OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Siberion - Nečekaná překvapení - 5. kapitola

Eolis už je zpátky ze školy a čeká na ni nemalé překvapení. Napsala si zápis z dalšího dost podivného snu a objevuje se tu nová postava. Taylor James. Doufám, že se vám bude kapitola líbit, a byla bych vám moc vděčná, kdybyste tu po sobě zanechali aspoň malý komentář. Přeji příjemné čtení. :)

26.06.2013 (20:00) • Eolis • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 648×

                                       5. kapitola

Škola probíhala celkem v klidu. Žádná písemka, žádné zkoušení, žádné problémy, a hlavně, což bylo nejdivnější, žádná slepičí Belatrix a její gang! Byla to opravdu úleva, když jsem si nemusela zatěžovat přemýšlením nad tím, jestli si na mě zase nevymyslely nějaký drb, který by se mohl po škole jako nákaza. Jo, a tu dvoulitrovku jsem si samozřejmě nekoupila, protože nikde neměli tu, na kterou jsem měla zrovna chuť... Taky vás to dokáže naštvat? Mě hrozně. Nakonec jsem si, umírající, musela koupit šíleně bublinkatou limonádu, po které mi slzely oči a lezly mi bublinky do nosu, takže jsem musela neustále potlačovat říhnutí. Pochopitelně jsem ani neměla odvahu ji vypít celou, takže ji teďka cucáme s Cap doma ze skleniček.

 

„A co je to překvapení, cos mi chtěla ukázat?“ zeptala jsem se jí. Ta se na mě podívala a řekla:

 

„Nebuď zvědavá, nebo budeš chlupatá.“

 

„Chlupatá? Cože? Proč?“ podivila jsem se. Božínku, to je z těch bublinek?

 

„No...“ ošila se, „jednou to pochopíš,“ zakončila a pak ještě doplnila: „Ale řiď se tim!“ pohrozila. „Pro jistotu...“

 

„Jasně, pro jistotu,“ pokyvovala jsem nepřítomně hlavou. Pane bože! Já si nenapsala ten sen! Úplně bych na něj zapomněla! I když... až taková škoda by to přece jenom nebyla, ale pořád si živě pamatuju, jak mi mamka řekla, že mi pomůže setřídit myšlenky.

 

„Počkáš? Musim do pokoje,“ vyrušila jsem ji, zrovna když mi něco říkala, a vystřelila od stolu.

 

 

 

1.listopadu

 

Dnešní sen byl moc příjemný. Byl plný nádherný rozkvetlých stromů a krásných luk, vonících po orosené trávě. Počkat, nebyl vůbec příjemný. Tohle bylo ticho před bouří. Tak popořadě. Bylo to, jako bych místo spaní opravdu skotačila na té krásné louce plné prapodivných květin. Tak živé to bylo. Byla to krása.

 

Pod bosýma nohama jsem cítila měkké polštáře trávy, ještě mokré od ranní rosy. Okolo louky rostly staré, vysoké a košaté stromy jako z pohádky o stromových vílách, kterou mi, když jsem byla malinká, mamka vyprávěla. Procházela jsem se, občas jsem si poskočila, možná i zatancovala, přičemž jsem doufala, že mě nikdo nevidí, protože u toho vypadám jako vařená nudle. Ale zpátky ke snu, zas jsem se moc rozkecala. Jak by mi asi mohlo pomoct moje elaborování nad mojí neschopností hezky tančit...

 

Takže jsem chodila po těch měkoučkých polštářcích, které úplně vybízely, abych se na ně natáhla. Ale i kdybych chtěla, tak bych nemohla, protože mě to táhlo pořád dál. A pak jsem narazila na onu rostlinku. Byla taková malá a nenápadná. Kdo by do ní řekl, že se stane původcem mojí noční můry... Okvětní lístky měla jako malé mihotavé plamínky, od kterých nic nechytí. Vždycky mě oheň přitahoval. Byla nádherná. Rostla uprostřed paloučku v lese, za tou loukou, po které jsem se zprvu procházela. Nad hlavou mi zpívali roztodivní ptáci a docela malinkatí ptáčci, a uprostřed toho všeho rostla mezi čtyřmi květinkami s ohnivými kvítky. Červená, modrá, zelená, bílá a fialová.

 

Podlehla jsem pokušení, utrhla květinku s červenými plamínky a položila si ji na dlaň. Nespálila mě, jak jsem zprvu očekávala, ale jen mě příjemně hřála. Když jsem si k ní přivoněla, ucítila jsem důvěrný zápach dýmu z ohně. Otevřela jsem oči a zadívala se do jejího středu. Začalo mi být horko, ale nedokázala jsem se odtrhnout.

 

A pak to přišlo. Nahrnulo se to do mé mysli jako žhavá láva a já bezmocně hleděla na odpudivý a děsivý výjev. Viděla jsem obrovský důl, připomínající spíš vnitřek sopky. Dole na dně byla řeka horké bublající lávy a napříč vedly úzké kamenné lávky, po kterých tahali kameny zmožení otroci, umírající únavou a vyhladověním. Pohled na ta shrbená a zbičovaná záda byl žalostný. Jo, zbičovaná. Občas tam chodili dozorci, kteří ale vypadali úplně jinak než otroci. Otroci byli normální lidé, kdežto dozorci byli.... prostě odporní. Měla jsem totiž nesmírně „krásnou a příjemnou“ možnost je uvidět zblízka.

 

Měli zelenohnědou kůži plnou boláků a jizev. Oči měli malé s bledými duhovkami, uprostřed nichž byly zorničky jen jako malé, snadno přehlédnutelné tečky. Ale jakmile svými širokými rozpláclými nosy nasáli pach krve a nebo se šíleně rozzuřili, tak se jim ty malinké zorničky roztáhnou do takových rozměrů, že mají úplně celé oči černé. Tady nutno podotknout, že neměli bělmo...

 

Byl to krasavec, ale nevydržela jsem se na něj dál koukat, jinak bych pak měla několik nocí noční můry. A tak jsem stočila pohled k nebi. Nevím, co jsem tam v tomhle pekle čekala, ale andělíčci tam rozhodně nebyli. Sice tam něco létalo, ale vypadalo to spíš jako hejno supů kroužících nad zdechlinou. Aspoň kdyby to byli supi, ale tohle byly nějaké divné kreatury. Pak se jedna, jako by mě spatřila, oddělila od ostatních a namířila si to přímo proti mně. Nejdřív jsem si myslela, že by to nakonec mohl být anděl. Třeba zkázy... Ale čím blíž mě to bylo, tím víc jsem měnila názor. Ta zkáza by sedla, ale to je asi tak všechno, protože andělovi se to nepodobalo ani náhodou. Když to beru podle toho, jak vypadala ta kreatura, co se na mě řítila, tak to nebylo žádné výrazné zlepšení oproti hnijícím dozorcům...

 

Měla zplihlé mastné vlasy, které, podle mého názoru, nejspíš hodně prořídly. Její oči se podobaly žlutým očím hada, které nevěstily nic dobrého, špičaté zuby (proč si myslím, že je na nich krev?) a místo nehtů špičaté pařáty. Po těle měla jizvy, oblečení z potrhané kůže (podtrhávající její celkový vzhled krasavice) a velká, černá, místy vyškubaná supí křídla.

 

Už byla skoro u mě, už po mně natahovala ty svoje odporný pařáty a já už cítila, jak mě pohlcuje její hnilobný parfém s nádechem zkaženého masa, když jsem začala hystericky ječet. To mě odtrhlo od toho výjevu, nechala jsem to všechno za sebou a já stála zase zpátky na tom paloučku s tou prokletou kytkou. Ale tu mě znovu polévalo horko, bylo to hrozné. Jako by mě lákala zpátky někam do líbezné krajiny, kde si budu celý den bezstarostně užívat, a ne se rozkládat v odporném žaludku nějaké odporné kreatury.

 

Málem bych podlehla tomu záhadnému poutu a znovu se tam vydala, leč na poslední chvíli jsem se probrala z hypnózy a vztekle tou kytkou mrštila do trávy. V tu chvíli se kolem mě najednou rozprostřela tma, jako když normálně spím...

 

Dopsala jsem a začala si uvolňovat vypsané zápěstí. Unaveně jsem zavřela a odložila notes a rozhlédla se po svém pokoji. Bordel. Tak by se dal popsat jedním slovem. Postel by pod hromadou oblečení člověk nepoznal, a co se týče podlahy, ta to taky zrovna nevyhrála. Po té se libovolně válely tašky a boty. To byly pozůstatky po tom ranním hurikánu, který proletěl všemi věcmi, co v taškách našel, a vyházel ho, jenom aby si vybral pár kousků... Ano, ten hurikán jsem byla pochopitelně já...

 

Ale teď to tu musím dát do pořádku, jinak bych si neměla v noci kam lehnout. A tak jsem se pustila do úmorného skládání oblečení do komínků. Byla to zdlouhavá a úmorná práce, ale po nějaké chvíli jsem uklízela poslední komínek. Vrátila jsem se, abych si ještě ustlala postel, když tu jsem zamrzla na místě a zůstala na postel němě zírat. Uprostřed postele na peřině ležela... ta KYTKA! Bože můj, jak je to možný?! Vždyť se mi o ní jenom zdálo! Ohromeně jsem ji vzala do ruky, jestli to náhodou není jenom nějaká moje iluze. S bušícím srdcem jsem se podívala do jejího středu. Ano, zase ten pocit horka. Musím ji někam dát a schovat, aby ji tu někdo nenašel. Neříkám, že není hezká, ale upřímně... Asi bych nikomu nepřála, aby se mu pak zdály noční můry. Zamyšleně jsem se s ní šourala ke skříňce, abych ji dala do šuplíku. Ale pak jsem se pořádně zadívala na skříňku a... No to mě podržte! To si snad ze mě někdo dělá blázny? Na stole ležela krabička z červeného dřeva s krásnými ornamenty a na víku měla plamínek. S nevěřícným výrazem jsem krabičku zvedla a chvíli jsem ji držela v druhé ruce. Pak jsem tam zkusila dát tu kytku, a ejhle! Byla na ni jako dělaná. Znovu jsem zavrtěla hlavou a jala se najít volný šuplík.

 

„Eolin, dělej, pohni. Nebudem tu na tebe čekat věčně,“ slyšela jsem za dveřmi tlumený hlas Cap. Sakra, na ni jsem úplně zapomněla. Rychle jsem tu krabičku strčila do nějakého šuplíku a zabouchla ho. Pak mi to docvaklo. Nemluvila ona náhodou v množném čísle? Že by přijela Sophie? To nebude ona, ta má přijet později. Otevřela jsem dveře a podívala se na ni.

 

„Nebudeme?“ zeptala jsem se jí s nechápavým výrazem. Ale ona neodpověděla. Beze slova mě vzala za ruku a dotáhla ke dveřím jejího pokoje. Tam mě pustila, otočila se ke mně a pohupujíc se na patách mi řekla:

 

„Chtěla bych ti někoho představit,“ a slavnostně otevřela dveře. Naskytl se mi pohled na celkem pohledného kluka. Zezadu. Ale když uslyšel Capino odkašlání, tak se otočil. Ó bože. Myslím, že padnu. Měl krátké tmavě hnědé vlasy, čokoládově hnědé oči, hezky řezaný obličej a... slušnou postavu.

 

„To je Taylor. Taylor James,“ řekla a usmála se. Těžko říct na koho. Ale jisté je, že se na ni Taylor usmál. Páni. Má několikahvězdičkový úsměv.

 

„Ahoj,“ řekl tak hezky hlubokým hlasem. Ó bože.

 

„Ahoj,“ řekla jsem. „Já jsem Eolin.“ Huh, nevis na něm pohledem!

 

„No, a teď to překvapení,“ řekla Cap a pousmála se. „Víš... už jsem ti to chtěla říct dávno, ale pořád jsem se k tomu nějak neměla, až mi jednou Tay řekl, že už bych ti to měla říct...“ odmlčela se a nejistě se na Taylora podívala. Ten se na ni povzbudivě usmál a pak se na mě zvědavě zadíval.

 

Panebože, co tu na mě chystají?! proletělo mi hlavou.

 

„Víš...“ pokračovala Cap. „On je...“ zase se odmlčela a nejistě se na Taylora zadívala. Ježíš, tak už se vyžvejkni, pomyslela jsem si. Proč tolik váhá? To je to tak tajné, nebo co? Ale na druhou stranu... kéž by to byl její kámoš.

 

„...můj kluk,“ vyhrkla a ulehčeně se usmála.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Eolis, v rubrice: Povídky » Na pokračování



Sdílet

Diskuse pro článek Siberion - Nečekaná překvapení - 5. kapitola:

já vím, že to trošku postrádá akci, ale já než se někam dopracuju... Ale ne, nebude jí to vadit. Chystám se sem dát ještě dvě kapitoly, které budou pořád takové... pomalejší, ale pak se konečně dopracuju k té části na kterou se sama tolik těšim. A díky za komentář. Aspoň vím jak na tom v povídce jsem a že bych tu svoji neakci měla trošku zrychlit.

Snad to Eolin nevadí, že má Cap kluka, co ? pěkná povídka, sem tam chybka, ale zajímavé. Jen by to už chtělo nějakou akci

Přidat komentář:

Nick:

Text: