OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Rande s hvězdou za sedm dní 7

01.07.2015 (13:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1781×

7. kapitola – Hook má karmu

~Zoe~

Připomeňte mi důvod, proč jsem řekla, že jdu do tohohle pořadu. Abych potěšila svoje rodiče a svou nejmilejší sestřičku, s kterou jsem měla pořád plány, že ji zakopu do krtince? Aha. Abych si užila mládí a poznala svět? Jak říká má babička, času je na cestování dost. Ale není to tak špatná výmluva.

Ale dokáže mi někdo vysvětlit, JAK, KDY a PROČ se ocitl v mé posteli Thomas William Hiddleston?

„Vstávej, ty úchyle, nebo tě udají za to, že spíš s...“ Co? Měla jsem v plánu říct, že jsem ještě pořád nezletilá?

„Ještě chvíli, mami...“

Zas tak stará jsem, proboha, nebyla.

„Tome,“ sykla jsem na něj a nadzvedla se, abych s ním zatřásla. Tom totiž usnul tak geniálně, že si udělal z mého zadku polštář. Ani jsem nevěděla, že je tak měkký. „Ležíš na mně. Vstávej, ty pako.“

Možná ho vzbudilo moje divoké třásání, trochu i kopání nohama, anebo postelový twerking. Každopádně se mi povedlo setřást Toma na zem. Vykoukla jsem z okraje a zahihňala se. Na neučesaného Toma Hiddlestona se zmačkanou košilí a ještě rozespalýma očima byl nejsladší pohled na světě. Dokonce i teď bych dala přednost pohledu na něj, než koťátkům. A to znáte maličkost Zoe Adamsové.

„Co? Co? Co se děje?“

„Jsi u mě v pokoji, moulo,“ připomněla jsem mu.

Zamračil se a rozhlédl se kolem. „Jak jsem se sem dostal?“

„No,“ zamyslela jsem se a podívala se do stropu. „Buď jsi byl namol a připadalo ti to jako můj pokoj, nebo jsi náhodou nechtěně zabloudil od Amber ke mně, nebo...“

„Počkej, počkej, jak to myslíš od Amber, vždyť já-“

„Dobré ránko, Z-... sakra, co to má znamenat?!“ Vážená zmiňovaná blondýna v bílém upnutém kostýmu s výstřihem do V a viditelnou push-upkou zamířila do mého pokoje a při pohledu na nás dokázala ubrzdit svou perfektní chůzi i na vysokých jehlách. V ruce držela nějaké formuláře v bloku, které jí při zaražení popadaly na zem. Zdálo se však, že si toho ani nevšimla.

Začala jsem se tlemit tiše do dlaně. Dokonce mě smích zachvátil natolik, že jsem jejich pohledy neunesla a raději přes sebe dala prostěradlo. Přes látku jsem slyšela tlumené sykání, které spíš patřilo od Amber. Raději jsem z něho vykoukla.

Blondýna měla založené ruce a povytáhlé obočí. Stála v obranné pozici a spíš vypadala jak býk chystající se vyběhnout proti červené. Tom seděl na zemi jak rozespalá hromádka neštěstí a mnul si spánky. I on věděl, že pokud něco neřekne, bude mít z toho problém.

„My jsme, já jsem-“

Fajn, Tome. Zachráním ti ty zpropadený koule já. Budeš mi pak líbat nohy. To máš za tu bonboniéru.

„Tom mi četl pohádku.“

Viděla jsem, jak se na mě v šoku otočil a nebyl daleko od záchvatu smíchu. Jasně, měla jsem pravdu. To moc situaci neodlehčovalo. Ale aspoň jsem uměla lhát líp než on. Amber sebou cukla a podívala se na nás podezřívavě. Prohlédla si Toma sedícího na zemi a zhodnotila, že přeci jen ho nemůže z ničeho obvinit, když je oblečený. Sláva a díkybohu.

„Dobrá,“ pravila trošku váhavě a sklonila se pro papíry. Tom se přilepil se slintajícím pohledem nad jejím pozadím a ňadrech, když se k nám otočila. Zasraní chlapi. Povzdechla jsem si. Když jsem zvedla oči od žmoulání peřiny, díval se na mě. „Takže, vážení, trošku jsem prostudovala tvůj program, Tome, a zjistila, že stíháme opravdu jen málo. Ten Di-“

„Ne!“ vyjekl Tom a podíval se na mě. Nechápavě jsem mu pohled oplatila a pak se znovu podívala na Amber. Byl to kolotoč plný pohledů, ale zjevně jediní znali pravidla Amber s Tomem. Co se to, sakra, děje?

„Tys jí to ještě neřekl.“ Bylo to spíš konstatování, než otázka.

„Ne, mělo to být překvapení.“

„Překvapení?“ ozvala jsem se. „Čemu říkáte překvapení? Do Disneylandu jsem chtěla jít sama. V Miami sice je, ale nikdy jsem tam nebyla. Neměli jsme na to.“

Nastalo trapné ticho, při kterém jsem smutně koukala do země, zatímco mě oba pozorovali. Amber zrudla a Tom si povzdychl.

„Zoe, to je mi-“

„Ne,“ zavrtěla jsem spěšně hlavou a umlčela ho. „Hlavně mě, prosím, nelituj.“ Bylo to zmatečné a velmi netaktní, ale já si to tak přála. Odhodila jsem prostěradlo a protáhla se. S veselejším tónem jsem dodala: „Lidi, je mi jedno, co se bude dít. Celý pořad řídíte vy. Tom to navrhuje a já se mu jenom přizpůsobuju. Nic jiného v tom nehledejte.“ V duchu jsem se však radovala, že mě nebude chtít tahat po nějakých podobných nesmyslech, jako s jeho kamarády.

Amber pokývala hlavou. „Fajn, když souhlasíš.“ Hodila po Tomovi významný pohled a odkráčela z místnosti.

Asi jsem si oddechla až příliš nahlas.

„Ne, ale teď vážně, co jsi u mě dělal, princátko?“ zašklebila jsem se na něj, když se ještě vzpamatovával z Ambeřiných melounů.

„Hm, co?“

Jasně.

Povzdechla jsem si. „Když jsi sem nezabloudil, tak cos tu dělal?“

Tom hledal vhodnou odpověď po stěnách mého pokoje. Nakonec ze sebe nejistě vypravil: „Šel jsem tě zkontrolovat.“

„Neboj, kdybych chtěla vyskočit z okna a utíkat k mým novým známým Mexičanům, rozhodně bych ti nechala vzkaz,“ ujistila jsem ho s mrknutím.

Naznačil, jako by si sundal klobouk a dal ho k srdci. „To by bylo velmi hezké. Ale radši bych, kdybys mě vzala s sebou,“ zazubil se. 

***

I když jsem mu ty řeči s tím, že usnul v mém pokoji hned po tom, co mě přišel zkontrolovat, nevěřila, nějak jsem se po tom nepídila. Samozřejmě, že jsem měla pochyby a nebyla si jistá, co si všechno začíná myslet, ale bylo mi to jedno. Po včerejším tanci se však přesto všechno změnilo.

Hned po další vydatné a poslední snídani v pařížské kavárně jsme zamířili do aut (tří limuzín) a rozjeli se Paříží. Kupodivu mi Hiddleston nedělal šoféra, což mě zklamalo, a celou dobu jsem se na něj v autě kabonila. Dělal, že si mě nevšímá, ale při pohledu z okýnka jsem si všimla, že mu cukají koutky.

Řidič s námi projel v podstatě celou Paříž, takže jsem většinu památek viděla znovu, ale nevadilo mi to. Usmívala jsem se a dovolila si vyklonit hlavu z okýnka a prsty čechrat proud vzduchu. Projížděli jsme několik set metrů od Eiffelovky a znovu se mi vybavila včerejší povedená fotka. Večer jsem si ji prohlížela a musela uznat, že na to, že nesnášel výšky, tvářil se přijatelně klidně a šťastně. V srdci mě bodla určitá výčitka či myšlenka, jestli to není nacvičený úsměv od celebrity, který se od něj očekává. Odložila jsem proto foťák a už raději nevzpomínala.

Po půlhodině jízdy z Paříže směrem na východ do vesnice pohádky jsem konečně vyskočila z auta a nadšeně zavýskla. Disneyland na Floridě byl proti tomu nudná maketa. Tohle byl pravý svět zábavy. Tohle byl, vážení, Disneyland.

„Nesnáším horskou dráhu, vždycky jsem chtěla navštívit bludiště Alenky a pirátská loď Hooka mě fascinuje,“ vyjmenovávala jsem nadšeně Tomovi, když vystupoval a nasazoval si brýle. „A rozhodně chci jít do zámku.“

Postavil se vedle mě a chvíli studoval vstup do zábavného parku. Bylo na něm vidět, že fronta lidí ho děsí. Na jednu stranu jsem se mu nedivila, když jsme přijeli limuzínami a nevšiml by si nás ani slepej, na druhou jsem ho chápala, a sama byla z těch začínajících zkoumavých pohledů nervózní. Když jsem se podívala opět na Toma, měl pod brýlemi nakrčené obočí.

„Že se ti tam nechce?“

„Spíš musím,“ zamumlal.

Chtěla jsem se zeptat proč, ale vtom k nám přiklusal malý zavalitější plešatý muž v obleku. Byl tak nervózní, že si za běhu otíral lesklé čelo od potu kapesníčkem.

„Bon jour,“ zahlásil nám a pak se uctivě uklonil, jako kdybychom se chystali koupit samotný zámek Popelky. „Vítejte v Disneylandu, ve světě radosti a štěstí.“ Podle lesklého pravidelného chrupu jsem poznala, že má protézu. Sám se mi však zdál jeho úsměv až moc křivý. A navíc ten francouzský přízvuk byl z jeho hlasu celkem odporný.

„Merci,“ ozval se Tom a chytil se jeho nabízené ruky. „Jsme rádi, že se o nás postaráte. Tato dáma,“ ukázal na mě - proč všichni musí pořád ukazovat na mě?! - „by si ráda prošla většinu atrakcí, ale rozlehlost vesnice nám omezuje čas, který máme. Nejpozději v pět hodin musíme vyrazit.“

„Kam?“ ozvala jsem se a neuniklo mi, že jsem až lítostivě vykvikla. Tom se na mě usmál, ale odpovědi jsem se nedočkala.

„Oui, oui, jistě. Pochopitelně.“ Kýval hlavou tak prudce, že jsem se o něj bála. Luskl prsty jak bohatý lord, který si bez něčí pomoci ani neuprdne, a na jeho povel k nám přijelo zhruba pět golfových vozíků se řidiči. Nevypadali jak Francouzi. Byli mladí, černovlasí, opálení, zářivé zuby jim vyjasnily tvář a vypadali skoro jak paterčata. Přesto jsem zůstala zírat.

„Projedeme celý Disneyland na vozících, a pokud si slečna bude chtít nějakou atrakci zkusit, jen řekne Pierrovi,“ - ukázal na nejhezčího boye zhruba kolem dvacítky, a ten pokynul - „a my zastavíme. Volba je samozřejmě jen na vás.“

Úsměvy sem, úsměvy tam, už mě pomalu začínala bolet pusa.

Vyskočila jsem na vozík k Pierrovi a zaujala místo vedle volantu. Stydlivě jsem pootočila hlavu a zjistila, že se na mě směje a podává mi ruku.

„Pierre.“

„Zoe.“ Potřásli jsme si rukou.

„Takže jste ta dívka z toho pořadu?“

Podle přízvuku a jemného hlubokého hlasu jsem ho spíš hádala na Španěla nebo Itala. Rozhodně mi ale byla jeho angličtina příjemnější, než toho plešatýho chlápka. Když už jsem nad tím přemýšlela, ani se nám, šmejd, nepředstavil.

„Jsem,“ přikývla jsem a hryzla se do rtu. „Určitě to stojí za to.“

„To stojí,“ přikývl Pierre a zdálo se, že si mého ironického tónu nevšiml. Podívala jsem se do jeho čokoládových očí zvýrazněných hustým obočím. „Ve skutečnosti však vypadáte mnohem krásněji.“

„Ale ne...“ zakoktala jsem se.

„Ale ano,“ ujistil mě. „Sleduji ho už od začátku týdne a užívám si ho. Možná je to tím střihem, dobrou hudbou, nebo i krásnou slečnou po jeho boku...“

Božínku, já se mu líbím!

Zahihňala jsem se jako trapná školačka a náš rozhovor přerušil až mračící Tom, který se posadil za nás a vměstnal mezi nás hlavu dopředu. Opřel si ruce o naše opěradla.

„Tak bychom mohli vyrazit, ne?“ navrhl nepatrně podrážděně, a když jsem se na něj zmateně pootočila, nenávistně nás probodával pohledem. V mém vnitru bylo něco, co mě nutilo vykouzlit vítězný úsměv.

Bylo jasné, že nás musel slyšet. 

***

~Tom~

Ta žába přede mnou flirtovala s nějakým podělaným... řidičem golfového vozíku!

Zpočátku jsem to pokládal za přátelské přivítání, ale jakmile jsem spatřil v její zarudlé tváři nesmělý úsměv a pak její jemné hihňání, věděl jsem, že uhodilo do tuhého. Zůstal jsem zírat jako opařený. Přestal jsem se soustředit na svou řeč v okouzlující francouzštině a Gerarda, manažera ředitele pařížského Disneylandu, doslova vypnul.

Moji žabku nebude dobývat nějaký dvacetiletý nedorostek.

Zakročil jsem tak, že jsem se vyhoupl k nim a pobídl je k jízdě. Zoe se na mě nechápavě otočila, ale i přes brýle věděla, že ji skenuju pohledem, a usmála se drze, skoro bych řekl výsměšně. Měl jsem chuť s ní zatřást. Proč jsem si, do háje, připadal, jako kdyby mě podvedla?

***

Ha, ha, ha a ještě jedno velké HA. Tolik jsem se nezasmál od doby, co mi babička dala k patnáctinám prezervativy s tím, že to mám využít co nejdřív a najít si konečně nějaké děvče. Moje rodiče se tvářili, jako kdyby snědli celou bednu citrónů, a sestry se válely smíchy po podlaze. Jojo, babi i rodiče, kdybyste jen věděli, že to bylo o trošku později...

Nicméně dneska jsem chytl záchvat smíchu podobný.

Zoe s ním vážně koketovala. Nestyděla se smát nad každou jeho slabikou, červenat se, natáčet si vlasy na prst a ještě vyjekávat při každé větě, kdy jí oznámil, co miluje. Zoe rozhodně neměla ráda Prci, prci, prcičky, ale teď jí ta informace poněkud unikla. Byla asi unešená každým jeho překvapivým vydechnutím i zářivým úsměvem (který bych mu nejradši jedním pohybem ruky vyrazil), že i zapomněla i na její atrakce ze seznamu.

„Zoe, právě jsme přejeli bludiště Alenky,“ zahlásil jsem a skákal zamračeně z jednoho na druhého. Zoe jako by procitla.

„Jé, Pierre, vrať se, prosím.“

„Jak si přejete,“ dodal gentlemansky a ze srandy zacouval rychle vozíkem o padesát metrů dozadu. Zoe se hihňala a já se zbytečně modlil, aby schválně zajel nějakou babičku.

„Honem, kluci!“ popohnala nás, sotva vyskočila z vozíku, a utíkala ke vchodu.

Počkat. My? MY? Tak tohle ne, Zoe, tady nebudeš určovat pravidla.

Sesedl jsem z autíčka a všiml si, že to samé udělal i Pierre. Aby toho nebylo málo, bral tu její větu vážně. Kousek za námi jel štáb s kamerami. Otočil jsem se zpět a jednou rukou mu zabránil v průchodu.

„Tak podívej, italskej nebo španělskej fešáku...“

„Jsem z Portugalska.“

„... Fajn, to je jedno. Buď si třeba ze Sibiře nebo Severní Korey, ale pochop, že tady žádné my není. Zoe je pod mou ochranou. Ten pořad je jen o nás dvou. Ne o žádném řidiči golfového vozíku v Disneylandu. Vyjádřil jsem se jasně?“

Podle sebe jsem to dal dost ostrým tónem najevo, podle Pierra jsem si spíš dělal legraci. Nebo...

„Vy ji milujete, že ano?“

„Prosím?“ zeptal jsem se nevěřícně a ve vzduchu ucítil závan napětí. Tomu dvacetiletému portugalskému spratkovi bylo jedno, že před ním stojí světoznámý herec a že by si měl dávat bacha. On mi ještě položil takovou nesmys-

„Milujete ji,“ kývl směrem ke vchodu do ´králičí nory´. „Poznám to. Takhle se nechová normálně chlap, co-“

Zbytek nestačil doříct, protože jsem ho chytil za límec košile a pořádně s ním zacloumal, až jsem ho přitáhl k sobě. Dýchal jsem mu do tváře a bylo mi jedno, že jsem nežvejkal zrovna mentolku.

„Ty malej zasranej sráči,“ sykl jsem na něj. „Jestli ještě někdy a někde o tomhle cekneš, tak ti rozbiju hubu, jasný? Nemáš pravdu, ty malá portugalská nulo. Ta holka je jen pod mou ochranou a já nedovolím, aby jí ublížil takovej obyčejnej floutek, jako jsi ty. Ona má na lepší, takže se laskavě seber a tiše odsud odejdi. Ano, Pierre?“ Jeho jméno jsem mu vplivl do tváře, takže jsem skoro viděl, jak mu neviditelná slina teče po bradě. Byl v šoku, ale v koutcích úsměvu jsem poznal, že nemá daleko ke smíchu. Ten hajzl si ze mě utahoval.

„Kluci? Tak jdete?“ ozvala se za námi Zoe a vysvobodila tak oba z nevraživosti. Vážně jsem měl dojem, že mu rozbiju hudbu.

„Hm, gentleman...“

„Tome!“ okřikla mě rázně Amber stojící za mnou a napřahující pěst za jeho zády mi pomohla stáhnout. Podíval jsem se na ni se stále stisknutou čelistí a nenávistnými jiskrami v očích. Zavrtěla hlavou. „Tome, uklidni se. Tohle nesmíš. NESMÍŠ. Jasný? Jsi dospělej chlap. Buď trošku rozumnej.“

„Já jsem rozumnej, Amber. Já jenom čekám na vhodný okamžik,“ zamumlal jsem a vkročil do bludiště.

Říká se, že když tušíte, kde je vaše pravá láska, hledání by nemělo být tak těžké. Ale osud si asi přál vše jinak, protože já narážel jen do zrcadel, ačkoliv se na mě smála všude v odrazech Zoe. Možná jsem měl i halucinace, ale přísahal bych, že ten smích byl skutečný. Ověřil jsem si to, když jsem se ocitl na rozcestí, a zrovna v tom momentě se srazila s Pierrem, až vypískla. Přiznám se, že jsem měl rudej nos a byl si jistý, že za několik hodin budu mít u jeho kořene fialový flek. Pocit ale, že ta žába viděla Piera radši než mě, byl neskutečnej.

A tak to na většině atrakcích pokračovalo stejně. Všude jsem se motal jako neschopnej debil a připadal jsem si jako křen, i když si se mnou pár holek udělalo fotku. Nemohl jsem z těch dvou spustit oči a ve spáncích mi nepřestávalo bušit.

Co chvíli jsme se zastavovali a chodili po všech možných i nemožných věcech. Štáb nás neustále natáčel a Amber se mračila z mého neustálého naštvaného pohledu. Dneska jsem nedokázal ani nic předstírat. Nejhorší bylo, že ten zmrd to prostě věděl a házel po mně vítězné pohledy.

Světlejší bod přišel v momentě, kdy Pierre sám od sebe zastavil u strašidelného hradu. Byl to obrovský strašidelný dům s dráhou, která mohla mít tak pět set metrů dlouhou trať, ale Zoe se moc nadšeně netvářila. Nervózně se ošila a podívala se jenom směrem na lidi vycházející ven.

„Můžeš jet dál, tohle asi není na můj žaludek,“ zavrtěla hlavou.

Portugalskej blb ji ale přesvědčoval dál. „Je to skvělá atrakce, věř mi, že to stojí za to.“

Kýval a usmíval se tak rozhodně, že se i Zoe unaveně usmála. Opět se mnou zacloumal vztek.

„Fajn, asi máš pravdu. Nebudu bábovka.“ Pierre už vítězně uvnitř jásal, viděl jsem to na jeho rozzářeném úsměvu, ale světe div se, Zoe se otočila na mě. „Pojď, Tommy, užijeme si srandu. Pokud se teda nebojíš.“

V koutcích jí pobaveně zacukalo a já ani nezaváhal. Vyskočil jsem na nohy a na zaraženého Pierra vyplázl jazyk a ukázal prostředník. Konečně mu někdo srazil hřebínek.

Došli jsme k začátku dráhy, kam přijížděly malé vozíky pomalované příšerkami. Chlap, který u nich stál, vypadal jak sympatická příšera taky. Možná aby lidi byli připraveni na tu hrůzu, která nás měla čekat. Fronta kupodivu nebyla, čekaly před námi jen dva páry, a hned jak vjely do tlamy lochnesky, nebo co to mělo bejt, ozývaly se vyděšené a vzrušené výkřiky. Zoe vedle mě nahlas polkla. Podíval jsem se na její bledou tvář a vyhledal její ruku. Povzbudivě jsem se na ni usmál a stiskl ji. Podívala se na mě a oplatila mi stisk.

Nastoupili jsme do vozíku, který se za necelou minutu po odjezdu druhého páru rozjel.

Nebudu srab a rovnou přiznám, že jsem si vážně myslel, že si nadělám do kalhot. Nemohl jsem skoro ani dýchat a Zoe vedle mě kvičela celou cestu strachy. V tý naprostý tmě, která byla sem tam osvětlena nějakými speciálnímu efekty, na mě šahaly všelijaké příšery a cítil jsem, jak se Zoe ke mně víc natiskla. V jednu chvíli jsem se vyděsil tak, že jsem nadskočil ze sedadla. Divnost nedivnost, přitiskl jsem se ke své žabičce blíž a objal ji kolem ramen.

„Tome-“ kníkla v jednu chvíli, kdy kolem nás bylo hrobové ticho.

„Jsem tu, vždycky s tebou budu,“ přitiskl jsem její třesoucí se tělo k sobě a vdechoval vůni jejích vlasů. V tu chvíli jsme si oba uvědomili, co se mezi námi děje. Zoe ztuhla a já doširoka otevřel oči a v duchu si zopakoval větu, co jsem řekl nahlas. Vážně jsem to řekl nahlas?

Děsivá hudba začala hrát znovu a vozík se rozjel plnou parou vpřed - dolů a nahoru. Ječeli jsme oba, ale ke konci jsme viděli světlo na konci tunelu a vozík zpomalil.

Oba jsme si najednou oddechli, ale vtom nás pokropilo něco vodou a děsivý hlas se zasmál. Podívali jsme se po sobě a rozesmáli se taky. Pomohl jsem jí z vozíku a s doznívajícím smíchem jsme se vydali ke golfáčku a Pierrovi, který stál u něho se založenýma rukama. V ruce držel cigaretu.

Zoe stáhla tvář odporem a odvrátila se. Usmála se na mě a pak se zazubila. „Nepůjdeme ještě jednou?“

Projeli jsme ještě pět atrakcí, než jsem se podíval nervózně na hodinky a s lítostí konstatoval: „Zoe, stihneme ještě poslední atrakci, ale pak musíme jít.“

„Kam?“ zeptala se zklamaně.

„Na oběd, máme ho rezervovaný.“

Přikývla. „Dobře. Hm… mohli bychom na loď kapitána Hooka?“

Měli jsme štěstí, že jsme nebyli daleko, takže nebyl problém se tam dostat. Nějaký muž oblečený do dobového kostýmu stál u kormidla a kolem nás chodili námořnici. Muž oblečený jako Hook měl sice přísnou tvář, ale když mi Zoe vrazila do ruky foťáček a přistoupila k němu, sundal si široký klobouk s peřím, dal jí ho na hlavu a společně udělali komickou fotku, kdy si Zoe zahrála na kapitánku. Plastovým hákem dělala, jako že Hookovi podřezává hrdlo. Měl jsem hříšné myšlenky, že by se tím dalo hezky podříznout krk i Pierrovi. Spíš by to ale chtělo něco ostřejšího.

Prošli jsme celou loď od podpalubí, kajuty, paluby, až po výhledu na stožáru. Zoe byla nadšená.

„Je to naprosto úžasný. Děkuju, Tome…“

„To je super loď, že jo?“ ozval se vedle nás Pierre se založenýma rukama v šortkách. Nasadil si kšiltovku na hlavu a usmál se.

Zamračil jsem se. Zoe přikývla. „Jo, je to fajn.“

„Napadlo mě, jestli nechcete vzít do Hnízdečka lásky. Je to taková budova s labutěmi a romantickou hudbou-“ Neříkej… „-co myslíš, Zoe? Tome, pokud spěcháš na rezervačku, tak nemusíš chodit. Přivezu ti tvou princeznu v pořádku.“

Ach, můj milý vzteku, ty se umíš ozvat v pravou chvíli…

Díkybohu, že kapitán Hook a jeho posádka byli diskrétní. Díky nim si Pierre zakusil vodu v jezírku, na kterém poklidně plula loď kapitána Hooka. Ani bych nevěřil, že jedním máchnutím srazím tohohle blbečka z paluby, ale vážně jsem to dokázal. Máchal kolem sebe rukama a naštvaně prskal vodu do všech stran. Kamery ho hezky zabíraly.

„Ty jeden…!“ zařval na mě a já beze slova zamrkal.

Amber se zahihňala a lidé okolo se zasmáli. Pro mě ale byla největší výhra, když jsem uviděl na tváři Zoe široký a spokojený úsměv.

***

~Zoe~

Pierre byl debil už od pohledu.

Všichni si mysleli, že jsem z něho bůhví jak odvázaná, ale popravdě se mi zprotivil už tím, že mi prozradil svoje jméno. Nafoukanej blb z jihu. Proč jsem hrála takovou komedii? Asi jsem se chtěla pobavit. Nebo se chopit příležitosti a flirtovat s prvním „normálním“ klukem, který mi za ten týden přišel před nos, mezitímco nás Tom pozoroval. Na jeho žárlivý výraz do smrti nezapomenu.

Byla pravda, že jsem si Disneyland užívala. Ale největší radost jsem měla právě z jeho naštvané žárlivé tvářičky. Jakmile jsme se dostali ke strašidelnému domu, chtěla jsem Toma trošku poškádlit, ale něco mnou hrklo. Nebyl to pocit nejistoty a strachu z toho, co mě mělo čekat uvnitř. Vycházelo to od Toma a až příliš to připomínalo porážku či smíření. Souviselo to snad s Pierrem? Myslel si snad, že by se mohl líbit řidič golfáčku? Stiskl mi ruku a uvnitř mě objal. Bylo to tak intimní. Cítila jsem jeho dech na krku a překvapivě mě příjemně zamrazilo. Nemělo cenu si hrát na něco, co jsem ve skutečnosti nebyla. Přesto bylo těžké přiznávat si, jak moc jsem se s Tomem Hiddlestonem sblížila…

Na lodi kapitána Hooka mi vše dokázal. Dokázal, že možná ještě má sílu bojovat. Potřebovala jsem veškerou svou vůli ovládat se, abych se nesmála nadávajícímu Pierrovi ve vodě.

A pak… jen co jsme vyběhli z lodi jak splašení, ukradli mu jeho autíčko a Tom dupl na plyn, proháněli jsme se cestičkami parku a vyhýbali se všem neposedným dětem i stařenkám, mezitímco jsem hledala centrum restaurací, a společně jsme se nedokázali přestat nahlas smát.

„Tady,“ ukázala jsem z mapky položené na klíně směrem na několik budov. Tom odbočil a zajel mezi popelnice, do kterých nezapomněl narazit.

„Jujky,“ zareagoval, když stáhl tvář v průšvih. Podívala jsem se na něj a on se ohradil. „Co? I limuzína je na řízení lepší.“

Zatím nás nepronásledovala Amber a banda gayů ze štábu, takže jsem si užívala, že konečně máme soukromí i mezi frontami lidí čekající na fastfoody. Jo, přísahám, že jsem napočítala minimálně pět mekáčů.

„Hej, kamže to vlastně jdeme? Musíme na jídlo? Vždyť jsme měli docela dost snídaně, ne?“ zeptala jsem se nepatrně otráveně a doběhla pelášícího Toma. Rozhlížel se na všechny světové strany a bylo vidět, že ztratil orientaci. „Hiddly, kam jdeme?“

„Mělo by se to jmenovat Les Angel.“

„Nejdeme někam na marjánku, že ne, Tommy?“

„Ale Zoe,“ zareagoval Tom zklamaně. „Snad sis nemyslela, že jdeme na kaviár, že ne?“

Důkaz toho, že byl Tom dobrý herec, byl v podobě, že jsem mu uvěřila. Zůstala jsem na něj v šoku zírat, dokud nevyprskl smíchy. „To jsem až tak dobrej?“

„A nebo až takovej sprosťák,“ dala jsem mu herdu do ramene. Uchechtl se a vítězně zavýskl.

„Ty jsi poklad! Našli jsme to!“

„Ach, prosím, ať je to ráj,“ vydechla jsem a vydala se v jeho stopách.

Hned zezačátku jsem ucítila příjemnou vůni masa. V duchu jsem začala jásat, že to nebudou jahody, ústřice, sýr a krevety. Ani jedno ze zmiňovaných věcí už zřejmě v životě nechci vidět. Sympatickej číšník k nám hned s úsměvem přiklusal. Bylo vidět, že ačkoliv to bude dražší restaurace, podle poloprázdna za jeho zády, na nic si nehráli jako v New Yorku. Asi mu bylo jasný, že stačí zaplatit ten vstup do samotného Disneylandu.

„Dobrý den, budou to dvě místa?“

„Vlastně tu máme rezervaci na jméno-“ Tom se po mně ohlédl a znervózněl. „- Sele.“

Sele?

Cože?

Zadržovala jsem smích v sobě, ačkoliv mě pohledy číšníka a Toma uváděly do rozpaků. Proč se tak trapně ošívali? Nemám na sobě růžovou ani nemám rypák, tak o co tu jde?

Bylo vidět, že číšník hned ví. Uctivě se poklonil hlavou a ukázal rukou do restaurace. „Prosím, pane Hiddlestone.“

Vyrazila jsem těsně za Tomem a přejela po číšníkovi ještě pohledem. Usmíval se, což jsem pokládala za dobré znamení. Moje zmatenost však nezmizela.

„Zoe?“ otočil se na mě Tom za chůze. „Jo?“

„Vím, že to uslyšíš nerada, ale, prosím, nekřič, nedělej scény a chovej se co nejslušněji.“

Zarazila jsem se, jako bych se setkala se stěnou.

„Děláš si ze mě srandu.“

„Proč?“ zamračil se, zastavil se taky.

Málem jsem se rozkřičela po celé restauraci. „Neříkej, že jdeme na nějaké trapné setkání, protože – ne, neber mě za ruku! – Tome! – Nejsem malá holka, ty úchyle, budu křičet a kopat! – Hej, už…- Do prdele…“

Za celou dobu mého vztekacího monologu se stalo pár věcí. Za prvé, Tom se rozesmál. Následně mě s rozhodným šklebem popadl za ruku a objal kolem pasu, abych měla únik těžší. Tlačivě mě vedl dál do restaurace, obešli jsme pár boxů a nakonec stanuli u jednoho z větších boxů, u kterého seděli už dva chlapi. Dámy, připravte se, že až uslyšíte jejich jména, tak vás klepne. Já ten infarkt málem dostala. Podlomila se mi kolena jak kvalifikovanému opilci, až mě „taťka“ musel chytat.

Benedict Cumberbatch a Chris Hemsworth.

Ben a Chris v Disneylandu.

Ben a Chris si se mnou třásli rukou a usmívali se jak milion Sluncí kolem ubohé malé Země, která se před tím jasem toužila někam schovat.

„Panebože,“ vyšlo ze mě s dlouho zadržovaným dechem, až jsem málem sfoukla svíčku na stole. Ben naproti mně se usmál a Chris mávl na vrchního. Pořád jsem se rozdejchvála. Na zádech mi přistála jemná herda.

„Klid, puso, jen dejchej. Budeš to dneska ještě potřebovat,“ poradil mi Chris, a jen co přišel číšník, vyhrknul: „Dáme si třikrát nealko pivo a – Zoe, co si dáš?“

Pivo? Víno? Kolu? Šampaňské…?

„Vodu. Jemně perlivou.“

A teď se bouchni do čela, Adamsová.

Chris pokrčil rameny a dodal moji objednávku. Číšník si poctivě vše zapsal a odklusal pryč.

„Tak,“ otočil se k nám a přišoupl se ke mně blíž. Tom, sedící křížem ode mě, se začal nebezpečně nuceně usmívat. Bylo to, jako by vyjadřoval, že jsem jeho teritorium. A opět se ve mně probralo něco, co ho chtělo nutit žárlit. Co to, sakra, se mnou dneska je? „Zoe, ty jsi vážně princezna, Tom nám nelhal.“

Zakuckala jsem se, a to jsem ještě ani nedostala vodu. „Heh, to bych ani neřekla. Ani si nevzpomínám, kdy by mi Tom řekl něco hezkého.“ Podívala jsem se na něj.

„Včera jsem ti pochválil kresbu!“ připomněl mi.

Protočila jsem oči a zaculila se. „Jo, tak tě upoutala, že sis obrázky prohlížel celou noc u mě v ložnici, viď?“

Ben s Chrisem byli hned jak na trní. Vyměnili si mužské pohledy a podívali se na Toma, kterej se snažil udržet svou hrdost, aniž by sklouzl pod stůl. Vše zamaskoval pořádným lokem piva, který mu číšník donesl.

„Teda, Tome, chlape, tak ty už takhle?“ poplácal ho Ben po zádech a vykouzlil jeden ze svých úsměvů. Pocit, že tu sedím s největšími hvězdami současného šoubyznysu, mě úplně nutil popadnout foťák a udělat selfie. Určitě bych ho dala všude, kde jsem měla účet.

„Sklapni.“

„Nedivím se ti,“ pokrčil rameny Ben a s pozvednutým pivem na mě mrkl. Lokl si a dodal: „Kéž bych měl takový štěstí jako ty.“

„To mi povídej,“ ozval se Chris.

Přimhouřila jsem oči a usilovně se soustředila na jejich dialogy.

„Na druhou stranu – my jsme oba ženatí, oba budeme nebo máme dítě a ty jsi na ocet už moc dlouho,“ pokračoval Ben a Tom zvedl hlavu. Setkali jsme se pohledem. Ani jeden z nás se neusmíval. Byla to jedna z chvilek, kdy jsme oba věděli, co se děje, ale zároveň neměli nejmenší tušení.

„Myslím,“ ozvala jsem se, „že nemáte pravdu. S Tomem jsme jen kamarádi.“

„Klidně mi tykej, Zoe, i tady kolegovi,“ ukázal na Chrise, kterej se zazubil. „Jsme staří přátelé, kteří tu sedí v luxusní restauraci v Disneylandu s krásnou mladou dívkou u stolu. To je sen každého chlapa,“ ujistil mě.

Zavrtěla jsem pro sebe hlavou. Z jejich úsměvů se mi točila hlava, zároveň jsem se ale chtěla trošku vcítit do situace. Pořád jsem nechápala, o čemže to vlastně mluví.

„Já asi ne-“

„Och, proboha, Bene, ty jsi neřád. Podívej, Zoe je sama zmatená i nervózní,“ okřikl ho Chris a naklonil se ke mně. „Klidně ti to bez problémů vysvětlíme, Zoe.“

„To raději nedělej!“ zvolal Tom a probodl ho pohledem.

Chris mávl rukou. „Oba jsme byli v tomhle pořadu. Oba jsme zažili stejnou situaci se dvěma neznámými holkami. Ani jedna nebyla pro nás atraktivní, v podstatě se na ně nedalo koukat. Ty jsi jiná. Jsi kouzelná mladá dáma a navíc hrdinka celého pořadu. Koukali jsme na všechny dosavadní díly. Bylo to skvělý. Ta atmosféra mezi vámi… páni. Vážně spolu nechodíte?“ uculil se a podíval se na Toma. Ten se tvářil, jako kdyby ho měl každou chvíli uškrtit.

„Chrisi, okamžitě sklapni, nebo-“

„Vybrali jste si?“ zachránil nás číšník s lístečkem a skákal od jednoho k druhému pohledem. Říkala jsem si, že se mu v hlavě musí taky honit myšlenka pěkného selfie.

„Jo, dáme si třikrát steaky na pepři s gratinovanými bramborami a omáčkou od šéfkuchaře,“ odpověděl Ben, aniž by se podíval do menu. Pohlédl na mě. „Zoe?“

„Já– já taky,“ zakoktala jsem se.

„Tak čtyřikrát,“ uzavřel to s úsměvem a číšník se opět uklonil.

Zamrkala jsem a opět jsem si připadala jak v korzetu.

„Tak, kde jsme to přestali?“ otočil se na mě Chris, ale já zavrtěla hlavou.

„Promiňte, kluci, ale tak trochu to nechápu. Kam tím míříte?“

„Nechte ji na pokoji,“ utnul je Tom rozhodně a na můj pohled plný vděku kývl hlavou.

„Jen jsme chtěli vědět situaci,“ bránil se Ben.

„Věc se má tak, že to vy dva řešit nebudete.“

„Ale no tak!“ zakroutil očima Sherlock. „Řeší to celý svět. Nedělejte neviňátka. Co ta včerejší tancovačka?“

„Jen jsme si zatancovali,“ odsekl Tom.

„Ale vždyť-“

„Kluci,“ promluvila jsem rozhodně a dala si vlasy za ucho. Hledala jsem vhodná slova, abych tuhle hádku slavných umírnila. „Podívejte. Jste fajn, fakt vás obdivuju. Bene, ty jsi legendární Sherlock, a Chrisi, po shlédnutí filmu Thor musím myslet jenom na tu scénu, kde jsi bez trička-“ Kluci se zasmáli. Samozřejmě až na Toma, který to jen předstíral. „- Ale bylo by fajn, kdybyste nás nechali tak, jak to je. Jsme přátelé. Je pravda, že jsem Toma na začátku nenáviděla – ale měla jsem pro to své důvody,“ dodala jsem rychle a podívala se na něj. Ve světle svíčky na mě koulil své modré oči. A já se už nedokázala od nich odtrhnout. „Je mi jedno, co si myslí svět. Tom je fajn chlap. A oba to děláme pro dobrou věc. Užíváme si možností a snažíme se udělat show. O tom to je, ne?“

Byla jsem na sebe pyšná, i když jsem v podstatě nevysvětlila vše. Chris s Benem si pohledy vyměnili, ale spíš se očima domluvili, že to tak nechají být. Přikývli.

„Fajn, princezno. Jen se bavte dál. Sluší vám to spolu.“

Usmála jsem se a na jejich pozvednuté sklenice si s nima ťukla. Tom se trochu uvolnil a přidal se taky.

„Když už jsme u toho… cože mělo vlastně znamenat to sele?“ zeptala jsem se podezřívavě a odpovědí mi opět byly jejich výměny pohledů a Tomův upřímný šťastný úsměv.

Nemůžu uvěřit, že jen díky vám jsem získala tohe báječné místo. ♥ Patří vám můj obrovský dík a doufám, že se stejně tak povídka líbí a vydržíte se mnou ještě pár kapitol :)

V příštím díle se už vydáme do Londýna a na konci zažijeme zábavnou část s jednou divadelní hrou, ve které hraje Tom... :)

A ještě bych ráda dodala: Všem přeji krásné prázdniny, ať už jedete na dovolenou, podnikáte výlety nebo brigádníčíte, rozhodně si volno a sluníčko užívejte, co se dá, a múza ať pracuje na plné obrátky :)

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rande s hvězdou za sedm dní 7: