrně ji držím a polibky na tvář se jí snažím uklidnit.

„Neublíží ti to, ba naopak ti to jen pomůže! Tobě i našemu dítěti! Zkus si o tom promluvit se svou sestřičkou…“ Stále se mi v náručí kroutí jako žížala a brečí. Myslel jsem, že v tomhle budu mnohem lepší, ale přijde mi, že to vůbec nezvládám! Nejraději bych… s ní jednal jako s křehkým porcelánem a vůbec jí nedovolil se vztekat, plakat či se jinak rozrušovat.

„S mou sestřičkou?!“ Divoce sebou trhne, až se mi loktem zaryje mezi žebra.

„Ta je pod vlivem Chestera stejně jako ty!“ vyjekne a prudce se mi snaží vytrhnout. Takový výpad jsem sice neočekával, ale stejně ji u sebe držím jako by byla má poslední záchrana. A vlastně i je.

„Copak ty to nevíš?! On je vrahem mých rodičů! Ale ty … netušila jsem, že i ty …“ Bezmocně se rozbrečí, protože jsem ji zřejmě moc zklamal. Zoufalstvím bych brečel!

„Copak nevidíš, jak jsi paranoidní? Di pod žádným vlivem není, nikdy nebyla! Ona ho miluje, stejně jako já miluju tebe! Nikdy bych pro tebe nechtěl nic špatného. A Chazzy taky ne…“ Na tohle u ní nejsem zvyklý. Být to Di, veděl bych jak na ni, ale má Des je úplně něco jiného. Je křehká, něžná a velmi citlivá… A já jsem korunovaný vůl, protože ji nedokážu udržet ani v klidu, ani v bezpečí! Vidím, jak ji mé chování bolí! Znovu se mi až děsivě rozbrečí v náruči a mně opět do nosu uhodí ta lahodná vůně krve. Rychle zatnu zuby, abych ji nevystrašil a snažím se nedýchat, nepodporovat v sobě ty upíří reakce.

„Kurva, uklidni se!“ ujede mi, když uvidím v jak špatném je stavu. Jsem z toho naprosto zoufalý! Rány se jí znovu otevírají a ona vybuchuje v hurónském pláči a nezředěné obavě.

„Lásko, uklidni se nebo tě budu muset znovu kousnout!“ Toho se zalekne. Pevně stiskne oči a polyká slzy. Chvíli jí trvá, než se jí trochu zklidní dech a slzy přestanou stékat po zčervenalých tvářích.

„Co jsi to se mnou udělal?!“ zašeptá vyčítavým hlasem.

„Co bych s tebou udělal?“ hladím ji a mohu se z téhle šílené situace zbláznit! Nikdy se takhle nechovala. Nikdy nebyla až takhle impulsivní. Naším vztahem panoval klid. Teď mám sice krev jako božskou ambrózii, ale zdá se, že není všechno zlato, co se třpytí. Co bych dal za to, aby zas byla klidná… Především teď, když čeká naše dítě a potřebuje být šťastná. Oba musí být šťastní! Ale díky mně nejsou…

„Tohle!“ zadívá se na své zápěstí, které má celé od krve.

„To ti snad připadá málo?!“ zabodne se mi znechuceně do očí, jako bych jí to snad způsoboval já! Netuší, že zatímco z ní saje i naše dítě, tak jim oběma ubírá jed, který potřebují pro život, a proto to na ni tolik působí. Kdyby se nerozrušovala, tak by se jí to nestávalo. V klidu bych jí do těla dával jed a ona by ani nepocítila žádné otevírání ran, ale protože je psychicky rozložená, tak to na ni takhle působí. A to mě děsí.

„Tohle mi ani Oskar nedělal!“ vyjekne a zabodne mi do těla ostří nože, až pevně zatnu čelist. Dorazila mě tím. Celé tělo se mi napne a rozechvěje, zatímco se ty emoce, na které tohle tělo není stavěné, snažím ukočírovat.

„Děláš si to sama!“ syknu vztekle a bez varování se jí zakousnu do krku, protože je schopná mi v náruči vykrvácet. Uklidnit se evidentně nedokáže a já nedovolím, aby kvůli ní naše dítě nemělo vše, co pro vývin potřebuje.

„Hold si tedy budeš muset zvyknout na trochu tvrdší zacházení, když jsem tedy horší než Oskar!“ křičím v duchu, protože její věta mě dost zranila. Teprve, když se mi do uší vryje její hrůzyplný výkřik, se proberu.

„Kurva, co to dělám?!“ Vytane mi v mysli a já ihned přestanu tisknout její křehké tělo. Tak tohle jsem podělal. Nedokázal jsem se ovládnout a vyděsil ji ještě víc!

„Lásko… Proboha… Promiň mi to … Lásko … to jsem nechtěl! Já…“ Něžnými polibky zlíbám celý její obličej a jemně ji hladím, abych alespoň maličko dokázal, že…. Co se proboha snažím dokázat, když jsem ji teď vyděsil k smrti?!

„Odpusť mi to … Moc se ti omlouvám … Lásko, hrozně mě to mrzí! … Já jsem se … neudržel, když jsi …“ Zoufale ji zahrnuji polibky a láskou, zatímco zděšenýma očima zírá na strop a tělem jí probíjí takový třas, až se mi svírá celá hruď.

„Lásko…“ Cítím, jak jí bodlo v břiše. Festovně si rozkoušu ret, jak jsem na sebe rozzuřený a zoufalý, zatímco ona vypadá tak nevinně a vystrašeně, že bych si nejraději zaryl kůl mezi žebra.

„Jdi… ode mě!“ zadržuje pláč, zatímco hovoří takovým cizím dutým hlasem, až se mi sevře nitro.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět bez krve - 3. kapitola :