OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Slunce v žilách - 66. kapitola

17.11.2014 (13:00) • Chensie, Wish • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 734×

66. kapitola

Angela

Ball mě najde krvácející v knihovně a nechápavě stojí a čumí na mě. „Co je, Ang?“

Jen zavrtím hlavou a rychle si otřu slzy. Ráda bych se pokusila zakrýt i krvácení, ale na to už je nejspíš pozdě. „Nemáš kapesník?" zahuhlám místo odpovědi.

Hodí po mně kapesník a rozhlídne se. „A kde je Zachary? Potřebuješ jed.“ Borůvkový oči mu šmejdí po místnosti, jak kdyby viděl i přes zeď. 

„Nevím, kde je... A ne, prosím tě, nehledej ho," zadržím ho, když vidím, že se otáčí ke dveřím. „To bude dobrý...“

„Jasně,“ ušklíbne se a zmizí. Dveře nechá otevřené, takže trocha světla z kuchyně, co dosahuje až do obýváku, mi osvětlí tvář. Zack je u mě za pár chvil a zastaví se přímo přede mnou. Vycení špičáky, jak vdechuje čistou vůni krve.

Poklekne, fialovej pohled zabodne do země a zakousne se mi do zápěstí.

Chci se mu vytrhnout, ale pevně mě chytí. „Pusť..." Kroutím sebou, protože po tom, co mě poslal do háje, je tohle to poslední, na co mám náladu.

„Zachraňuju tě, tak co kdybys sebou laskavě tolik nemlela!“ zavrčí ostře, oči se mu úplně rozsvítí a z domu se ozvou vyděšený výkřiky.

„Do prdele, Zacku! Zklidni se!“ řve Dexter.

Ball reaguje prudkým zahřměním, který slyšíme z kuchyně.

„Zachary!“ Tenhle jekot vychází od Mii, zatímco Dick naříkavě zařve to své oblíbené kurva. ¨

Zack zavře oči, dlouze dýchá a koncentruje se. „Proč jsi za mnou nepřišla hned?“ sykne a znovu ze mě začne pít.

„Do prdele, můžete toho vy dva nechat? To nejde, aby nás po každý uzemňoval! Dick spadnul z okna! Přestaň srát, Angelo!“ zařve na mě Cris, když prochází kolem otevřených dveří knihovny. A pak slyším jen dusot a vidím jeho záda, jak spěchá do schodů za svou maličkatou nevinnou Vinnie.

Zack něco zamumlá od mýho zápěstí a já na to nic neřeknu. Poslušně sedím a jen rozdýchávám horkost ve tvářích. Je vážně rozzlobený. Mám pocit, jako bych to snad cítila i v tom jeho pití.

Když mi zahojí ránu a otře si krvavý ústa, zadívá se na mě. „Můžeš mi říct, proč jsi za mnou nepřišla a proč brečíš?“

Chci mu odpovědět, ale tolik jsem se zaměřila na Zacka, že jsem si nevšimla Crise, kterej ho teď drapnul za rameno.

Zachary se tak rychle ožene, že Cristoball odskočí. Upír s fialovým pohledem cení zuby a hrůzně vrčí, tak temně a chladně…

Vyjeknu, když uvidím, jak se po Crisovi ožene a chytí ho pod krkem.

„Ser na to! Nepřišel jsem se rvát!“ zavrčí Cris a odstrčí ho od sebe. Copak je možný, že jsem ho vytočila až tak? Doufám, že se ty jeho projevy zlosti nestupňují. To bych se za chvíli měla vážně na co těšit. Sedím na gauči, snažím se na sebe moc neupozorňovat, a čekám, jak se to vyvrbí dál.

Zack se narovná. „Omlouvám se, nejsem zvyklý na bezpečné doteky upírů,“ lehce skloní hlavu a zas se mu zadívá do tváře. „Jsem trochu pdrážděný.“

„To jsem si všimnul, když jsem ztuhnul a viděl, jak Dick ve stavu tvrdýho šutru hamstnul z okna. Nebylo příjemný, když jsem v polovině chcaní ztuhnul jako socha, ale on to měl asi horší,“ uchechtne se.

„Tak to mě mrzí, kámo. Moje Angela mi nějak dává do těla, ale já… Pokusím se to neopakovat,“ slibuje s upřímností. Jeho oči pableskujou fialovou září. Je napnutej a byl by schopnej je všechny sejmout zase a pro ně to není nic příjemnýho.

„Myslela jsem, že to zvládnu..." odpovím, i když to není pravda. Po tom jeho odmítnutí bych za ním nešla, ani kdyby mi bylo zle. Navíc teď nevím, co můžu a nemůžu říct, aby znovu nevyletěl. Netváří se zrovna moc mile.

Cris na něj kývne a zmizí, zatímco on jihne. „Nemusíš to zvládat. Máš mě, copak to nechápeš?“ Sedne si vedle mě a obejme mě.

„Hm..." dostanu ze sebe a pak se mu na chvíli podívám do očí, abych zjistila, že už jsou zase normální jako vždycky. Výbuch se naštěstí nekoná.

„Proč jsi krvácela?“

„Asi málo jedu..." zavrtím se trochu. "Vždyť to znáš..."

„Nevymlouvej se na jed. Vím, že tě něco rozrušilo. To, že jsem tě odmítnul?“

 
Odtáhnu se od něho na druhou stranu koženýho gauče, Chazzyho nejoblíbenějšího kousku nábytku v týhle místnosti, což je vlastně taky odpověď. Sám musel přece vidět, jak jsem na tom byla, když jsem vyběhla z pokoje. Tak co se tak ptá...

„Nemyslel jsem to tak… Víš, že mě tvůj přístup irituje. Nechápu ho. Musí mezi námi být tolerance a pochopení, abychom spolu mohli žít. Musíš uznat, že si to vůbec neulehčujeme.“

„A co jsem v tu chvíli udělala tak špatnýho?" otočím se na něho.

„Připadal jsem si jako s prostitutkou, kterou jsem si zaplatil.“ Tou upřímností mě odzbrojí a není to příjemný. „Navíc mě od tebe odradilo to, že jsi mluvila sprostě. Jsem na to háklivý. Mám pocit, že každý chceme něco jiného. Já chci vztah na úrovni, kde se budeme milovat a ctít. Ovšem v tvém případě mi přijde, že chceš poslušného pitomce, se kterým bys mohla orat. Nejsem ten typ, to ti říkám narovinu, Ang.“

Vykulím na něho oči. Já že chci pitomce? „Jak tě to napadlo? Já přece nikoho takovýho nechci... A pokud máš potřebu zůstávat v posteli ten, kterej má navrch, tak to stačilo říct. Nevěděla jsem, že ti to tak moc bude vadit," odpovím a na okamžik se odmlčím. „Jenže... ono to asi nebude tím. Kdybych ti neřekla o svý minulosti, nikdy bys mi tohle netvrdil. Ale jelikož jsem šlapala chodník, tak automaticky za každou mojí větou vidíš děvku," poušklíbnu se hořce. „Ale v tom případě to asi vážně nemá cenu..."

„To ne, Ang. Asi to vážně bude tím, že nesnesu, když nade mnou má někdo navrch. Víš, když…“ odmlčí se a na chvíli zavře oči. Dá si obličej do dlaní, než se na mě zas podívá. „Než jsem se stal upírem, hodně mě mučili. Jedna upírka a upír. On mě dopoval chemikálií… Měl mě na pokusy jako… nějaké morče nebo králíka…“ Pohled se mu stočí do země a on se začne maličko chvět a chraptět. „Když ta… ta upírka měla chuť, vždycky na mě ukojila svoje potřeby. Ona vždycky seděla nahoře. Seděla nahoře. A…,“ zasekává se „zneužívala mě. Nemohl jsem se bránit. Byl jsem připoutaný. Proto nesnesu, když nade mnou má někdo navrch. Už kvůli tomu… Já musím mít možnost rozhodnout se, jestli se na to cítím nebo ne. Jinak to nesnesu. Prostě nesnesu.“ Vrtí hodně rychle ze strany na stranu a zhluboka dýchá. Když se uklidní zadívá se před sebe. „Jsem díky tomu jiný než ostatní upíři. A mám ty schopnosti,“ poslední slovo vyplivne zhnuseně. „Poznamenalo mě to i psychicky. Já nejsem schopný mít normální vztah. Já… Pochopím, když…“ Umlkne a zavře oči. Postaví se celej prkennej a zády se postaví ke mně. Dívá se z okna a vrtí hlavou, jako by se snažil ty vzpomínky setřást.

Ztěžka polknu, protože o tomhle se nikdy nezmínil. Vždycky se tomu vyhýbal a tohle je poprvý, kdy se dozvídám, jak to ve skutečnosti bylo. Znejistím, protože neumím utěšovat. Nikdy jsem to nedělala, ale vidím, že on to v tuhle chvíli potřebuje. Vím, že musím něco říct nebo udělat... Stoupnu si, přistoupím k němu a prsty se dotknu jeho zad. „To je mi vážně líto... Ale pokud ti v tom budu moct nějak pomoct, tak... to udělám ráda..." dostanu ze sebe.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), Wish, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce v žilách - 66. kapitola: