OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Slunce v žilách - 58. kapitola

13.11.2013 (16:00) • Chensie, Wish • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 764×

Chester

Pokoj je narvaný upíry, kteří na mě nadšeně pokřikují. Jeden se s chechotem uklání, je vychrtlý s dlouhými kostnatými prsty, jako by ho něco sžíralo zevnitř. Druhý afektovaně mává, až mu dredy do půl zad létají kolem hlavy. Další stojí opodál, na rtech vyčkávající úsměv a oči se mu blyští – má zvláštní duhovky, stříbromodré. A ten, co je mi nejblíže, div neskáče radostí, jak mě plácá po ramenou. Má rozpláclý nos, jako by před chvílí dostal pěstí a na obličeji má několik šrámů od nehtů, zřejmě lidských, protože upír by mu nadělal z obličeje cáry. Na pohled je to parta tupců.

„Chazzy, Chazzy to je dost!" vrčí nadšeně a vlastní pýcha mu svítí z ksichtu. „Někoho jsme ti přinesli! Dáváme ti kořist!" Poslední větu hrdelně vrčí a všichni o krok poodstoupí. Dusot, který přitom nadělají, zní téměř kovově a násilně. Velice chladně; ještě si moc dobře vzpomínám, jak jsem tohle uctívání miloval – především, když se týkalo mě.

Vzduch je zřejmě ledovější než obvykle, protože Di se znatelně chvěje, i když má tvář tvrdou a plnou surové ironie. Možná až hříšné arogance. Ta upíří aura na ni působí přímo hmatatelně. Oklepe se a skloní poníženě hlavu, tak jak by měla, kdyby byla mou skutečnou hračkou.

A tou se teď na oko stává.

Budeme si hrát…

Teprve teď si všimnu malého skrčeného človíčka, který se notně třese před upíry a choulí se do sebe. Sebejistě přistoupím ke skrčenině a drápy tomu zajedu do krátkých rozcuchaných vlasů trčících kolem hlavy. „Snad jste mi nepřinesli malého kluka?" ušklíbnu se, ale když ke mně to drobné stvoření zvedne tmavě hnědé oči, poznám, že její rysy v obličeji mají do těch klučičích daleko. Je to vystrašená holka… Dříve bych ji považoval za tu nejlepší hračku. Pásl se na jejím strachu a bolesti a doslova si plnými doušky extrémně užíval všeho, co by mi přinesla. Byl bych nadšený, dříve. Ne teď, protože myšlenkami jsem jen u své rodiny. „A hele... poupátko," blýsknu očima, chytím ji za bradu a prohlížím si ji ze všech stran, zatímco se na mě vyjeveně dívá.

Vypadá hodně mladě. Díky špinavě blonďatým vlasům vypadá jako malé klepající se kuřátko, kterému někdo pocuchal peří.

Přejedu jí drápem po tváři, až silně sevře víčka. „Tak to mám večer o zábavu postráno," zavrčím spokojeně a upíři se rozchechtají.

Ten, co mi nejvíc leze do prdele, začne plácat mohutně rukama a dávat tak najevo, kdo je tu pán. Ano, jsem to já, jenže se mi to tak nějak nehodí…

Zaplul jsem mezi ně jako ryba do vody. Alespoň na první pohled je to tak zřejmé. Je to ve mně. Ta přirozenost, při které Di naskakuje husí kůže. A ta nám zachrání životy, alespoň z toho důvodu hraju tuhle maškarádu.

„Tímhle ti skládáme hold… Dáváme ti její krev, její tělo i život,“ řeknou posvátně a já pozdržím ušklíbnutí, protože to znamená, že bych měl ochutnat její krev, sexuálně ji zprznit a nakonec zabít. Znám to zpaměti. Kolik takových poct jsem za doby Oskara zažil? Mnoho. A pár jich náleželo i mně. A dokonce mě to kdysi i těšilo.

Moje maličká je tím samozřejmě znechucena a dává to svým postojem najevo. Naštěstí se jí nevěnují, i když se jí blýská v slepých očích a ruce má křížem přes hruď, jako by trucovala.

„Uděláš to hned nebo se na to chceš napít?" zachraptí věcně ten s dredy, a aniž by čekal na odpověď, bere do rukou láhev upíří kořalky, kterou nechal na stole Ball.

„Myslím, že ještě počkám. Líbí se mi. Hotový domácí mazlíček," zasměju se a oni se ke mně jako věrní psi přidávají. Nejspíš je mám tam, kde bych je chtěl mít. Smáli by se všemu, co bych řekl. „Není nad teplé lidské tělo..." Olíznu se, aniž bych z té drobné dívenky spustil oči. Díky našemu obřadu cítím, jak se Di napnula a nejraději by nejspíš odfrkla cosi jako: „Sakra, ty máš ale kecy! Tak už je konečně vykopni z našeho domu!“

Možná je ta malá mnohem starší, než jak se na první pohled zdá. U někoho se věk nedá správně odhadnout, navíc po tom, co strávila nějakou dobu u nich, se není čemu divit, že vypadá tak, jak vypadá.

„Máš ještě třiadvacet hodin si ji užít." Poplácá mě ten idiot s poškrábaným ksichtem; teď už tuším, že se s ním musela porvat ona – tedy způsobila mu určitě ty škrábance. Sotva by mu dala pěstí, při které by mu zlomila nos. Nešetrně ode mě odstrčí mou ženu, až narazí zády do zdi a pevně zavře oči.

Prudce se na něj obořím. „Drž se dál od mých hraček…“ pronesu chladně a temně. Oskar by na mě byl hrdý, pomyslím si zhnuseně.

Upír s napuchlým nosem zvedne ruce vzhůru, zatímco ten se stříbromodrýma očima se na mě šklebivě usměje. „Budeme tu tak dlouho, dokud náš dar nezničíš. Co bychom to byli za věrnou sebranku, kdybychom pak neodklidili její mrtvý tělo.“ Patří to k upířím zvyklostem, jsem s tím srozuměný, ale já nemohu zabít člověka! Ne, kvůli sobě, své maličké a všemu, co jsme se za tu dobu míru snažili. Všechno bych zničil… Zničil bych hlavně ji!

„Možná ji využiju ještě k něčemu jinému, než ji zabiju," zamyslím se a hořečně se snažím vymyslet něco, čím bych je odsud vypakoval. Jsou tak trapně věrní, až jsou přímo nesnesitelní! Koutkem oka se podívám na Di, která má nafouklé tváře a cynismus jí div neskapává z koutku úst. Pohledem sjedu k jejímu podbřišku, za který se drží. „Líbí se mi tak moc, že by mi mohla posloužit i jinak. Následovníků není nikdy dost," usměju se na ni křivě a sleduju, jak se jí strachem a hrůzou rozšíří zorničky. Chce něco říct, ale urychleně ji chytím do své náruče a přitisknu ji k sobě. Pravou rukou jí držím za ústa a vrčím jí do ucha, zatímco druhou ji na oko násilně tisknu podbřišek a uklidňuju naše malé. Nic se neděje. Tatínek je s tebou a neskutečně mu na tobě záleží…

„Proč si na to nevybereš nějakou upírku?" hlesne nechápavě dredař a zvysoka dosedne do křesla, až dřevo zapraská. „Zahazuješ se s tímhle lidským póvlem. To ti následovníci nemůžou být ani dostatečně upíří, ne?"

„Přeměním si ji na poloviční," ušklíbnu se jeho otázce. „Mám rád složitější věci, jinak mě nudí. Navíc..." Odstrčím Di k pohovce a chytím tu malou za krk. „Téhle bude neskutečně slušet obojek.“

Moje nezvaná návštěva se buransky rozesměje. „Není nad to, když si tyhle malý děvky vychováš podle svýho, to je pravda..." přikyvují jako jeden muž.

"Přesně, mě upírky taky serou. Všude samá emancipace!“ prskne vysoký štíhlý upír a prokřupne si odporným hlasitým způsobem prsty.

„Jsou moc nezávislý, ale tyhle lidští mazlíčci k nám budou vzhlížet a věrně nosit naše následovníky! Chazzy má svatou pravdu!" huláká „poškrábaná tvář“.

Di mírně protočí oči, jako by omdlívala, což se naštěstí nestane, protože sedí zapresovaná mezi polštáři pohovky. Ale nápad s lidskými inkubátory se jí zřejmě vůbec nelíbí.

„Přesně tak. Navíc upírky už mají tolik křížků na hřbetě, že mě vážně nevzrušujou," mávne upír kostnatou rukou, až se mu loket podivně protáhne pod kůží. Má na sobě bílou košili, rukávy vytažené k pažím a vypadá tak ještě anorektičtěji.

„Mám rád mladé vláčné dívčí tělo," zavrčím zastřeně. "Čím nevinnější, tím lepší. Tím oddanější, tvárnější a tím víc možností, jak jim způsobit bolest a okrást je o iluze," jiskřím očima při každém slovu. „Sami přece vidíte, čím se rád obklopuju," přitáhnu k sobě Di, abych ji majetnicky sevřel v náručí a rukou jí zajel pod tričko, protože na ni vidím, že jí není nejlíp.

Přitiskne se ke mně a zaboří tvář do mého černého tílka.

„A stejně se k tobě bude hloupě mačkat!“ rozřehtá se ten s dredy, ale Di je to očividně jedno. Obejme mě kolem krku a přitiskne se ke mně ještě víc. Moc dobře ví, že ta slova, která drtím mezi zuby, nejsou pravdivá. Kdysi pravdivá byla, ale teď ne. To ona mě tolik změnila a já jsem za to vděčný. Konečně jsem sám sebou.

„Učíte se rychle," zasměju se. „Navíc moje malá vám to předvedla názorně sama," bavím se dál a prohrábnu se Di vlasy. „Nebude se u mě mít špatně. Občas jí pár doteků věnuju. Snad jí u toho moc nezraním," rozchechtám se po upírsku.

Ta nová dívka se na mém koberci rozbrečí. Naříká, jako bych ji už teď mučil.

Chovám se až moc jako skutečný upír. Jenže já musím!

„Pověz nám, jak je cvičíš? Rádi bychom to dělali po tvým vzoru." Sesedají se kolem a čekají na mé vyprávění, div ten vychrtlý dětsky neprosí.

Pobaveně zavrčím. Je to vážně jen banda tupců. „Jak je cvičím? Jako pejska,“ zasměju se a oni začínají hltat každé mé slovo. „Sedni, lehni, dej pac... roztáhni nohy," šklebím se, když na mě se zájmem civí a ten s podrápaným ksichtem má dolní čelist nadšením a údivem až na podlaze – ten moc dobře tuší, že jsem byl Oskárkův žák, že jsem patřil mezi elitu… Proto mi to tolik žere. „Vodítko je nedílnou součásti toho všeho. Za každé uposlechnutí a splnění rozkazu malá odměna, za každý pokus o opak o dost větší trest. Po čase i ta nejzarputilější pochopí, co je pro ni nejlepší, viď?“ Poplácám provokativně Di po hlavě, až zakňučí. „Ale nikdy jim samozřejmě nezapomenu dát možnost volby. Smrt si můžou vybrat kdykoliv," sjedu spokojeným pohledem na tu novou, abych zjistil, že se klepe jako osika.

Výbuch smíchu určitě doléhá do všech místností a já věřím, že Desire s Ballovou holčičkou Vinnie se klepou strachy. Angela si nejspíš užívá se zatrpklým Zackem, zatímco Mia a Mike nemohou vyvádět po svém, protože hlídají všechny mé děti. Kde je náš hlavní srab Dexter? Doufám, že minimálně tři metry pod zemí.

„Jak dlouho máš tuhle?“ Dloubne do Di kostnatým prstem anorektický upír, ze kterého mám pocit, že i přes tu košili bych mu mohl spočítat žebra.

„Nesahat…“ zavrčím, když se jí lehce dotkne. „Mám ji skoro tři roky. Mé nejlepší dílo,“ řeknu hrdě a Di tvrdě zavře oči. „Jsem na svůj výrobek náležitě hrdý!“ vyjádřím se o ní schválně jako o věci, o kusu masa, aby to působilo ještě více ponižujícím dojmem.

„Ale jak to, že ti vydrží tak dlouho, i když z ní piješ?“ nevychází z údivu. „Zkusil jsem to. Lidský tělo tu mou vášeň a náruživost vydrží maximálně měsíc, dýl ne. Ta ztráta krve je pro ně jako mor," hlesne dredař nechápavě a tahá se za smotané vlasy.

„Transfúze," řeknu první věc, která mě napadne, protože si nejsem jistý, jestli bych vůbec něco lepšího vymyslel. Nehledě na fakt, že mlčení by u nich akorát vzbudilo nedůvěru. „Je to sice nepohodlné, ale za tu krev to stojí. Čas od času ji musím prostě doplnit jako cisternu, aby mi mohla dál sloužit. Ale jak už jsem říkal, jednoduché věci mě brzy začnou nudit," usměju se a cítím, že mě Di kouše i přes tričko do hrudi, jako by měla obavu, že to začnou tihle blbci praktikovat na lidech.

„Jak jí říkáš?“ řekne a nespouští ze mě stříbromodrý pohled.

„Maličká… Můžete to zkusit. Slyší na to,“ pobídnu je. Kéž by už vypadli, musím vymyslet způsob, jakým je odsud dostat tak, abych té nové nemusel zlomit ani prst, protože to by Di neocenila.

„Hele, Maličká, co cejtíš k tomu svýmu upírovi?“ ozve se nejapně a stříbromodrý zrak se mu blýská, zatímco má ruce křížem přes hruď a jako jediný je opřený o zeď; nohu přes nohu.

Di obrátí slepě hlavu úplně na jinou stranu, až mám chuť si povzdychnout. Zřejmě se chtěla otočit k tomu upírovi, ale jako obvykle jí to nevyšlo.

Hrubě ji chytím za bradu a obrátím ji k sobě. Tápe po mně slepým pohledem, rty pootevřené. Její dech je chladný, cítím z ní sladkou vůni mrkve a strach, který jí proudí tělem jako špatná energie.

„Povídej,“ pobídnu ji netrpělivě a Di chce nejistě sklonit hlavu, ale nenechám ji. Nutím ji dívat se mi do očí, jako by mne snad mohla vidět.

„Já miluju svýho upíra, svýho pána, nade všechno, sakra. Dám za něj život, když bude potřeba. Patří mu moje tělo, moje krev, srdce i duše. Jsem jenom jeho a on je moje všechno…“ říká to tak bezelstně a zamilovaně, až se mi svírá v hrudníku. Je tak nevinná, moje žena… Tak nevinná, sladká a jenom moje.

Všichni moji obdivovatelé se smějí, jako by na její lásce měli zásluhu přinejmenším i oni.

Na znamení, že já to mám stejně, ji jemně stisknu, zatímco na upíry házím sebejisté pohledy a můj obličej protíná vítězný škleb. „Vidíte. I kdyby to nebyla pravda, neodvážila by se to říct. Ví, jak se má chovat. Ovšem díky tomu, že se jí můžu probírat myšlenkami, vím, že to je pravda do posledního slova."

„A jaký je to s tím těhotenstvím u lidí?“ Upír s přivřenýma stříbromodrýma očima si ji zpytavě prohlíží, drží se za bradu a očividně je z nich nejinteligentnější.

„Bolí tě to, Maličká?“ Pohodí hlavou, až mu dredy odlétnou stranou.

„Hrozně moc to bolí. Někdy mám pocit, že mě Pánův následovník mučí víc, než můj Pán…“ špitne Di a vyhekne bolestí, jak jí malý uštědří ránu za ta slova. Těžce oddechuje a krčí se mi na klíně, zatímco jí ze zakalených očí stékají slzy. Mému synovi se tohle nelíbí. Celá tahle situace, ta slova, která říkáme, ho děsí. Di se znovu zkroutí bolestí, zatímco upíři nadšeně výskají jako by nikdy neviděli týrání.

Když poznám, že tohle rozhodně nehraje, pokusím se jich konečně zbavit. „No, jestli nemáte víc otázek, tak to rozpustíme. Budu teď mít víc starostí, když mám další přírustek do sbírky," zabloudím pohledem k drobné dívce a ušklíbnu se. „Ale mít v posteli dvě místo jedný se vždycky hodí," rozesměju se. Je to tak dávno, co jsem mučil dvě naráz… nechybí mi ta doba. Ani trochu, dochází mi, když vidím tyhle patolízaly.

„Jak rozpustíme?" polkne nechápavě ten s podrápaným ksichtem.

„No tak, počkej! Poctili jsme tě kořistí! Chceme vidět, jak někoho zabiješ! Sám víš, jak to chodí!“ Anorektik se shrbí a dívá se mi ze vzdálenosti jednoho metru prosebně do tváře.

Do prdele, to tak dlouho neviděli nikoho chcípnout, že jsou tak nadržený nebo co?! Zakleju v duchu. Jestli mě budou srát,oddělám je sám a rád.

Di se přitiskne rty k mému krku. Sice to vypadá, že mě láskyplně líbá, ale ona se do mě zakusuje a snaží se uklidnit se skrze mou Šťastnou krev, kterou pro ni mám.

„Nemusím dodržovat nějaká pravidla. Já patřím k Elitě. Mě se tohle netýká. Vždycky si dělám, co chci," řeknu tvrdě a snažím se zakrýt klín, který mi i přes její hořký strach, který mi pumpuje do těla, začíná tvrdnout. „Navíc pokud jste poslouchali, tak jsem se rozhodl, že si tuhle vycvičím taky, takže není koho zabíjet. Leda by se chtěl obětovat někdo z vás," zasměju se těm tupcům.

„Tak nám aspoň ukaž, jak ji budeš cvičit. Určitě ji dneska ještě budeš šukat, tak to ber jako předehru. Chceme se něco přiučit!“ Div anorektik neprosí za celou svou skupinu.

Di mi olízne krk a zahojí ranku.

Konečně! Už jsem se bál, že je budu vyprovázet s erekcí nebo dokonce v orgastický křeči! „Dobře. Tak malou ukázku. Můžeme to uděla jako duo hrátky, ať se támhle poupátko taky zaučí. Třeba se ještě poperou," hodím škleb, shodím Di z klína a zezadu ji na oko násilně chytím za vlasy a donutím, aby slezla z gauče na zem. „No, pojď sem..." Zadívám se na to klepající se stvoření kousek od nás. „Neboj, já ti neublížím," zasměju se a prstem ukážu na místo, kam si má sednout.

Po chvíli, kdy se vrtí na místě, uposlechne a rozklepaně se posadí vedle mě, takže je mám s Di naservírovaný přímo před sebou.

Tohle jsem nedělal tak dlouho… Ale je to jako jízda na kole. To se, bohužel, nezapomíná. „Neboj se. Budeš jen dělat to, co ona," řeknu chladně. Bude jen opakovat to, co budu chtít po Di, to snad nebude tak drsné a na pohled pro upíry to ale rozhodně bude divadlo. Přejedu té nové dívce drápem po tváři, abych na ni použil svůj podmanivý pohled i měkký tón hlasu, který na tahle vystrašená poupátka vždycky fungoval. „Řekni, věříš mi?" zašeptám sladce a propaluju ji svým temným pohledem, až nakonec omráčeně přikývne.

Upíři se uchechtnou.

Dlouho jsem to na nikoho nepraktikoval, ale pořád to zabírá na první pokus. „Polib mi botu," hlesnu uhrančivě a kývnu ke svým nohám, zatímco svůj hlas udržuju ve stejných tónech a očima se vpíjím do těch jejích.

Omámeně přikývne a skloní se, aby se začala lísat ke špičkám mých černých těžkých bot. Vypadá to, že už ji otírá rty. Nejspíš by mi ji začala i lízat, stačilo by počkat.

„To stačí. Sedni!“ poručím jí, aby zaujala stejnou pozici jako Di. „Tak a teď poproste!“ pobídnu je obě a sleduju, jak Di se surovou zuřivostí ve tváři zvedá ruce a přesně napodobuje psí žadonění po pamlsku.

Ta nová ji s vyděšeným pohledem sleduje, ale pak udělá to samé.

„Hodné holčičky,“ zasměju se a napodobím přesné poplácání, jaké se praktikuje na psech.

Upíři se rozesmějí a ten s dredy zas afektovaně zatleská.

„A teď dárek pro svého pána.“ Blýsknu očima. „Rozepni mi kalhoty,“ poručím té nové, abych pak s pobaveným pohledem sledoval, jak se jí klepají prsty, když mi rozepne knoflík. „I zip,“ poroučím dál břitce.

Stáhne zip, a když se mě dotkne na citlivém místě, trhne rukou, jako by se snad mohla spálit.

Pro potřeby mé Maličké chodím naostro, takže mi z poklopce čouhá pořádná erekce, kterou mi přivodila moje žena svým slastným sáním.

Všichni její konání odmění posměšným smíchem.

„Přece by ses nebála.“ Je to zábavné, tak dlouho jsem si tu nevinnost neužíval, že mě to docela baví. Chytím Di za ruku a přiložím si ji na poklopec. „Jen dělej to, co ona,“ ušklíbnu se a vezmu za ruku i tu novou a položím si ji kousek do té Diiny.

Moje dravá holčička se tváří, jako bych jí právě lámal ego na kusy. Zatne mi drápy do citlivého místa tak silně, až usyknu a rozšířím oči bolestí. Ona má na tváři místo kajícnosti pobavený ďábelský výraz.

Tak to teda ne, Maličká! „Buď hodná!" zavrčím temně a ani se do toho nemusím nutit. Upíří slast je jedna věc, ale mrzačení mých genitálií věc druhá! Nakonec ji od sebe pro jistotu odstrčím a rozhodnu se jen pro naše nové poupátko. Ta si jistě nedovolí mrzačit mi mé oblíbené místečko. Za to Di jo. Nerad bych skončil vykastrovaný. Posunu si tu novou blíž k sobě. „Tak a teď nám ukážeš, co umíš," blýsknu očima a zvednu k sobě i její druhou ruku.

Vyjekne, ale poslušně přiloží obě mé ruce ke klínu.

Uvolním si kalhoty, aby měla lepší přístup, zatímco Di padá čelist, zatímco mě ta druhá honí. Za tohle mě ta moje dravá květinka sežere za živa.

Upíři jsou rozesmátí, tleskají do rytmu pohybu jejích rukou.

Jsme mezi sebou zvyklí dělat tyhle věci. Jsme chlapi, o co víc, jsme upíři! Patří to k našemu druhu a děsně nás to baví. Mě taky, dřív…

Ovšem, když ucítím Diinu silnou dávku slastných feromonů, zasáhne mě to v ten okamžik tak silně, že se vážně udělám, ačkoliv jsem to ani neměl v úmyslu. Slastně zakloním hlavu, pod víčky mou Maličkou, která drtí stoličky o sebe a ze všech sil se snaží být v klidu a alespoň chvíli se nevztekat a nevyvádět.

Když otevřu oči, přitisknu ji k sobě, protože se drží za podbřišek. Okamžitě mi hrubě zaryje zezadu drápy do ramen, až ji musím plácnout po zadku. „Do hajzlu, uklidni se!“ šeptám jí, ale jako by nebyla při smyslech. Přece ví, proč tohle musím dělat! Nakonec ji musím uzemnit dávkou feromonů, jinak by mi snad vyškrábala oči.

Prohne se a se zasténáním mi klesne do náruče.

„Ona není člověk,“ pronese chladně upír se stříbromodrýma očima, „Ty feromony jsou její schopnost.“

Věděl jsem, že má v sobě něco skrytýho, nějakej ten drobek inteligence, do hajzlu.

„Co je zač? To si z ní udělal ty?“ Anorektik je jako na trní.

Do hajzlu znova, zakleju v duchu. „Nezvládla jednu moji drsnější akci. Je trochu upíří. O to kvalitnější potomky ale plodí," poušklíbnu se, zatímco se snažím najít ztracenou rovnováhu a tvářit se, že jsem stále nad věcí, i když jsem si právě postříkal, jak poklopec, tak i lem černého tílka, co mám na sobě.

„To je dost šikovná věcička… Tyhle feromonový zmetci jsou kýžený,“ přikývne vážně “poškrábaný ksicht“.

„ Je to šikovné. Přispěla mi tím k úspěšnému cíly a to si vždycky nechám líbit," uchechtnu se. „Na to jí ostatně taky využívám. Moje malé výrobní tajemství."

„Ale podle výrazu jejího ksichtu už trochu divočí… Jestli chceš, pomůžeme ti jí vychovat a ty si můžeš zatím hrát s touhle malou děvkou.“ Div dredař neslintá.

Ten se stříbromodrýma atypickýma očima se odlepí ode zdi a postaví se hned vedle pohovky. „Oběť, kterou jsme ti přinesli, tě určitě zaujme víc. Není divu, že tě tahle tolik nebaví a zanedbáváš jí, když šukáš se stejným tělem už tolik let."

„Asi máte pravdu," zadívám se na Di, zatímco v rozkroku necítím pozůstatky poupátčiných rukou, ale Diiných drápů. „Počkám, až porodí, a pak vám ji možná půjčím na hraní," řeknu pomstychtivě, až Di tlumeně zasyčí a začne se ke mně tisknout, čemuž se upíři kření ještě víc a vrtí hlavami nad její hloupostí.

„Budeme se těšit,“ pronáší upír se stříbromodrým pohledem a všichni se mi uctivě klaní, až po jednom vymizí z domu.

Dlouze si oddechnu, když ten poslední za sebou zavře dveře a realita se pomalu vrací do normálu, dokonce i vzduch je takový čistší, když odsud zmizlo to svinstvo.

„Sakra, ty jseš šmejd!“ Di mě prudce a hlavně slepě udeří svou dětskou pěstí do hrudi, přičemž se šklebí a mračí, až se jí krabatí rty hořkým cynismem.

„No tak, miláčku, víš, že to bylo nezbytný. Nebo by neodešli," zamumlám a obejmu ji kolem pasu. Marně se ji pokouším políbit, protože je mi jasné, že polibku se s největší pravděpodobností nedočkám ještě pěkně dlouho.

„Nesahej na mě!“ zavrčí naštvaně a dlaní mávne ve vzduchu, aby mi dala facku, ale netrefí se. Její smysl pro orientaci je zřejmě na dovolené, a to nejen dočasně, ale nejspíš navždy. „Máš tady novou, sakra, neokoukanou, tak si sahej na ni a mně…“ řekne temně, „dej svátek, ty uchyláku!“ Zvedne se mi z klína a sotva vykročí, narazí koleny do stolu. Po slepu se chytí pohovky a uniká mi šnečím tempem. „Na sex, krev a doteky tady máš kořist!“ To poslední slovo prská se vší zarputilostí a div u toho nedupe vzteky.

„Di, já se omlouvám, ale pokud jsem tě před nima nechtěl znásilnit nebo někoho zabít, tak to jinak nešlo..." zoufám si, protože mi je z toho hrozně. „Všechno to byla jen hra. Ty to moc dobře víš! No tak, prosím..." snažím se ji k sobě přitisknout a pokusit se domluvit i malýmu, protože se drží za podbřišek.

Rozhořčením kolem sebe máchá rukama a několikrát mi jednu vrazí – jednou loktem do brady, po druhé mě plácne do boku a než mi stihne vypíchnout oko a ublížit i sama sobě, pevně ji k sobě přitisknu. „Tos mě nemohl teda oject?!“ Snaží se rozhodit ruce, jako bych to já špatně vymyslel, když jsem ji chtěl ušetřit.

Musím nad ní zavrtět hlavou. Přece bych jí neublížil. Nedokázal bych jí svést před nima. Ukázat jim svou ženu! Nahou! Ne, to nikdy!

„Sakra, víš, že malej nezvládá, když se dotýkáš jiný, že já to nezvládám..." šeptá a zatímco ji k sobě zády tisknu, tak prudce vrtí hlavou, i když ruce jí pevně třímám. „Pusť mě, ty sebestřednej upíre! Sakra, pusť mě nebo ti nakopu zadek! I po slepu!“

Trpělivě čekám, až tyhle její intenzivní emoce odezní. Mám pocit, že každou chvíli vybuchne jako atomová bomba a zboří barák. „Nechtěl jsem ti ublížit..." vydechnu, i když se mi to stejně povedlo. Moc dobře si uvědomuju, jak to pro ni muselo být hrozný, ale… bral jsem to jako menší zlo. „Jak by to asi vnímal malý, kdyby cítíl, že ti ubližuju takhle?" snažím se ji přesvědčit, že tohle bylo schůdnější řešení, i když... když cítím, co vychází z jejího podbřišku, ztěžka polknu. Ztrácím ho. Každým dalším dnem jsem našemu dítěti vzdálenější. Počáteční vzhlížení nabírá hořkou chuť nenávisti. „Končím s tím... už si nebudu hrát na tvýho pána..." řeknu a odtáhnu se od ní, protože tu zášť nezvládám.

„Jo, sakra, souhlasím! Nejsem tvoje kořist! Ta se válí támhle a jistě ti to znovu ráda udělá," ušklíbne se znaveně a chvíli krouží po obýváku jako můra, než se jí podaří trefit do kuchyně.

Vnímám, že je tam Dick, takže ji nechávám s tím Romeem, který je pro ni právě teď schůdnější společností, než já – zlej upír. Když ucítím koketní pohled, zvednu oči a narazím na Angelu oblečenou v červených šatičkách, které jí sahají sotva pod zadek, a kroutící se, jako by mě chtěla přinejmenším svést.

Jako by nestačila ta nová, do hajzlu!

„Chazzý?“ usměje se na mě a zamrká dlouhými řasy. Dokonce má zase učesaný vlasy, nechává je v zrzavých loknách padat na ramena.

„Sakra, není to Angela?“

Zaslechnu Diin nakřáplý hrubý hlas, jak přemýšlí na hlas. Dlouze si povzdychnu a dám jí jasně najevo, že na ni nemám náladu. „Angelo, teď na tebe vážně nemám čas,“ zasyčím zlostně. „Něco jsem ti přece říkal, tak se podle toho, prosím tě, začni chovat, jinak si Zachary najde jinou stejně jako Cristoball,“ pokouším se jí trochu nahnat strach, že nakonec opět nebude nikdo, kdo by z ní pil.

Ale ona se jen koketně uculí.

Chytím ji prudce za paži a popostrčím ji ke schodům. „A teď se vrať do pokoje a už za mnou nechoď!" nařídím jí a otočím se směrem ke kuchyni.

„Kde je ta moje Nad-upíří bestie?!“ prská moje žena.

Bezva, tak už nejsem úchyl, ale bestie… Nakouknu do dveří a dívám se, jak sedí u stolu a tápavě jí okurku. Je hrozně smutný pozorovat, jak se nemůže trefit do úst. „Tady jsem,“ odpovím klidně a nerad se zahledím na ustrašenou dívku, která se stále krčí u našho gauče. Měl by se on někdo postarat…

„Nebyla tady ta levná… ta Angela?!" Bezvýsledně se snaží prohlédnout okolí, mhouří oči a zabodává je do všeho, co jí slepě přijde do cesty.

„Neřekl bych,“ zadívá se na mě ostrým pohledem Dick a strčí Di do úst okurku, aby přestala přemýšlet a začala raději kousat.

„Něco se ti zdálo..." zamumlám ne zrovna přesvědčivě, jenže to lhaní se mi nějak příčí v krku. Bohužel vím, že kdybych řekl pravdu, následky by byly horší a já bych měl výčitky tak či tak. Prostě začarovaný kruh.

„Asi máš pravdu. Jsem mešuge. Malej mi dává zabrat... Nechápu ty jeho přecitlivělý emoce," zamručí a mluví směrem ke dveřím do našeho sklepního bytu, ačkoliv se očividně snaží mluvit na mě, jenže já jsem na druhé straně pokoje. Orientace. To slovo by Di nejspíš nenašla ani ve slovníku. „Dicku, když jsi pátral po tom, co bude Saniel, nezahlídnul jsi tam něco na menší potlačení dětských emocí ještě v zárodku, kdy je to vlastně jenom plod?" Pozvedne přemýšlivě obočí. „Dost by mi to ulehčilo život, sakra, kdyby mě tak netejral, stejně, jak jeho otec, a neovlivňoval.“

Povzdychnu si.

„Něco ti najdu,“ přikývne Dick, ale já se odpoutám od otevřené klenby dveří a pár topornými kroky dojdu až k té drobné vystrašené dívce, která na mě stále upírá vyděšené oči.

„Pojď. Ukážu ti koupelnu, aby ses mohla dát trochu do pořádku. Bát se už nemusíš. Jistě jsi sama poznala, že to všechno byla jen taková hra," poušklíbnu se hořce.

Neřekne ani slovo, ale poslušně mě následuje do schodů.

Když otevřu dveře, zpytavě a tiše nakoukne do koupelny a znovu se zadívá na mě uplakanýma očima, jako by čekala, že se na ni vrhnu.

Její výraz stále mluví za vše. Nevěří mi ani slovo a já nemám chuť ji oblbovat pohledem a hlasem. Znovu se poušklíbnu. „Je mi jasné, co si myslíš. Pravdou ovšem zůstává, že tohle by opravdu nebyl způsob, kterým bych tě tu přivítal, kdyby nebylo jich," pokrčím rameny a ukážu jí, kde má co hledat. „Nechám ti soukromí," řeknu, strčím ji do místnosti a zavřu dveře…

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), Wish, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce v žilách - 58. kapitola: