OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Sileon - 2. kapitola

25.07.2015 (09:00) • sanguinumnix • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 669×

Nic neslyším, a tak pomalu opouštím naše útočiště. Vzduch je nasycen popelem a špatně se polyká. Rukou skryji hlasné zakašlání. Nedaleko vede dráha opatřená zábranami a odzvučněnými panely. Poslouží dobře jako navigace k nejbližší skládce. Nasadím si kapuci a s menšími obtížemi zdolávám krkolomnou cestu. Ani v nejhorším snu nevypadala hora odpadků tak lákavě. Kolem se začínají kupit nezvaní supy.

„Mám jen jednu šanci a nesmím zaváhat,“ ozývá se neodbytný hlas v mé hlavě. Rychle zamířím k nejbližší kopce a ukořistím malý sáček se zbytky. Neohlížím se. Teplota mého těla stoupá a já zapomínám na tíhu vlastních nohou. Zahýbám do uličky a narážím hlavou do tvrdého předmětu. Hlava třeští a já se neodvažuji otevřít oči. Ruku schovám za vyzáblá záda a zvednu svůj pohled. Přede mnou leží malý kluk s nezdolným výrazem a pomalu se natahuje po kameni. „Proč necítím strach?“ Nejspíš si jen neuvědomuji, kde právě jsem. Krev stéká po dětských rukou. Ostré hroty kamene se zařezávají do kůže a chlapec na chvíli sykne, ale s nesmírnou tužbou nepouští ten drahý klenot.

Zvednu zrak a naše pohledy se střetnou. Neodvažuji se uhnout očima, a tak zůstávám jen nehybně pohlížet do oválného obličeje. Sleduji každý pohyb a náhle se cítím, jako bych hrála šachy. Záleží na každém tahu a musíme ubránit našeho krále. Plánovat každý krok bez ohledu na situaci. To byl můj úkol. Musím ho rozptýlit. Stačí hodit sáček se zbytky blízko před sebe a běžet, co mi síly stačí. Cesty zde znám moc dobře a v uličkách se mu ztratím. Pevně sevřu pěst a pokrčím své nohy. Napětí stoupá a já cítím šanci.

Ostrý vítr zkazí plánované snahy a bez oblomnosti srazí mou kapuci a odhalí záplavu červených vlasů. Chci pryč, ale neposedná ruka se dotkne pramínku lemující nachové tváře. Nyní nevypadá tak nebezpečně. Ústa se roztáhla do slabého úsměvu.

„Tvé vlasy jsou krásné, neměla bys je schovávat,“ pronese a odhodí stranou ten kousek šutru. Vstane a napřáhne ruku v omluvném gestu ´mě se nemusíš bát´.

S opatrností vkládám dlaň, jako princezna nechána napospas falešnému princi. Jeho stisk je pevný. Poprvé se odvážím promluvit, chytnu rukou neposedný culík a vyhrknu: „Zřejmě máte rád oheň a krev, když nacházíte zálibu v něčem takovém.“ Chvíli jen překvapeně kouká a pak vybuchne v nepřetržitý hrdelní smích.

Pořád nevím, co mě tehdy zachránilo. Úchylná závislost na červenou nebo jen soucit se zjištěním ženského pohlaví. Tato situace začínala být trapná a já jí přestávala rozumět, ale neodvažovala jsem se udělat jediný krok. Alespoň si ho pořádně prohlédnu. Nebyl ničím zvláštní. Krátké havraní vlasy lemovaly snědý obličej. Hluboké černé oči doplněné dvěma řadami hustých řas pozorovaly mé reakce. Nevypadal, že by věděl, kdo jsem, tak musel být z nižší třídy. Tělo hyzdily škrábance a drobné jizvy značící tvrdou práci.

„Něco ti ukážu!“ vykřikl a uloupil mou paži. Mým přáním bylo, aby už konečně zastavil. Nohy klopýtaly při každém zaškobrtnutí. Běžel příliš rychle. Sotva popadám dech a s rozkročenýma nohama stojím na nejvyšším kopci ve městě. Nevím, proč jsem právě tady, a s otazníkem v očích zvednu hlavu. „Vydrž už jen chvíli a uvidíš to,“ namítne. Na obloze se rozlila záře vycházejícího slunce zbarvena nachovými barvami. Nevím, co mu tehdy připadalo tak krásné, ale nic jsem nenamítala. To bylo poprvé, kdy nějaký kluk stál tak blízko, a já ztratila řeč. Nezbývalo nic jiného, než tiše sledovat oblohu. Tolik rudé protínalo žluté paprsky, asi musel být potěšený.

„Pokaždé, když to vidím, vím, že nás čeká nový začátek a máme možnost volby, nový zítřek určitě přijde,“ pronese potichu a jemně položí ruku do mých vlasů. „Tvoje vlasy nejsou hřích, je to naděje a vzdor nás lidí,“ pronese a pomalu stáhne svou paži. Ten chlapec toužil žít v jiném světě a chytal se všeho, co mu dávalo trochu naděje. V této chvíli nebylo důležité, jak jsme se narodili, ale to, že živí stojíme vedle sebe. „Chci, abys byla součástí a symbolem tohoto povstání,“ vyhrkne s trochu rozpačitým pohledem. Chvíli přemýšlím a pak souhlasně kývnu. V této době není dobré být sám. „Máš nějaké spojence?“ pronese mně nepříjemnou otázku.

„Ne, žiju sama“ odpovím lež. Neřeknu mu nic o mém bratrovi, dokud to nebude bezpečné. Vypadá to, že se chystá k další otázce, ale to už ho nenechám. „Musím už jít.“

„Slib, že zítra přijdeš. Budu na tebe čekat,“ vysloví toužebně a nehybně čeká.

Pousměji se a řeknu: „Slibuji.“ Na stvrzení slibu zvednu malíček.

„Jak se jmenuješ?“

„Alice.“

„Nechceš doprovodit? Ulice nejsou pro dívku bezpečné.“

Razantně zavrtím hlavou. 

„Tak tedy zatím, sbohem, Alice, buď opatrná“

Co přinese zítřek, je momentálně to jediné, co mě zajímá. Plná rozpaků přemýšlím nad svým rozhodnutím. „Proč jsem jen řekla své pravé jméno?“ Nebylo to přeci nutné, ostatně neznám ani to jeho. Nevím, co se stane, pokud se k nám přiblíží, proto nemohl jít stejnou cestou. Uslyším nepatrný zvuk. Nevěřím, že by byl natolik drzý, aby si hrál na špeha, ale na klidu mi to neubere. Cesta k domu se krátí. Jak jsem mohla být tak neopatrná. Netuším, kam teď jít. Vyhýbám se obloukem známému útočišti a zahýbám na postranní stezku. To čekání je mučivé. Snažím se najít bezpečný úkryt. Využiji starou tabuli s příslibem té nejlepší péče o naše robotická zařízení v Sileonu. Obrazovka je již dávno zbarvena jen černě, ale i tak si dobře pamatuji na blondýnku s velkými rty, jak láskyplně objímá robota.

Pár nohou zanechá stopy v zrnkách písku. Sklopím zrak a polknu poslední slinu, co mi zbývá v ústech. Mé nohy jsou jako ze železa. Nemohu se hnout a dlaněmi zakrývám své uši. Je ticho. Sladké ticho, kde jen tlukot srdce pohání rafičku hodin. V tento moment neexistuji a nikdo mě nevidí. Když zavřu oči, nikdo mě nebude moci spatřit. Tma schová vše živé.

Slabý sten zastavil srdce. Hodiny přestaly bít a mé oči procitly z temnoty. Jen velmi pomalu zvedám víčka a nakouknu ze svého úkrytu. Vidím jen jediné, červenou. Tu odporně zbarvenou tekutinu, jež stéká po kusu magnetické tyče. Chvějící se ruka pouští zbraň. Tělo padá neklidně na zem, a jako by se snažilo smést svou vinu, otírá krev o tkaninu, do které je zahaleno. Útočník se neohrabaně zvedne a začne se vzdalovat. Na moment mě zahlédne a já si přijdu jako krysa. Schovaná kořist, co jen pozoruje dění, aniž by byla schopná zasáhnout. V tom momentu se nezměrně vyděsí. Hlavu začne otáčet ze strany na stranu. Nemohl snad přijmout svoje činy? Celé to gesto mi přišlo velmi zvláštní, ale to už vidím jen jeho záda při spěšném útěku.

Zanechána v téhle ohavné situaci opouštím úkryt. Až teď si všimnu zraněného chlapce. Jak jsem ho jen mohla přehlédnout? Kovová tyč ční vzhůru jako stožár. Zabodnutá do citlivé části drobného těla. Vše je potřísněno karmínovou tekutinou a rysy se slévají. Jdu blíže, ale nemyslím si, že zůstala nějaká naděje.

Autor: sanguinumnix, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sileon - 2. kapitola: