OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Říkej mi Wicky - 06.

22.10.2013 (17:00) • Tethys • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1636×

„… no, a teď jsem tak stála, zírala na ně a potom vykoktala: Mějte se hezky!“

Reid se na mě nevěřícně podíval a potom vybuchl smíchy. „Teď si děláš srandu, že, Wicky?“

„Ne, nedělám,“ zavrtěla jsem hlavou. „Fakticky se to stalo! A od té doby se Adamovi nemůžu podívat do očí, protože si na to vzpomenu.“

Reid se ještě jednou zasmál a pak mi vzal zbytek čokolády, která v obalu ještě zbývala.

„Hej!“ řekla jsem dotčeně. „Já se ti tu svěřuju a ty mi u toho jíš čokoládu?“

„Už to tak bude,“ pokrčil rameny.

„Jsi hrozný,“ obvinila jsem ho a ještě více se zabalila do deky, kterou jsem si přinesla, protože se začínalo ochlazovat a neměli jsme tu žádné topení. Díky, mami.

Reid na to nic neřekl. Jedl dál moji čokoládu a vypadal zamyšleně.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ položila jsem po chvíli otázku a kousla se do rtu. Fajn, to, že jsem se já rozhodla, neznamená, že se Reid rozhodne stejně.

„Jo,“ přikývl a konečně mi věnoval plnou pozornost. Trochu mě to znervóznilo.

„No… víš, dostala jsem nabídku od šéfredaktora školních novin. Jmenuje se Rick a říkal mi, že jeho kočka je sestřenicí z druhého kolena tvojí babičky… nebo tak něco,“ pokračovala jsem rychle, protože jsem si uvědomila, že jsem trochu odbočila.

„Vzhledem k tomu, že moje babička není Cat Woman, tak bych řekl, že ses asi spletla,“ prohlásil pobaveně.

„Složité rodinné vztahy,“ mávla jsem nad tím rukou. „Zkrátka – nabídl mi místo pod podmínkou, že udělám rozhovor s nějakým hráčem, který bude hrát za dva týdny fotbalový zápas proti učitelům. Ehm, no, a protože je Rick něco jako tvoje rodina, v podstatě prohlásil, že buď s tebou udělám rozhovor a místo ve školním časopise bude moje, nebo ten rozhovor nemusím dělat vůbec,“ řekla jsem opatrně a vyčkávala na jeho reakci. „Vadilo by ti, kdybys ten rozhovor musel dělat?“ dodala jsem prosebně.

„Chceš ho udělat hned?“ zeptal se. A to bylo všechno. Žádná reakce, ani jsem nepostřehla jakoukoli emoci v jeho tváři. Netušila jsem, jestli je to dobře, nebo špatně.

„Ne, to ne. Musím to nejdříve říct Rickovi… Takže to znamená, že bys ho udělal?“ zeptala jsem netrpělivě.

„Říkala jsi, že by to byla jen chvilka, a pár otázek mě snad nezabije,“ usmál se.

„Děkuju,“ prohlásila jsem. „Moc to pro mě znamená,“ řekla jsem po chvíli tiše. Sice to bylo trochu patetické, ale chtěla jsem, aby věděl, že si toho vážím. Mohl se na mě vykašlat, poslat mě do pr…ádelny a ještě dál, ale… neudělal to.

„To je v pohodě. Jen mi pak předběžně řekni nějaký termín, dobře?“

„Dobře… a ještě jednou díky,“ poděkovala jsem znovu. Připadala jsem si hloupě, ale zároveň jsem se nemohla zbavit pocitu, že mu něco dlužím.

„To je v pohodě,“ zopakoval a blýskl po mně oslňujícím úsměvem.

Ano, něco mu dlužím. Facku za to, že má doopravdy hezké úsměvy.

oOoOo

Asi o hodinu později jsem se vyčerpaně svalila na gauč hned vedle mámy, která si náš černý kožený gauč zvolila za útočiště a něco mi říkala. Pouštěla jsem to jedním uchem tam a druhým ven, ale potom řekla něco, co mě přimělo dávat trochu pozor.

„… Annie pořád někam chodí s tím Adamem nebo se učí, a ty? Ty zase někde lítáš s tím klukem, co právě odešel. A co já? Co mám bez vás dělat? Vím, že jsem se asi nechovala úplně nejlépe, ale hrozně se vzdalujeme, víš, Claire. A nevím, jak…“

„Mami,“ přerušila jsem ji rázně. „Co to povídáš? Nejde srovnávat lásku k přátelům nebo k někomu, kdo se ti líbí, se svou rodinou. Rodina je přece vždycky na prvním místě.“ Škoda, že ne u tebe, mami, pomyslela jsem si hořce a trochu naštvaně pokračovala: „A mimo to, někde pořád s Reidem nelítám, jen ho doučuju z francouzštiny.“

„Vážně?“ zeptala se máma hloupě.

„Jo, vážně,“ povzdechla jsem si.

„Nelíbí se ti?“

„Ne!“ vyhrkla jsem rychle.

„Ani trochu?“

„Ani trochu.“

Vlastně jsem se docela divila, že mi máma neposvítila lampičkou do obličeje a rádoby krutým hlasem neprohlásila: „Máte právo nevypovídat.“ Samozřejmě, že to neřekla – protože já jsem neměla právo nevypovídat.

„A Annie s tím Adamem nic nemá?“ vyzvídala máma dál.

Trochu jsem se zarazila, protože jsem si vzpomněla na slib, který jsem Annie dala. „Ne, nemá. Jsou nejlepší kamarádi, ale nic víc. Tedy… myslím, ale je dost možné, že kdyby něco bylo, tak by mi to Annie ani neřekla,“ dodala jsem, abych se necítila tak špatně.

„Hm,“ odpověděla máma zamyšleně. „Ale mně by to řekla, že?“ zeptala se naivně.

Kousla jsem se jazyka, abych se zastavila ten kyselý výraz, který se mi dral na obličej. „Jasně,“ přikývla jsem a v duchu si povzdychla. Ach, ta sladká nevědomost. „A ty, mami?“ otočila jsem se na ni, abych alespoň trochu umírnila ten příval otázek, kterým mě máma chtělo pohltit. „Je nějaký nový objev?“

Máma se na mě pohoršeně podívala. „Vždyť jsem se teď rozešla s Michaelem, Claire. Myslíš, že jsem měla čas na nějaké nové románky?“

Pokrčila jsem rameny. „Nevím… ale není tady někdo, kdo by měl o tebe zájem?“

„No,“ roztála máma. „Ten pilot, myslím, že se jmenuje Tom…“ začala mluvit a já jsem ji přestala poslouchat. Občas jsem prohodila takové to: „Hm“ a „Aha“ nebo „Páni“. Přemýšlela jsem nad tím, proč máma je taková, jaká je. Proč se rozhodla být letuškou? A když už se nechtěla vázat, proč si nás pořídila? Nebo jsme snad s Annie jen „malé nehody“? Z představy, že jsem se vlastně vůbec nemusela narodit, mi bylo zvláštně. Jak by asi vypadal matčin svět, kdybychom s Annie neexistovaly? Stala by se nějakou lady s obrovským domem, bohatým manželem a každé páteční odpoledne by pořádala čajové dýchánky? Nebo by snad vymetala večírky a měla nezávazné vztahy na jednu noc?

Ten den jsem se už nemohla zbavit pocitu, že jsem mámě úplně změnila život. Ale otázkou zůstává… k horšímu, nebo k lepšímu?

OoOo

Chce se mi tam volat.

Jasně, prostě zavolám… a. Ehm, a co?

Zavolám, pozdravím, zep… ááá!

Ne, nechce se mi tam volat!

Nebudu tam volat!

Tak jo, klid. Zvládnu to. Jsem šikovná holka, že?

Že?

ŽE?

Mám pocit, že jindy otravný zvuk vyzvánění mi odtikává největší trapas mého života, aneb volám uprostřed noci Reidovi.

Fajn, možná by to nemuselo být uprostřed noci, ale to rozhodně není moje vina. Můžou za to tři napínavé epizody Supernaturalu a fakt, že Dean je prostě nejlepší. Ne, Tony je nejlepší. Nebo snad oba… ne, prostě nejlepší je... Jace? Jo, Jace je úžasný. Ale i To-

„Wicky?“ ozvalo se v telefonu. „Proč mi voláš o půl jedné ráno?“

„Dobrá otázka,“ zamumlala jsem si pro sebe. „Volám ti kvůli tomu rozhovoru.“

„O půl jedné ráno? Nemohli jsme to vyřešit ve škole?“

Kousla jsem se do rtu. „Nemohli. Podívej, spousta lidí by si mohla myslet bůhví co, a já opravdu nehodlám přidávat ostatním další důvod k tomu, aby mi dělali různé naschvály.“ Nepodařilo se mi zachovat takový klidný tón hlasu, jaký bych si přála.

Reid zvážněl. Když promluvil, měla jsem pocit, že přesně ví, jak se tváří. „Ty to se mnou nechceš řešit ve škole, protože se bojíš?“ Nezněl, jako by se mi posmíval, spíš jako by tomu nemohl uvěřit.

„Jo,“ hlesla jsem. „Nechci to dělat ještě horší, než to je,“ dodala jsem a téměř okamžitě jsem si vybavila ten nedávný incident – mou sprostými nadávkami popsanou skřínku. Mí spolužáci si nemohli zvyknout na to, že už jim neradím při testech a že jim nedávám opsat domácí úkoly. Ale za to jsem vlastně vděčila Rediovi. On mi ukázal, jak jsem se nechala využívat. A ne, už s tím znovu nezačnu.

„Wicky,“ povzdechl si Reid do telefonu skoro něžně. „To jsem nechtěl.“

„Není to tvoje vina,“ namítla jsem. „Jsou naštvaní, protože už jim nedávám opsat domácí úkoly. A taky že jim neradím v testech. Ale zvyknou si. Doufám.“

„Samozřejmě, že si zvyknou. A když ne, tak se to bude prostě nějak řešit. Wicky, nesmíš dovolit, aby ti někdo ubližoval.“

„Neubližují mi,“ řekla jsem hned. Reid podrážděně zavrčel. „Nikdo mě ještě nikdy neuhodil.“

„A taky nikdy neuhodí!“ prskl rozčileně.

Smutně jsem se pousmála. „To jsem to dopadla. O půl jedné ráno s tebou řeším své osobní problémy.“

„Občas nám život do cesty přinese věci, které bychom předtím nedělali,“ prohlásil Reid naprosto totožným hlasem, kterým mluví lidi ve Volejte věštci.

Zasmála jsem se. „To bylo moudro pronesené na večer/ráno.“

„Fajn,“ řekl a v jeho hlas jsem slyšela úsměv. „Chtěla ses domluvit na tom rozhovoru.“

„Jo, chtěla. Kdy se ti to hodí?“

„Co třeba zítra ve tři?“ zeptal se. „V Cookie?“

„Budu tam,“ broukla jsem a usmála se. „Existuje ještě vůbec nějaká jiná kavárna ve městě, než Cookie?“ zeptala jsem se.

„Ne, myslím, že ne,“ odpověděl Reid.

Zívla jsem a protáhla se. „Asi už půjdu spát,“ prohodila jsem a protřela si oči.

„Dobrou noc. Sladké sny, Wicky,“ řekl Reid, a než jsem stačila cokoli říct, zavěsil.

Když jsem usínala, stále mi v hlavě zněla melodie jeho hlasu. Sladké sny, Wicky…

Jen jsem vám chtěla říct, že za ten telefonát si můžete sami. Původně tam vůbec nebyl, ale když jsem viděla vaše reakce u minulé kapitoly, rozhodla jsem se vám udělat takový sladký bonus, tak doufám, že se alespoň trochu líbil. :)

Jinak, tahle kapitola nemá ani ubohých patnáct set slov, ale nebojte, příště vám to vynahradím, protože na vás/nás čeká rozhovor a budou se dít věci... :P

No, netuším, jestli to vůbec někoho zajímá, ale budiž :

Dean - v textu je sice jasně napsáno, o koho jde, ale... Dean Winchester, jedna z hlavních postav seriálu Supernatural.

Tony - Tony Stark/Iron Man, hraje ho Robert Downey Jr.

Jace - Jace Wayland, jedna z hlavních postav série Nástroje smrtelníků.

A děkuju všem za komentáře, které mi dávají sílu psát a psát dál. :)

Tethys

Autor: Tethys (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Říkej mi Wicky - 06. :