OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Stín nad městem 22. kapitola

10.11.2012 (10:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1481×

Ani si neuvědomila, jak je grogy, dokud se nezvedla. V prvním momentě myslela, že ji prostě nohy vypoví a ona zahučí na podlahu, ale trochu se ještě zvetila.

Měla v úmyslu se doplazit do svého pokoje a tam se teprve po právu zhroutit do postele, ale zastavil ji pohled na tu jeho. Podařilo se jí ho složit na kraj, takže zbytek té jeho zel prázdnotou. Tak blízko a tak nevyužitá...

Matrace poskočila, když se na ni ze stoje rozplácla. Natáhla se ještě pro polštář a i část toho pohybu už nevnímala.

22. kapitola

Derek se probudil a první co cítil, byla ostrá bolest, která mu projela paží, jen co se pohnul. Prudce zamrkal a došlo mu i něco jiného. Tu ruku měl přehozenou přes někoho jiného.

Zmatení velmi rychle začaly nahrazovat útržky z noci a především tu ledovou vodu. Teď už mu bylo ale teplo a to ne jen díky jeho vlastní zásluze.

Znovu se podíval na Beky. Byla stulená na boku a celými zády se o něj opírala. Chabě si i vybavoval, proč má na sobě jen spodní prádlo, ale tak nějak už mu unikalo, proč má ruku přehozenou přes ni. Skoro. Jako by si ji držel u sebe.

Zatnul zuby a začal ruku pomalu vytahovat. Bolela jako čert. Beky se zavrtěla, když jí přejel dlaní po holém břiše. Opatrně vstal a pak ji zakryl. Jen se přetočila na teplé místo po něm a spala jak dřevo dál.

Bylo mu jasný, že ten včerejšek nedal do těla jenom jemu. Raději vyšel z ložnice a přešel do koupelny. Na zemi ještě ležely boty a kusy oblečení. To svoje rozstříhané rovnou vyhodil a ostatní hodil do pračky.

Snažil se nevnímat bodání v ruce při každém pohybu. Došel až před zrcadlo a podíval se na sebe. vypadal jak po dost vydařeným flámu.

„Tak tos podělal,“ hlesl na svůj odraz. Jediný štěstí včera bylo, že se do toho Beky nezaplantala. Přejel si naštvaně po tváři. Věděl, že to co dělá, ho může stát krk, ale teď, když se do toho namočila i ona, tak už to bylo o něčem jiným. Nemohl dopustit, aby ji stáhl sebou. Tohle byla jeho válka. Ne její.

Chrstl si ledovou vodu do obličeje a otevřel skříňku s holením.

Derek do sebe hodil dva prášky proti bolesti a zapil je vodou. Nesnášel tyhle oblbováky, ale potřeboval fungovat. Dával si ještě nějaké dokumenty do kufříku, když se ozval telefon ode dveří.

„Ano, Barney,” ozval se vrátnému.

„Omlouvám se, že ruším, ale je zde pan Liam za slečnou Beky...”

„Ať jde dál,” utnul ho. Neměl právě náladu na návštěvy a z toho, že bude muset vzbudit Beky, nebyl nadšený už vůbec. Během pár minut se ale ozvalo klepání a dveře.

Liam si přejel prstem za límečkem trika. Najednou se mu blbě dýchalo. Nejraději by se otočil a vystartoval pryč. To už by ale nestihl. Dveře se otevřely a on stanul před Wennerem a upřely se na něj přimhouřené šedé oči. Vlastně celý vypadal tak nějak šedivě. Přesně střižený šedý oblek ladil s jeho bledou tváří a podrážděným pohledem.

„Dobrý den. Je tu Beky? ” hlesl.

Derek ustoupil stranou v němém pozvání. Bylo mu jasný, že ta bude ještě naprosto mimo, tak rovnou postavil na kafe. Ten kluk, co mu tu v kuchyni stepoval, byl z něj evidentně nervózní. Asi někdo z práce. Takový jako on by spolkla jako malinu.

„Zkoušel jsem volat, ale nebrala to,” ozval se Liam, když už to ticho nemohl vydržet.

Derek to nekomentoval. Beky nevzbudil ani jeho budík, takže mobil neměl nejmenší šanci. A jen bůh ví, kde ho měla zaházený.

Zalil kafe a vydal se do ložnice. Beky se za celou dobu už ani nehnula. S otevřenou pusou oddychovala a vlasy měla pohozené na tváři. Došel až na vedle ní a položil hrnek na stůl.

Netušil sice jak to dělá, ale zamlaskala a nos se jí nakrčil, jak ucítila kafe.

Když vycházel z ložnice, už za zády slyšel šustění, jak sebou začala mlít a budit se.

„Už vstává,“ promluvil konečně na Liama, který při jeho hlase skoro nadskočil. Začal se modlit, aby si pohnula, protože ho Wennerova přítomnost děsila.

Možná to bylo ale lepší než to, co se během chvíle vypotácelo z ložnice.

Beky si připadla jako mumie z hororu. Všechno ji bolelo a nemohla se pořádně hýbat. Měla namoženou snad každičkou část těla. Dovrávorala až do kuchyně. Celou cestu hrnek kafe držela v obou dlaních a sledovala ho vší soustředěností, jaké byla momentálně schopná, aby neskončilo na zemi.

V kuchyni se vyšplhala na barovou stoličku a hrnek postavila před sebe. Pak teprve vzhlédla.

„Co ty tu chceš?“ zaškrčelo jí z krku, když zmerčila Liama, který na ni vyděšeně civěl.

„Šéf mě poslal pro ten...“

„Článek, do prdele!“ hekla a opřela si čelo o studenou desku. Úplně na něj včera zapomněla. Zašátrala rukou někde za sebe aniž by zvedla hlavu.

„Podej mi noťas.“

Liam vyrazil tím směrem a začal ho hledat.

Beky si povzdechla a znovu se narovnala. Konečně sebrala dostatek energie, aby začala vnímat i poslední přítomnou osobu. Stočila pohled na Dereka, který už zaklapával kufřík. Střetli se pohledem. Oba se měřili navzájem a snažili se toho druhého odhadnout. Zjistit následky po té včerejší noci.

Jenže ten prevít byl zase nečitelnej jako kus šutru. Opět nahodil ten svůj neproniknutelnej výraz a svůj drahej oblek. Jako by se ani nic nestalo.

„Ty jsi snad nezničitelnej,“ zabručela.

„Mám za půl hodiny stání u soudu,“ odpověděl, jako by to vše vysvětlovalo. S těmi slovy si popadl i ten svůj kufřík a vyrazil k chodbě. Teprve u dveří se zarazil a otočil k ní. Čekala, ale on mlčel. Jako by netušil co říct.

„Uvidíme se večer,“ hlesl po několika vteřinách ticha a s tím se otočil a za chvíli slyšela klapnutí dveří bytu.

Zajímalo by ji, co jí chtěl říct. Nikdy neměl problémy s tím ji setřít, slušně poslat někam. Ale teď se tvářil... Netušila vlastně jak. Naléhavě, roztěkaně? No jestli jí chtěl poděkovat, že ho dotáhla domů, tak to už si odbyl včera ve sprše...

„Do háje!“ zafuněla. Na to teď neměla myslet. Včera měla jiné myšlenky ale teď, když už bylo po všem, se jí až příliš ostře vybavily detaily. Byl ho kus. Svaly, které včela cítila pod jeho kůží. Cítila jejich napínání při každém jeho pohybu... Nedivila se, že ji teď bolelo celé tělo.

„Beky?“

Liam se jí ozval za zády s notebookem v ruce.

„Jo,“ hlesla a natáhla se pro něj. „Je to hotový, jen to pošlu Harrymu do tisku.“

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín nad městem 22. kapitola: