OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Smrt s.r.o. - 18. kapitola

09.03.2011 (20:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2207×

Třásla jsem se zimou a mokré vlasy se mi lepily na tvář. Do mého zkřehlého těla narážel další a další poryv větru. Choulila jsem se k chladnému skalnímu výběžku a téměř nevnímala bouři okolo. Nebyla ničím ve srovnání s tím, co se odehrávalo uvnitř mě.

Netušila jsem ani kde jsem. Hlavní bylo, že jsem tu byla sama. Bolelo to. Tak strašně to bolelo. Nechtěl mě. Milovala jsem ho a on se ke mně nedokázal ani přiblížit. Podívat se na mě.

18.

Gregory seděl na rakvi a shlížel na své dlaně. Posledních několik dní tu byl zavřený. Nedokázal vyjít ven. Všechno mu ji připomínalo. Zahrada i okolí kudy se spolu procházeli. Ukázal jí svá oblíben místa a teď se tam neodvažoval jít.

Přesto mu to nepřinášelo klid. Stále ji viděl před sebou. Většinou se mu však zjevoval poslední pohled na ni. Vypadala tak lidsky. Téměř nedokázal uvěřit, že by mohla být i to druhé... Věděl, že jí ublížil, viděl, jak jí po tváři začaly stékat slzy. Nedokázal však jednat jinak. Děsilo ho to, co dělala.

Rozčíleně vstal. Okamžitě však dosedl zase zpátky, když se mu zatočila hlava. Byl žíznivý. Potřeboval se napít. Věděl, že takhle to dál nejde. Pokud tu zůstane ještě déle, tak ho žízeň začne zbavovat rozumu, až jej změní v dravé zvíře, které se vrhne na cokoliv okolo.

Vstal, tentokrát pomaleji, a vydal se ke dveřím. Vyšel na chodbu. Ze sálu se ozýval hluk. Herold se konečně dostal přes to co se tu tenkrát stalo. Byl podrážděný a nezvladatelný. Jen jemu se vyhýbal. Netroufal se k němu teď ani přiblížit.

Gregory chtěl projít okolo otevřených dveří sálu, aniž by ho někdo zahlídla, ale to co tam zahlédl ho zarazilo uprostřed kroku. Vedle sebe tam seděli tři upíři. Tedy to co z nich zbylo. Jejich těla zřejmě skončila už na popel, oni tam však pořád zůstávali.

Raději vyrazil ke hlavnímu vchodu, než si ho stačí někdo všimnout. Vyšel ven a nadechl se chladného nočního vzduchu. Potřeboval se někde napít. Zamířil tedy k zapadlým uličkám města. Tam se i v nočních hodinách vždycky potulovaly nějaké osamělé existence. Jen se od někoho trochu napije. To mu bude stačit.

Krev mu stékala hrdlem a už po pár doušcích cítil, jak se mu vrací síla. Nepotřeboval moc a ta žena, která mu tak dobře posloužila, v sobě měla tolik alkoholu, že ani netušila, co se s ní právě děje. Jen se bude cítit trochu zesláble.

Posadil ji na zem a otřel si ústa. Cítil se rozhodně líp.

„Tak to bylo hnusný.“

Otočil se za tím zvukem. Z poza jedné popelnice ho sledoval nějaký duch skřeta.

„Na tebe taky není zrovna nejlepší pohled,“ zhodnotil jeho vzhled Gregory. Víc se jím už nezabýval. Prostě okolo něj přešel a ignoroval jeho pohrdavé odfrknutí. Jenže o několik bloků dál narazil na dalšího ducha.

„Co se to tu sakra děje!“ zavrčel. Po jedné ze zdí lezlo podivné stvoření. Připomínalo ženu skříženou s kočkou. Velkou část těla měla porostlou černou srstí a místo nehtů měla zahnuté drápy. O lykantropech už něco slyšel, ale nikdy žádného neviděl ve skutečnosti. Tedy v tomto případě jeho ducha.

Překvapeně se po něm ohlídla, ale pak se líně zase začala protahovat.

„Netuším,“ zabručela, ale vůbec to neznělo podrážděně. „Srazilo mě auto a od té doby jsem takhle. Ale není to špatný. Nikdo jiný mě nevidí, tak se konečně nemusím schovávat.“

Gregory jsem začínal být vyděšený. Něco se dělo. Okolo se množili duchové, jen těch lidských jako by se to netýkalo.

„Violet,“ zašeptal. Tyhle přece měla mít na starosti ona. Tohle bylo špatný, hodně špatný.

Věděl, že musí něco udělat, ale nebyl si jistý, že se rozhodl zrovna nejlépe. Musel ale zjistit, co s ní je. Tušil kde bydlí, ale dostat se tam nebylo zrovna nejpříjemnější. Jel i přes den. Naštěstí měl nepropustná okna a nikdo se ho nepokusil stavit.

Chvíli po západu slunce dorazil do vesnice. Tam už nebyl problém se doptat na cestu. Dívali se na něj jako na šílence, že se do toho domu chce dostat. Sami se mu vyhýbali obloukem. Cesta k němu byla opravdu zanedbaná. Auto musel nechat kus od něj a dojít to pěšky.

Cítil se stále více nervóznější, když dorazil ke dveřím a zaklepal. Netušil co vlastně čekal. Pozvání dál? Že mu Violet otevře a bude se na něj zářivě usmívat? Rozhodně ale nečekal, že na něj skrz dveře vykoukne Trevorova hlava, zaječí a zmizí.

Pak se znovu rozhostilo ticho. Po pár minutách to už nevydržel a vešel. Hala domu se topila v šeru. Nikde nesvítilo jediné světlo. Jen Trevor tu trochu zářil.

„Co tu chceš?“

„Chci vědět, co je s Violet.“

Trevor se na něj zamračil.

„A co je tobě do toho?!“

V Trevorovi se vzedmula vlna odvahy. Pokud šlo o Violet, tak byl odhodlaný ji bránit i před někým jako byl Gregory. Založil si ruce na prsou.

„Všude okolo pořád přibývají duchové. Musí s tím něco udělat,“ rozhodil bezmocně rukama, zatím co napínal uši, jestli ji někde z domu uslyší.

„Tak si zalez do tý svý nory a ignoruj je!“

Nebýt Trevor duch, tak by mu snad Gregory jednu vrazil.

„Chci ji vidět,“ zavrčel varovně.

Trevor už se nadechoval, že mu něco odsekne, když se z patra ozval nějaký šramot. Gregory vzhlédl ke schodišti, kde se na vrcholu objevila světlá silueta. V první chvíli se mu ulevilo. Byla v pořádku. Pak však zavrávorala...

Věděla jsem, jak to schodiště má vypadat, ale někdo ho musel přestavět. Bylo mnohem širší a mělo více schodu. Zaručeně. Dokonce jsem měla na okamžik podezření, že jsou i jezdící, ale když jsem si stoupla na první schod, tak mě nikam nevezl. Ani nahoru a ani dolů. Takže jsem je prostě musela sejít holt sama. Ale byla to fuška. Pořád uhýbaly a mě se z nich docela začala motat hlava.

Dolů jsem ale potřebovala, byl tam Trevor. Ten bídný, podlý a prolhaný tvor. Donesl mi nějakou lahvičku a tvrdil, že je to meducína, užívání co kdo snese. V tom dávkování se ale zaručeně seknul. Já snesla víc než bylo v tý lahvičce. Pořád totiž ještě pořádně nezabrala. Jen mě otupila.

„Tak takhle to nepude,“ zabručela jsem si pro sebe, když mi cuknul stranou další schod. „Tohle je už o hubu.“ Raději jsem se přeměnila. Nerada bych ke zlomenýmu srdci vyfasovala i zlomený končetiny a rozbitou hlavu. Jako duchovi se mi nic nemůže stát. Nanejvýš minu správnou zeď.

Spokojeně jsem se usmála, když se mi podařilo zdolat polovinu schodiště. Rozhlídla jsem se, jestli někde uvidím Trevora. Taky by mě mohl pochválit, ať to pořád nedělám jen já sama.

Trevor tam skutečně byl a ne sám. Kousek před ním stál i Gregory. Jako by mě někdo praštil kovadlinou přes hlavu. Potřebovala jsem to nějak vstřebat. On tu doopravdy stojí?

Pochody mého mozku byly docela v pořádku, ale koordinace končetin trochu vázla. Noha si nevšimla, že mozek má právě na práci něco jiného a pořád šla kupředu. Bohužel právě tím směrem, kde už byla i ta druhá.

Než jsem se vzpamatovala, letěla jsem dolů. Doplachtila jsem přímo před Trevora a složila se mu k nohám. Okamžitě jsem se znova začala drápat na nohy. Netušila jsem, jak se chovat a co tu Gregory dělá.

„Stalo se ti něco?“ zeptal se mě pro jistotu Trevor a stejně jako já se snažil dělat, jako že tam nikdo další už není. On ale očividně z jiného důvodu.

„Jo,“ přikývla jsem. „Došla mi ta tvoje meducína.“

„V kuchyni je další.“

Zašvidrala jsem za něj, se vší nenápadností jaké jsem byla schopná a poslušně se vydala udaným směrem. Kuchyni jsem trefila hned na třetí pokus. Za zády jsem slyšela ty dva.

„Ona je...“

„Na mol, jo.“ Trevor byl na Gregoryho očividně dost nabroušený. „Posledních několik dní byla zavřená ve svým pokoji, tak jsem ji zkusil trochu otupit.“

To jo. Tupá jsem se teď rozhodně cítila. Docupitala jsem až ke skříňce a oběma rukama sáhla po láhvi co tam byla. Spokojeně jsem si ji přitiskla k tělu. Slyšela jsem jak ti dva míří ke kuchyni. Zamířila jsem k židli.

Odevzdaně jsem si sedla. Teda pokusila jsem se o to. Nevím kde se stala zrada, jestli jsem projela skrz ni, nebo ji prostě netrefila, ale putovala jsem dál. V okamžiku kdy jsem projela i podlahou, zaslechla jsem ode dveří vyděšené hlesnutí.

Všude okolo se rozhostila tma a zatuchlina. Tenhle sklep jsem nikdy neměla ráda. Byla tu taková tma, že jsem neviděl ani ruku před očima. Netušila jsem ani, kde jsou dveře. Tak jsem zůstala prostě sedět.

Nad hlavou se ozvaly kroky.

„Tak teď už jsi spokojenej?!“ zaslechla jsem Trevorův hlas. Odpovědi jsem se už nedočkala. Můj spolubydlící se odhodlaně vrhl za mnou. Kecl si hned vedle mě. Seděli jsme tam vedle sebe a ni ani se nehli.

„Pořád tam ještě je?“ šeptla jsem.

„Asi jo.“

Netuším, jak dlouho to trvalo, než se ozvaly kroky mířící pryč. Pak už jen vrzly dveře od hlavního vchodu. Sklopila jsem hlavu a opřela si ji o láhev. Nevyznala jsem se v sobě. Nechtěla jsem už Gregoryho ani vidět a zároveň jsem toužila, aby zůstal a už nikdy nikam nešel.

Trevor mě objal okolo ramen. Chtěl mi pomoct. Vděčně jsem se na něj usmála. Nemohl to sice vidět, ale já se alespoň cítila trochu líp. A doufala jsem, že za chvíli mi bude ještě líp.

Zubama jsem se zahryzla do korkové zátky a začala ji rvát z hrdla láhve. V tichu sklepa to luplo, když zátka povolila. Pořádně jsem si lokla.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Smrt s.r.o. - 18. kapitola: