OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Survival - 4. kapitola

05.05.2013 (17:00) • darkAsh • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 821×

EDIT: Článok neprešiel korekciou! 

Arsantes de fre Niewrostal

Byl jsem vzhůru velice brzy, nemohl jsem dospat, ale stejně mi to nebylo nic platné. Po téměř půlhodině mě čekání v kuchyni přestalo bavit, tak jsem se rozhodl vytáhnout paty z domu. Na to, že je přes den celkem vedro, byla teď ráno dost zima, i když je to asi tím, že takhle brzy jsem asi ještě nikdy nevstal. Párkrát jsem si promnul dlaně a snažíce se zahnat pocit chladu, vydal jsem se za dům k jezeru. Očekával jsem, že tam nebude živá duše, a mé očekávání bylo správné. Pomalými kroky jsem sešel po travnatém břehu až k vodě. Těsně u místa, kde se průzračná hladina dotýkala pásu písku, který opodál přecházel v trávu, stála vrba. Byla tady už dlouho, vlastně by bylo jednodušší říct, kdy tu nebyla. Na tu vrbu jsem lezl vždycky, když jsem chtěl mít od všeho a ode všech pokoj, poslední dobou na ni lezu čím dál častěji. Stejně jako jindy, i dnes jsem se chytil jedné, poté druhé a třetí větve, a vyšplhal na mé oblíbené místo.

Netuším, jak dlouho jsem jen tak seděl a přemýšlel, nakonec času jsem měl spoustu, když jsem zaslechl hlasy. I kdybych je oba hned bezpečně nepoznal, bylo jasné, že otec to nebude, matka u nás nebydlela, tím pádem možnosti byly jen dvě a hlasy taky.

Leyrothe s Ithrinem došli ke břehu jezera, asi o deset metrů dál od domu a od vrby, tím pádem i ode mě. Byl jsem rád, že jsme tehdy před třemi lety nepokáceli tu starou jabloň, která těm dvěma nyní znemožňovala výhled na mě. Já si nechtěl všímat jich a oni si určitě nechtěli všímat mě, tím pádem jsme zatím byli všichni spokojení. Ale aby to tak zůstalo, musel jsem být potichu, neboť thrésani mají ostré smysly.

„Slyšela jsem, že ta voda je jedovatá,“ ozval se hlas Leyrothe. Zapomněl jsem na své předsevzetí nevšímat si jich, a trochu jsem se naklonil, abych našel místo, skrz které jsem na thrésany viděl přes vrbu i jabloň. Ithrin byl po kolena v jezeře, kalhoty vyhrnuté do půli stehen, a Leyrothe ho ze břehu nedůvěřivě pozorovala, čekajíc, že se thrésanova kůže zbarví do modra a on umře. Nic takového se samozřejmě nedělo.

„Slyšela ve škole, že?“ uchechtl se vědoucně Ithrin. „Tam to schválně rozhlásil Arsantův otec, aby se sem nikdo nejezdil máchat v jezeře a očumovat okolí. Kdyby nebylo té pověry, váleli by se tu turisti. Jenže pan de fre Niewrostal není zrovna fanoušek plavání, takže tohle jezero je teď moje.“

„A co Arsantes?“ Při zvuku mého jména jsem sebou trhnul.

„Ten tomu věří taky. Říkal jsem mu, že je to blbost, ale... I přes mou dlouholetou snahu vždycky víc naslouchal imbrenům. Myslím, že nás nikdy nebral stejně jako svoji rasu.“

„Vždyť je to obyčejný imbren, co bys od něj čekal?“ Měl jsem sto chutí jí jednu vrazit. Ano, věděl jsem, že má pravdu, ale... Tohle od ní bylo hnusné.

„Když byl mladší, dost jsem si s ním rozuměl, takže jsem od něj čekal hodně. Minimálně to, že se se svým strážcem pokusí vycházet jako se mnou, až ho bude mít. Vypadalo to dobře, než se zbláznil do té holky.“ Kdybych mohl, asi bych v tom momentě utekl, protože jsem se čím dál víc bál, co dalšího se dozvím. Netušil jsem, že Ithrin toho o mě tolik ví. Vlastně jsem taky netušil, že Ithrina vůbec zajímám, myslel jsem, že je typický thrésan, tudíž že jsou mu všichni imbrenové ukradení.

„Holky?“ zeptala se Leyrothe, která se mezitím přemístila až těsně k vodní hladině, s nedůvěřivým výrazem si ve vodě pomalu smočila prsty na noze, poté rychle ucukla, jakoby se spálila, a neustále nohu pozorovala.

„Zeptej se jeho. Vlezeš do té vody ještě dneska? Nechci tu zbytečně trávit mládí,“ prohodil Ithrin kousavě, když viděl její nechuť se k jezeru přiblížit. Sám už si opláchl obličej a paže, takže dokráčel vodou zpátky na břeh, mávl ocasem, ze kterého odlétla sprška kapek, a chystal se vyrazit zpátky k domu.

„Hm,“ odbyla ho, a ještě jednou zkontrolovala své chodidlo. Nejspíš nemodralo, protože poté přemýšlivě dodala: „Možná.“ Otcův strážce mávl rukou a zamířil do nitra bílé vily.

Chvíli jsem počkal, pak jsem se podíval, jestli odešla i Leyrothe. Nebyla tam, takže jsem pomalu začal šplhat dolů.

„Nazdar imbrene,“ ozvalo se pode mnou ve chvíli, kdy jsem se dotkl země. Poděkoval jsem Bohu, že se nedostavil infarkt, a poté vyjel na thrésanku sedící na zemi u kmene vrby: „Jak si to představuješ? Mohla jsi mě zabít.“

„To můžu i teď,“ zmínila Leyrothe jakoby mimochodem, a tónem, ze kterého mi bylo jasné, že má smrt by ji tak maximálně potěšila. „Kdo je ta holka?“

Fajn, touhle drzou otázkou mě dohřála dost. „Neučili tě, že se nemáš vyptávat na věci, do kterých ti vůbec nic není?“

„A tebe neučili, že nemáš potají poslouchat cizí rozhovory?“ vmetla mi do obličeje. Tohle jsem si nemohl nechat líbit.

„Tebe zas neučili, že imbrenům se neodporuje?“ zasyčel jsem na ni povýšeně. Z mně neznámého důvodu asi usoudila, že jsem to přehnal, a vrhla na mě nenávistný pohled.

„Ne.“

Toužil jsem jí ublížit, říct něco, co by ji hodně bolelo, ale nemohl jsem na žádnou takovou věc přijít. Připadal jsem si, jako bych něco prohrál, něco hodně důležitého, a to mě štvalo.

„Tak mi nelez na oči, dokud se to nenaučíš,“ štěkl jsem na ni přes rameno, mířil jsem domů a ze všech sil doufal, že otec už tam bude. Čekal jsem, že na to odpoví něčím opravdu nepěkným, ale očividně jsem jí byl ukradený, dopalovalo mě to. Zpropadená ignorantka.

Otec tam byl. Když jsem se vhrnul do kuchyně, seděl u stolu a popíjel kafe. Doufal jsem, že vědomí toho, že zanedlouho budu mít Licii, mi spraví náladu, nicméně se to splnilo pouze částečně.

„Tak co?“ vyhrkl jsem nedočkavě bez pozdravu. „Proč je to složité?“

Otec si chvíli vychutnával mé napětí, než důležitě pronesl: „Říká se aspoň ahoj.“

Nedal jsem na sobě znát, jak moc mě to rozčiluje, protože to by mě podusil ještě víc. Pokusil jsem se tedy o klidný, nezaujatý tón. „Ahoj. Laskavě tě prosím, abys mi to osvětlil.“

Na to už otec slyšel, takže spustil: „Souhlas je podmíněný jednou takovou specifickou... službou. Aby ti dal Licii, musel bys něco udělat. Něco, co není tak úplně běžné.“

„Co bych měl udělat?“

„Nejedná se až tak o tebe, jako spíš o strážce. Podmínkou k souhlasu je, že panu de fre Treivilovi, otci Licie, pomůžeš zbavit se jednoho podnikatele, který mu tak trochu kazí plány.“

Přeběhl mi mráz po zádech. „Zbavit se? To ho mám zabít?“

„Jistěže ne ty,“ obrátil otec oči v sloup.

„Tak to je pak jasné,“ téměř jsem se zaradoval, „prostě tam pošleme Ithrina a ten...“

Otec zavrtěl hlavou, a mně to pomalu začalo docházet. „Tohle je podmínka, kterou máš splnit ty, Arsante, takže tam pošleš svoji strážkyni. Nebo taky můžeš couvnout.“

Polkl jsem. Netušil jsem, co by se stalo, kdybych přišel o svého strážce, protože mi bylo celkem jasné, že na nového by peníze nebyly. Navíc mi to přišlo zvláštně nemorální, prostě ji poslat na smrt kvůli vlastnímu prospěchu, ten dům bude totiž zcela jistě hlídaný. Pak jsem si ale vzpomněl na dnešní ráno a znovu se ve mně rozhořel vztek. Vzpomněl jsem si na její chování ve škole, na její sympatie vůči Ithrinovi a na to, že mě neustále ignoruje, a pravděpodobně i nenávidí. To už mi to bylo jasné, a taky mi to bylo jedno. Jediné, co mě znepokojovalo, byla možnost Leyrothina odmítání úkol splnit. Ale ona je moje strážkyně, poslechnout mě musí.

„Ne, necouvnu. Pošlu ji tam.“

---

Děkuju všem, kteří mi k minulým kapitolám věnovali nějaký ten komentář. Byť jen smajlík, moc to potěší :-)

Autor: darkAsh (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Survival - 4. kapitola: