18.03.2014 (14:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 818×
S cedulkou V.I.P jsem prošla okolo ochranky. Nervozita kapely byla cítit všude okolo. Došla jsem k blondýně s cedulkou pořadatel a minisukní tak krátkou, že délka od začátku po konec sukně byla jen pár centimetrů.
„Jak mu je?"
„Jak asi? Jako vždy. Zavřel se a je nervní. Čekám, kdy nám to tam celý rozmlátí," řekne nabroušeně blondýna.
Protočím oči a zaklepu na hnědé dveře, před kterýma stojí dva chlapi v černém a na zádech s názvem security. Než stačím něco říct, vynoří se zpoza dveří ruka, která mě zatáhne dovnitř. V mžiku stojím před dvaadvacetiletým klukem s černými vlasy, které padají do krásně modrých očí. Oblečený do těsných černých riflí a černého trička, pod kterým jdou vidět bicepsy.
„Tak co se děje?" zeptám se ho. „Já to nezvládnu, každý tam na mě bude koukat, řvát a tak dále, vždyť já si tam připadám jak na fotbalovém hřišti," vyšiluje.
„Nathe, ale o tom to je. O těch fanouškách a zábavě a divnému poskakování po ne moc prostorném podiu. Vždyť to miluješ. Jenom zase vyšiluješ. Opakuje se to každý koncert."
„Jo, opakuje, jenom pochop, co když to zkazím? Co když spadnu z podia? Co když tam hodím šavli?" Projede si rukou vlasy, sedne si a začne poklepávat pravou nohou.
„Nezkazíš. Kolikátý je to tvůj koncert? Dvacátý? A zvládl jsi to i mimo Anglii. Tohle bude brnkačka," řeknu mu, posadím se vedle něho. V tu chvíli se rozrazí dveře a vejde do nich Phil. Bubeník. Je samá noha, samá ruka, samá kost. Dlouhé hnědé vlasy a hnědé oči.
„Předskokani končí za pět minut, připrav se. Ahoj, Tero."
„Ahoj, Phile. Dneska ses sladil do zelené?" poukážu na jeho světle zelené tričko a tmavě zelené kalhoty.
„Jasně. To nejlepší pro můj milovaný Londýn," řekne a podívá se na Nathana.
„Hele, kámo. Hoď se do klídku. Je to přece jenom začátek turné. Dneska to zvládneš a zítra nás čeká Francie, Itálie, Španělsko a tak dále," rozplýval se Phil.
„Jo, jasně... Francie, Itálie... Radši vypadni!" zařval na něj Nathan a hodil po něm polštář, který byl vedle něj na gauči. Phil se mu vyhne a vyběhne z místnosti.
„Má pravdu, zvládneš to dneska," řeknu mu a začnu se zvedat.
„Kam jdeš?" zeptá se vyděšeně.
„Začínáte za pět minut. Teď už za tři, takže se zvedám, a ty se taky teď zvedni, naběhni tam a ukaž se jim. Nebuď baba," řeknu mu a Nathan se zasměje. Dojde ke mně a obejme mě. „Hele, mám tě ráda, ale ještě chci někdy dýchat." Nathan se zasměje a s rukou okolo mého pasu vyjdeme ze šatny. Novináři sem mají vstup zakázán, ale vždy sem proběhne někdo. Jako třeba dneska. Jdeme pomalu k podiu a přiběhne k nám chlápek a začne nás fotit. Z toho blesku je mi zle. Potom zareagují chlápci ze security a vyběhnou a skočí na toho chlápka, až ho povalí k zemi.
„Kde ty chlápky berete? Já myslela, že se tohle děje jenom ve filmech?" zeptám se Natha.
„No, byli to cvičené opice v zoo, ale když je dáš do obleku s nápisem, je z nich ochranka."
„No ty máš teda vtipy. Radši fakt jdi nahoru," řeknu mu a otočím se, že odejdu na moje místo. Nathan mě však chytne a políbí mě na tvář. Zmateně se na něj podívám.
„Pro štěstí," usměje se a vyběhne na podium. Dojde ke mně blondýna a zamračí se na mě.
„Dělám pro něj dva roky a nikdy mě nepolíbil pro štěstí. Holka, ty máš štěstí."
„Nejlepší kamarádi, co chceš," řeknu a pomalu jdu na svoje místo, ale slyším, jak šeptá:
„To není přátelství." Nereaguju na to. Říká to skoro každý.
Dojdu na svoje místo a dívám se, jak začíná show. Nathan zpívá, poskakuje, hraje na kytaru, klavír, bicí. Vystřídá skoro všechny hudebníky. Před poslední písni uklidní davy mávnutím ruky, aby se ztišily.
„Teď bych chtěl tuhle poslední píseň věnovat jedné pro mě zvláštní dívce." Holky pod podiem začaly řvát. „Mojí nejlepší kamarádce Ester. Bez tebe bych asi tady nestál."
„Proč řekl moje celé jméno?" zasténala jsem.
„A teď mě asi proklíná, protože jsem zmínil celé její jméno," dodá.
Všichni okolo mě se začnou smát. Až nakonec já taky. Začne zpívat píseň, která ho proslavila: It depends. Napsal ji, ještě když jsme byli děti.
Blondýna vedle mě se ke mně nakloní.
„A co, už máš sbalené?"
„Jo. Těším se, bude to moje první turné s kapelou."
„Jo, nezapomeň, za týden se odjíždí."
„Na to se zapomenout nedá."
Koncert skončil a fanoušci začali tleskat a řvát. Nathan za mnou dojde a obejme mě.
„No vidíš, zvládl jsi to."
„Dneska ano, za týden nás čeká Paříž," řekne a táhne mě ven z místnosti. Teď pro ně začíná ta zábavnější část. Focení.
Kluci se fotili a já se opírala o protější zeď a opakovala si: Paříž, Paříž, Paříž.
Prolog měl docela ohlas, za což jsem ráda. :) Doufám, že se vám bude líbit první kapitola. A pokud máte nějaké připomínky, klidně napište ;)
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Song of best love - 1. kapitola:
PRVNÍ KAPITOLA.
Koncert, Nathan, nervozita. 
Sdílet
Tchi, mě se to moc líbí! Asi proto, že jsem ujetá na celý tenhle hudební "šoubyznys" 
Paráda :) 1. kapitola nezklamala. Mám ráda povídky tohohle typu a líbí se mi tvůj styl, takže maximální spokojenost. jen tak dál :)
Já bych jednu připomínku měla - pokud po přímé řeči navazuje slovo (obvykle sloveso), které je přímo k ní spjaté, pak přímá řeč nikdy nekončí tečkou, jen čárkou, otazníkem nebo vykřičníkem, a následuje po ní malé písmeno (např. „Tak co se děje?" zeptám se ho. nebo „Má pravdu, zvládneš to dneska," řeknu mu a začnu se zvedat.). Tentokrát jsem ti to opravila, abys viděla, jak to má vypadat, ale příště si na to již, prosím, dávej pozor, jinak ti bude článek místo publikace vrácen k opravě. Děkuji.