OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Slzy druhé Země: Příliš dokonalý úsudek I.

14.02.2017 (13:00) • VVrba • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1009×

Dálnice – nitky spojující statisíce umělých ostrovů propletených lidských osudů, hrdě se nazývající městy. Trpí osamělostí říčního proudu. Věčně utíkají, překonávají nástrahy dálek, bojujíc o prchavou pozornost cestujících, co jim na chvíli svěří svůj život. Ale na rozdíl od řek je nikdy nečeká klid, nikdy nikam nevyústí. Na Marsu není žádného Říma, který by je volal.

Jedním z takových cestujících se stal v noci ze sedmého na osmého července Dirk Croft – vedoucí vývoje v Langmann & Croft Corporation. Ani cesta, ani řeka nepocítí nejmenší záchvěv lítosti nad někým, jehož život zhasne. A stalo se, že přesně ve dvě čtyřicet jedna vyletěl Crotftův vůz rychlostí dvě stě čtyřicet osm kilometrů v hodině z dálničního povrchu, aby vykonal skoro tři sta metrů dlouhou pouť skrz záchranné pásmo umělé trávy a skončil čelem ve statném dubovitém stromě, tak typickém pro marsovské smíšené lesy. Ani vzduch, ani asfalt, a dokonce ani les neprojevily nejmenší známku šoku. Jediný, kdo zamrkal, bylo rudé mechanické oko dálniční kamery, která suše pokračovala v nahrávání.

Jiskra Croftova bytí vyhasla okamžitě. Ve tváři mu zůstal výraz člověka chytajícího záchranné lano, které se mu rozpadlo v rukou.

Těžké ocelové dveře výtahu se otevřely, Arte Wilson dopil poslední lok kafe z papírového kelímku, pak ho zmuchlal a vyhodil do koše. Jeho následující kroky vedly do pitevny Úřadu, kde měl začít jeho pracovní den.

Dneska nás čeká celebrita, letělo mu hlavou. Paráda – ideální záležitost pro jedenáctku. Uvidíme, kam až to tentokrát nechají dojít. Croft je – byl – kmotrem mezihvězdných letů. Díky jeho motoru se podařilo vypravit raketu k Alfě Kentaura, a zřejmě bude trvat sotva jedenáct let, než se do tamního systému dostane. Stopy zanechal i v naší vlastní soustavě – těžařské základny na Europě vykazovaly zisk nejspíš hlavně jeho zásluhou. Smrt mu nicméně stejně nepovolila odklad, naopak – vzala si ho ve dvaačtyřiceti. A evidentně jí k tomu někdo pomohl, čemuž napovídala jeho momentální poloha na pitevním stole doktora Jonese, patologa Úřadu.

„Ale, to máme parádní ránko, mistře," pozdravil Arte, když vkročil do místnosti.

„No to teda," zamračil se na něj Jones, pozdní čtyřicátník, jehož typickou modrou nemocniční uniformu tvořenou blůzou s plátěnými kalhotami zakrýval laboratorní plášť. „Dneska jsem mistr, jo?"

„Není nad trochu rozmanitosti v titulování, ne?" odpověděl mu detektiv.

„No, když mluvíte o rozmanitosti, Wilsone... pak vám představuji pana Dirka Crofta, dvaačtyřicetiletého génia, u kterého překvapí zejména rozmanitá směs látek, kterou našla primární toxikologie."

„Už jsem se začínal bát, že mi dnešního ranního klienta nepředstavíte," konstatoval s ironií v hlase Arte, „výborně, o co jde? Otrava? Vyrozuměl jsem, že primární příčinou smrti by měla být bouračka, ne?"

„No, ano i ne... Podívejte, Wilsone – tady je krásná fraktura volných žeber, která vedla k protržení sleziny. Masivní, skutečně masivní vnitřní krvácení, opravdová lahůdka," patolog rozhazoval rukama a v očích se mu blýskalo morbidní radostí, „bohužel dost obvyklá... No, a pak tady máme druhou nepříjemnost, a to je tady nahoře, podívejte..." ukazoval Jones na nebožtíkovu hlavu znetvořenou nárazem, „tady! Nádherný příklad fraktury stropu orbity. Krvácení do mozku. Bum!" tleskl. „A bylo hotovo."

„Takže smrt nastala v důsledku nárazu při havárii," konstatoval nechápavě Arte. „Vždyť to jsem říkal, sakra..."

„Ano, ano! Ale pak přijde to ne, Wilsone! Nesmíte se ptát jen po primární příčině, ale také, co k ní vedlo, to byste mohl jako detektiv vědět."

„Samozřejmě – takže?" ozval se Arte s nedůtklivostí v hlase.

„Lorazepam."

„Počkejte, to jsou ty prášky na alergii, ne? Jak by mohly vést...?"

„Jste na něco alergický, Wilsone?" patolog nasadil ostrý výraz připomínající domácího učitele, který sice moc dobře zná své žáky, ale o to nesmlouvavější musí být při jejich výchově.

„Ne. Ale ty prášky znám, brala je exmanželka..."

„A četl jste někdy příbalový leták a vedlejší účinky?"

„Ne, to ne."

„Je to poměrně inspirativní čtení. Kromě standardních záležitostí u minimálního počtu případů, jako je nevolnost, malátnost a bolest hlavy, se tam objevují i poměrně časté poruchy pozornosti nebo ospalost. Nefedrin, který je hlavní účinnou složkou, je celkem slušná svině."

„No dobře, ale to celé ještě neznamená, že Crofta někdo zabil... Vždyť mohl-"

„Jistě. Mohl být alergický," četl myšlenky Artemu Jones, „ale vážně se mě chcete ptát zrovna na tohle, když odpověď nejspíš dávno víte? Kdyby alergický byl, tak vám o celé téhle záležitosti nereferuji," zašklebil se patolog.

„A nějaká alergie, kterou byste nevyčetl ze záznamů?"

„Pochybuji o tom, byť samozřejmě zkusím dokončit anamnézu. Co hovoří pro vraždu definitivně, je fakt, že měl v sobě Lorazepamu dvojnásobné množství, než je obvyklá dávka, což sice obvykle nevede ke smrti předávkováním, ale zvyšuje to pravděpodobnost vedlejších účinků."

„Dobře. Dodělejte tu anamnézu a pošlete celý report Čtyřce, já se na to vrhnu."

„Ten váš robotu už moji první zprávu má, budu ji průběžně aktualizovat, nebojte. A teď už utíkejte, víc pro vás nemám."

„Díky," Arte kývl na rozloučenou a vyšel z místnosti. Výborně, tak je to moje. Na jak dlouho, to se uvidí.

V sedmém patře si vyzvedl Čtyřku – svého osobního robota. Chladná odosobněná kostra vzbuzovala u většiny lidí úctu a hlavně určitý strach z nevšedního, což byl nejspíš důvod k tomu, aby policejní androidi neprošli poslední konstrukční fází – zalitím do umělé kůže. Přesto si k nim člověk po určité době vypěstoval stejný vztah, jako k lidskému partnerovi. Arte sám by Čtyřku dnes už za člověka nevyměnil. Konverzační schopnosti v mnohém předčily ty průměrného zaměstnance Úřadu, a k tomu tu byla ona nepodstatná výhoda v podobě možnosti záznamu výslechů, přehrávání dokumentů a zpráv z velitelství, a v neposlední řadě nekompromisní síla a rychlost, kterými robot disponoval. Služebním zbraním sice ještě rozhodně neodzvonilo, ale mít na svojí straně tenhle typ potenciálního zabijáka se prostě vyplácelo.

Parťák by mi stejně tak akorát nosil koblihy, konstatoval v duchu s nemalou dávkou cynismu. Dlouhodobě držel rekord v počtu vyřešených případů, a to nejenom pro Úřad. Sem tam si ho najala i některá z korporací. Přivýdělek vždycky přišel vhod.

To, že mu jeho práce stihla rozbít už dvě manželství, zdálo se, nijak neprožíval. Prostě pro něj instituce trvalého soužití s jinou lidskou bytostí nefungovala. Přesto měl tendence do nějakých takových pastí soustavně padat. Neustálý kolotoč nárazů do zdi, kterou s největší pravděpodobností sám sobě stavěl. Lidskost par excellence.

„Dobré ráno, detektive, potvrzuji, že jsem přijal jak zprávu doktora Jonese, tak report z místa havárie a osobní záznam pana Crofta z rejstříku. Zároveň máte co nejdříve zavolat na číslo pana Langmanna."

Arte podiveně zakroutil hlavou. „No ne, to bylo teda rychlé, Čtyřko... To znamená, že už buď dávno věděli, že jde o vraždu, nebo mají někde svoje lidi..."

„Mám vás prý ujistit, že v tuto chvíli Langmann & Croft nehodlají aktivovat článek 11. Prý s vámi chce jen a pouze osobně hovořit."

„To jenom potvrzuje, co jsem říkal. I když je dost divné, že tím pádem nechtějí spustit jedenáctku... Tohle bude ještě zajímavý případ. Než ale navážeme s Langmannem kontakt, chci vyrozumět Croftovu sestru. Nebo měl ve spisu přítelkyni?"

„Nikoliv, detektive, pouze sestra jako kontakt pro případ nouze."

„Výborně, tak jí nech zprávu, ať se u nás zastaví."

„Odeslán automatický formulář," konstatoval po chvilce robot, „právě ho přijala."

„Dobré, to evidentně nemá co na práci. Tím pádem tu bude, než řekneš polytetrafluorethylen," pokusil se detektiv o vtip.

Robot odpověděl mechanickým smíchem, který mu nahráli do databáze při výrobě, aby působil přirozenějším dojmem. Potom zarecitoval: „Odpověď: „Dobrý den, dorazím dnes okolo desáté hodiny." Konec zprávy."

„Výborně. Máme pět minut po deváté, to ještě stihneme snídani. Pojď se mnou, seznámíš mě s reportem z místa havárie."

S těmi slovy opustila dvojice prosklenou budovu Úřadu, která se svými desítkami pater zabodávala do bleděmodré oblohy probouzejícího se letního dne. Ostatně stejně jako většina mrakodrapů centra, těch poslů idey křečovité hrabivosti, tolik typické pro společnost na vrcholu sil.

Autor: VVrba, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slzy druhé Země: Příliš dokonalý úsudek I.: