Siberion - Nečekaná překvapení - 6. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tahle kapitola je 5. kapitola z pohledu Capi Soo. Nejdřív jejich 'pozdravení' a pak malinké kouzlo, se kterým si Cap nebyla až tak jistá. Bohužel ale utrpěla menší šok (ale ne menší než Eolin) a nakonec šla s pravdou ven a řekla o Taylorovi. Doufám, že se vám bude kapitola líbit, a přeji příjemné čtení. ;)

09.07.2013 (10:00) • Eolis • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 450×

Možná se vám bude zdát tahle kapitola znovu taková neakční, ale mně prostě trvá, než se pořádně rozjedu (nejspíš to mam v povaze :D ). Sice je taková kratší, ale nevěděla jsem, jak to jinak mám rozvést, a tuhle část z pohledu Cap jsem si prostě nemohla odpustit. :) Příští kapitola bude určitě delší. Ještě bych vás chtěla poprosit, jestli byste mi sem dali nějaký ten komentář. Díky. :)

„Chlupatá? Cože? Proč?“ podivila se Eolin.

A jéje... to jsem zas něco plácla... pomyslela si Capi Soo. Už se tou osobou nechala pohltit. Kdo to má pak po ní napravovat? Samozřejmě zase já, že jo... povzdechla si.

„No...“ zavrtěla se na židli Cap „... jednou to pochopíš.“ Pak se zamyslela a doplnila: „Ale řiď se tim!“ pohrozila „Pro jistotu...“

„Jasně, pro jistotu,“ přikyvovala Eolin a tvářila se dost pochybovačně o tom, co jí Cap řekla, jako by ji měla za blázna. Pak se zamyslela a dívala se někam do prázdna. Cap se na ni dívala, po chvíli si povzdechla a začala.

„Tak já ti to řeknu, no... Dneska jsem se konečně odhodlala k tomu, že ti někoho představím. On... za chvilku určitě přijde a...“

„Počkáš? Musím si něco zařídit,“ skočila jí Eolin do řeči a běžela nahoru, jako když ji vystřelí.

„Jo, jasně. Počkám...“ odpověděla Cap už do prázdna. „Vlastně nevadí, že jsi mě celou tu dobu nevnímala,“ pokračovala v monologu a vzdychla. Poslední dobou je Eolin pořád mimo. Už to chtěla vzdát, když tu někdo zazvonil u dveří. Cap se prudce zvedla, chytila barovou stoličku, která následkem jejího startu ztratila pevnou zem, a běžela otevřít. Když se podívala kukátkem, kdo zvoní (i když to plně tušila, ale jen tak ze zvyku), cítila, že jí srdce každou chvíli vyskočí na podlahu. Celá štěstím bez sebe rozrazila dveře a skočila na osobu stojící za dveřmi, až z toho onen člověk málem spadl na zem.

„Ahoj, Tayi!“ vykřikla a zabořila obličej do krku. „Já tě tak ráda vidím,“ zamumlala a vdechovala jeho vůni.

„Ahoj, Cap, já tebe taky,“ zašeptal. „Tak slez, ty opice,“ plácl ji lehce po zadku a zachechtal se „Nebo tě mám roztočit?“ pohrozil a začal se otáčet.

„Néé!“ vypískla, pustila se a uchichtla se představě nabručených sousedů, kteří by ji určitě okřikli, ale jsou v práci. Podívat se Taylorovi ji nutilo se mírně zaklonit, protože byl o hlavu větší než ona, ale ne že by ji to omezovalo. Upřela pohled do jeho očí a opřela se mu dlaněmi o prsa.

„Už jsi jí to řekla?“ zeptal se a zadíval se na ni.

„No... popravdě... jsem se jí to chystala říct, ale jaksi se mi to nepodařilo, protože byla... duševně mimo,“ usmála se Cap nevinně.

„A to si myslíš, že tě bude vnímat, když mě před ní postavíš?“ zeptal se provokativně.

„Ty jeden drzej egoisto,“ usmála se Cap a umlčela ho polibkem. Cítila, jak se Taylor pořád usmívá.

„Samozřejmě, že ano,“ prohlásila sebejistě. „Co by na tobě taky viděla?“

„A pak, že já jsem drzej...“ zavrtěl hlavou Tay. „Koukám, že tu někdo potřebuje dát lekci,“ řekl rošťácky a nadzvedl si ji na ruku tak, že měli oči ve stejné úrovni. Pomalu se k sobě přibližovali ústy, až se dotkli. Cap slastně zavřela oči, když jí Tay vniknul jazykem do úst, a užívala si polibek plnými doušky, dokud jí nedocházel vzduch. Nechtíc se od sebe museli odtrhnout, aby to nebyl jejich poslední polibek.

„Tak co říkáš mojí lekci?“ usmál se Tay.

„Noo...“ protáhla Cap a přemýšlela.

„Noo?“

„Říkám, že líbáš docela dobře, na poslíčka z pizzerie,“ pošeptala mu do ucha a andělsky se na něj usmála.

„Ty taky, na to, že jsi malá školačka,“ vrátil jí Tay narážku a pustil dolů.

„Přece se nezlobíš, Tay...“ usmála se poťouchle Cap a hrála si s jeho košilí. Pak ho za ni chňapla a zatáhla do bytu. „Nebudem přece rušit naše milé sousedy,“ rozesmála se a táhla Taylora za ruku do schodů.

„Počkej tu, udělej si pohodlí, a já pro ni dojdu.“ Zatáhla ho do svého pokoje, dala mu ještě letmý polibek na tvář a zavřela dveře. Přešla chodbu a zastavila se před Eolininými dveřmi. Chvíli váhala, jestli má zaklepat, a pak se podívala okénkem dovnitř. Viděla tam tmavý flek (pravděpodobně Eolin, ale to si nemohla být jistá, když kouká přes bublinkové sklo), jak... Uklízí oblečení? No, klidně by mohla pobíhat po pokoji. I když to se Cap zdálo být na hlavu. Mohla by si pomoct jednou ze svých dovedností, ale nebyla si jistá, jestli je možné to provést v lidské podobě. Ale zkusit to může, za to nic nedá. Zavřela oči a plně se soustředila na to, co dělá. Spojila dlaně před obličejem tak, že se konečky prstů dotýkala čela, a vyčkávala. Už si myslela, že to nepůjde, když tu ucítila tu známou vnitřní sílu a teplo v dlaních, které jí začaly lehce zářit zeleným světlem. Otevřela oči a vítězoslavně se usmála. Rozpojila ruce a podívala se na ně. Vypadaly, jako by v nich měla zelenou žárovku. Pozvedla je, natáhla dlaněmi ke dveřím a pomalu je přibližovala. Zbýval jí necelý centimetr, aby se dotkla, když...

„Špehovat se nemá,“ ozval se hlásek v hlavě. Ten jí byl taky známý, ale jinak, než by chtěla. Cap protočila oči. „Já ji pouze hlídám. To je rozdíl,“ odpověděla myšlenkou a zahnala onen otravný hlásek zpět. Zhluboka se nadechla, vydechla, aby se uklidnila, a soustředila svoji energii do dlaní, kde ucítila příjemné, důvěrně známé mravenčení. Nemusela se dívat, věděla, že jí při tom zeleně září ruce a tím se pak na skle začne tvořit docela malé okénko. Stačí jí na jedno oko. Přestala se soustředit, odtáhla už normální dlaně od skla a podívala se dovnitř. Byla sama se sebou a se svým výtvorem spokojená, ale s tím, co viděla, moc spokojená nebyla. První, co viděla, byl Eolinin vytřeštěný výraz. Nevěděla, co bylo důvodem, protože tam bylo oblečení, ale ani se nemusela snažit to vidět. Eolin onu věc zvedla, zadívala se na ni a Cap viděla, že se kolem ní začal tetelit vzduch. A pak už Cap tu onu věc poznal.

„To je přece...“ začala, ale nedořekla, co to je, protože rychle vytáhla z kapsy telefon a vyťukala Sophii rychlou textovku.

Už si ji našli. Proces začal.

Odeslala zprávu a dala si telefon zpátky do kapsy. Už se do pokoje raději nedívala, ale musela zavřít to svoje okénko. Znovu začala soustředit energii, kterou pak dýchla jako mlhavý zelený obláček na sklo. Místo na okně se trochu zazelenalo a pak postupně zbledlo, až bylo zase normální. Cap trochu poodstoupila a pak zaklepala na dveře. Chvilku čekala, a když se nic nedělo, tak se ozvala.

„Eolin, dělěj, pohni. Nebudeme na tebe čekat věčně,“ pronesla co nejblíž ke dveřím, aby byla dobře slyšet. V odpověď se ozvalo bouchání šuplíků, dveří od skříně a dupání. Pak se otevřely dveře a v nich stála Eolin s nechápavým výrazem.

„Nebudeme?“ zeptala se s pozdviženým obočím.

„Jo, nebudeme. Já a moje druhý já, tak polez,“ čapla Cap Eolin za ruku, aniž by čekala na odpověď. Odtáhla ji ke svému pokoji, naposled se na ni podívala. Jo, vypadala vytřeštěně. Ani se jí nedivila. Ona by asi byla taky vytřeštěná, kdyby našla na posteli Plamínek, pak ji někdo čapnul za ruku a někam odtáhl. Ale ona zkrátka neměla jinou možnost. Musela jí Taylora ukázat. Otevřela dveře a řekla Eolin, ať jde dovnitř. Sice se nějak divně tvářila, ale pak ji musela Cap dostrkat dovnitř, protože přímo proti dveřím stál Tay. Nedivila se jí. Proto s tím tak váhala, ale říct jí to prostě musela. To ticho, které nastalo hned po tom, co začala Eolin zírat na Taylora a on vystrašeně na ni, musela prolomit. Tak vybrala nejlepší variantu. Představila je, pak se chvilku odmlčela a pokračovala.

„Víš, Eolin... On je to...“ načala. Uviděla, jak se na ni Eolin dívá výrazem: „To je kdo?“ Kousla se do rtu a v tu chvíli se jí v hlavě ozval znovu ten dotěrný hlásek. Pff... Ty s tim naděláš... Prostě jí to vyklop. Je to přece tvůj kluk, tak to není...

Sklapni! okřikla Cap ten hlásek v hlavě. Na jednu stranu měl pravdu, ale je to příliš nebezpečný, to před ním - byť jenom v myšlenkách - přiznat. Když otevřela oči, viděla, že jak Taylor, tak Eolin měli stejný výraz: měli pozdvižené obočí a čekali, co z ní vyleze. Akorát Tay s tou výjimkou, že to věděl, ale čekal, až to vyklopí. Teď už není cesta zpět, musí to říct teď, než to Eolin přestane bavit a než se její výraz změní v znuděný.

„... můj kluk,“ dokončila konečně, ulehčeně se usmála a zklidila pochvalný úsměv od Taye, který mu hned vrátila. Teď už jenom musela počkat, jak se změní Eolinin výraz.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Eolis, v rubrice: Povídky » Na pokračování