OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Stín nad městem 10. kapitola

17.05.2011 (11:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1860×

Zhluboka vydechla.

„A pouta nedostanu?“ zahučela na policajty vepředu.

„Ne ty nejsou potřeba,“ zavrtěl jeden hlavou, ale pro jistotu se podíval po tom co řídil. Ani se mu nedivila po tom jejím záchvatu. Bude mít štěstí, jestli ji neodvezou přímo do blázince.

„Proč jste mě vlastně zatkli?“ napadlo ji konečně se zeptat. Ačkoliv v ten moment jí to přišlo docela už nepodstatné. Po tom všem.

„Jako svědek nesmíte opustit město.“ Otočil se k ní. „To vám nikdo neřekl?“

Zavrtěla hlavou. Někdo se jí jaksi opomněl vůbec zmínit, že by měla svědčit a taky v čem. Sjela na zadním sedadle níž, aby si udělala alespoň pohodlí. Do měkkého sedadla v letadle to ale mělo hodně daleko a ten výhled taky.

10. kapitola

Na stanici ji odvedli do jedné ze zadržovacích cel s tím, že by si ji měl někdo vyzvednout a dořešit to s ní. Dosedla na jeden z kavalců a rozhlídla se po cele. Z téhle strany si ji ještě neměla možnost nikdy prohlídnout. Už po zběžném pohledu ale musela uznat, že zvenku je rozhodně hezčí. Lehla si a zírala na bílý strop, který byl snad jedinou částí, která nebyla okopaná a bez vyškrábaných nápisů a fleků.

Netušila, jak dlouho tam vlastně tvrdla, když ji konečně přišel nějaký policajt vyvést.

„Měla jste nějaké věci?“

„Ne,“ zabručela. Kromě toho na sobě neměla vůbec nic.

„Dobře, tak mi to tu podepište.“

Podívala se na dokumenty před sebou. Skoro nevěřícně začala škrábat svůj podpis na propouštěcí papíry.

„Zbytek už vyřídil váš právní zástupce.“ S těmi slovy jí ukázal, že může jít.

Když vycházela na chodbu, skoro čekala, že do ní praští blesk. Přírodní katastrofa jí dneska ještě na seznamu chyběla. Na místo toho však na ni čekal na chodbě někdo, kdo na ni měl skoro stejný účinek.

Chvíli na Wennera zírala, aniž by se vzmohla na nějakou reakci.

„Raději bysme měli jít,“ hlesl a chytil ji za paži. Vedl ji vedle sebe, zatím co na něj nevěřícně zírala a poslušně cupitala.

Nebylo jí jasné co tu dělá. Její mozek se jen pomalu startoval, ale když se zase rozjel na plný obrátky, stálo to za to.

„Tys mě nechal zatknout,“ hlesla nevěřícně.

„Jo.“

Nehnul ani brvou, nezpomalil, nic. Cítila, jak jí stoupá tlak. Vypadal, jako by jí nevěnoval vůbec pozornost, ale když se nadechovala, že mu ochotně sdělí svůj názor bez ohledu na jakékoliv slušné vychování, zarazil ji.

„Tohle není nejvhodnější místo, kde to řešit.“

To musela uznat i ona. Probodla ho alespoň pohledem a mocně zase vydechla. Mlčky nasedli do jeho auta. Celou dobu se jí snažil vyhýbat pohledem, jako by tam snad ani nebyla. Ona ho zatím očima doslova skenovala.

Pod tím jeho strojeným klidem byl naprosto vytočený. Spokojeně sledovala, jak je naplý jako struna. Trochu to otupovalo její vlastní zlost. Teprve pohled na městskou knihovnu ji donutil začít se zajímat o to, kam jedou. Tohle rozhodně nebyla cesta k jejímu bytu. Tohle bylo centrum. Většinou tu stály obchodní a správní budovy a byty, kde bydleli zazobanci jejich města a takoví jako byl Wenner.

Tahle teorie se jí potvrdila, hned jak minuly starší šestipatrovou budovu a sjeli na parkoviště pod ní. Nic neříkal, jen počkal než vystoupí a pak vyrazili k výtahu. Tak takovýhle bydlení by si nechala líbit. Ta budova měla nejmíň sto let, ale bezvadně udržovaná. I ten blbej výtah tam jaksi zapadal.

Vystoupila za Wennerem na chodbu. Jejich kroky tlumil tlustý koberec a sem tam byl u stěny květináč s palmou.

Rozhlížela se okolo, zatím co on strnule šel před ní. Odemkl dveře a nechal ji vejít. Sotva zavřel dveře prošel okolo ní.

„Dáš si něco?“

Vešla za ním do prostorného obývacího pokoje spojeného s kuchyní. Sám už si nalíval skleničku.

„Jo, díky.“ Ani nekomentovala, že přešel na tykání. Podal jí sklenku se zlatavou tekutinou a sedl si na gauč. Zamyšleně kroužil se sklenkou, jako by se snažil přijít na to, kde začít.

Rozvalila se pohodlně na křeslo naproti němu. Byl na něj roztomilý pohled. Nejchladnokrevnější právník Chicaga byl naprosto bezradný. Upíjela whisky a nechala ho v tom pořádně máchat.

„Jak dlouho to víš?“ ozval se konečně.

Uculila se. Doufala, že ho napadne lepší otázka.

„Několik týdnů, ale na tom snímku bylo i datum.“ Oběma bylo jasné, že si moc dobře uvědomuje, jak starý ten snímek je a že to věděla celou tu dobu.

Znovu se odmlčel. Netušila kudy se ubírají jeho úvahy, ale příjemný uličky to asi nebyly, protože do sebe kopl zbytek whisky a vypadal, že je zralý na další.

Podívala se na vlastní sklenku. Cítila, jak i ta trocha co vypila, hřeje v žaludku. Ani se tomu nedivila. Neměla ponětí, kdy jedla naposled. Tak nějak počítala s tím, že pojí v letadle...

„Dáš si něco k jídlu?“ zeptala se a vstala.

Překvapeně k ní vzhlédl.

„Ty umíš vařit?“ Díval se na ni tak pochybovačně, až uraženě našpulila pusu.

„Ne, umím telefonovat.“

Raději mu nedala šanci na další komentáře a přešla k jeho telefonu. Pak se znovu rozvalila do křesla.

„Proč jsi vlastně mlčela?“ Zahleděl se na ni, jako by mu to pořád nedávalo smysl.

„Kdyby někdo zjistil co děláš. Byl by s tím konec.“ To věděli oba.

„Tak proč jsi to neřekla alespoň mě?“

Zamyslela se.

„Možná jsem chtěla, abys mi začal věřit. Kdybych to na tebe rovnou vybalila, musel by ses k tomu nějak postavit.“ Věděla, že by ho tím zahnala do kouta.

Odmlčel se. Bylo jí jasný, že pokud by to věděl, tak by se choval jinak. Chtěla to ale. Docela si užívala ten pocit, že nad ním má navrch. Teď však netušila, co bude dál.

Když se ozvalo zaklepání na dveře. Vyskočila okamžitě na nohy.

„Platíš ale ty, díky tobě všechny moje věci právě letecky míří do Wisconsinu.“ Poslíček nestihl ani hlesnout a už mu balíček zmizel z rukou.

Derek zaplatil a když se vracel, už hladově vytahovala krabičky s jídlem. Otevřela jednu z nich a uvelebila se na křesle. Hůlkama si cpala nudle s masovými kuličkami do pusy. Natáhl se tedy pro druhou.

„To před soudem bylo pěkně podlý,“ zamumlala s plnou pusou. „Moc dobře jsi věděl, že je to všechno pravda a přitom ses tvářil, jako že si ty články cucám z palce.“

„Doufal jsem, že to necháš konečně být.“

„Já se jen tak zastrašit nedám,“ odsekla.

„Toho jsem si všiml.“ Bylo slyšet, že z toho není zrovna nadšený. „Zmlátí tě, rozmlátí ti byt a honíš se v noci sama po jižní čtvrti...“

„Zapomněls na to,“ přerušila ho zatím co naháněla poslední nudle v krabičce, „že jsem se už týdny pořádně nevyspala, moje věci jsou teď na míle daleko a zavřeli mě.“ Prázdnou krabičku zmačkala a chtěla hodit zpátky do pytlíku.

„Jau,“ sykla a trhla rukou.

Zvědavě zvedl obočí.

„Tříska, pořád ji nemůžu dostat ven.“

„Tu svedeš taky na mě?“ zamumlal a dal si do pusy další nudle.

Zpražila ho pohledem.

„Jo, tu taky. Kdybych tě nemusela krýt před kapitánem a mlátit chlápky po hlavě fošnama...“ Derek, spokojeně žvýkal, než mu došlo, o čem vlastně mluví.

Sledovala, jak vyvalit oči a začal zuřivě kašlat. Když se zase mohl normálně nadechnout, ještě celý rudý v obličeji na ni zůstal zírat.

„To nemyslíš vážně.“

„No fošna to tedy nebyla, ale...“

„Tebe by měli držet pod zámkem,“ hlesl.

„Ten pohled na vás dva byl ale k nezaplacení,“ rozjely se jí rty do pobaveného úsměvu jen při té vzpomínce. Raději vstal a odnesl zbytek po jídle do koše.

Když se vracel došel až ke křeslu a sedl si na stolek před ním.

„Dej sem tu ruku.“

Se zaváháním poslechla. Okolo třísky to měla celé zarudlé, jak se ji snažila vytáhnout a rána se už trochu zanítila. Pozorovala, jak jehlou znovu otevřel ranku a během chvilky dostal třísku ven i s trochou hnisu.

Vzhlédla k němu.

„Máš šikovný prst... Kurva!“ Její hlas přešel do zasyčení a chytila se za zraněnou dlaň. Derek se raději rychle obrátil, aby schoval podlý úsměv a šel vrátit jehlu a dezinfekci na místo.

Pozorovala ho při tom. Choval se uvolněně. Tenhle chlap byl na hony vzdálený tomu naškrobenýmu panákovi, za kterýho se snažil přetvařovat před ostatními. Ani ten jeho poťouchlý úsměv jí neušel.

„Asi bych měla raději jít,“ zvedla se.

Ani se po ní neohlídl.

„Kam?“

Už mu chtěla odseknout, když si uvědomila, že to neví. Byt měla v dezolátním stavu.

„Asi do práce,“ zamumlala. Už tam párkrát musela přespat, když nemělo ani cenu vracet se domů. Z toho tvrdýho gauče ji sice ještě půl dne pak bolely záda, ale pořád lepší než přespávat v autě při sledovačce. Byla za ty roky zvyklá na mnohem horší noclehy.

„Mám tu pokoj pro hosty...“

Nenechala ho ani domluvit.

„Možná sis nevšiml, ale jsem dospělá a dokážu se o sebe postarat.“

Založil si ruce na hrudi.

„Jo to jsem viděl, ale ty sis zřejmě nevšimla, že teď jdou ti grázli po tobě.“

Chtěla mu odseknout, že mu toho nic není, ale v ten samý okamžik si vzpomněla, jak ji chtěli odvlíct z bytu sebou. Kdyby to bylo v noci, tak už by poznala kufr jejich auta zevnitř.

Byla sice tvrdohlavá a hrdá, ale úplně pitomá ne. Tuhle noc tu přespat přece může a zítra už si něco najde.

„A dá se ten pokoj zamknout?“

Ignorovala, jak mu pobaveně zacukaly koutky.

„Jo,“ přikývl, „ale bohužel jen zevnitř,“ zamručel si už pro sebe.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín nad městem 10. kapitola: