OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Sileon - 3. kapitola

28.07.2015 (11:00) • sanguinumnix • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 776×

Všechno mě děsí. Jak mám pohlédnout do tváře umírajícího, aniž bych mu byla schopná poskytnout útěchu, a co bych měla říci? Jak mu mám říci, pro co zemřel. Svaly se napjaly a já pomalu vykročila vpřed. Každý krok byl tak tíživý a naplněný neskutečnou nejistotou. Je pozdě na to, abych se otočila. Nemůžu smazat vinu a musím se postavit čelem tragédii, která nastala, zatímco já seděla schovaná v koutě. Postupuji blíže a ani nedutám. Je ta osoba ještě živá? Neslyším nic, ani vzlyky.

Přes vlasy nevidím tomu dítěti do tváře. Musí být nasáklé krví, protože mají stejnou barvu. Dotknu se špičkami prstů pramínku vlasů, ale necítím vlhkost. Co to, sakra, znamená? To nemůže být pravda. Chvatně, bez zaváhání chytím chlapce do náruče a odhalím obličej. On prostě nemůže být mrtvý. Hlavu rychle přiložím k srdci. Bije velmi slabě. Dlaněmi zatlačím na hrudní koš a udělám pár stlačení. Tohle je jenom sen, že? Hloupý sen, ze kterého se za chvíli probudím. Začínám zběsile dýchat, jako bych právě utíkala před ohyzdnou příšerou. A ona opravdu existuje, drží v ruce lesklou kosu a zuby má velmi špičaté. Cítím se jako zvíře brodící se tunou bahnu. Nasáklá tou odpornou vůní. Poznamená svou hanbou, vystavena na odiv lovcům.

Všechno je špatně. To já měla ležet na téhle zemi. Ta tyč měla být zabodnutá v mém těle. Mám jen jednu otázku, proč? Může za to mé odmítnutí nebo fakt, že jsem potkala toho chlapce? Nebo vše zapříčila má zbabělost? Najednou mi záleželo na mém životě a nechtěla jsem zemřít. On mi dal naději. Naději, která najednou shořela. Nikdy mě nenapadlo, jak tíživé bude pohlížet do tváře sourozence a vidět ji nehybnou. Naše tváře byly stejné. Od narození nikdo nepoznal rozdíl. Jen těla byla jiná, ale to je u jednovaječných dvojčat běžné. Chci vidět ty zelené oči. „Otevři ústa a stěžuj si na nedostatek polštářů. Nebudu tě ani škádlit, když na mě budeš zase žalovat. Můžeš jíst, kolik jen sladkostí chceš, a nechám tě vyhrát v jakékoliv hře. My oba se totiž vrátíme domů.“

Poslední větu spíš už jen zašeptám. Dotknu se tváře a ucítím slzy. Jak dlouho už brečím? Ucítím slabé teplo a dotyčnému se zvednou koutky úst.

„Nelži, stejně bys mě nikdy nenechala vyhrát“ řekne žertovně a začne kašlat. Z úst začne po malých pramíncích vytékat krev. On žije. Chci lapit jeho duši a hřát ji u svého srdce, aby nemohla odejít.

„Nesmíš mluvit," vyhrknu nesmlouvavým hlasem a pohladím bledou tvář.

„Na tom už nezáleží,“ zaprotestuje.

Tato odvážná slova neznamenají nic, když cítím, jak se třese. Natisknu jej blíže ke své hrudi. Nemůže přece jen tak zmizet. Slabá ruka se začne pomaloučku natahovat a ulpí na mé vystrašené tváři. Cítím jen chlad. Konečky prstů začnou nesmlouvavě mapovat rysy obličeje. Chce si být snad jistý, že leží v náručí své sestry? Nakolik je opravdu při smyslech? Proč jenom opouštěl úkryt?

„Proč?“ řeknu, aniž bych čekala odpověď.

„Celé mé dětství pozoruji jen jednu dívku a celou dobu toužím jen po jediné věci, být jako ona. Smět stát hrdě po boku té osoby bez studu, se vztyčnou hlavou. Chci se cítit jako rovnocenný člověk schopný bojovat za své cíle,“ tlumeně zodpoví vyřčenou otázku.

Všechno, co se odehrávalo, mi unikalo. Jak dlouho smýšlí o životě? Jak dlouho se trápí pohledem na mé činy? Nikdy nebylo mým cílem zahanbit bratra. On vynikal ve škole a místo v hlavní společenské elitě mu bylo právem předurčeno. Neměl si co vyčítat.

„Neměla by ses trápit, protože já jsem šťastný, dnes poprvé můžu opětovat tvůj pohled s hrdostí a nezměrnou sílou beze studu.“ Jako důkaz svých slov zvedne chomáčky řas a odhalí trochu skelné varovné oči.

Nemohu odtrhnout zrak. Cítím se lapena v síti. Kdy tak moc vyrostl? Tohle už není můj malý Yu. Cítil strach, ale nelitoval ničeho. Odhodlaně na mě vzhlížel a já si až tehdy uvědomila, na jakém místě se nacházíme. Jak nedůstojné a potupné to muselo být. Všude byly poházené odpadky a části robotického vybavení. Nic z toho nepřipomínalo hrdinné filmy, které má Yu tak rád. Pevně uchopím bratrovu hlavu, aby neviděl tu spoušť. Měl právo na mnohem víc, než jen zapadlou, špinavou ulici.

Nehty hlouběji zaryji do kůže z toho rozhořčení. Yu sotva popadá dech a hlas má velmi chraplavý. Skloním tedy svou hlavu o trochu níž.

„Žij, udělej všechno pro to, abys žila. Jinak ti nikdy neodpustím,“ zašeptá nesmlouvavě a nedovolí mi uniknout ze spárů hlubokých očí. Musím kývnout.

Pokud to je poslední přání drahocenné osoby, nemohu vzdorovat. Nemám chuť žít, ale přesto se donutím k nepatrnému úsměvu. Chci, aby si pamatoval silnou dívku. Tu, ke které vzhlížel, a tu, kterou miloval, nikoliv bezduchou loutku v rukách osudu. Naposledy pootevře ústa a já uslyším jen slabé chraplání. I když neslyším nic, dobře vím, co by řekl.

„Taky tě miluji, Yu, a nikdy nepřestanu,“ řeknu a na důkaz svých slov spojím naše rty. Přes nezměrný pocit tísně cítím horkost a olověnou chuť krve, která mi nyní ulpívá na rtech. Celé tělo v mých rukách náhle velmi ztěžkne. Je teď na lepším místě? Musí být, protože nic se nevyrovná tomuto boji o přežití. Jediné, co mě tu drží, je tvé přání. Chci vytvořit svět, ve kterém budou mít šanci všichni a ne jen ti silní, ale pro teď se musím stát někým jiným.

Dnes nezemřel Yu, ale Alice Ryen. Ta dívka, která dala slib chlapci, opustila tuto vyprahlou zem. Dlouho přemýšlím nad svým rozhodnutím a ještě chvíli váhám. Nechci být zbrklá. Představa věci, ke které se chystám, velmi bolí. Pálí mé srdce zevnitř a nevím, jestli někdy utichne v zapomnění. Už se nikdy nebudu moci vrátit. Vše, co udělám, zůstane vyryto v mé mysli a ten žár bude navždy plát v mých očích. Osud mi vzal to nejdražší, co jsem měla, a svěřil mi do rukou nový začátek a možnost něco změnit.

Já přeci nechci, aby bratrova smrt byla zbytečná. V postranní kapse kalhot nahmatám malý nožík. Původně určen pro krájení jablek. Nyní poslouží pro klamání společnosti. Pohlédnu na zápěstí a snažím se jemně nahmatat vystouplé místo. Nejsem si jistá, zda ten malý výstupek je to, co hledám. Utrhnu kus látky z mého skromného ošacení. Pevně jej uváži v části nad hrbolkem. Zemřít pro mylný pokus by bylo velmi úsměvné. Nikdy jsem nepomyslela na to, že bych si vzala život. Smrt má být dána a nikdo z nás nemá právo rozhodovat o svém životě. Můžeme si pouze vybrat, zda budeme bojovat o svůj život, nebo jestli se ho vzdáme. To vždy říkával otec. Sebevražda je prý velmi nečistá věc a lidé pak nepřijdou do nebe.

Toužím zavřít oči, abych neviděla nic, ale nemohu. Pokud chci zvládnout to, na co se chystám, musím vidět vše. Povolaný nástroj sevřu trochu silněji na důkaz mého rozhodnutí. Dlouze jej držím nad zápěstím a třesoucí rukou vyměřuji příhodné místo pro střed s kůží. Jen trochu přitlačím a pevně sevřu zuby. Musím se vyhnout všem důležitým žílám. Děkuji škole za příhodné lekce anatomie lidského těla. Neměla jsem tušení, že bolest je tak nesnesitelná. Chci skončit, ale představa, jak blízko se nacházím svému cíli, mi to nedovolí. Lidské tělo není ani trochu poddajné a každé přitlačení nože nepřipomíná ani trochu krájení měkkého sýra. Koušu se do rtu, abych aspoň na chvíli zapomněla na pocit kovu pod kůží. Konečně ucítím něco opravdu tvrdého. Pomalými, drásajícími pohyby vytlačím ven tu prokletou kuličku. Sevřu ji v prstech a nastavím proti slunci.

„Vítej v tomto světě, malý zázraku, ale za chvíli už nebudeš mít důvod zůstávat tu déle.“

Zbylým cárem látky zastavím krvácení a pomalu se přiblížím k chladnému tělu. S nemalou námahou zaryji nůž i do něj a nahmatám potřebný předmět. V mém držení se nachází dva čipy určující totožnost občanů Sileonu. Hlídka přijde dříve či později posbírat mrtvá těla a vyvěsí seznam mrtvých k příslušnému datu. Zítra si tam přečtu své jméno. Nemám jinou možnost. Svůj čip zastrčím pod kůži bratrova zápěstí a netrpělivě přešlapuji. Nyní zbývá jen zastrčit druhý čip. Opatrně jej vložím s mírným syknutím. Dnes všechno skončí. Dlouhými kroky přejdu do úkrytu a nahmatám láhev s olejem. Otevřu hrdlo nádoby a do druhé ruky uchopím křesadlo. Naposled pohlédnu do tváře s krvavými rty a líce skropím slzami.

„Tvé tělo nepatří ani mně, ani této zemi,“ pronesu šeptem a pohladím rusé vlasy. Pokud mám jít dál, nemohu žít v minulosti. Pomalu začnu rozlévat kapalinu. Ruce se třesou, ale nemohu zastavit. Hrdinové zůstávají vždy čistí a neposkvrnění. Já nemohu být hrdinou jako ty, ale mohu ti splnit tvé přání.

Oheň vzplál a já se donutila dívat. Chci si pamatovat tento moment. Vědět, pro co jsi zemřel a jak statečný jsi byl. Ještě jednou nahmatám ostrý nástroj a jedním tahem uříznu své dlouhé vlasy. Rozletí se kolem a utvoří karmínový oblak. Nehledě na mé fyzické tělo, od této chvíle již nejsem déle ženou. Mé jméno je Yu Ryuen.

Odhodlaný výraz rázem zase posmutní. Slib, který dala osoba jménem Alice, už neplatí, neboť ona už je mrtvá. Zítra nepřijdu. I kdybych chtěla, nemohu, neboť ty znáš mé pravé jméno. Nemohu se znovu dívat do těch očí. Nechci cítit lítost a vinu. Kdybych přijala tvou nabídku, můj bratr mohl být živý. Raději nenáviď dívku, která porušila slib. Buď silný, protože oba musíme najít tu správnou cestu, ale každý sám.

Autor: sanguinumnix, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sileon - 3. kapitola: