Sileon - 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Příběh začínám představením hlavní hrdinky uprostřed poválečného období ve vzdálené budoucnosti. Zároveň se vracím 10 let zpátky a snažím se objasnit začátek války, který je nezbytný pro navázání děje.

02.07.2015 (11:00) • sanguinumnix • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 692×

Nebyl den stvořený pro naděje a letní poblouznění. Za okny bubnovaly křišťálové kapky podzimního deště. Alice sledovala to představení s pobavením v bledé tváři. Tyto dny byly předmětem k dlouhému přemýšlení s náznakem nostalgie a ona si uvědomovala tu krásu, o kterou ostatní přicházeli. S přívalem nelibosti se choulili pod barevnými plachetkami a spěšnými kroky zkracovali cestu domů. Zůstala sama.

Z tašky vytáhla červený deštník a pomalými kroky se přiblížila ke vchodovým dveřím. Dřevěná klika byla místy otlačená s nepřehlédnutelnými náznaky stáří. I nyní slyšela troubení aut a tiché mumlání nespokojených občanů. Vykročila vstříc ulicí a natáhla dlaň proti dešti, zatímco zbytek těla zůstal zastíněn vchodovým průčelím budovy. Bylo to příjemné. Zavřela oči a vnímala tlak kapek na konečcích prstů, jako dotyk milované osoby. Po chvíli se zastyděla a ruku stáhla.

S rozevřeným deštníkem se snažila vyhnout protijdoucím chodcům. Chodníky zde nedosahovaly značné šířky a znesnadňovaly pohyb. Nemohla to snést a stáhla červenou clonu, jež jí bránila ve výhledu. Ucítila nezměrný chlad a vlkost. Všechny pohledy směřovaly na promočené chlapecké tělo, jako by najednou zapomněli na svůj spěch. Konečně našla výmluvu pro své činy. Se zaujetím běžela do postranní ulice a propukla v hlasitý smích. Celou dobu toužila po dotecích chladného deště, ale nemohla být promočená jen z vlastního rozmaru. Potřebovala ospravedlnění pro své činy, aby ve svých očích vypadala lépe. Svět, ve kterém žijeme, potřebuje důvody, protože bez nich není ani odvahy získat to, co chceme.

Píše se rok 2098 a všichni jen mlčenlivě přechází následky války. Místo pokroku, ve který lidstvo věřilo, nastalo hrobové ticho. Vlády se ujala skupina lidí nazvaná Ares. Celý systém funguje pomocí médií a strachu. Peníze ztratily smysl, neboť trh pozbýval významu. Hlavní prioritou jsou pitná voda a potraviny. Mezi lidmi vznikla spojenectví, aby uchránili svůj majetek a bezpečí.

„Zítra nastává ceremonie, kdy se neprodleně dostaví všichni přeživší s průkazným dokladem před státní budovu v pátém okrsku. Nastane sčítání lidu a výpomoc občanům.“ Zprávy se šíří ulicemi a Alice promýšlí nastalou situaci. Před deseti lety začalo peklo. Patnáctka představovala hranici, která naplňovala kasárny. Osamocené děti zůstaly na ulici samy a docházelo k bojím.

.......................................................................................

Otec mi zanechal polibek na čelo a odcházel s muži v bílých uniformách. Můj zrak spočinul na velkých zádech. „Bylo sobecké chtíc naposled spatřit pohled jeho očí.“ Bratrův stisk přerušil mé myšlenky. Snažil se vypadat silný, ale nemohl skrýt bolestný sten. Atmosféra začala být dusná a nastalo ticho. Nikdo si netroufal promluvit.

„Vrátíme se domů?“ zazněl tichý hlas.

„My už nemáme domov, z našeho domu se stalo útočiště pro lupiče, chceš snad zemřít!“ zakřičela jsem. Většina vojáků odjela na bojiště a nezbyl nikdo, kdo by zajistil bezpečnost města. Otec pracoval jako státní bankéř a vydělal si spoustu peněz. Momentálně to bylo ale spíše na obtíž. Lidé pociťovali závist a nikdy jim nezábránil brát. „Pojď, najdeme si bezpečné místo,“ pronesla jsem už mírněji a něžně uchopila jeho ruku. Neměla jsem žádný plán a jen se hloupě usmívala.

Vojáci násilím rvali děti z náručí matek. Za opaskem se jim blyštily zewry a přišli si nedotknutelní. Zewr byla zbraň určená k uklidnění občanů. Pomocí elektrostatických vln vysílala signály do lidského těla a tím ho paralyzovala. V případě četného útoku posloužila jako štít.

„Au“ zaúpěla jsem, když jeden z vojáků chytil mou ruku. Vzal sken a přejel přes mé zápěstí.

„Alice Ryuen, narozena r. 1978, studentka Výzkumného centra v Sileonu,“ ukázal obraz s fotografií z městského úřadu. Každý rok probíhala povinná návštěva úřadů pro doplnění informací. Stát se bál výměny čipů.

„Dobře tedy, můžete jít,“ zamumlal nasupeně strážník a pustil nás.

Malý domek po paní Deujové bude jistě opuštěný. Cestu nám ztrpčoval pohled na krev a opuštěné děti žebrající na ulici. Dveře jsou otevřené. Pomalu zatlačím na dvířka a vejdu dovnitř.

„Počkej tady, Yu,“ zadržím ho a nahlédnu do místnosti. Židle je převrácená na zemi. Obrázky malebné krajinky visí na stěnách, jako bych tu byla včera. Ve váze pomalu uvadají jarní květy. Pootevírám všechny zásuvky a skříně. Nikdo tu není. Pomalu dojdu až do spíže. V podlaze je tajné dno. Byla to má tajná skrýš při hře na schovávanou. Paní Deujová se na mne pak vždy nahněvala. Tehdy mi ta skrýš nepřišla důležitá a nyní pro mě znamenala celý život. Ukrývala tajné zásoby. Uložila jsem bratra a sama si sedla do předsíně s násadou od koštěte.

Zahanbení se zračilo na mé tváři. Dospělí to věděli, a přesto nám neřekli ani slovo. To je důvod, proč se otec neotočil a nevypadal překvapeně, když ho odváděla policie. Dělali si zásoby a my neměli ani podezření. Chci ochránit bratra, ale nemám dost síly. „Proč dal bůh sílu jemu a mně odvahu,“ povzdechnu si. Takhle je to mnohem těžší. Na tváři ucítím slzy.

Celá tahle válka odráží chamtivost. Na zemi začaly docházet zdroje energie a půda pomalu chřadla. S využitím moderních technologií vznikaly nepokoje mezi státy. Každý chtěl suroviny pro sebe, a tak nešlo předejít celosvětovému konfliktu. Do toho se zapojili zastánci práv pro přírodu a zvířata. Živou květinu jsem nikdy nespatřila. Celé město je obehnané zdí a nikdo neví, co je za ní. Někdo říká, že zde jsou lány plné květin, a někdo tvrdí, že je zde jen vyprahlá poušť. Otec se na mě velmi nahněval, když jsem byla zvědavá, prý že nemám nikdy pátrat o životě za zdí.

„Áá!“ Já usnula. Bratr naštěstí ještě spí. Musím sehnat něco k jídlu, zásoby nevydrží věčně a na ulici bude mnohem víc rušno. Zůstávat tu zavřená jako krysa není zrovna příjemné, ale více mě děsí věci tam venku. Uplynul třetí týden a my se nepohnuli ani o krůček. Všechny elektrické vychytávky přestaly fungovat. Informace tedy nebyly úplně přesné. Zdroje elektřiny nedocházely, ale snad vymizely z povrchu zemského. Také je zde možnost, že vláda nebude plýtvat zdroje na zbytek civilizace. Moje hlava se plnila k prasknutí. Tohle nejsou věci na přemýšlení pro desetileté dítě. Dětské seriály svým pokrokem ovlivnily dnešní dobu víc, než si dokážete představit. Každý z nás čekal na hrdinu. Na někoho udatného, kdo zachrání svět.

Dnes to ale musím zvládnout sama. Nakázala jsem bratrovi, aby se přikrčil ve skříni a nevylézal za žádnou cenu. Nevím, co by řekl na jídlo přinesené ze skládky a krádeže. Byl tak odlišný, plný naděje s pohledem lepšího světa bez násilí a zloby. Pravý hrdina, a já ho zamykala ve skříni. Možná jen nebyl připraven na dnešní svět kolem nás. Otázkou zůstává, jestli existuje možnost připravit na to někoho z nás. Děti, jež vyrostly v blahobytu a světě nepřeberných možností.

Následující díl »

Autor: sanguinumnix, v rubrice: Povídky » Na pokračování