OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Slunce v žilách - 61. kapitola

12.11.2014 (13:00) • Chensie, Wish • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 662×

Diana

Otočím se na druhou stranu a rozespale narazím do chladného těla, které mě okamžitě obejme a starostlivě přivine k sobě, zatímco mi přitáhne deku až pod bradu. Uvolněně se propnu v jeho náručí a chytím ho kolem pasu. Dotýká se mě tak přeopatrně, až je mi z toho příjemně. Jako by byl na začátku zamilovanosti a nebyl si jistý, kde se mě může dotknout. Lehce se tomu usměju a nechám ho, aby mi hladil vlasy i boky a přejížděl mi opatrně po zádech.

Zaslechnu dusot a najednou ode mě Chazzyho někdo oderve! „Chazzy!“

„Už toho mám dost, ty debile. Vypadni odsud!“ Slyším řev svého manžela. „Ještě se tu jednou v tomhle baráku ukážeš, tak ti garantuju, že se na slunce podíváš hodně zblízka!“ Třískne dveřmi.

Vyjeveně sedím na posteli a poslouchám ty zvuky. „Hej, Chazzy…“ zavrčím nejistě a ve tváři se mi hloupě objevuje strach. Kolem sebe nechávám volně létat feromony, mírně olizují někoho, kdo tu je, kdo by měl být Chester, ale nedává mi to smysl. Nejdřív ležel vedle mě a najednou byl někde jinde...

„Jsem tady. Přestaň s těmi feromony,“ odpoví popuzeně.

Okamžitě je stáhnu a mám neklamný pocit, že se na mě zlobí. „Myslela jsem, že ležíš vedle mě..." zamumlám nejistě.

„No, tak omyl, nebyl jsem to já!“

„Promiň. Kdybych věděla, že to nejseš ty, tak... Nezlob se," skloním kajícně hlavu.

Povzdychne si. Tak smutně, až mi to sevře hrudník. „Nezlobím se. Klidně spi.“ Postel zavrzá, jak si lehá vedle mě.

„Proč jsi nezamknul? Mně by to nevadilo. Byla bych raději..." zmlknu, protože mi neklidně skočí do řeči.

„Zamlknul jsem! Nechápu, jak se sem ten zmetek dostal!" zavrčí a já se odtáhnu. Takže se zlobí.

„Co vyměnit zámek? Zabarikádovat dveře? Nebo na ně dát mříže? Je mi to fuk, jenom ho ke mně nepouštěj, protože je mi zle z toho, jak mezi náma dělá rozbroje," hlesnu a zapátrám kolem sebe. Mám hrozný hlad...

V prstech ucítím sklenici a v ní voní krev.

„Jednoduše nebudu odcházet. To bude nejlepší řešení!“ zabručí.

Vyžunknu to na ex. Jednou jsem na diskotéce viděla pít jednoho chlápka, co takhle vypil pivo a ani se nezašklebil. Cejtím se, jak machr. „Mě to fakt mrzí. Já fakt nikoho jinýho nechci. Udobři se s malým a on ke mně nikoho nepustí a bude nám oběma líp.“ Políbím ho pátravě na tvář a polibky sjedu až na krk.

„Kdyby to bylo tak jednoduchý..." zamumlá, když ho hýčkám a zakloní hlavu. „Můj syn nebo moje dcera mě nesnáší..." vysloví to poprvé nahlas a já cítím, jak se celý napne.

„Sakra, to není pravda.“ Položím si jeho dlaň na vystouplý břicho. „Má tě rád. Jenom prostě trochu zlobí a trucuje,“ špitám mezi polibky. Až moc dobře vnímám jeho emoce a nechci, aby byl smutnej. Malej ho miluje, ale vyčítá mu ostatní ženy. Doluje to z něj úzkost, kterou nezná a on se jí nechce poddávat. Je za to na Chazzyho naštvanej, že nás tomu vystavuje, že není jen s náma.

Se vzdychnutím mě pohladí po napjaté kůži. Bříško už má pořádné. „Už se těším, až ti naroste ještě větší.“

Podle hlasu poznám, že se usmívá. „Víš, že tohle těhotenství si s tebou docela hodně užívám? Kdyby nebylo těch ... špatnejch věcí, které na nás někdo přichystal, bylo by to nádherný. Jsi vážně rozkošnej, takhle zamilovanej do svého následovníka," usměju se na něj a znovu ho políbím. „Nejraději bych s tebou měla milion dětí." Nechávám ho bloudit po mém pobřišku a přiložím k němu čelo, aby mě vtáhl do našeho světa.

„Neříkej dvakrát. Dělání dětí mě vždycky bavilo!“ zasměje se a vycení špičáky. „Jen doufám, že tentokrát nás zase nepřekvapí dvě… nebo ještě víc!“ zhrozí se, až se zasměju. „Ale zatím to snad vypadá jen na jednoho malýho ďábla.“ Otře si hraně čelo.

„Nezlob ho. Víš, že k tobě moc vzhlíží a ty ho zlobíš," mrknu na něj a usmívám se. „Milujeme tě..." zachraptím mu do rtů při polibku a vjedu mu prsty do vlasů. „A užívat si těhotenství, kdy se o mě staráš jako o vlastní a jsi tak sladký, přímo k sežrání, je to nejlepší, co mě mohlo potkat. Nejraději bych si tvou péči užívala pořád, protože..." Jsem nikdy nic tak krásnýho nezažila, řeknu potichu a on to samozřejmě slyší. Kajícně skloním hlavu.

Pohladí mě s úsměvem na tváři. „Ale proto, abych se tak choval, nemusíš být přece těhotná. Budu v tom rád pokračovat i potom, pokud ti tím budu moct vynahradit alespoň nepatrnou část toho, co ti tak moc chybí..."

Těžce polknu a uhnu pohledem, protože něco takového mi nevynahradí nic, ale on se tak moc snaží, že by bylo kruté, kdybych mu tím ubližovala. „Chtěla ... bych dát našemu třetímu dítěti jméno. Chci, aby o něm děti věděli. Nedovolím, abychom na něj zapomněli, protože jistou chvíli patřil do našeho života a já na něj nezapomenu a vždycky ho budu milovat... Dáme mu jméno, lásko?" zadívám se prosebně do temných očí.

„Můžeme… Já nejsem proti.“ Odpoví zamyšleně.

„Napadlo mě jméno Tenebrae... Je to latinsky a znamená to temná duše. Vím, že by byl hodně po tobě... Určitě by měl blonďaté vlásky a temné černé oči a po mně ... po mně by měl třeba..." Skloním hlavu, vím, že mě nenáviděl a nic by po mně nechtěl. Chestera měl za boha, ale já jsem pro něj byla póvl, inkubátor. Mrzí mě, že mě neměl rád, ale já ho beztak miluju. Myslím, že moje maminka by to měla stejně. Milovala by nás a já doufám, že i mě a to i přesto, že jsem se zamilovala do jejího vraha a mučitele...

„To by ho vystihovalo dokonale..." připustí a svraští čelo. Zřejmě se mu nelíbí, kam naše debata směřuje. Tohle místo vytvořil proto, aby bylo šťastný. A navíc, ať je to, jak chce… O našem třetím dítěti se nám špatně mluví oběma. Bolí to. Moc to bolí, že jsme o něj přišli. „Už se tím netrap. Radši si něco přej. Víš, že tady je možný cokoliv," snaží se mě vytáhnout z tý nostalgický nálady.

„Přála bych si, aby ses usmířil s malým... Jsi jeho rozumný a milující otec. Vynadej mu, vysvětli mu to, omluv se mu, co já vím, jenom si to u něj vyžehli. Ještě se ani nenarodil a vy už spolu máte tak ošklivý vztah, až mě to ničí..." zamračím se a rozhlédnu se kolem. „Ubližuješ svojí mamince, broučku!" vykřiknu pod lipami a vím, že mě slyší. „A ty mi ubližuješ taky, i když nechceš a moc moc, neskutečně obdivuhodně se snažíš a bojuješ, i když ti to někdo hází klacky pod nohy. Obdivuju tě, lásko."

Nevydrží to. Přestane se dotýkat mého čela a odtáhne se ode mě. „Di, mě to vážně mrzí. Některý věci neřeším nejlíp, ale…“ povzdychne si a možná si mně kořen nosu, jako to dělává, když je v koncích. „Já chtěl, abys aspoň tam byla šťastná. Já těma vašema problémama nijak netrpím. Jenom chci, aby přestal trucovat. Tohle je nejmenší věc, která mě trápí. Věř mi.“

*** *** ***

Chester

„Zahlídnul jsem Bianku. Krouží kolem domu… Asi vím po kom jde,“ říká vážně Cristoball a v borůvkových očích se mu blýská.

„Jestli přiletěla sama, něco se děje,“ dedukuje Dick, který si projíždí nerozně svý blonďatý háro a postává u kuchynskýho pultu, zatímco Ball je opřenej o zeď, ruce přes hrudník.

„Tak co teď?“ začnu přecházet po kuchyni, jako pokaždé, když jsem nervózní a snažím se něco vymyslet. „Volavku z Diany dělat nebudu," upozorním je hned z kraje. „Ale... měla by dostat to, co tak moc chce, ne?" zadívám se na významně.

„Počkej, přece jsi říkal, že..." začne Dick.

„Taky nemyslím Dianu," skočím mu do řeči. „Pokud to souvisí se mnou, tak... je snad jiná možnost?" zadívám se na ty dva. Stojí tam jak dvě sudičky a dívají se na mě jako na blázna.

„Chceš jí nabídnout sám sebe?“ vydechne Ball jako by se potřeboval ujistit, že mě chápe správně. Když přikývnu, široce se usměje. „Chytrý. Ale jak ji přesvědčíš o tom, že už Dianu nechceš a chceš ji, abys ji potom lehce zabil?“

„No, to zatím nevím... Ale od toho mám vás chytřejší, vy mi jistě poradíte," zašklebím se na ty dva chytrolíny. „Hlavně na to musím nějak připravit Di, což... bude výkon sám o sobě. Do hajzlu, kdyby mě u sebe aspoň tolik nepotřebovala..."

„Možná sem nepříjde…“ Polkne Dick a vjíždí si prsty do vlasů. „Potřeboval bych ji nějak nenápadně zabít. Mike je zvyklej vraždit upíry. Já a Ball jsme na to nikdy nebyli,“ mumlá sám pro sebe.

„Nemůžeš Dianu načepovat jedem a pak ji zamknout ve sklepě?“

„To určitě udělám, Balle," přikývnu, „jenom si nejsem jistý, jak to celý vezme. Samotnou bez jakýhokoliv dozoru ji ale nechci nechávat. Jenom ten blbec Dexter mi už několikrát ukázal, že se k ní dostane i přesto, že jsem zamknul," svraštím čelo. „Bianku můžu zabít sám. Na to nepotřebujeme Mikea. Možná by prostě jednoduše stačilo počkat, až přijde... a pokud o mě tak moc bude stát, tak s ní prostě jít. Nic jinýho mě stejně nenapadá," pokrčím rameny.

„Chestere, ale co když v tom není sama? Bylo by vhodné, abys po ní šel. Díval se, s kým se setkává. Stačilo by se vymluvit na obřad, díky kterému cítíš bolest, když jsi bez Diany. Poukaž na to, že js chtěl být Nad-upírem, ale netušil jsi, že budeš tolik omezován. Proto hledáš způsob, jak se svého břemene zbavit a prozatím ji necháváš donosit tvého nenarozeného následovníka. Pouze bys hrál tu její hru a zjistil, kdo všechno za tím stojí. Protože… Co kdybychom se jí zbavili a ono to stejně neskončilo? Tak jako to nepřestalo, když svět opustil Joe a Nick. Já vím. Je to riskantní. Ale budeme muset jít do hloubky, jinak se budeme pořád potácet na okraji a děsit se.“ Zack stojí ve dveřích kuchyně a chvíli na něj všichni konsternovaně zíráme. Za prvé má bohužel pravdu. A za druhé mi ten jeho proslov připomněl něco nepříjemného. A za třetí, zjevil se tu jako duch. Ta jeho schopnost být tak potichu, až to nezachytí ani naše smysly, mě trochu děsí.

„Proto s ní chci odejít. Nehodlám se na ni vrhnout hned, jak vyjdeme ze dveří. Chci vědět, co za tím je, jenže... já už tomu prostě Dianu vystavovat nebudu. Kdybych ji vzal s sebou, musel bych se k ní podle toho taky chovat, a já nehodlám riskovat ani její zdraví ani zdraví našeho dítěte. To prostě nejde. Nechci, aby se dostávala do prostředí násilí a bezcitných upírů. Ona potřebuje co největší klid. Pokud tady zůstanete vy tři a nikoho dalšího k ní nepustíte, tak jí dokážete ochránit. Nehledě na to, že pokud bych ji vzal s sebou, vzbuzoval bych tím ještě větší pozornost a možná by mi tu historku vůbec neuvěřili. Zatím jsme všechny akce, které jsme rozjeli, museli stopnout právě pro to, že do toho byla zatažená i Diana, a my to už konečně musíme nějak vyřešit."

Zack nahne přemýšlivě hlavu na stranu. „Při odloučení budete oba, pokud ne ty, tak ona určitě, pociťovat bolest. Navíc je navyklá na tvůj jed a tvou krev. Kdybys na pár dní zmizel nebo se s tebou něco stalo, nám nezbyde nic jiného, než se dívat, jak ona umírá. Proto je stále bezpečnější, aby byla s tebou, než když nám ji necháš na krku a ona začne náhodně krvácet. To je můj názor.“

„Musím to promyslet a všechno zvážit. Krev a to všechno okolo bych jí obstaral do zásoby..." Už zase přecházím po kuchyni ve snaze vymyslet řešení, které by bylo nejvhodnější. Zatím se mi moc nelíbí ani jedno z navrhovaných. Vždycky je tam totiž dost velké riziko. „Nechci ji vytrhnout ze známého prostředí. Musí se to odehrát tady nebo ve druhém domě. Nechci ji tahat po všech těch doupatech, kde to na ní bude působit mnohem hůř než tam, kde zvyklá..." vrtím hlavou a mluvím spíš pro sebe než pro ně, i když vím, že mě poslouchají. „Teoreticky bych mohl předstírat, že jsem od vás odešel. Co myslíte?" zvednu k nim hlavu.

„To mohl,“ řekne Dick a posadí se na zem, kde se rozvalí, jako by už neměl sílu se jen pokoušet sedět. „Děti bys mohl nechat tady, pomůžu Mie se o ně postarat. Budeme čekat. Já, Ball a Zack. Mike s Miou budou hlídat. Kdyby se něco stalo, dají nám vědět…“

„Pokud máš pravdu a Bianka se umí dostat lidem do hlavy, nejspíš bys neměl Dianě nic říkat. Zřejmě proto ta bestie ví každý náš krok napřed. Ví všechno. Od oslovení, kterým jí říkala matka, až po vše, co se týká nás.“ Zack se poklidně projde k lince, nalije si krev, ohřeje si ji, zatímco mně to v hlavě kurevsky šrotuje.

Přikývnu, protože na tom něco být může. „Nebude vědět o tom, co se kolem děje a proč to tak je. Povím jí jen, že odcházíme. Dvojčata nechám samozřejmě u Mii. Myslím, že v takovou chvíli se o ně nikdo nepostará lépe... No, tak dobře. Uděláme to takhle."

„Buď opatrnej. Di nebude vědět, proč se tak chováš…“ Probodává mě nebesky modrým pohledem a dává tak najevo, že jsem jí už ublížil dost tím způsobem.

„Nepředceň síly. Nejslabším místem jsou její rodiče a děti,“ mračí se Cristoball.

„Upokojíš ji tím, že s ní budeš zacházet jako s dítětem. Dokáže být velmi silná. A když se ti podaří Bainku zabít a všechny zmetky vypátrat, odpustí ti cokoliv, co provedeš, když si budeš hrát na jejího pána, pokud ji nezlomíš. Musíš se držet a být sám sebou.“ Vkládá se do toho Zack.

„Jestli se utrhneš,“ zvedne se Dick a stáhne si košili, která se mu vykasala, „a staneš se tím, čím jsi byl. Už ti nepomůžeme a ty zabiješ, jak ji, tak i nás.“ Tohle je pro všechny největší riziko, víme to a já si vážím toho, jak moc mi v tomhle věří, protože já se budu držet zuby nehty, abych byl sám sebou.

„Musí to vypadat, že ty jseš ten nejhorší. Koneckonců upírky jdou po zmrdech. Chtěj ty nejhorší geny, ty vole!“ Nakoukne do kuchyně Mike, kterej nás musel slyšet až v obýváku. Skvělý, jestli se to rozkřikne, budeme pěkně v hajzlu. Promnu si kořen nosu. „Dej Biance hajzla a ona ztratí ostražitost, nechá se zlákat a pak ji sejmeš. Ty vole, takhle je to nejlepší.“

„Zvládnu to. Nic se nestane," zamumlám, protože pochyby nejsou to, co nám v tuhle chvíli pomůže. Já si musím být jistý tím, co dělám. Nesmím o sobě začít pochybovat, jinak by se to celé mohlo zvrtnout způsobem, na který nechci ani pomyslet. „Di bude v klidu, postarám se o to..." vyslovím další větu, jako stroj na pozitivní zprávy. Prostě všechno bude v pořádku, protože... prostě musí být. Jiná možnost není...

„Udělej to, co nejdřív. Dokud u ní nemá takový vliv,“ řekne Zack a poslušně po sobě umývá skleničku. Smál bych se, kdyby to bylo v jiný situaci, protože jsme šible čistotní. „My budeme při tobě.“

„Já budu vědět všechno z první ruky z Diiny mysli, takže kdyby něco, stačí říct a hned zakročíme.“ Přijde Dick blíž a stiskne mi paži.

„Ty hlavně udělej něco s těmi svými myšlenkami, nebo nás prozradíš dřív, než se něco vůbec dozvím," poradím mu přátelsky, protože jsem už měl možnost vidět, jak ho neschopnost ovládat to, co se mu odehrává v hlavě, přivádí téměř k šílenství.

„Nepozná nic,“ vydechne Zack a projde kolem nás. „Udělal jsem Dickovi letvar, díky kterému se mu do hlavy Di nedostane, ale on jí ano.“

„Jen aby to účinkovalo," zpochybňuju jeho umění uvařit kvalitní lekvar. „Až tohle skončí, dám to vypít Di a budeš mít smůlu," poušklíbnu se na Dicka, abych tu napjatou atmosféru trochu zlehčil.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), Wish, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce v žilách - 61. kapitola: