Školní loser - 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Fred se chce sblížit s Kate. Prvně se mu to nepovede, ale pak? Doufám, že se vám moje povídka líbí, a přeji příjemné čtení. Kadlinka

18.04.2013 (17:00) • KarolinaTereza • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 931×

http://www.youtube.com/watch?v=nFvDz0crnno

Kate:

Fred mi od pátečního incidentu jaksi „ležel v žaludku“. Jeho slova o tom, že nemůžu být tak hezká, mě popichovala, ale i zraňovala. Koho by neštvalo, kdyby vám někdo řekl, že jste hnusná.

Zvedla jsem se z postele, než bude matka zase povykovat po celém domě, a došla do své šatny, Očividně se mu připomenu z pátku, když se trochu upravím.

Nezamířila jsem jako vždy za mým obvyklým tričkem a k džínům, ale úplně na druhou stranu šatny. Ležely zde šaty. Vybrala jsem si bílé s lehkými lesklými proužky. Byly bez ramínek a těsně pod zadek. Musím se modlit, aby mě Fred nehodil do koše, jinak každý uvidí, co pod nimi mám.

Podpatky jsem nosila jenom v krajní nouzi a to jen na večírky mých rodičů. Milovala jsem tenisky, a nejvíc conversky. Měla jsem snad všechny barvy. Vzala jsem červené a obula si je. S šaty to bezvadně kontrastovalo.

Dole na mě jako skoro každé ráno čekala matka. Otec už doma nebyl.

Hned, jakmile jsem sestoupila z posledního schodu, tak se na mě matka podívala a lehce se usmála. Věděla jsem, že se jí to líbí, ale nahlas to neřekne. Nahlas umí jen kritizovat.

„Bello, ty tvoje boty jsou otřesné,“ zhodnotila zase jen to, co se jí nelíbilo, a dala mi peníze na oběd. Zatřepala jsem rameny, že je mi to jedno, a ukousla si z toastu.

„Mami, můžu si půjčit tvoje auto dneska?“ usmála jsem se na ni, jak jen jsem nejlépe dovedla, a doufala, že řekne ano.

„No, když mu nic neuděláš, tak můžeš,“ dovolila mi matka půjčit si její červené Audi a já čučela jako puk. Nikdy mi nic nechtěla půjčit. Koupila mi radši nové. Určitě za to můžou ty šaty.

„Tak já asi půjdu,“ rozloučila jsem se a už byla pryč. Vzala jsem si klíče z háčku a nastartovala mámino auto. Lehce zavrnělo a já přidala plyn.

Měla jsem sice rychlé auto, ale předpisy jsem dodržovala. Neměla jsem strach, ale dostat pokutu jsem opravdu nechtěla. Nějak jsem se dnes do školy těšila. Doufala jsem, že s Fredem to bude jiný. Aspoň by mě nemusel hodit do koše.

Zaparkovala jsem na svém obvyklém místě a vystoupila. Dnes mám první hodinu biologii, ta je v křídle A. Musím přes celé parkoviště, no skvělý.

Ve třídě bylo docela dost lidí, ale moje oblíbené místo před katedrou bylo prázdné. Sedla jsem si a vyndala učebnici. Hodina probíhala velmi pomalu. Dělala jsem si zápisky a poslouchala učitele.

Když konečně zazvonilo, chystala jsem se do křídla E na angličtinu. Tam vždycky potkám Frediho.

Vcházela jsem zrovna do třídy, když mě někdo chytl za ruku a táhl ke skříňkám. Byl to Fred. Nikdy jsem nedokázala přestat žasnout nad tím, jaký je to kus a grázl.

„Hele, Katie, říkal jsem si, jestli by jsi někdy nešla do kina?“ zeptal se mě a nahodil úsměv alá tahle je má.

„Nejsem Katie.“

„No, to je jedno, tak půjdeš?“ trval na svém a já přesně věděla, že s ním nikam nepůjdu.

„Není to jedno, jak se jmenuju, a nikam nejdu, v kině je nuda!“ vytrhla jsem se mu a šla do třídy. To je už druhý den, co mě naštval.

Celou hodinu jsem nějak nedokázala dávat pozor a koukala z okna. Co si o sobě ten debil myslí? Že když mě pozve do kina, všechno bude ok? A ještě mi řekne, že je jedno, jak se jmenuju. Nikam s ním nikdy nepůjdu!

Fred:

Uviděl jsem ty známé tenisky, které na sobě nosila Katie Reynoldsová pořád, ale ty šaty mi k tomu jaksi neseděly. Ale i tak jsem jí před třídou čapl za ruku a odvedl vedle.

„Hele, Katie, říkal jsem si, jestli by jsi někdy nešla do kina?“ byl jsem nervózní a doufal, že řekne ano.

„Nejsem Katie,“ vyšlo z jejích plných úst jen tohle.

„No, to je jedno, tak půjdeš?“ trval jsem na svém a nahodil úsměv, který vždycky zabral.

„Není to jedno, jak se jmenuju, a nikam nejdu, v kině je nuda!“ vytrhla se z mého sevření, a odešla do třídy. Ona mi řekla ne!

S výrazem naprostého zděšení jsem odcházel na tělocvik. Alex stál u dveří, a když mě uviděl, pousmál se. Říkal jsem mu všechno, takže i to, že chci Katie nebo Kate pozvat na rande do kina, teď nevím, jak je to její jméno přesně.

„Tak co?“ dloubl do mě prstem do ramene a zároveň mě postrkoval do dveří od šatny.

„Dala mi košem,“ vyhrkl jsem a nevěřil, že jsem to doopravdy řekl. Musel jsem si sednout. Nikdy mi žádná holka nařekla ne. V ničem.

„To si děláš prdel, ne?“

„Kdyby jo, tak tu nesedím jak naprostý vůl!“ zvedl jsem se, převlékl a šel do tělocvičny. Tohle musím vyběhat.

Trenér ohodnotil na konci můj výkon. Prý se zlepšuju. To se mi líbilo, ale stejnak jsem z hlavy nemohl dostat Katie. Pořád mě štvalo to, co jí asi vadilo na mém pozvání. To kino? Vždyť v kině se můžu nenápadně přitulit a začít ji líbat. Bezvadný místo.

Po tělocviku jsme měli angličtinu. Nechápu, na co mi bude rozebírání nějakých spisovatelů. Nešlo mi to a ani mě to nebavilo.

Sedl jsem si s Alexem do poslední lavice. Měli jsme nějakým štěstím skoro stejné hodiny tenhle rok.

„Rozdejte si papíry, napíšeme si písemečku,“ oznámila ta ženská, která si říká učitelka, a posadila se za katedru. Bezva, další pětka. Já tohle prostě nechápu. Měl bych si s někým zařídit doučování.

„Ale paní učitelko, vždyť je začátek roku,“ nedala se nějaká holka vepředu.

„Ale Amando, tohle je látka, kterou by pochopily i děti ze školky,“ jako vždy se usmála tím úsměvem, že má dotyčný smůlu, a napsala na tabuli zadání. Kráva jedna.

Kvůli tomu incidentu odkopnutí od Katie a té písemce jsem měl špatnou náladu až do oběda. Nikdy jsem si nevšiml, že by Katie chodila na oběd. Ale dneska tam byla. Seděla sama a ukusovala banán.

„Fredouši, kde se flákáš?“ volal na mě Alex a já si šel pro něco k jídlu. Sedl jsem si za klukama. Celou dobu jsem ale koukal na stůl, kde seděla Katie. Četla si a ládovala do sebe tentokrát jablko. Tolik ovoce.

Najednou se ale zvedla, zaklapla knížku a šla pryč. Vždyť do začátku hodiny je ještě pět minut. Nedalo mi to a běžel jsem za ní.

„Katie, počkej, chci se na něco zeptat,“ nevěděl jsem, co říct, ale ani nevím, na co se zeptat. Třeba na to doučování. Je přece chytrá. To by už mohlo zabrat.

„Ne, na žádné rande nepůjdu, a nejsem Katie, pochop to!“ Ani se neotočila a mířila dál s jablkem v ruce.

„Doučuješ?“

Zastavila se a pomalu se otočila a její zelené oči se na mě upřely.

„Ty chceš doučovat?“ cukaly jí koutky, ale snažila se zachovat vážnou tvář. „A z čeho by to mělo být?“ Teď už se to brala vážně a mně se ulevilo. Co vůbec neumím? Jo, tu blbou angličtinu.

„Angličtinu,“ vypadlo ze mě.

„Co přesně?“ Připadal jsem si jak u nějakého křížového výslechu a začal jsem se potit. Ta holka mi dává zabrat.

„No, v podstatě vše,“ přiznal jsem holce, kterou jsem ještě do tohoto školního roku nenáviděl a házel ji do koše. To jsem se ale musel ztrapnit.

„Stav se v pět a vezmi si sešit s učebnicí!“ přikázala mi a otočila se k odchodu.

„Děkuju, Katie,“ zakřičel jsem na ní a ona šla pořád dál.

„Jestli mi ještě jednou řekneš Katie, tak zapomeň na doučování!“ zakřičela s trochou smíchu, ale pořád se neotáčela. To už jsem se usmál i já. V pět u ní doma.

« Předchozí díl

Autor: KarolinaTereza, v rubrice: Povídky » Na pokračování