Romeo a Julie ??? - 14.kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Je tu další dílek s názvem: "Já...Nemůžu...":) Je to můj oblíbený, protože je hodně zlomový a... Však to si přečtete...(snad:D):) Hezké čtení a moc prosím o komentáře i kritiku:)

21.01.2010 (18:00) • uuuzaaa • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1315×

Já... nemůžu...

Kate nemluvila o ničem jiném než o Londýně a nevšímala si mého zasněného výrazu. Lenka s Monikou se bavily o klucích a taky se mě nijak zvlášť nesnažily zapojit do rozhovoru. Byla jsem jim za to vděčná. Tom pořád sledoval a já se snažila vyhnout se jeho pohledu. Asi desetkrát se mi snažil něco říct, ale buď jsem ho ignorovala, nebo přiběhla Sára a odvedla si ho. Jako pejska. Tím líp. Celkem se mi ta ignorace dařila, ale netrvalo to věčně. Ať jsem chtěla nebo ne, na zkouškách ho ignorovat nešlo.

Odpoledne se zase shromáždilo celé osazenstvo Romea a Julie do sálu a já samozřejmě s nimi. Bohužel. Výjimečně šla se mnou i Kate, aby mě podpořila (a mám takový pocit, že to bylo i kvůli Ericovi).

„Takže, dnes začneme tím, že si ti, kdo ještě nemají vybrány kostýmy, prohlédnou co jim nabízí náš sklad (ukázala na hromadu pomačkaného oblečení na zemi před pódiem) a hlavní role si vyzkouší jednu scénu.“

„ Ehm, a jaká že to bude scéna?“ nemohl si odpustit Tom.

„No,“ učitelka byla zřejmě trochu v rozpacích „jak jistě víte, určitě jste to četly, v originále je popsána milostná scéna, ale samozřejmě tady nemůžeme hrát žádné obscénnosti že,“ nejistě se svému vtipu zasmála „takže postačí když se…když se Julie s Romeem políbí. Jak jsem řekla jistě to pro vás není nic nového, věk na to máte…“

„Ne, ne ne!! To nejde profesorko!“ Čekaly byste spíše takový výstup ode mě co? Ale mýlíte se, to Sára dostala tento hysterický záchvat. „Já nedovolím aby nějaká…“ arogantně mě sjela pohledem a hledala pro mě to správné označení „nicka líbala MÉHO kluka!!“

„Tak tahle NICKA ti TVÉHO úžasného kluka klidně přenechá a přenechá ti klidně i hlavní roli!“ zaječela jsem na ni.

„Děvčata klid! Sáro, jsi rozumná dívka a tak snad pochopíš, že tohle je jen představení. Lilli, jednou jsem ti předala hlavní roli v této hře a tak ji taky zahraješ a doufám, že už nebudeš protestovat proti scéně, která je zde absolutné nutná.“ Rázně domluvila a Sára i já jsme užuž chtěly ještě něco namítnout když nás přísným pohledem umlčela.

Na tohle ať ona i Tom rychle zapomenou já ho líbat nebudu! NIKDY!

„Takže ty Sáro, prosím, jdi do hlediště a oni si to tady zkusí.“ Její tón nepřipouštěl námitky a tak Sára zrudla vztekem a oddupala ze schodů dolů do hlediště. Postřehla jsem jak se Tom její reakci uchechtl a zpražila jsem ho vražedným pohledem. Jak se v takové situaci může smát?! Vevnitř mě vládla panika. Jak se z toho vykroutit?? Já se tady přece nemůžu… proboha co budu dělat?! Že jsem sem sakra lezla! Do háje!

„No tak kde to vázne?“ naléhala učitelka a mě začalo být špatně od žaludku. Tom, stojící zhruba dva metry opodál, udělal krok směrem ke mně. Já však stála jako solný sloup a snažila se vymyslet nějakou výmluvu. Další krok. Proboha kam jsem se to dostala?! Periferním viděním jsem zahlédla jak na Toma Sára rozzuřeně gestikuluje aby to nedělal. Dokázala jsem si představit zakončení „…nebo se s tebou rozejdu!“ Typické. Další krok – už stál ode mě jenom pár centimetrů a všichni přítomní přestaly mluvit a napjatě sledovaly jak se to vyvine. Když jsem viděla zase ten JEHO úsměv, tak už jsem to vážně nevydržela a hystericky jsem se na něj zaječela.

„To nemůžeš sakra myslet vážně! Jestli si myslíš, že se prostě takhle na povel s tebou…“ něco mi zabránilo dokončit větu a bylo to tak rychlé, že jsem to ani nedokázala zaregistrovat natož tomu nějak zabránit. Zatímco jsem si tady vylévala vztek, on překonal tu kratičkou vzdálenost mezi námi a umlčel mě tím, že rychle a prudce přiložil svoje rty na mé. Stačila jsem zaslechnout jenom jedno obdivné zahvízdnutí a pár zvuků, které mohli znamenat údiv a pak…už jsem neslyšela nic. Neslyšela jsem svou jednu polovinu mozku, která mi neustále opakovala, že ho nenávidím, že má holku a že tento sál je plný lidí. Jediné co jsem slyšela byl můj přerývaný dech, a hlasité a rychlé údery mého srdce. Jediné co jsem cítila byly jeho rty ochutnávající a pohybující se v dokonalé souhře s mými. Jeho sladký dech na mé tváři. Jeho ruce na mých bocích.

Bylo mi tak neuvěřitelně na omdlení, že jsem se bála, že odpadnu, kdyby mě nedržel. Zároveň mi z toho bylo nádherně a zároveň jsem bojovala s touhou ho odstrčit za to, co mi dělá. Přestala jsem počítat čas od chvíle co se mě dotknul, takže netuším jak dlouho jsme tam, všemi sledováni, stáli. Vím jen, že z té míchanice pocitů, které se mi honily hlavou, jsem byla naprosto zmatená. Miluju ho nebo nenávidím? Cítí on něco ke mně? Jestli ano, proč je tedy se Sárou? Proč mi to dělá?

Přes spodní řasu se mi přehoupla slza a pak stekla po tváři dolů. To ta slza mě vytrhla ze snění. To ona mě vytrhla z mé chabé naděje, že by ke mně mohl něco cítit. Stejně tak já k němu. Přece ho nenávidím tak co to znamená sakra?! Nenávidím ho za to že mě zklamal, za to že mi to dělá ještě těžší. Za ten jeho úsměv, za jeho oči, za jeho rty. Za jeho samého a za to, že ho nemůžu mít…Vykroutila jsem se mu…

„Já… nemůžu…“Rvalo mi to srdce, ale musela jsem. Neměla jsem sílu podívat se mu do očí. Nevnímala jsem okolí, ani všechny přihlížející. Prostě jsem jen musela pryč. Být sama a hlavně… Bez něj.