OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Rozervané srdce - 22. kapitola

10.07.2009 (11:36) • Luna • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 970×

„To ani nezkoušej,“ zavrčel Valerius. Cooper sebral poslední zbytky svých sil a rozběhl se za nimi. Skočil Valeriovi na záda, paži mu pevně semknul kolem hrdla. Paradoxně Valerius nepotřeboval dýchat, ani kdyby se Coop sebevíc snažil neuškrtil by ho, příjemné mu to ale nebylo. Spustil Beth nohama na zem, ale sevření kolem hrudníku nepovolil, věděl že je mimo a nechtěl, aby si ještě víc ublížila. Uvolněnou rukou sáhnul po útočníkovi. Coop toho využil a zkroutil mu ruku za zády. Valeriova stráž na sebe nenechala dlouho čekat. Jeden z upírů ho odtrhl od svého vůdce a druhý mu namířil zbraň přímo na spánek. „Nezabíjet,“ procedil Val, znovu chytil Beth do náruče, odnesl ji do auta, které ihned nastartovalo.

Upír sklonil zbraň a vší silou praštil Coopera pěstí do břicha. Zlověstný praskající zvuk upozornil na dvě zlomená žebra. Coopovi se bolestí podlomila kolena. Zůstal klečet na zemi, smutně hleděl za odjíždějícím BMW, „Nééé,“ zavyl jako raněné zvíře, po tvářích mu stékaly slzy. Ulice se během několika vteřin vyprázdnila a on tam stále klečel, ramena poraženecky svěšená, jeho tělem otřásaly žalostné vzlyky. Sklonil hlavu a zavřel oči. Takovou prázdnotu ještě nikdy necítil. Ztratil to jediné na čem mu kdy záleželo. Raději by zemřel, než tohle. Do mysli se mu vkrádaly ty nejhorší představy. Viděl půvabný obličej své manželky měnící se v ohavnou upíří masku, její krásné tmavomodré oči žlutě zářící a nebezpěčný vražedný úsměv v její tváři, při té vidině se odtřásl odporem. Náhle k němu někdo přistoupil a vytáhl ho na nohy. „Poď, tady už nic nezmůžeme, musíš se dát dohromady brácho, dostaneme ji z toho!“ „Je to moje vina, nebýt mě, tohle by se nikdy nestalo,“ obviňoval se. Do špinavého rukávu otřel slzy, na tváři mu zůstala tmavá šmouha.

Bethany se probrala kolem půlnoci. V pokoji vládla naprostá tma, chvilku trvalo než se její oči přizpůsobily. Zmateně se rozhlížela kolem sebe, netušila kde je, nepamatovala si, co se stalo. To poslední, na co si vzpomínala, byla facka od Valeria. „Bože,“ vykřikla, když si vše poskládala dohromady a rychle vyskočila na nohy. V tu chvíli se jí zamotala hlava, zavrávorala a zhroutila se zpět do nadýchaných peřin. Prsty si přejela ošetřené čelo, ruku s polámanými klouby měla zavázanou. „Sakra,“ bědovala, vlastní slova jí hučela v hlavě, „zřejmě otřes mozku,“ pomyslela si a bolestně protřela spánky. Přetočila se na záda a zírala nepřítomně do stropu. „Musim odsud pryč,“ pronesla na hlas. Z rohu místnosti se ozval přidušený smích. Vůbec si nevšimla, že tam není sama. Nadechla se rozhodnutá nadávat, ale plíce jí naplnil charakteristický pach. Ta dokonalá, nenáviděná vůně ji umlčela. Nevšimla si žádného pohybu, najednou stál u “její“ postele. Se zvláštním zaujetím si ji prohlížel. Otočila se k němu zády a zabořila hlavu do polštáře. Cítila na sobě jeho propalující pohled. Před očima ji probleskla vzpomínka na manžela. Bolestně jí píchlo u srdce. Přerývaně se nadechla a pomalu k němu otočila tvář. „A Cooper?“ bála se odpovědi, ale musela to vědět.

Valerius se zamračil. Nechtěl o něm slyšet ani slovo. „Žije?“ naléhala, rozničky rozšířené hrůzou. Nepatrně přikývl. „Stálo mě hodně usílí nezakroutit mu krkem, tak si toho važ,“ řekl to tak krutým, hrubým tónem, až jí po zádech přeběhl mráz. „Mám si toho vážit?“ bojovně se posadila na postel. „A čeho? Mužeš mi říct, čeho si mám vážit? Možná toho že ty a ta tvoje krvelačná banda mi děláte ze života peklo? Nebo si mám vážit toho, že si skoro každý den musím lízat rány z boje?“ vylezla z postele a postavila se neohroženě proti němu, zlostně mu hleděla do očí, rozhodnutá pokračovat v proslovu, ale něco ji zarazilo, jeho tvář...

Opět mladší dokonalá, krásná. Stál proti ní a vypadal jako socha tesaná samotným andělem. Utápěla se v jeho studených světle modrých očí. Valerius nedýchal. Pohledem sjela k zašité ráně na paži a pak se znovu podívala na něj. Zvědavě zvedla jedno obočí. „Ujídal si?“ na okamžik se zamračila, ale když si uvědomila, jak to muselo znít rozesmála se. Valerius se šibalsky uculil a škubnul rameny, tvářil se jako nevinátko. Pěstičkou ho laškovně uhodila do hrudi. „Ty, ty...“ větu nedokončila, nevěděla jaké slovo použít, aby to přesně vystihlo, co právě cítí.

Valerius pozvedl ruku, chytil neposlušný pramínek vlasů, co jí spadl do očí a strčil jí ho za ucho. Přitom se nepatrně dotkl jejího lalůčku, Bethany na šíji naskočila husí kůže. Měla pocit, jako by ji zasáhl blesk. Vládlo mezi nimi podivné jiskřivé napětí. „Proč mi tohle děláš?“ špitla, aniž by si toho všimla začaly se jí po tvářích koulet slzy. „Už jsem z toho všeho tak unavená Valerie,“ vzdychla zlomeným hlasem, opět myslela na neusále probíhající bitvy mezi nim a on to ihned pochopil. „Promiň,“ řekl, políbil ji na čelo, pak se otočil na patě a zmizel z pokoje. Šokovaně zírala za ním, nechápala ho. Jeho chování vůbec nedávalo smysl, za co se omlouval? Za to čím je? „Asi už se zbláznil,“ pomyslela si. „Nikdo nesmí dovnitř ani ven!“ i přes zavřené dveře slyšela jeho příkré rozkazy.

Všimla si podnosu s jídlem, který zanechal na stole. V břiše jí bolestně kručelo, měla hlad, že by snědla půlku prasete, ale rozhodla se na protest zahájit hladovku. Zalezla zpět do postele, zamotala se do peřiny a zavřela oči. Místo toho, aby se propadla do poklidného spánku, převalovala se ze strany na stranu. V představách se jí mísily obrazy z jejího života, polibek s Valeriem ve skladišti, Coopův zmlácený obličej předtím, než ho vytáhli z cely, jejich svatební obřad, ty krásné karmínové šaty, Sorrelův útok před kostelem. U toho obrázku se zarazila. „Před kostelem...“ zopakovala tiše. „Proč nevkročil rovnou dovnitř?“ ptala se sama sebe. „Že by, né to je blbost,“ zatřepala hlavou, aby vyhnala ten šílený nápad a převalila se na druhý bok.

Vztekle odhodila peřinu a vylezla z postele. Třikrát silně zabouchala do dveří. „Puste mě, chci mluvit s Valeriem,“ místo odpovědi se ozvalo zavrčení. „Hajzlové,“ zasyčela a kopla do dveří. Panty se otřásly. Zaujatě zvedla obočí, na tváři se jí vykouzlil úsměv, spěšně se rozhlídla po pokoji. V kuse masa byl zabodnutý nůž s celkem dlouhou čepelí. Přeběhla k oknu a otevřela ho, s nevolí zjistila, že jsou na něm přidělané mříže, přímo proti ní zářil měsíc v úplňku. Na zahradě pobíhalo několik dobrmanů a nevypadali zrovna přátelsky. Celé sídlo obklopoval vysoký kovový plot. „Nebýt těch mříží, tak už jsem pryč,“ zkusila s nimy zacloumat, ale nepohly se ani o milimetr. Z hrdla se jí vydralo zoufalé zakňučení. Její žaludek se znovu bolestně ozval.

Vůně uzeného masa pošimrala čichové buňky a téměř okamžitě se jí seběhly sliny. „Ale jenom trošku,“ napomenula se a zasedla ke stolu. Ze džbánku si nalila plnou sklenici červeného vína, zakrojila do masa a utrhla kus chleba z čersvého bochníku, nakonec to dopadlo tak, že se přejedla. Nacpaná k prasknutí se odstrčila od stolu, z uzeného zbyl ještě poměrně velký kus. Nakrájela ho na kostky a přistoupila k oknu, začala pracovat na jejím přátelství se psy. Zapískala na prsty, dobrmani se k ní se zájmem otočili a spustili varovný štěkot. „No to bude práce, jak na kostele,“ pomyslela si a vyhodila první sousto. Div se o to neporvali. Usmála se nad svým ďábelským plánem.

Bethany probudila opět ta neodolatelná vůně. S údivem zjistila, že leží v postely, zřejmě usnula na židli a někdo ji přenesl. Nemusela přemýšlet, aby jí došlo, kdo to byl. Otevřela oči, s leknutím vykřikla. Valerius se skláněl přímo nad ní, chystal se jí políbit ve spánku. Zareagovala okamžetě, aniž by na to myslel odkopla upíra na druhou stranu pokoje, ten při nárazu do zdi zlostně zavrčel. Beth vyskočila na nohy, připravila se do bojové pozice. Krokem pomalejším než je lidský přistoupil k ní. „Už mě to vážně přestává bavit,“ pronesl tichým, konejšivým hlasem. Beth nechápavě vytřeštila oči. Valerius jí popadl za ramena a přirazil na stěnu. Vahou celého těla se k ní přitiskl. „Co to?“ chtěla se ho zeptat, co dělá, ale než stačila větu dokončit přitiskl své rty na ty její. Při tom polibku se jemně zachvěla, nevěděla, jestli je to způsobené chladem jeho těla nebo tím vášnivým žárem, který ji začal spalovat.

Zajela mu prsty do dlouhých vlasů, vyskočila a nohy semkla pevně kolem jeho pasu. Valerius ji jednou rukou chytil za zadek a druhou podepřel její záda, ještě víc ji na sebe přitiskl. „Si nádherná,“ špitl, když ji líbal na spodní čelist. Jedním krokem se dostal k posteli, Bethany vůbec neprostestovala, nechala se na ní položit a Valerius si lehl na ni zapřený o lokty. Dotek jejího těla pálil jako žhavá láva, byli jako oheň a led. Jednou rukou jí zajel mezi stehna a něžně stiskl nejintimnější partie. I přes kalhoty cítila chlad jeho doteku, unikl ji slastný vzdech. Valerius pomalu přejížděl dlaní po jejím těle nahoru, úplně se mu oddávala. Nežně ji chytil za bradu a otočil její hlavu na stranu. Krční tepna zůstala nechráněná a přímo se vybízela k zakousnutí. Nežně ji políbil...

Autor: Luna, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rozervané srdce - 22. kapitola: