OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Smrťák 3 (6. část)

15.12.2024 (11:00) • Ghostprincess • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 28×

Časová smyčka mě vrátí zpět do kanceláře Luciferova paláce. Na zemi stále leží miska, uprostřed krví nakresleného pentagramu, vedle otevřená kniha, ze které byla pronesena slova pro kouzlo v čase. Musím se té knihy zbavit, pomyslím si. Lucifer měl pravdu, nikdo by si neměl zahrávat s časem. Rychle se pustím do úklidu a vyčistím zem. Popadnu knížku, zavřu ji a vezmu ji s sebou. Cestou se jí někde zbavím, už nikdo by se k ní neměl dostat, ani já. Projdu celý palác ve snaze najít Lucifera, ale nikde ho nenacházím. Kde může být? Rozhodnu se tam na něj čekat, ale po hodině mě to přestane bavit. Srdce mi splašeně bije v hrudi a zmocnil se mě pocit, že je něco sakra špatně. Zkusím štěstí u nás na velitelství.

Rozhodnu se navštívit Moranu. Přenesu se na chodbu a mířím k její kanceláři, překvapením se zarazím ve dveřích na recepci. Ani mi nedošlo, že se můžu přenést. Stojím bez hnutí, oči vykulené. Jak je tohle možné? Sedí tam, na svém obvyklém místě. Nemůžu uvěřit svým očím, že ji vidím. Nečekal jsem, že když změním minulost, stejně tu bude sedět. Serena. Serena, kterou Jerome zabil před třemi měsíci. Serena, se kterou jsem měl několik set let poměr. Vzhlédne od počítače mým směrem a zadívá se na mou postavu ve dveřích.

„Budeš tam stát ještě dlouho?“ Široce se na mě usměje. Přiměju své nohy vkročit dveřmi a přijdu přímo k jejímu stolu. „Ráda tě vidím, Kyle. Stýskalo se mi.“ To mně se stýskalo, Sereno. Ani nevíš, jak moc. Tak trochu jsme se tu všichni smířili s tvou smrtí a teď tu sedíš, jako by se to nikdy nestalo, protože ve skutečnosti se to asi opravdu nikdy nestalo.

„T… to mně taky,“ vyhrknu koktavě, aniž bych věděl, proč se jí stýskalo. Cestování časem je pro mě moc matoucí záležitost, už to nikdy nechci absolvovat.

„Posaď se a vyprávěj,“ pokyne mi rukou ke gauči. „Chci slyšet všechno. Jaké to bylo?“ Kurva! Kurva! O čem to sakra mluví? Teď jsem v koncích. Nevím, co se stalo. Tohle jsou ty následky po změně minulosti. Lucifer mě varoval a já ho neposlechl, tohle je teď můj trest.

„No já,“ snažím se ze sebe něco dostat. Cokoliv, ale nemám jí co říct. Jak můžu vyprávět zážitky z něčeho, o čem nevím, že se stalo. O něčem, co jsem neprožil.

„No tak, nezdráhej se. Muselo to být skvostný. Vidím ti to na očích.“ Proboha, co tam vidí? Zachrání mě Morana, stane ve futrech svých dveří, ruce založené na hrudi.

„Kyle, jsi zpátky? To je skvělé, můžeš na minutku?“ zavolá si mě do kanceláře a zmizí za dveřmi. Omluvně se podívám na Serenu, že náš rozhovor musí počkat, v duchu šílím radostí, že nemusím vyprávět něco, co jsem nezažil. Následuju Moranu do její kanceláře, zavřu dveře a posadím se na židli naproti jejímu stolu. Uvědomím si, že se mi třesou ruce. Jsem v tenzi z toho, co ještě zjistím.

Morana na mě spustí hned, co zadkem dosednu na židli. „Věřím, že máš spoustu poznatků, se kterými by ses rád podělil a ráda si je vyslechnu, ale teď musíme spolu probrat práci.“

„O co se přesně jedná? Něco jsem prošvihl?“ Samozřejmě, že jsem něco prošvihl. Ale věřím tomu, že úděl mé práce zůstal stejný a o tom bych snad mluvit dokázal. I když mám pravděpodobně resty.

„Během tvého volna jsem dospěla k obřímu rozhodnutí své kariéry, jehož změny nás v budoucích pár týdnech všechny ovlivní, to ano. Kyle, mám na tebe důležitý dotaz.“ Uvědomím si, že zatínám nehty do opěrátka židle. Cítím pod prsty miniaturní prasklinky kožené látky. Obávám se, s čím na mě vyrukuje. Co může být ono obří rozhodnutí její kariéry?

„Poslouchám tě.“ Všimnu si lehkého třepotání v mém hlase, zdá se, že Morana tomu nevěnuje pozornost. Nepotřebuju, aby šéfová měla dojem, že jsem z ní nervózní.

„Pochopitelně jsi mě ty napadl jako první, protože spolu pracujeme už pěknou řádku let, jako druhý je Reid, ale chci znát tvou odpověď na to, co bys řekl tomu to tady vést?“ Brada mi klesne až na podlahu. Vydám ze sebe nesouvislé samohlásky. Otevírám a zavírám pusu ve snaze cokoliv říct, ale nic ze mě nevychází. „Nemusíš odpovídat hned, nech si to projít hlavou a řekni mi třeba příští týden. Dobře?“ Aspoň přikývnout dokážu. Vest oddělení smrtek? Já? Reid je pochopitelně lepší volba, je tu skoro stejně dlouho jako já. Pamatuji si ho jako zelenáče, kterého mi přidělili na zaučení. Ale vést to tu? Takhle dalece jsem nikdy nepřemýšlel.

S roztřesenýma nohama se postavím a pokynu Moraně na rozloučenou. Tak tuhle bombu jsem tedy nečekal. Mám co zpracovávat. Ale ještě je tu jeden pekelník, kterého nutně potřebuji najít.

Přenesu se do své kanceláře. Chci se vyhnout Sereně a jejím otázkám, na které neznám odpovědi. Chybí mi, a moc, ale jsem rád, že aspoň nějakou změnu k dobrému měla má cesta zpět v čase. Brzy si s ní sednu a promluvím, ale teď nemůžu. Musím se nějak dozvědět, co se vlastně za posledních pět a půl let odehrálo. Co je jinak oproti realitě, kterou znám. Kterou jsem žil. Posun a změna času budou mít dopad a jistě o tom musí vědět nejvyšší rada. Pro takové případy máme na velitelství oddělení, který se tím zabývá a hlídá takové situace. Pokud přijdou na to, že tím dotyčným jsem já, bude to můj konec. Moje úvahy přetrhne rozražení dveří.

„Smrťáku.“ Vkročí mi do kanceláře Lucifer. Přesně ten, po kom mé srdce pase.

„Lucifere, hledám tě po všech čertech.“ S úsměvem na tváři se mu vydávám v ústrety, div mu neskočím kolem krku, ale sám mi v tom zabrání svými slovy.

„Proč se tak stupidně usmíváš?“ To nezní jako Lucifer, kterého znám.

„Já...“ začnu neurčitě větu, ale nevím, jak pokračovat.

„Ty? Co?“ Kouká se na mě pohledem, který jsem naposledy viděl před víc jak pěti a půl lety. Pohledem, který říkal, že mě nezná. Pohledem, kterým mi naznačoval, že mezi námi nic neexistuje. Znovu mě bodne u srdce. Píchne mě tak silně, že mám pocit, že mám infarkt. Vidět ho, slyšet ho a nemoci udělat to, co bych v této chvíli chtěl ze všeho nejvíc, mě ničí. Ale obviňovat můžu jen sám sebe. To já se hnal do minulosti, abych zachránil Riley, a stále nevím, zda se mi to podařilo. Pokud ano, alespoň na pár let, trochu to uleví mému smutku. Ale Lucifera tu budu vídat, a přitom vědět, že jsem ho ztratil. Ty modré oči, které mě propalují, mi to dávají více než jasně najevo. Tohle není můj Lucifer. Tohle je ďábel.

Autor: Ghostprincess, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Smrťák 3 (6. část):