Romeo a Julie ??? - 13.kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Taaaak je tu další kapitolka R+J, trochu delší než obvykle:) Snad se bude líbit a moc prosím o komentáře i kritiku:)

19.01.2010 (15:00) • uuuzaaa • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1457×

11. září – čtvrtek

Už jen 6 dní do odjezdu do slavného Londýna! I přesto, že máme teď plné ruce práce s podepisováním přihlášek, zdravotních prohlídek, a balení všech potřebných věcí se profesorka nehodlá vzdát denního zkoušení na „slavnou“ divadelní hru. Sára je den o de dne protivnější a mě to zase přestává bavit… Nejenže mě při každé volné chvíli uráží, ale navíc… jak se k němu (k Tomovi) pořád lísá… to až hraničí s perverzností… nechutné! Ten je zatím jako v tranzu, buď ke mně vrhá lítostné a bezvýrazné pohledy, nebo prostě ignoruje všechno kolem… Nechápu ho, má co chtěl ne? Chodí s nejhezčí bárbínkou ze školy, získal teď ve škole větší protekci díky Sářinýmu tatíkovi a může tak být spokojený.

Rozhodla jsem se, že už dál nebudu truchlit a začnu si užívat… Ovšem, moje odhodlání zmizelo hned na následující zkoušce…

12. září – zkoušky

Ráno jsem přesně v 6:00 vstala a v pyžamu, lépe řečeno ve fotbalovém dresu o tři čísla větším, jsem si to poslepu zamířila do koupelny. Že jsem to ale velký miláček štěstěny jsem zjistila když jsem správně neodhadla dráhu svého výletu do jiné místnosti a čelem narazila do skříně, stojící vedle dveří. Po několika minutách nadávání na svou vlastní debilitu jsem se dopracovala (KONEČNĚ) do koupelny.

Můj pohled upoutala malá zelená krabička se vzkazem. Zvedla jsem ji a přečetla si známý rukopis:

„Viděla jsem ho v drogerii a neodolala jsem:)PS: Krásně voní, Máma.“

No jistě… Koupila mi parfém. Pomalu a opatrně jsem otevřela krabičku a vytáhla maličkou skleněnou a stejně jako obal zelenou lahvičku. Odklapla jsem víčko a jemně si stříkla na zápěstí. Hmm vážně hezky voněl, tak nějak po… růžích a… ještě po něčem… Z přemýšlení mě vytrhly hodiny, které oznamovaly přesně půl sedmé. Sakra! V sedm začíná první hodina a já zase nestíhám!

V rychlosti jsem si vyčistila zuby, vyčesala vlasy do culíku, trochu namalovala oči řasenkou a do kapsy strčila lesk. Oblékla jsem si tmavé, skoro černé úzké džíny, bílé tričko na ramínka s černým nápisem a stříbrný přívěšek s písmenkem L, který jsem kdysi dostala od mámy. Mikinu ani svetr jsem nepotřebovala, dnes bylo celkem teplo. Ještě jsem se naposledy kriticky prohlédla v zrcadle a už jsem pádila do pokoje pro batoh. Dole jsem si strčila do pusy kousek toastu a běžela do toho našeho ústavu pro duševně choré (kterému někteří ještě stále vytrvale říkají škola). Bylo už skoro sedm.

A můžete opravdu třikrát hádat do koho jsem při svém běhu přímo vrazila někde kolem parku!? Překvapivě to nebyla Lucie Bílá ani Kája Gott nýbrž Tom. Ne, ode dneška mu říkám Thomas, žádné kamarádské zdrobněliny. Jistě si dokážete představit jaké bylo mé nadšení z toho, že se zase ocitám sama tváří v tvář člověku (klukovi), kterého momentálně z mě zatím nejasného a nevysvětlitelného důvodu (nechápu proč mi to, že chodí se Sárou tak vadí,) ze srdce nenávidím. Naštvaně jsem pohlédla (vzhledem k jeho výšce) nahoru do jeho hypnotizujících, jasně zelenomodrých očí… A tak nějak se v nich začala topit. Určitě to znáte, nemůžete se od nich odtrnout pohledem natožpak ještě rozumně přemýšlet. Se značným úsilím sem se snažila dostat ze svého tranzu a racionálně uvažovat. Sakra ale ono to jaksi nejde když je tak strašně krááá… DOST! Mysli ty huso mysli!

Jedna část mého mozku začínala pomalu pracovat, ale ta druhá byla stále ještě ponořená do jeho očí. Uvědomila jsem si, že tam pořád ještě stojíme v poloze, ve které jsem do něho vrazila – já se ho křečovitě držím za paže a on má jednu ruku obtočenou kolem mého boku… A bohužel, jsme až moc blízko u sebe, takže mi srdce začíná pracovat poněkud rychleji. Zkusila jsem se jemně vykroutit ale on se stále nějak neměl k mému propuštění. Proboha co to dělá vždyť má HOLKU! Ne, nemá holku, ale největší HVĚZDU na škole.

„Ehm… Prosím, mohl bys…“ vzpamatoval se, zatřepal hlavou jako by se probouzel a pustil mě ze svého náručí.

„P… promiň,“ zněl trochu rozpačitě, ale pak se mu na tváři rozlil ten jeho známý uličnický úsměv „To je ale náhoda, že tě tady vždycky potkám, to se mě už každé ráno nemůžeš dočkat?“ Nemohla jsem uvěřit, že si mě zase dobírá! Dělá si ze mě srandu?! Kam se poděla ta jeho zamyšlená, takřka smutná nálada a dny plné jeho mlčení???

Místo odpovědi jsem jen obrátila oči, zakroutila hlavou nad jeho egem a širokým obloukem ho obešla a odcházela.

„Mám to brát jako ano?“ očividně se bavil. Ta jeho drzost mě jednou zabije! Pomalu ale naštvaně jsem se otočila a vmetla mu do tváře to první co mě napadlo.

„Myslíš, že každé ráno postávám za rohem, a čekám jenom na to až se jeden egocentrický a arogantní idiot uráčí naklusat do školy a já do něj jen tak náhodou narazím, abych mohla poslouchat jeho vysoce neinteligentní kecy??!“ odvětila jsem klidně a sledovala jeho výraz. Chvíli tam tiše stál s mírně pootevřenými ústy, zřejmě vyvedený z míry mou odpovědí. Už jsem si myslela, že konečně zmlkne a nechá mě na pokoji, ale on zvedl pravé obočí a spustil.

„ Páááni ty sis to připravovala hodně dlouho co?“

„Bože!“

„Ano?“ Áááááá ať už je zticha nebo se nervově zhroutím!!

„Idiote!“

„Jestli já sem idiot, tak ty potom nevíš co chceš!“ zarazila jsem se. Jak to myslí?

„Neříkej! Co podle tebe teda chci?!“ právě když jsem vyslovila svou otázku, začal Tomovi… Thomasovi zvonit mobil. Vytáhl ho z kapsy a netrpělivě se podíval kdo mu volá. Na displeji jsem jasně a zřetelně viděla její jméno. Jistě. Sára…

„Ale nee, už zase…“ zanaříkal a podíval se na mě zoufalým pohledem.

„Omyl. To TY nevíš co chceš.“ Moje tvář zvážněla, ale do očí se mi zase začaly hrnout slzy. Otočila jsem se na podpatku (Co vím, tak kecky nemají podpatek ale říká se to ne?) zády k němu a konečně odešla do školy.

Autor: uuuzaaa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování